MODREJ S(A)LON
aneb kde jsme byli, co jsme viděli, četli,

 
Kolowrat - Pobiť sa / Utiecť (půlka prosince, Hugo)
Ahoj. Fumas říkal, že když někdy uslyším nebo uvidím něco zajímavého, tak že sem o tom můžu klidně napsat. Takže píšu.
Kapela Kolowrat právě vydala po dlouhých čtyřech letech svoje třetí CD a nutno říct, že čekání se vyplatilo. Jmenuje se Pobiť sa / Utiecť a vydalo jej Slnko records. V mezidobí od minulé desky (Slnko je vo veži) kapela definitvně odložila akordeon a vyměnila baskytaristu, ale tyto personální kolotoče evidentně zbytku kapely nijak nebránily v tom, aby připravil opravdu silný materiál.
Kolowrat model 2013 zní přesně tak, jak by měla kytarová kapela znít šedesát let poté, co pan Gibson přišel se svým Les Paulem. Kytary Petera Lorka a Róberta Rímského ozlomkrk zvoní, hladí, škrtí a drásají, nad tím se vznáší naléhavý zpěv Rastislava Rusnáka a celé to pevně drží na vynalézavých, avšak nikoliv samoúčelných rytmech, precizně zahraných Zuzanou Ďurčekovou Rusnákovou.Největší síla alba (a hlavní důvod, proč tento elaborát píši) je ovšem v textech. Přestože to tak možná původně nebylo zamýšleno, jde vlastně o jakési koncepční album, popisující dilema současného městského člověka, který má tak trochu pocit, že jej „…niečo bezchybne smeruje do cieľa, ako guličku v hlavolame.“Výhradní autor textů Rusnák se ukazuje být skvělým pozorovatelem. Aniž by vynášel jakékoliv soudy, naprosto přesně komentuje vyprázdněné rozhovory kolegů v práci (chcela by byť ako Lily / z vedľajšej kóje / jej stačí minúta / a všetko ti povie / že solí len jemne / a pije dve kávy denne / a že na ňu chlapi skúšajú finty / a nudia ju k smrti / príbehmi bez pointy / že nestíha nič  / a má toho veľa / že šéf na nej cvičil / zas ďalší Hitlerov prejav), obsedatní sledování TV seriálů (večer sa tešíš / na hrdinov zo sitcomov / svetlo ich izieb / ktoré ti suplujú domov / ten pocit mieru ťa unáša / ani nevieš kam / iba sa dívaš / až kým ti nepadnú viečka), nebo jen obyčejnou ranní cestu do práce (dívam sa do áut, čo uviazli v kolónach / chlapík sa háda so ženou, tá ale zostala doma / pani len nervózne fixuje svetlá / jej syn číta nápisy vybledlých reklám / a niektorí z nich mi vystupujú z plátna / ako tie tváre z obrazu od Rembrandta).Zásadní téma alba je tedy obsaženo už v jeho názvu. Jde o to „pobiť sa“ se svým životem anebo z něj „utiecť“ třeba právě před tu (na albu hned několikrát zmiňovanou) televizní obrazovku. Aniž by to bylo někde výslovně řečeno, je jasné, které možnosti dává Rusnák přednost (je ťažké uveriť, že sa ti život zdá taký horký / málo sa snažíš / zvyšok sú výhovorky / hneď aj ďalšia padá do tmy / fňukať ako všetci  / že nám niekto život skurvil / a čo ak len stačilo ísť rovno / a my sme uhli / na úzku cestu medzi plotmi).Marně vzpomínám, kdy jsme v českém rocku měli takového přesného glosátora. Snad na začátku devadesátých let Petr Fiala, ale od té doby mě vážně nikdo nenapadá (Fumas jistě promine). Tato deska zkrátka stojí za pozornost!
Hug.

... a ještě jedna novinka (půlka prosince, Fumas)
Když Hugo takhle, tož si též alespoň malinko přihřeju polívku. No jo, ve dvou se to lépe publikuje, člověk hned přemýšlí co by taky...
Před pár dny jsem dostal PFko od písničkáře, novináře a spisovatele Michala Bystrova. PFko grafické i hudební. To hudební je singl Whiskey Jam (podle mě spíš EPčko, přece jen čtyři písně.., ale kdo si dneska tenhle formát pamatuje...) z nového alba Noc je mým dnem. Slušně jsem poděkoval a pod nánosem dalších povinností pozapomněl. V pondělí jsem si sedl k práci a přemýšlím co si tak pustím. Při skicování to bývá nějaký bigbít, když kreslím perem tak cokoliv a při kolorování se dobře poslouchají texty. Základ máte hotový a s barvami se pracuje spíš intuitivně.
Takže konečně toho Michala B.
Rozjížďák "Vocaď blues". Harmonika dostala zabrat a jestli tedy vůbec přežila, tak skrz naskrz promáčená whiskey, a na takovou už se dá hrát jen když je znovu a znovu macerována. Důkladně macerovaná píseň.
"Do rozhlasu nevlezu". Teď zas promine Hugo, ale tohle je dost syrový text. Kdyby píseň v tom rozhlase zazněla, tak... tak jsme v oblasti scifi. Jadrná věcička.
"Písnička z Ježkárny
". Chodil jsem tam jen o chvíli dřív, v podstatě jsme se vystřídali, takže některé postavy a situace jsou mi důvěrně známé, ten ostatek je hodně, na zdejší poměry až nezvykle, osobní. Bravo! (Tím nemyslím ten časopis.)
"Auld Lang Syne
" napsal skotský bard Robert Burns, a český text (již v roce 1892) Josef Václav Sládek. Při prvním, druhém a třetím poslechu jsem myslel, že to tak pěkně přebásnil Michal, protože on ty schopnosti má a používá je.
Suma sumárum máte-li v adventním shonu (ježkovi voči adventní shon, to je strašný spojení, ale bohužel to postihuje i ty který nechtěj) čas a chuť tak tohle ípíčko je na stránkách Michala Bystrova ke stažení: http://www.michalbystrov.cz/PF_2014.htm
Neváhejte, dokud to tam je.
Hezký Vánoce. Hlavně klidný a požehnaný.
***************

Olíznutí  Pavlovova psa (víceméně říjen a začátek listopadu)
V úterý jsme byli na Pavlov's Dog. První deska jim vyšla v roce 1974...  Energický nástup s dvacetiletou kytaristkou s vlasy až někam po kolena dal znát, že to nebude zas až takové retro. David Surcamp má pořád hlas, kterým by mohl dělat díry do zdi, a zubní vrtačka při jeho zvuku bledne závistí. K tomu drhne kytaru a občas i zasóluje. Na další kytaru hraje jeho žena, která obstarává vokály a občas zpívne i sólově, moc pěkně. Rytmiku jsme já i moje choť vnímali tak nějak psychedelicky, k tomu blonďatá houslistka, basákova žena, která se neexhibuje, ale poskytne písničce přesně to, co je potřeba, a to samé vlastně dělá i nenápadný, leč výborný klávesista. Jo a bubeník vypadá jako Alice Cooper. Po dvouhodinovém koncertě ještě asi hodinu podepisovali cokoli od CDček, přes plakáty, až po psí známky a povídali si s diváky. Krása! Až přijedou příště, půjdeme zas.
Den předtím jsme v Dejvickém divadle viděli Briana. Divadelní hru Miroslava Krobota, ve které se zfetovaný Brian Jones potkává s medvídkem Pú, oslíkem Ijáčkem a králíčkem, zatímco se z něj ostatní Stouni pokoušejí vyrazit nějaké písně na desku. "Láda, láda, čokoláda..." jim očividně nestačí. Hra je to skvělá, bavili jsme se výborně. Kdo ji nepochopil, tak patrně nezná medvídka Pú či Rolling Stones a měl by si doplnit vzdělání (to je na adresu některých kritiků).
Začátkem října jsme byli na Kabaretu Kainar v Dlouhé. Tohle divadlo jsem tu chválil tolikrát, že už může vznikat dojem, že jsem za to placený. Takže stručně: Dlouhá, opět výborný. Jo a do třetice ještě jedno divadlo. Disk, Stopařův průvodce po galaxii. Na to, že šlo o projekt katedry alternativního divadla, bylo tohle představení pojaté docela tradičně, což ovšem nebylo na závadu. Zážitek pěkný, kulturní, korunovaný bohatým rautem po. Nahaté slečny obložené sushi mě dostaly, wasabi, to nejostřejší jaké jsem kdy jedl, mě málem položilo.
Z hudby konzervované jsem nejvíc poslouchal Elastic band (kapela z konce šedesátých let), Privateering od Marka Knopflera, Nuggets (kompilace ranných psychedelických kapel, kterou sestavil kytarista Patti Smith Group Lenny Kay) a zapomenutou a znovu objevenou  folkrockovou hvězdu Sixto Rodrigueze (výborný film Pátrání po Sugarmanovi). Dneska jsem si celý den pouštěl kapelu Ponožky pana Semtamťuka, se kterou příští týden hrajem.
Četl jsem taky nějaké knížky, ale už se mi chce spát a je tu u kompjůtru zima. Takže jen namátkou: Ondřej Štindl - Mondschein, George MacDonald - Snílci... V tuhle chvíli mám vedle postele Senecovu O klidu duševním. Howgh. Jdu spát.
Fumas
***************


Moje výkony (duben, květen, červen)
"Ono
by by to mělo být co největší, nemělo by to moc stát, ...a hlavně by to mělo být rychle!" Ono se toho o tomhle už napsalo... Nedávno i na mne dopadla knuta výkonnosti. Ono by se z toho člověk neměl zbláznit. Takže děkuji, nechci. Při pohledu na polotvary a polotovary, které kolem nás ve spěchu vznikají mi není úplně dobře. Rozhlasový éter naplněný papírovými kapesníky na jedno použití, televizi jsme u nás doma zrušili s přechodem na digitální vysílání a blekotající parodie na komiky, ani hystericky se pochechtávající reportéři ("...nemusí pršet jen 'dyž to kape...) nám nechybí. Jistě nějaké kvalitní pořady by se našly, ale kdy to vysílají? Nahrávat? Archivovat? Kdy na to koukat? Radši si vyjedu na kole. Večery pod lampou, kniha... Poommaalluu. Snažím se zpomalovat. A to co člověk dělá, dělat pořádně a v klidu. Ať si bitva zuří jinde.
Teď sebou všude nosím vzpomínky Neila Younga Hipíkovy sny. Knihu jsem si přál k narozeninám a telepatie zafungovala. No, telepatie... žena ví co mám rád. Zajímavé čtení. Psaní písniček. Něco hodně blízkého a pak zas velká auta velká Amerika, Kanada, věci vzdálené světelné roky. Rád se zabývám detaily a mám pocit, že na některé záležitosti by člověku nestačil celý život. Možná proto hrajeme v malých sálech. Jednou jsme na koncertě potkali chlapíka, který tvrdil, že je manažer a bude nám domlouvat kšefty. Jen prý bude určovat jaké písničky a v jakém pořadí se kde budou hrát. Tuším, že Brut, nebo tehdy ještě Marcel, ho chtěli zbít (to berte trochu nadneseně, oba jsou učinění beránci), mě to přišlo smutné, tragikomické. Ten kluk nic nepochopil. Nedošlo mu, že každý náš koncert bude vždycky jiný. Že je to podstata téhle kapely.
Ze všech těch zážitků z poslední doby se mi trochu motá hlava, takže spíš něco z blízké budoucnosti. Rád bych zašel na film Pěna dní podle románu Borise Viana. Takže pak popíšu dojmy. Knihu znám už léta, můžu doporučit.
Teď jedeme s kamarádkou zahrát dětem do plzeňské nemocnice. Už bůhví kolikátým rokem tam leží Saša, kluk který je připoutaný na lůžko a dýchá za něj přístroj. Hráli jsme mu s větším, či menším úspěchem různé věci, až jednou povídá: "Zahrajte radši něco svýho."
Přeju Vám všem hezký prázdniny, nebo prostě léto, ...a abyste si svý věci mohli dělat podle svýho.
Fumas
PS: Ještě fotka z narozenin, které jsme slavili společně s Jančetem a Agnes. Děkuju všem kdo zahráli, recitovali, či prostě jen přišli.



***************


Co z března?
No, nějak nevím kde se mi hlava nachází. Rád bych na toto místo napsal: NĚCO POVZBUDIVÉHO, NĚCO VESELÉHO a NĚCO OPTIMISTICKÉHO, třeba. Tak. Hezkej duben.
Fumas

***************

Fumasovo zážitky z února potažmo kousku března
- Byli jsme na koncertě písničkáře Patrika Wolfa. Bylo to pěkné. Akorát že zvukař byl vůl. Kapela se neslyšela a tak z koncertu nic neměla. No jo. Ale hezký to bylo, alespoň pro nás, to zase jo.
- Zdědili jsme psa. Po tetě. Fenku. Křížence kokršpaněla a jezevčíka. Jmenuje se Lessy. Přátelské zvíře. Jenže do 1+1v Praze Holešovicích se nevejde. Je zvyklá běhat po dvoře a dávit slepice. V Praze nemáme ani dvůr, ani slepice. Domluvil jsem se s hodnými sousedy. Budou Lessy krmit a já jí budu jezdit venčit. Po pár týdnech začínám umdlévat. Stodvacet kilometrů je stodvacet kilometrů. Škoda, že se těmi dveřmi, co máme za skříní, nedá dostat do Jižních Čech. Vedou prý do nějakého skladu, ale nikdy jsem to nezkoušel. Pak jsem to jednoho dne nevydržel. Odsunu skříň, otevřu dveře a za nimi náš dvůr, co máme na chalupě, kde bydlela teta. Hvízdnu na Lessy a jdeme na procházku. Paráda. Od téhle chvíle budu venčit každý den. Uklidní to. Stykem s němou tváří, která vám znečistí kalhoty i bundu, a navíc vás poslintá, se člověk pozitivně naladí. Stane se lepším. Žena bude venčit se mnou. Povedeme se za ruku a pes nás protáhne všemi loužemi a kobylinci. No, teď přeháním. Jediného koně mají Kozákovi a ten je tak starý, že kdyby chtěl opustil výběh, bude to patrně to poslední, co v životě udělá. Postupně začala psa venčit celá rodina. Dcera přichází ve čtyři hodiny ráno z flámu, protáhne se za skříň a vyráží s pejskem mezi pole, do ranního svítání. Synek sedí na zápraží chalupy, cvičí na kytaru a kamarádský pes mu cupuje nohavice již tak chatrných džín. Nirvána... Takhle se řeší problémy...
Jenže pak jsem se probudil. Skříň stojí u zdi. Opatrně jí odsunu. Jen tak trochu. Tuším nějakou zradu. Žádné dveře tam nejsou. Za zdí ostaně není ani žádný sklad. Ten je v přízemí. Ježišmarjá, nechcete někdo psa? Je chlupatej, přátelskej...
- No, a  před chvílí jsem si po nějaké době zas pustil cédéčko Neúspěšného atleta "Řekněte dámo..." Oni to nahráli v roce 2005. A já si říkám, jestli má ještě cenu, aby někdo něco natáčel. Je tam totiž úplně všechno. Škoda, že tuhle kapelu zná tak (relativně) málo lidí... Nebo je to dobře? Co já vim...





***************

Fumasův leden a kus února

Tak jsem si říkal, že jsem to tu loni vcelku flákal. Jak sem přestal psát Hugo...
Tudíž bylo mé novoroční předsevzetí cosi o pravidelnosti. No, je půlka úmoru, ještě se to dá dohnat.
Co jsme doma poslouchali? Jakub Čermák potkal Démona aj v Paříži, pěkný, zajímavý, naše rodina doporučuje, Zrnil nám tu Sountrack ke konci světa, Neil Young podával nějaký Psychedelický tablety (házel a házel), na skříni seděla Malá bílá vrána a na Rádiu ladila stanici Buenos Aires, Hugo a já uvili Klubíčko... Jo a taky se probral starej, dobrej Roky Erickson, posuďte sami:


A taky už zas byl masopust:




  

  

V Muzeu hlavního města Prahy je moc pěkná výstava o Vinohradech a Žižkovu a Tomáš Halík napsal novou knížku, protože je hlava, jak říkal otec Reinsberg.
A Václav Klaun by zůstal filosofem, kdyby mlčel, ale musel by začít mlčet někdy před pubertou. Od tý chvíle je už něco špatně.
A ještě novorořní fotečka:


Zaznamenáno již na Nový rok 2012. S publikováním jsem trochu váhal. Říkal jsem si jestli není moc drsná.
Není.


2012

Fumasův trip do Česka
Pořád makám, kreslím, hraju, trháme jabka, snad nám to v palírně vypálej, když je to teď s kořalkou takový jaký to je, tak mít snad radši vlastní medicínu...
Před pár dny jsem pořídil první album někdejší kapely Jonathana Richmana Modern Lovers. Teď u nás jede pořád dokola. Kdybych se o tom měl nějak rozepsat, tak nevím... rokenrol, čírá energie, radost... Bob Dylan to slušně rozjíždí na novém albu Tempest (ale to už asi víte), a pokud byste chtěli něco klidnějšího, tak bychom vám zřejmě pustili něco od Antonyho & the Johnsons. Jo a též Johna Fruscianta hodně posloucháme. Některé ty kousky jsou slušný úlet.
Byli jsme se podívat na Red Hot Chili Peppers a nelitovali.
Minulý týden jsme se koukali Zeliga od Woodyho Allena. Už jsem to kdysi viděl, ale bavil jsem se jako poprvé. Muž chameleón do každé doby.
Taky jsem se moc pobavil nad novelkou Josefa Škvoreckého Trip do Česka. Vřele doporučuju. Pak jsem četl Příběhy z temné komory od Güntera Grasse. Kniha o tom, co si myslí spisovatelovy děti o svém otci. Odvážný muž, nevím jestli bych se do takového tematu pustil...
Kuličkový útočník na pana prezidenta je tak nějak v řádu věcí země Járy da Cimrmana a Josefa Švejka, země kde nejčastější zbraní je zesměšňování. A to na všech frontách. Kohokoli, kýmkoli a kdykoli. Ženatý katolický biskup Jan Konzal kdysi řekl, že nejhorší vlastností Čechů je, že si ze všeho dělají srandu, a nejlepší vlastností Čechů je, že si naštěstí ze všeho dělají srandu. Myslím, že "terorista" by měl za svůj útok dostat spíš Nobelovu cenu míru než kriminál. Bez ohledu na jeho názory (které neznám), protože kdyby tak jednali všichni extrémisté, ušetřilo by se mnoho lidských životů. Al Kajda by útočila papírovými vlaštovkami a fanatické japonské sekty by v metru tak maximálně rozbíjely pukavce...

Fumas v půli

Tak už jsme v půlce prázdnin a já mám pořád pocit, jakoby vlastně ještě ani nezačaly. Pořád někam jezdíme, snažíme se něco dělat... a pak zas honem jinam.., ale o tom jsem nechtěl. Tak třeba takhle: O víkendu jsme se vyskytovali na tvrzi páně Jaroslava na pozvání páně Otty, takto na narozeninové párty v Popovicích (těch u Benešova). Hudba, pivko, klobásky, ba i naložené sýry, hnedka zkraje odpoledne Původní Bureš (to je zajímavý, vždycky se tak nějak ocitnu tam kde hrajou), pak ale řácká průtrž mračen (stany nám to naštěstí neodneslo /čest kvalitní práci stavitelů/), výpadek elektřtiny a už to vypadalo na konec veškerého juchej a hurá, ale našinec si ví rady a v Praze mě při odjezdu tak nějak fakt náhodou skočilo do ruky bateriové combo, a už hrneme s mistrem Ottou a mistrem Jakšem, poetické písňové odpoledne, či spíše podvečer. Po nás BBP dole v průjezdu na baterku z auta, kteroužto se nakrmila dvě comba a konečně byl underground. A pak již stožáry opět stály a megawatty proudily a konečně došlo na MCH band což mě potěšilo, neb MCH band je MCH band, to je teda faktum, to by se mělo tesat. Jo a druhý den ještě mistr SdCh ve svém loutkovém spektákulu pozurářel veškerý undergrunt, za což se mu (opět) dostalo vřelého potlesku, jen škoda, že nepřijel Wehleman, který sice přijet neměl, ale bodl by, a taky Tonda, který se omluvil.
V neděli večer a pak ještě v pondělí jsme si pustili Robinsona Crusoe s Pierrem Richardem, což je opravdu nejlepší Robinson jakého jsem kdy viděl. To je mi známo už docela dlouho, jen se mi ten film dlouho nedařilo sehnat. Dík patří Ejovi. Robinsonovy spory s Bohem a posléze i s Pátkem a jeho věčná snaha se vždycky nakonec něčeho dobrat, vydají za víc než cokoli z jiných zpracování. Doporučuje pět ze čtyřech trosečníků.
Dočítám již druhý díl Příběhů písní od Michala Bystrova. Chcete-li vědět jak vznikly např. písničky The House of Rising Sun, Amazing Grace, nebo třeba Greensleves, je to literatura pro Vás.
V Holešově, kde jsme byli na srazu autoveteránů a viděli tam např. skoro stejného polského Fiata jako jsme kdysi měli (jen s tím rozdílem, že tenhle byl uvnitř celý v bílé kůži!), jsem si koupil knihu Zmatek v Andénách od Borise Viana. Jen škoda, že je to trochu jiný překlad a Pochop se tam příjmením nejmenuje Lůzyhněv a Serhomil není Alvaréz. Ale stávají se i horší věci.
Takže vzhůru do druhé půle!

***************

Pojišťovna, roztrhané plachty, hudba a pružiny na začátku července
Rocková hvězda se neobléká podle počasí (Lou Reed). Tak, tak. Naším domem protéká voda a sousedka má v bytě brouzdaliště. Panáček, který řídí stavební tanečky na odstřešené půdě, tvrdí, že tak bude i nadále. Všechno prý zaplatí pojišťovna. Asi je to levnější, než koupit pořádnou plachtu. Roztrhaná plachta je prostě víc sexy.
A v pondělí jsme se dívali na film Pogoda na jutro, který před několika lety režíroval polský herec, představitel hlavní role, Jerzy Stuhr. Když synovi hlavního hrdiny (podivné kreatuře angažující se v ještě podivnější volební kampani) ukradnou auto, snaží se sám sebe  nádavkem postřelit, aby mohl fingovat přepadení. Pojišťovna zaplatí... Film pobaví. Škoda, že o něj naše distribuce neměla zájem.
Od Bruta jsem dostal k narozeninám zatím poslední CDčko Neila Younga - Americana. Album lidovek natočené s rozvazbenými kytarami  Crazy Horse, nejyoungovštější ze všech kapel, které kdy písničkáře doprovázely.  Opravdu hodně syrové a hodně dobré. Pěknou desku natočili Jakub Noha, Bubák, Marek Štulír a Vojta Noha, takto Nohaband. Jmenuje se Poztrácené nitě a moc doporučuju. Mrkněte se po ní, valné reklamy to nemá  (stejně jako ta naše),  člověk se musí trochu pídit, ale o to je to dobrodružnější. Jak jsme si s Jakubem naše placky vyměnili, vzápětí jsme tak učinili i s Oldřichem Janotou. CDčko se jmenuje Posvěcení nového měsíce. Oldřich ho natočil s houslistkou Romanou Šilhavou. Jemné, klidné, mantrické motivy... léčivá záležitost. K dostání na koncertech, či přes Indies. S Honzou Jeřábkem jsme udělali výměnu již o něco dříve. Nakladatelství Galén vydalo reedici jeho CD s Vojtou a Irenou Havlovými - Tuláci v zrcadlovém sále. Taky taková klidná věc, ale jdou na to zase jinak (něžný horor Odtékám). A nakonec snad ještě zmínit Jacka Whitea a jeho počin Blunderbus. A co k tomu napsat? No, je to zábavný, dobrodružný...
Minulý týden nás kamarádi pozvali na divadelní představení Pérák, souboru Vosto5. Konalo se ve stanu na pražské Letenské pláni. Pérák - ryze český superhrdina z období druhé světové války. Skáče na silných pružinách (někdy i přes několikapatrové budovy) a nemilosrdně trestá bídné nacisty. Po válce se po něm slehla zem a člověk si říká, že někde v nějakém sklepě, či na nějaké půdě třeba pořád ještě ty pružiny rezaví a čekají...
Hezký prázdniny přeju.
Fumas

***************

Fumas již dodubnul a začíná kvésti
Tak už to máme hotový. Tu desku jako. Stejně tomu říkám deska i když je to CéDéčko. Nebo taky album. To je možná ještě lepší. To si pak člověk představí různě posbíraný fotky... a ono to tak nějak je. Různě posbíraný nahrávky zahraný různejma lidma. Jen těch bubeníků co tam hraje. Na tom albu. A Markéta už s námi nehraje, protože to nestíhá a synkové jsou divocí, ale někdy prý se zastaví, si vrznout jak říkala, a to my se těšíme. A jak se Markéta vzdálila, máme tu neteř Janu, čili Janče, protože tak je to dobře a děvče fouká do flétny, fouká do ní dobře, a tak vůbec... Ženského elementu je nám třeba, v kapele se tříbí mravy a na zkouškách nemluvíme jako dlaždiči a dobře to vypadá a tak vůbec...
A zážitky z dubna, potažmo snad i z března? Krásné hraní na festiválku za záchranu Buďánek. To je dnes již skoro zbořená vesnička na pražském Smíchově, o které psal Jakub Arbes a kde kdysi bydlel Sváťa Karásek a zkoušeli zde Plastic People... Magické místo, kde vstoupíte do jiného světa a kam dobrá víla Anežka pozvala spřátelené muzikanty, básníky a divadelníky... http://www.zachranmebudanka.cz
A vyšel taky další Hlavec a fotky z Kabaretu jsou na stránkách... Pořád se něco děje, ale člověk je taky rád, když se večer dostane ke knize a když je to rozhovor Přemysla Ruta s Ivanem Vyskočilem - Vždyť létat je o hubu, tak to si člověk užívá, anebo takové divadlo Buchty a loutky - Cesta na Sibiř podle knížky Martina Ryšavého (to si budu muset přečíst), tak to si člověk taky užívá... jo a Zrcadlo od Tarkovského, no jo, no, to je krása, když si nějakej režižér natočí film jen pro sebe, tak to má bejt... A už se to ani nesnažím všechno vypisovat, vždyť co byste z toho měli... z vypisování. To radši jít někam ven. V Úněticích je krásná hospoda U Lasíků a maj tam únětický pivo a domácí koláče a v Klecanech je skvělej převozník, kterej vás vezme i s bicyklem. Naviděnou...

***************

Fumas na konci února

Tak jsem zrovna dokoukal Karneval duší. Starý, černobílý horror od Herka Harveye. Podle všeho jediná celovečerní záležitost kterou pan režisér natočil. Rozpočet filmu byl prý 33 000 dolarů a točilo se tři týdny.  Výsledek ovšem stojí za to. Téměř dokumentární atmosféra a místy vás fakt docela slušně mrazí.
Nenechali jsme si ujít Huga a jeho velký objev od (poněkud slavnějšího) Martina Scorseseho, film který bude objevem i pro nejednoho dnešního diváka. Znáte tu raketu co se zapíchne do oka měsíce? Le Voyage dans la Lune - Cesta na měsíc od Georgese Mélièse. Jistě, skoro každý to má někde v podvědomí, ale kdybyste ještě před pár týdny udělali někde na ulici anketu...
Pár dnů předtím dávali v Ponrepu pásmo Meliésových filmů a třeba takový Tunel pod kanálem La Manche - aneb Francouzsko-anglická noční můra, tak to je síla i po víc jak sto letech.
Jo a můžete podpořit bio Ponrepo a Národní filmový archiv aby nám je neodstěhovali za Prahu. Tady.
Včera jsme byli v divadle Komedie. Inscenace Pražského komorního divadla se jmenovala Víra, láska, naděje a napsal ji ve třicátých letech rakouskouherský (čtete dobře, dramatik se tak charakterizoval) autor Ödön von Horváth. Komedie... spíš tragédie než komedie i když místy jste se taky dost smáli. Jakoby to někdo napsal včera... Hodně dobré. Pražské komorní divadlo má z prostor Komedie padáka (mladý to prej chtěj nějak víc frí, hepy a in). Hm.
Přečetl jsem si Zvony novoroční od Charlese Dickense, Kruhovou leč - povídky Jiřího Kratochvíla, Strukturu krystalu - filmové povídky Krzystofa Zanussiho a hromadu dalších věcí, protože Ježíšek byl štědrej...
A zhruba posledních čtrnáct dní poslouchám The Brondesbury Tapes od předchůdců King Crimson kapely Giles, Giles & Frip.  A taky album Morning Way od dnes už zapomenutého dua Trader Horne:
Hey Jenny May, are you coming out to play?
I'm all alone and my daddy's gone away
I'll be Jesse James and you'll be an Indian
If we have a fight, I might even let you win
Jenny May

Petr Hugo Šlik - Stroj na výrobu štěstí (aneb jak jsem hrál s Původním Burešem)
1. Rozšlapal jsem telefon…
            Někdy v květnu roku 2002 seděl malý Hugo v kanceláři katastrálního úřadu pro Prahu - město a dumal, co zase bude celý den dělat. Bylo krásné jarní ráno, venku svítilo sluníčko, na zahrádkách už se čepovalo pivo a v kanceláři bylo dusno a nuda. V tom zazvonil telefon.

„Haló,“ řekl Hugo patřičně znuděným hlasem státního úředníka.

„Tady Fumas, to jseš ty, Hugo?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Jo. Ahoj. Co je?“

„Heleď, já jsem se tě chtěl zeptat, jestli by sis s náma nechtěl občas zabubnovat?“

„Jako s Burešem?“

„No. Ona Jana občas nemůže, tak že bys za ní sem tam zaskočil.“

„Jako já jo?“

„No.“

Fumas měl svatou trpělivost.

Hugo se mrknul na hodinky, jestli už budou mít U Hoffmanů otevřeno, pak ztěžka polkl, změřil si tep a teplotu, poposedl na židli, uvolnil si imaginární kravatu a nakonec řekl: „No jasně, rád si s váma občas zahraju. Jen nevim, jestli se vám bude líbit, jak hraju. Neumim moc držet rytmus.“

„Uvidíme, řekl Fumas, já se ti brzo zase ozvu a dáme nějakou zkoušku, jo?“

Pak zavěsil.

Hugo se zvedl ze židle, opustil kancelář a šel k těm Hoffmanům, kde si dal dva velké rumy.

2.  Na svatbu sestry přišli harfu dát…
Abychom pochopili Hugovo hrubé porušení pracovní kázně, musíme se vrátit v čase o zhruba sedm let zpátky...


2011

Hugův poslední modrý slon bilanční

Jméno: Petr Hugo Šlik
Období působení v Původním Burešovi: červen 2002 – prosinec 2011
Hrál na: bicí a trošku taky na banjo
Počet odehraných koncertů s Původním Burešem: 343
Počet odehraných zkoušek s Původním Burešem: 34,3?
Počet najetých km: 20 000 (přibližně)
Počet navštívených benzínových pump po půlnoci: 150
Počet zakoupených tatranek na benzínce po půlnoci: 150
Počet zakoupených kafí z automatu na benzínce po půlnoci: 149 (tenkrát ten v Humpolci byl rozbitý)
Písnička, která se mu hrála nejlépe: Vypil jsem moře piva
Písnička, kterou se nikdy nenaučil hrát: Aleluja
Nejlepší odehraný koncert: 31. 5. 2008 na Rockoupání v Poličce
Nejhorší odehraný koncert: 14. 12. 2002 v Písku, v divadle Pod čarou
Nejbizardnější koncert: 22. 9. 2011 na Střeleckém ostrově pro organizaci Naděje
Co nejčastěji slyšel od Fumase: „Tak jsem včera na Aukru viděl zajímavou kytaru.“
Co nejčastěji slyšel od Bruta: „Ryba je v podstatě rostlina.“
Co nejčastěji slyšel od Markéty: „Pokusim se přijít.“
Co mu účinkování v Původním Burešovi dalo: ostruhy
Co mu účinkování v Původním Burešovi vzalo: pel nevinnosti

Fumasův novoroční modrej slon
Za prosinec toho bylo tolik, že ani nevím, o čem dřív psát. Pokud to ještě nevíte, tak se nám např. vyměnili bubeníci...
Jo, a den před Silvestrem jsem viděl snímek Písničkář s Karlem Hašlerem. Takový prehistorický, český film noir. A  Hašler měl teda fakt zajímavou kytaru. Říká se jí vídeňka. Včera jsem jednu viděl na Aukru...

***************
Vzhůru...
(24. 12. 2011)
Máme doma takové to dřevěné patro na spaní. Nahoře u stropu. V zimě je tam vedro. Topí se a horký vzduch vzlíná. V létě je tam vedro. Okna směřují na jih a byt se mění ve skleník. Těma oknama je vidět na staveniště. Byla tam kdysi nějaká továrnička, pak prádelna. V sousedství se usídlila Armáda spásy. Od září to předělávají. Asi nějaká další prodejna aut. Vedle Armády spásy bych si představoval něco dekadentního. Třeba Mercedesy. Nebo tanky. Armáda s pásy.
Ráno co ráno se budím a pozoruji rozvláčné pohyby ukrajinských dělníků. Někteří sousedé na ně hledí spatra. Já z patra. Pokládají na střechu novou krytinu. Odstranili starou, na dvorek shodili hromadu sutě a vypreparovali shnilé trámy ze zhruba sto let starého krovu. Pokrok se nedá zastavit. Přitesali nové trámy, nasypali novou, patrně kvalitnější, suť, natloukli na to prkna a položili holandský šindel.
Mezi muži na střeše mě od začátku zaujal jeden, který se choval trochu jinak než jeho druzi. Drobný člověk, na kterém byla vidět snaha a dobrá vůle. Přesto mu skoro všechno, do čeho se hodlal pustit, vyfoukli ostatní. Na počátku byla  v jeho tváři vždy váhavost hraničící s nesmělostí. Pak si zřejmě dodal odvahy. Vydal se po střeše k vyčuhující traverze, aby jí vzápětí nějaký rychlejší Vova či Ivan rázným úderem uvolnil a shodil dolů do dvora. Přes ulici to není daleko, a tak jsem měl možnost pozorovat výraz mužíkova obličeje. Výraz neměnný, tvář kontemplujícího mnicha uprostřed půlnoční pobožnosti. Jen když stál v blízkosti některého kolegy, který se zabýval obzvlášť náročným úkonem, byla v jeho výrazu vidět stejná fyzická námaha jako v obličeji jeho druha.
Mírný melancholický pohled jeho očí mě každé ráno přesvědčoval, že na světě ještě není tak zle, že všechny ty hrůzy, kvůli  kterým již několik let nesleduji televizní noviny, jsou jen přeludem, že skuteční jsou pouze takoví lidé jako meditující dělník a všechno ostatní je jen nějaká nedůležitá slepá ulička lidstva...
Takhle to vypadá, že jsem začal cvokařit, skutečnost však byla ale taková, že jsem si během každodenních povinností na toho chlapíka ani nevzpomněl. Jen ráno, po probuzení, se mi na dvě, tři minuty, při pohledu z okna, zjevilo něco úplně jiného, než kdybych si u snídaně třeba četl noviny.
Přišel podzim. Včera jsem se ubíral od tramwaye domů. Zabočím za roh a proti mě kráčí starý známý - meditující dělník. Přišlo mi to trochu nepatřičné. Asi jako když zblízka uvidíte osobu známou z televize. Muž mne minul. Otočil jsem se a viděl mírně shrbená záda člověka, který jistě nebyl starší než já. Ten náhle rozpažil ruce, zkusmo zamával,  popoběhl a pak se prázdnou ulicí vznesl nad střechy domů. Sledoval jsem drobnou postavičku, jak rozvážně mává pažemi, zmenšuje se, mění v nezřetelný bod a mizí kdesi nad Trojským vrchem.
Věnováno všem kteří se vznesli...
Fumas
***************


Hugův modrý slon v Divozemí

22. října jsem šel do café V lese na společný koncert kapel Vobezdud a Cirkus Cermaque.
Café V lese je neobyčejně příjemný podnik ve Vršovicích, kde po vyklizení sklepa vznikl úžasný prostor, který přímo vybízí k organizování různých více či méně undergroundových koncertů. Ostatně, 8. prosince tam budeme hrát s Burešem, tak se můžete přijít mrknout.
Vobezdud přehráli věci z chystané desky a znělo to velmi slibně. O něco komplikovanější, než starší skladby, ovšem o nic míň energické a zábavné. Neslyšel jsem je ovšem od začátku, takže netuším, nakolik bylo nezvyklé obsazení kapely (chybějící jedny housle a přebývající kontrabas a elektrická kytara) výjimečné či trvalé.
Cirkus Cermaque (neboli Fumasův oblíbenec Jakub Čermák s kapelou) křtili své nové CD s názvem Divozemí (kmotrou byla mlčenlivá Radůza) a pro mne to bylo víceméně první opravdové setkání s Jakubovou tvorbou (nesoustředěný poslech před dvěmi lety ve Zvířeticích nepočítám). Z koncertu jsem měl docela rozporuplné pocity. Znělo to velmi slibně, kapela hrála bez chyb, aranže byli vynalézavé a Jakubovo vystupování velmi příjemné, ovšem katastrofální zvuk to celé totálně zazdil. V podstatě jsem šel domů s pocitem, že to byl asi docela dobrý koncert, ale bohužel jako by se odehrával v jiné místnosti.
Poslech křtěného CD je ovšem docela jiná káva. Divozemí mě opravdu chytlo u srdce. Jakub Čermák je totiž opravdový básník, nebojící se křehkých obrazů (prohrabu nebe popelavý / snad najdu z měsíce aspoň žhavý / je daleko do Ostravy… …pod vlastní křídla schovává se / ptáče s nejkrásnějším hlasem), ale ani burcujících veršů komentujících naší současnost (Aby nám nezbyl z revoluce jenom strávní stát a exekuce / kde rovně stát je zase výkon / a nechtít lhát je exotikou / aby nám nezbyl ze sametu / výprodej outfitu v outletu / a dlouhý noci na netu / abychom neměli ke čtení jen letáčky z peny marketu / abychom nečetli v jazyku jen text a jeho logiku…). Aranže jeho písniček jsou velmi křehké a zdánlivě jednoduché, ovšem vklad zejména Kaiy Macha (klarinet a různé flétny…) a Julie Goetzové (viola, zpěv) několikanásobně překračuje to, co se obecně očekává od „doprovodné“ kapely. Jakub se nebojí šepotu, rapu, ani extatického řevu a každou z těchto poloh využívá přesně tam, kde je to potřeba.
Jediné, co bych albu vytkl, je neúnosná délka. Chápu, že kluci a holky měli ze všech těch písniček radost a žádné se nechtěli vzdát, ovšem sedmnáct skladeb a celkem přes hodinu muziky je k neuposlouchání a v druhé půlce desky už, ať chcete nebo nechcete, trochu ztrácíte soustředění.
Jinak ovšem tleskám. Bravo, Jakube!

Fumasův filmový říjen
Začátkem měsíce jsme celá rodina navštívili přehlídku filmů
Aki Kaurismäkiho v pražském kině Aero. Viděli jsme: Hamlet podniká (bizarní přenenesení hamletovského příběhu do dvacátého století, hold filmu třicátých až padesátých let), Zločin a trest (Dostojevský ala Kaurismäki), Ariel (kdysi když jsem to viděl poprvé, tak jsem celou dobu přemýšlel, proč se to tak jmenuje, abych to zjistil až úplně na konci), Mraky odtáhly (klasika) a Le Havre (film s dobrým koncem, bez hollywoodských klišé... Normandie, Little Bob a mraky které opět odtáhly... běžte se podívat). K tomu všemu  naživo zahráli Marko Haavisto a Poutahaukat (Poutahaukat je mimochodem pták dřemlík tundrový) jejichž hudba i tváře (Muž bez minulosti) se čas od času objevují v Kaurismäkiho filmech. Krásnej koncert, milí lidé (náhodou jsme se s Markem a kytaristou Jaakko Rossim potkali druhý den na Karlově mostě).
Muzika konzervovaná. Po všech těch aerozážitcích jsem pochopitelně poslouchal Poutahaukat (Lamppu palaa
Kunpa tietäisitkin, Täydellinen maailma...), ale taky album Jakuba Čermáka Přítel holubů (to je hodně, hodně dobrá věc, která ční vedle všech těch úletů, co se jich mezi písničkáři urodilo... a Jakub Čermák je básník a živel...) a nakonec jsem si ještě opatřil kompletní diskografii polozapomenuté americké kapely The Seeds. Sky Saxon a spol. Ranná psychedelie, album Future je jednou z nejpodivnějších věcí, co jsem za poslední dobu slyšel. Není to asi pro každého, ale doporučuju.
Předevčírem jsem viděl ještě jeden film, který mi v minulosti unikl. Nuda v Brně. Bylo to v autobuse cestou do Brna.  Skvělý film. Myslím, že chápu, proč se tak líbil panu Suchému (zkuste se podívat na jeho Nevěstu).
Jo, a taky se nám urodily jabka. Už to kvasí a bublá.

***************

Zářící
Fumas z kapely Naděje
Skoro celé září jsem četl knihu básníka Roberta Bly - Železný Jan. Knížku o chlapech a pro chlapy, která vychází ze stejnojmenné pohádky bratří Grimmů. Je to docela kláda, ale když už jsem podle té pohádky udělal písničku a předtím četl opus Richarda Rohra Cesta divokého muže, tak mě zajímalo jak se k tomu staví někdo další. Bly se zabývá mytologií v životě muže. Na pár řádcích těžko vysvětlovat, ale možno doporučit.
Sjeli jsme kus Berounky (akce BLB - Babí léto na Berounce, kterou skvěle zorganizoval bankéř  pan Jiří P. /takové máme kamarády :-) /), a mysleli si, že je to taková hezká tečka za tím létem, ale naštěstí nebyla, takže jsme si ještě dali výlet do Českého Ráje, prohlédli "celé Čechy" z vrcholu Mužský a popili výborné pivo Holba.
Mám moc rád film Aki Kaurismäkiho Muž bez minulosti. Na začátku září jsme v Lesním divadle v Řevnicích viděli jeho divadelní adaptaci v provedení Dejvického divadla. Moc povedené, bravo! Tuším, že za to panáčci dokonce dostali nějakou cenu.
No, a v tom filmu mě vždycky dostane scéna v níž hrají Marko Haavisto & Poutahaukat aka kapela Armády spásy bezdomovcům v helsinském přístavu.  Když nás v září pozvala organizace Naděje abychom zahráli na jejich dvacetiletí na pražském Střeleckém ostrově, tak mi zprvu ani nedošlo, že se vlastně ocitáme v  trochu podobné situaci. Nechci tady nějak dojímat, jen mě překvapilo jak se tam ty písničky hodily a jak na to ty pánové a dámy reagovali a jak se nám dobře hrálo. A to je asi můj největší hudební zážitek ze září.
A říjnová třešinka na dortu? Zítra jdeme do kina Aero, kde hrají Marko Haavisto & Poutahaukat naživo!!


Prvoligové září (Hugo)
Takže co bylo? Bylo něco? Něco jo.
8. září jako vždy skvělé a dech beroucí Živé kvety
ve Vagónu.
9. září v Brně ve sklepní scéně Husy na provázku fantastické představení Cesta bojovníka
.
10. září výprava do nedokončené tramvajové štoly pod Špilberkem
(viz. přiložené foto).
14. září příjemný koncert Bureše a atletů v Balbínce
.
22. září bizardní (ale milý) koncert Bureše na Střeleckém ostrově
pro Naději.
23. -25. září moc hezký výlet do Písku
a okolí
30. září Hlavec U Rafa se skvělou Činnou
a Nohabandem a ovšemžeiBurešem.
1. října skvělý fotbal na stadionu Viktorie Žižkov, slavné vítězství Bohemky
a posun na druhé místo prvoligové tabulky.
Soundtrack tomu všemu dělalo poslední CD Jana Spáleného a ASPM Zpráva odeslána
. Ta deska je tak dobrá, jak je smutná. A to znamená hodně.
Ze všech knížek, co jsem četl, si teď vzpomenu jen na dvě. Zajímavý Gottland
od Mariusze Szczygieła. Taková všeschrnující kniha, která by klidně mohla posloužit jako učebnice dějepisu dejme tomu pro střední školy. No a pak Vraždy na Baker Street. Antologie povídek o Sherlocku Holmesovi a Dr. Wattsnovi od jiných autorů, než od pana Doyla. Něco bylo docela dobré. Něco moc ne.
Film si vybavím jen jeden, ale zato opravdu skvělý – Největší z Čechů
. Doslova k popukání.
Nezbývá než doufat, že se to celé brzy posune z druhého místa na první.



***************

Fumasovo létění
Co jsme dělali v létě? Třeba tohle:

a taky tohle:

No, léto jsem prožil docela pracovně, ale bude z toho mimo jiné i pěkná knížka Marka Staška s názvem Převelice, převelice.
Užili jsme si na vodě. Jen na konci jsem se dozvěděl, že jsme vlastně nejeli Lužnici, nýbrž Nežárku. A tak je to, zdá se mi, v životě s kdečím. Člověk má pocit, že něco dělá, ale dělá vlastně něco úplně jiného, a pocit, že se něco děje a děje se taky něco jiného. A někdy na to člověk ani nepřijde a možná je to dobře.
Festival Otevřeno v Jimramově chválím a do nebes vynáším každý rok, takže berte jako samozřejmost, že to bylo opět dobrý. Koupili jsme si tu CDčko kapely Emergency Exit, kterejm bych uvěřil naprosto všechno. Včetně toho, že se přenesli v čase a prostoru z Kalifornie roku 1966.
V Popovicích u Benešova tradičně slavil narozeniny pan Otta a Původní Bureš zahrál v alternativním složení s Vojtou a Honzou Modráčkem. Měli jsme zde mimo jiné možnost zaznamenat překrásné autorské čtení textů básníka  Radana Hudaka, vystoupení kapely Zima (moc zajímavý) atd. Jen tvrzní pán Jarda odmítl uskutečnit komentovanou prohlídku. Pršelo. Příště to prý napraví.
Co se týče galerií musím opakovaně doporučit Sladovnu v Písku. Fotografie z příjezdu východních kamarádů v roce 69. I po letech z nich běhá mráz po zádech... Na uklidnění pak výstava secesních plakátů propagujících pneumatiky k bicyklům, brazilskou kávu a létající ženy...
V Kroměříži jsme byli na krásné expozici Homage à Bohuslav Reynek, věnované nejen básníkovi a grafikovi, ale i ostatním členům jeho rodiny. Vyšla k ní nádherná monografie, kterou jsem viděl prodávat i jinde (např v Praze u Jindřišské věže). Doporučuji.
Konzervy co jsem poslouchal popisuji v minulém s(a)lonu. Takže v tomto směru nic nového.
Rozličné kocertní zážitky (včetně např. výborných Houmles Biograf) zmiňuje Hugo o pár řádek níže, takže se mu do toho nebudu motat.
Přečtěný knížky? Vašek Koubek - Trpké povídky, Voltaire - Candide, Františka Jirousová - Velmi vzdálený oheň, Petr Šabach - Ramón. Všecko dobrý, Ramón skvostnej. Taková nenápadná věc. Nějak jsem ji v minulosti přehlíd.
Jo, a konečně jsme navštívili pivovar v Dražíči a dali si pivo Lipan. Vyrazili jsme tam na kolech a bylo to krásné.
A tohle je naše starobylá teta, zahrádkářka, dítě květin..:


Hugův prázdninový slon
Tak, a prázdniny jsou v ... - pryč. Musím říct, že jsem opravdu rád, že již nechodím do žádné školy. Vždycky od prvního srpna jsem propadal silné trudomyslnosti, která se mě většinou držela až do konce června. No nic, to sem možná tak úplně nepatří.
Zkusím si nejprve vzpomenout, kde jsem o prázdninách byl. Tak nejprve skvělý čundr po Malých Karpatech a následně návštěva Hlavného námestí v Bratislavě (Pamätáš na koncerty na Hlavnom námestí?). Obojí skvělé. Pak již po několikáté tajemný (tajemná?) Vlhošť, uklidňující Český les, pracovně Česko-Bavorské pohraničí a nakonec Jimramov, ke kterému se ještě dostaneme.
Během toho všeho jsem četl nějaké detektivky (McBain, Velinský) a pak Vnitřní strana větru od Milorada Paviče. To je knížka, na kterou jsem se hodně těšil, bohužel však musím říct, že jsem jí patrně nepochopil. Nějak jsme se zkrátka minuli. Ale nevadí, zkusím ještě Chazarský slovník. Náladu mi nakonec zpravilo Café Szafé od Lukasze Debskieho. To je velmi zábavná knížka, plná opravdu vtipných historek z jedné krakowské kavárny. Zrovna dnes jsem pak dočetl Boletus Arcanus od Miloše Urbana. Od této knížky jsem toho naopak moc nečekal, ale nakonec jsem se opravdu skvěle pobavil! Pravý post moderní horor o houbách a houbařích. Tleskám.
Ze samého zoufalství, že se ke mně nedostávají žádné dobré nové desky, jsem zalovil v archivu a vytáhl odtamtud Diffrent class od kapely Pulp z roku 1995. Ukázalo se, že tahle deska funguje jako spolehlivý stroj času. Během jejího poslechu jsem zase chodil na střední školu, chystal jsem se na (tehdy ještě nestátní) maturitu a chodil na koncerty Původního Bureše. S těmi novými dobrými deskami to nakonec zachránil až Vladimír Merta se svou Ponornou řekou. Fumas už tady o ní myslím psal, takže je asi zbytečné cokoliv dodávat. Ostatně, hraje mi to tu i teď, když píši tyto řádky.
Koncerty? Pár jich bylo, ale ne moc. 25. 7. Nohaband v Balbínce, 3. 9. Olin Nejezchleba, Petr Skoumal a Petr Linhart na festivalu Rozkřik u nás v Roztokách a pár střípků z festivalu v Jimramově, kde jsem měl tu čest si společně s Antonií, resp. Fumasem taky zahudlat.
Bureších letních koncertů nebylo mnoho, ale potěšili. Festival v Branné byl na skvělém místě pořádán skvělými lidmi a na tancovačce v Chřešťovicích to bylo divoké jako každý rok. Tentokrát navíc ještě s bonusem skvělého Houmles Biografu.
Na samotný závěr si tak trochu přihřeji vlastní polívčičku. 22.8. byla v Balbínce pokřtěna moje nová kniha s názvem Strach pod Karpaty. Další křest proběhne patrně ještě na říjnovém Kabaretu, ale vy si tento skvost české detektivní literatury můžete kupovat již nyní. Stačí napsat třeba sem na tento web. Díky a ahoj.

***************

Hugův modrý slon červený (teda červnový)
Červen utekl jako voda a je nejvyšší čas rychle zase naťukat nějakého slona. Tentokrát to bude o něco kratší než minule.
Petr Linhart a 29 Saiten 9. 6. v Kaštanu byl ještě lepší, než jsem čekal (a čekal jsem opravdu hodně). Pro mě osobně jeden z nejlepších letošních koncertů. Škoda jen, že nepřišlo moc lidí. Předpokládám ovšem, že po reklamě, kterou zde panu Linhartovi dělám, bude mít všechny následující koncerty vyprodané.
25. 6. hráli u nás v Roztokách v rámci festivalu Rozkřik! Živé kvety a bylo to parádní jako vždy. Energie a radost ze hry, kterou květáci rozdávají, je prostě obdivuhodná. Škoda jen, že nepřišlo moc lidí…
Na doporučení kohosi z Živých kvetů (Bálika?) jsem si přečetl skvělou knihu od Rudolfa Slobody - Rubato. Strhující příběh orámovaný takovými filosofickými úvahami, že jsem si chvílemi připadal jako v pračce. Určitě si od něj přečtu ještě něco, ale raději bych něco v originále. Uvidíme.
Teď ještě dočítám od Jaroslava Durycha Boží duhu, kterou jsem nalezl na poličce vršovické kavárny V lese. Skvělá kniha, skvělý podnik. Nesmím zapomenout jí tam dojít vrátit.
10. 6. jsem se ochomýtal v Brně a kromě toho, že jsem si znovu uvědomil, jak moc se mi tohle město líbí, dostalo se mi tam dvou znamenitých kulturních zážitků. Tím prvním byl festival improvizace v HaDivadle. Celé to trvalo asi sedm hodin, já jsem viděl sice jen necelé čtyři, ale málem jsem se počůral smíchy. Zvlášť na výstupy herců z Komediomatu asi už do smrti nezapomenu.
Tím druhým zážitkem pak byla návštěva vegetariánské restaurace Vegalité. Proč není něco takového v Praze? Takhle nějak bych si to představoval. Konečně místo, kde jsem si mohl vybrat z asi padesáti jídel, dát si dobré pivo a nekoukal tam na mě ze všech stran Buddha ve sto osmi vyobrazeních. Amen.

Fumas jednou nohou v prázdnu,

čili na prázdninách. Prázdniny. To je zřejmě od slova prázdno. Mám pocit, že už teď vypadají ty příští dva měsíce docela zaplněný... Tak snad jednou nohou v plnu? plynu? na plynu? Jejda, nechci se nikam řítit. Pomaličku, polehoučku...
Posledně jsem to trochu odbyl, takže teď...
Začnu klasicky, tradičně: Přečetl jsem nějakou zajímavou knihu?
Vašek Koubek - Trpké povídky. Skvělé!  Tři knihy Roalda Dahla - Podivuhodný příběh Henryho Sugara a jiné povídky, Velký samočinný větostroj a další povídky a Kluk. Kluk je trochu jiný, než předchozí dvě. Popisuje Dahlovo dětství. Nicméně všechny tři stojí za přečtení. Bratři Strugatští - Stará spojení. Dosud nevydané věci, některé psané v době, kdy bylo autorům kolem dvaceti. Knížka je navíc vytištěna bilingvně, takže jsem si procvičil bukvy :-) . Zbyněk Benýšek - Světlo, paprsek, třpyt. Písňové texty dnes už téměř neznámého písničkáře z generace Šafránu, doplněné jeho vůbec prvním CD. Moc pěkné, stále si to užívám. K narozeninám jsem mimo jiné dostal knížku Libeň - zmizelý svět. Krásné. Produkty současných architektů i jejich socpředchůdců by mě teda fakt nechyběly kdyby nebyly. A poslední ,co jsem si ještě vybavil, je další díl comiksu Tove Janssonové - Muminek. Pro celou naši rodinu srdeční záležitost. Navíc jsme od slečny prodavačky dostali ty placky!
Koncerty. Za poslední dobu je pro mě asi stále největší zážitek narozeninová oslava Vládi Merty v Akropoli (sice to bylo už v květnu, ale nepsal jsem o tom). Kdo tam nebyl, může litovat. Verze písničky Gerda, ve které s oslavencem spoluúčinkovali Olin, Justin Lavash a dcera Sára, patří k tomu nejpsychedeličtějšímu, co jsem z našich pódií slyšel.
Ale nemusím zabíhat ani tak daleko. Včera jsem hráli s Nohabandem a Bubákovým Strašidelným elektrik bandem a pánové opět předvedli skvostné věci. Nohovci hráli bez bicích (Vojta na basu), čehož jsem si všiml až při druhé písničce a vůbec to nevadilo, a Bubákova parta zní jako jeden muž s mnoha rukama a jednou skvělou duší.
Z nových CDček máme kromě Benýška ještě Mertovu Ponornou řeku a Třešňákova Němého sufléra. Obé úžasné. Doporučuju. Taky ke mně doputovalo album mladého písničkáře Jakuba Čermáka - Přítel holubů. Čermáka jsem prvně slyšel už asi před rokem a pro mě osobně je to pořád největší objev za poslední dobu.
V divadle jsme byli, co si vybavuju, na Hamletovi v Dejvickém a na Našich furiantech v Dlouhé. Obě představení jsou pozitivním způsobem dryáčnická. Asi tak by se to dalo říct... Jo, a taky na Mefistovi podle Klase Manna v divadle Na Palmovce. Musím si přečíst tu knížku.
Výstavu jsme navštívili v Muzeu hlavního města Prahy. Výstavu o Karlínu. To je takové pokračování, či bonus k té Libni (předchozí výstava, a knížka vyšla u příležitosti). A kdo z vás tuší, že Karlín se původně jmenoval Špitálsko a že Invalidovna byla téměř státem ve státě?
Jo, a taky jsem si koupil další kolo. Do města. Starou Favoritku. Brut o naší rodině tvrdí, že jsme cyklistická velmoc. No... hlavně pomalu, polehoučku... 


***************

Hugův částečně retrospektivní (a tudíž strašně dlouhý) Modrý s(a)lon

Nějak jsem teď modrého s(a)lona zanedbával, za což se vám, pravidelným čtenářům, omlouvám a pokusím se to teď všechno vynahradit.
Naposledy jsem tu psal o Hrdinovi počítačový hry od kapely Zrní. Tahle deska se mě držela docela dlouho. Přesně tak dlouho, než ke mně přijel autobus od Podbořan, přesněji řečeno Autobus do Podbořan, skvělá to deska kytaristy Majerovek Petra Linharta. Vida, jak se vyplatí dát na doporučení kamarádů (díky Ďuro!). Ze superlativů, kterými bych tuhle desku teď zahrnul, vyberu raději jen některé. Inspirativní, svobodomyslná, radostná, hřejivá. To by pro začátek mohlo stačit. Byl konec dubna, já jsem se procházel po hřebenech Bílých Karpat a večer na ubytovně jsem si pořád dokola pouštěl: „Měsíc se kolébá na krovkách / Měsíc je úsporná žárovka / Úsporná v poloze D / Dnes se to nepovede…“ Ve čtvrtek 29. 6. bude hrát Petr Linhart s kapelou, která mu tuhle úžasnou desku pomohla nahrát (29 Saiten) v Kaštanu, tak tam rozhodně nebudu chybět!
Z autobusu do Podbořan jsem pak plynule přestoupil na loď, kterou ze svého žižkovského přístavu vypravila kapela Byl pes. Hoši nahráli podařenou desku s názvem Tak si pluj a já vám garantuji, že tahle kocábka vás může odvézt hodně daleko. Pro někoho možná obyčejný šraml, pro mě názorná ukázka toho, jaký je rozdíl mezi tím, když se pomocí hudebních nástrojů jen vydávají zvuky a tím, když se na ně skutečně hraje…
Koukám, že v mém lodním vaku zbývá ještě jedno cédéčko. V čajové konvici od kapely Květy. Tady jsem trochu na rozpacích. Recenze, které jsem na tuhle desku četl, se předhánějí v superlativech, mým kamarádům se taky líbí, ale já si nemůžu pomoct, oproti fenomenálnímu Myjau mi tahle deska přijde jednoznačně jako krok zpátky. Nebo spíš stranou. Jasně, pořád jsou to Květy, jedna z nejoriginálnějších kapel, které tu v současnosti máme a já jsem na ně proto asi přísnější, než bych byl na jinou kapelu, ale tady mi prostě něco nehraje. Jako kdyby jediným důvodem pro vznik některých písniček na tomto albu byla slovní hříčka použitá v textu, a to mi přijde trochu málo. Útěchou mi je, že tyhle písničky z divadla (které je mimochodem skvělé!) vlastně nejsou tak úplně „normální“ deskou a že to hoši z Květů možná schválně tak mysleli. Jako krátkou zastávku, nadechnutí před další řadovkou, na kterou jistě nejenom já netrpělivě čekám a od které očekávám opravdu mnohé. Na závěr téhle mé okvětní filipiky ještě malá poznámka. Pouze na vinylu vydané Fagi EP se mi líbí mnohem víc! Najednou to jde. Hravé, hledající, zábavné. Zvukem i aranžemi se to jakoby vrací o deset let zpátky, ale je to skvělé a písnička Láska tajná je hit jako blázen.
Pojďme se mrknout na knížky.
Sarah WatersováZlodějka. O téhle knížce jsem se dočetl v časopise Host, kde to chválili tak, že jsem se pak po ní pídil půl roku po všech knihovnách. No, dobré to bylo. Jakási historická detektivka z (převážně) Londýna z roku 1862. První část je skvělá, druhá už míň a na konci třetí to udělá jen takové zklamané pfff, jako když vyfouknete balón. Ale jsem rád, že jsem si to přečetl.
Lucia Piussi Láska je sliepka. Tohle je příliš čerstvé a vlastně na to ještě nemám utříděný názor. Přečetl jsem to jedním dechem, ale teď vlastně nevím proč. Co se mi tak líbilo na zápiscích jedné mladé ženy o tom, jak to má těžké s chlapama? Snad ta naprostá a bezvýhradná otevřenost? Nadšení, se kterým se hlavní autorka vrhá do stále nových držkopádů? Její vtipné a sarkastické postřehy? Anebo za to může prostě jen ta slovenština, kterou jsem si vychutnával jako nějaké hodně dobré, hodně sladké víno? Kto vie?
Jaroslav VelinskýOta Fink. Vida, jak se vyplatí dát na doporučení kamarádů 2 (díky Martine!). Opravdu velmi dobrá série detektivek s detektivem Otou Finkem alias Pavlem Vodsloněm, který mi sice někdy strašně leze na nervy, ale nakonec mě vždycky, vždycky, vždycky dostane. Tohle se čte opravdu jedním dechem, takže nakonec zapomenete jíst, chodit do práce i psát modrého s(a)lona.
Koncerty?
10. 5. křtily Květy ve Futuru desku, o které tu již byla řeč. Pokud mám z té desky rozporuplné pocity, pak o koncertě to platí dvojnásob. Květům zkrátka sluší narvaný Kaštan a začátek koncertu ve 20:00 a ne poloprázdné Futurum a začátek v jedenáct v noci. Málem jsem usnul. Fakt. Ale stejně je miluju.
12. 5. proběhl 3. kabaret Původního Bureše a myslím, že byl zatím nejpodařenější. Lidi byli fajn, Malá bílá vrána taky a dušička byla spokojená.
8. 5. jsme hráli s Neúspěšným atletem ve Wroclawi na Festiwalu dobrego piwa a byl to pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek. Všichni poláci, se kterými jsme tam mluvili, měli o malých českých pivovarech stokrát lepší znalosti, než my. Ukázalo se, že do nich z Polska normálně pořádají zájezdy! Celý víkend jsme tam pili výborné pivo Car (12°, kvasnicové) z pivovaru z Bělče nad Orlicí o kterém jsem do té doby neměl ani páru. Jo, a koncert byl skvělý!
14. 5. proběhlo Kopaninské jaro a bylo to tam krásné jako vždy.
 Filmy taky nějaké proběhly. Krajina srdce, Ondine, Výměna, co si tak vybavím. Dobrá byla hlavně ta Výměna, tu doporučuju především všem milovníkům kolagenových rtů, protože tak baculatou pusu, jakou má v tomhle filmu Angelina Jolie, jsem snad ještě neviděl. Ale jinak je to dost depresivní psycho horor…

Květen (Fumas)
Tak nevím... Nějak mi tenhle měsíc došla fantazie a humr. A Jeňýk by stejně nechtěl žádný závažný kydy. Ahoj...

***************

Fumas v bubnu (automatické pračky)
Všichni teď doma čteme knihy bratří Strugackých. Asi nějaká choroba. Já zrovna dočet' Les a Jak je těžké být bohem. A taky posloucháme finskou partu Marko Haavisto & Poutahaukat. Kdo viděl film Muž bez minulosti od Kaurismäkiho, tak to je ta kapela armády spásy. K tomu se z okna díváme na holešovickou Armádu s pásy, která je o něco méně idylická než ta od finského pana režiséra. Taky koukáme na různého Woodyho Allena. Teda, na jeho filmy. Viděli jsme pěkné loutkové divadlo z Plzně. Hráli Tři mušketýry a loutky pořád o něco mlátily hlavama. Divadelní spolek se jmenoval Alfa. Pěkné. Taky jsme viděli obrazy ze života Eskyma Welzla v Dejvickém divadle. Jmenovalo se to Wanted Welzl a byl to takový comix á la Dead Man na prknech co znamenají Severní točnu. Tyčnu, jak by řekl Pú. Pěkné.
Jo a dobrej harmonikář je taky Vítek Eliáš. Najděte si ho na Bandzone, jestli chcete. A to je milý maminku a tatínko asi tak všechno a jestli chcete, pošlete nám prachy. Říkala Sára. Koupili jsme všechny díly Rockyho a nezbývá na boxovací pytel.
Váš synek Fumas a hladovějící rodina

Jam session s hrdinou počítačový hry

Posledních pár dní jsem strávil ve společnosti počítačovýho hrdiny.
Přijíždim vlakem na Hlavní nádraží, koukám z mostu na křížení všech těch kolejí a silnic, ve městě je ranní špička a do toho slyšim: „...plno krásných spokojených lidí / plno krásných umělohmotných lidí / plno silnic, co se kříží, plno svítících lží / plno důvodů, plno vysvětlení / přehlušit samotu, opít strach / bereme cokoli, hlavně ať to nebolí / další další den, tohle je počítačová hra / já chci ven…“
Na nádraží vystoupim a dav lidí kolem mě zpívá mohutný sbor: „..hrdina počítačový hry jde do světa / jak ho zrezlý ploty cestou míjej, světlo mihotá / čerstvej vítr a on vůbec poprvé k němu přičichá / a ať si de kolik pekel chce naráz, naděje je veliká…“
Tramvaj přijíždí za chvilku a já se z okna pozorně dívám, jestli toho nešťastnýho hrdinu třeba neuvidim. „...zahlíd ho jak tam stojí / u silnice nahej jako květ / tam za oknama, za tak strašně tenkou vrstvou skla…“ Protože někdy je to špatný, někdy se čas zastaví a každej zapochybuje, jak to teda je. Nejčastěji v noci. „...kdo sme, kam jdem, odkud přicházíme / je na vobraze Gogéna / a to se ptá hrdina / lidí, když poprvé spatří / nebe s hvězdama / jakej je konec? za co sou body? prej se to neví…“ Ale není to vždycky beznadějný, říkám si, když lezu do metra, každej si může vybrat sám, jaká bude jeho role. Nemusí to vždycky vyjít, ale pořád je tu ta možnost. „...otevřete oči, přichází král, a / vo ulici vedle z okna skočil chlap, jó // vyber si kterej chceš, že jseš / město je plný takovejch lidí, jseš plnej takovejch lidí / vyber si každou chvíli kterej jseš, jseš plnej takovejch lidí, teď, teď, teď…“
Já dopadnu dobře. Do práce dojedu včas a cestou se mi nic nestane. Nezbláznim se, nepochopim zásadní pravdu, neprozřu, takže můžu normálně začít pracovat. Hrdina takový štěstí neměl: „...sny černý ho zvou / přikrývají / poslední vidí brouky / hrdinožrouty / pára, slzy pravý, škarpu krajky zdobí / jí vrací kosti, spí / měsíc jde dál, narůstá, narůstá, narůstá klid, je nic, je tma…“
Ale na konci je katarze. Protože všechno jednou skončí. A každej konec je i začátkem něčeho novýho, ne? „...Celých osmdesáttřitisíc let jsem šel na východ, tam jsem si unavený ustlal pod stromem, / pak jsem se otočil a dalších osmdesáttřitisíce let jsem šel zpátky na západ, svlík jsem se a vykoupal v řece…“
Je to dobrej konec, nebo špatnej?
A záleží na tom?

Hrdina počítačový hry jde do světa od kapely Zrní je hodně inspirativní deska. Kluci z kapely dokázali vytvořit svébytný svět plný lidí, kterým jsme si zvykli říkat „na okraji“ (na okraji čeho vlastně?) a nabízí spoustu možností k vlastní interpretaci. Cédéčko vychází společně s knížkou, která už tak povedené texty písniček doplňuje spoustou dalších příběhů a nálad a která by jistě obstála i sama o sobě. Že jí doprovází takový skvělý „soundtrack“ je pro nás jen dobře.


***************

Fumas, únor, apokalypsa a písně nenapsané
Únor. Před časem jsem četl knihu básní Evy Švankmajerové - Nenamalované obrazy. V některém z minulých salonů se o ní zmiňuju. Je to asi čtrnáct dní, co nás přátelé lákali do Trutnova na výstavu obrazů E. Š. Nevyšlo nám to. Škoda. Ale pak jsme viděli Modiglianiho, výstavu o staré Libni, o pražských výletních restauracích a taky Čtyřlístek (jasně, Pinďa a spol).
Minulý týden přišla do našeho domu parta dělníků. Mluví lámanou češtinou a občas i rozumí. Vysekávají staré, zachovalé litinové potrubí, aby jej nahradili modernějším - plastovým. Pracují s nasazením a čas od času nasadí vrtačku i tam, kde není třeba. Na kabel elektrického vedení, na rouru, ve které vesele proudí (a ze které posléze prýští) voda apd. Škod přibývá. Nadšení dělníků neubývá. Muž kalmyckých rysů stojí v oblaku prachu a s výrazem velkého duševního vypětí zametá a zametá. Apokalypsa. Až dorubají, přijdou nám ze zdi vyrvat okna, aby je nahradili novými - plastovými. S napětím čekám na chlapíka v overalu, který mě nahradí modernějším - plastovým. Taky mou ženu a mé děti. Pak už nebude pokroku stát nic v cestě. Dosud tam stojíme my.
Sedím doma a do rachotu vrtaček vymýšlím ilustrace ke Karafiátovým Broučkům. Neměly by být moderní? Plastový brouček déle vydrží. Nerozkládá se. Pokud je z PVC, dá se zničit jen vysokým žárem. Pokud je z jiného svinstva, nedá se patrně zničit nijak. Pouštím si Iggyho Popa (Cleveland 1977 - Live), aby přeřval vrtačky. Iggy se snaží, já umdlévám. V kuchyňském dřezu vzlíná voda. Vybírám ji, přenáším do jiné, neucpané stoupačky a do odtoku sypu osvědčený prostředek, který prý umí sežrat i omylem spláchlý hadr na nádobí. Jmenuje se Krtek. Violoncellistka kapely Mužy je také Krtek. A já si představuju, jak dívka prolézá stoupačkou a čas od času, když nikdo není doma, se vynoří z odtoku umyvadla, projde bytem, zkontroluje obsah ledničky, tu a tam uzobne, a ve chvíli kdy v zámku zarachotí klíč, mizí v jiné dosud neprozkoumané stoupačce. Námět na píseň. Vím, že takovou nikdy nenapíšu, ale co kdyby... Asi si na to založím nějaký sešit. Třeba ho jednou někdo najde. Fumas - Nenapsané písně.

Hugův březen – vzpomínky na budoucnost
Rozhodl jsem se začít dělat Modrého slona trochu jinak. Odteď už to nebudou záznamy toho, co jsem viděl nebo slyšel v minulém měsíci, ale naopak, seznam akcí, kam se chystám v měsíci PŘÍŠTÍM. Představuji si, že by to pro čtenáře tohoto webu (jsou-li jací) mohlo tu a tam posloužit třeba jako skromná inspirace, kam večer vyrazit.
Tak tedy v březnu by se mohlo stát:
čt 3. 3. V Rock café už se zase může hrát a 3. 3. zde vystoupí kapely Lajky a Orchestr posledního dne. Lajky mě dost zajímají. Inspirativní hudba. Takže pokud nám odpadne atletí zkouška, vyrazím na Národní třídu.
so 5. 3. V mnoha vsích a malých městech naší krásné vlasti se bude 5.3. slavit Masopust. Já vyrazím do Trstěnic, ale například v Roztokách, potažmo v Úněticích to jistě bude stát také za to. V Úněticích se bude premiérově točit místní pivo!
čt 10. 3. Kabaret Původního Bureše Na Slamníku! Tam nemůžu chybět…
čt 17. 3. Přesně o týden později na stejném místě (Slamník) pokřtí svou novou desku kapela Byl pes. Už to samo o sobě by byl dobrý důvod k návštěvě, ale aby toho nebylo málo, pozvali si chlapci jako hosty ještě jednu moc prima kapelu – Živé kvety!
so 19. 3. A protože květáků není nikdy dost, vyrazím na ně nejspíš ještě o dva dny později do Vagónu.
út 22. 3. V Akropoli bude křtít kapela Zrní své nové CD Hrdina počítačový hry jde do světa. Jsem na to docela dost zvědavý. Projíždím si tu některé jejich starší věci a baví mě to. To hledání, to nadšení. Těším se. Tu desku jim produkovala Radůza, která v Akropoli vystoupí jako host.
pá 25. 3. Hlavec U Rafa! Tam nemůžu chybět…
po 28. 3. V Malostraské Besedě bude hrát Jablkoň. Proč ne? Vzhůru tam!

***************

Buckcherry – All NIght Long
(Hugo)
Asi před deseti lety mi jeden kamarád přivezl z Ameriky cédéčko, na jehož obalu byla nahatá holka, která měla po celém těle namalované květinové ornamenty a jediný nápis: BUCKCHERRY.
Bavilo mě to, byl to takový jednoduchý nekomplikovaný rock´n´roll, zahraný a zazpívaný evidentně s chutí a s radostí. Byl jsem ovšem líný na to, abych si o nich něco zjistil, a tak nějak jsem vyrozuměl, že tahle kapela dojela na drogy a nikdy nic dalšího nevydala.
Nedávno jsem ovšem v obchodě narazil na jejich nové CD a Brut mi ho obratem vypálil (díky!). Jmenuje se All Night Long a na obalu je ta samá pomalovaná holka, jen teď zabraná víc v detailu. Dodatečně jsem zjistil, že to je jejich asi pátá deska, ale tím vás teď nebudu zdržovat. Jde mi o obsah. Řeknu to takhle: Představte si jakékoliv klišé, které vás na rockové muzice štve, a já vám garantuji, že u Buckcherry ho najdete v míře víc než vrchovaté. Do půl těla svlečený potetovaný zpěvák, kytarista s nohou na odposlechu a s kloboukem na dlouhých kučeravých vlasech, činely bubenické soupravy zavěšené na železných řetězech… zkrátka všechny ty věci, kvůli kterým mladí lidé s alespoň základním estetickým cítěním přestali poslouchat bigbít a vrhli se na elektroniku, tady máte jako na podnose. No jo, ale co s tím, když celé je to takové skvělé! Ta deska je našlapaná od začátku do konce. Oproti jejich debutu má stokrát lepší zvuk, kytary zvoní jako za starých dobrých časů a zpěvák ječí, jako kdyby mu šlo o život. Ano, jasně, občas (dost často), to zní úplně stejně jako G´n´R, dojde i na neuvěřitelně nezajímavé rockové balady, ale celkový dojem je prostě skvělý! Zlatým hřebem je pak závěrečná vypalovačka s názvem Dead, která na mě působí stejným dojmem, jako kdyby mým pokojem projížděla třísetkilometrovou rychlostí parní lokomotiva.
Buckcherry nepřinášejí nic nového, přemílají stokrát ohrané postupy a žádné klišé jim není cizí. Ale, kurva, kdyby mi bylo osmnáct let, mám celý pokojíček vytapetovaný jejich plakáty.
Suck It!

Leden (Fumas)
Tak jo, dokopal jsem se, že něco napíšu. Člověk by neměl zlenivět. Medvědi spěj, Fumas bdí.
Po Vánocích a následných výprodejích už nemáme CDčka definitivně kam dávat, další polička by bodla, ale už ji není kam umístit. Potěšilo mě poslední album Vaška Koubka - Avé.., to poslouchám vskutku značně. Geniální texty, výborná muzika Honzy Ponocného. Stejně tak mě těší Noční lov od Olina Nejezchleby.  Krásně civilní, uvěřitelné písně. Z vážnohudebních pecek Novosvětská a nekazí mi to ani zjištění, že se Antonín Dvořák řezníkem ve skutečnosti vůbec nevyučil. Poprvé jsem si taky pustil chronologicky všechna sólová alba Johna Lennona a kompletní diskografii dnes pozapomenuté kapely Love (jasně Arthur Lee, fajnšmekři vědí...).
Divadlo - Dejvické.
Spřízněni volbou. Dramatizace starouše Goetha je povedená, mohu doporučit. Zajímavé je, že jsem si tuhle knihu asi čtrnáct dní předtím půjčil, aniž bych si uvědomil, že na to jdeme. V tom svazku bylo i Utrpení mladého Werthera (no... to byl pěknej magor.) Z dalších knih třeba Ray Bradbury - Mráz a oheň (já vim, jsem bradburofilní) a Ludvík Vaculík - Polepšené pěsničky (k tomu jsem dodatečně dostal i CD, na němž mistr pěje)...
Na výstavě jsme se ocitli na České grotesce II v Roxy a nejlepší tam jsou Černý
David Janoušková Věra, která krásně svařuje kýble a umyvadla a dělá z nich pajduláky, že by si nějakýho člověk hnedka doma postavil, kdyby měl kam a dalo se to koupit. A taky na fotkách divouse Miroslava Tichého, které visí na  Staroměstské radnici (zevnitř pochopitelně). Promítaj tam k tomu zajímavej dokument, takže to chce mít dost času.
Jo a včera jsme byli na české verzi Jesus Christ Superstar, jak to začli znova dávat. Výborný.
Ale to už jsme hodně v únoru. Únor bílý Fumas šílí. Jdu si dát panáka...

***************

2010

Zlatý modrý slon 2010
(Hugo)
Pokusil jsem se dodržet naší hezkou (dvouletou) tradici, pročetl jsem si své modré slony za loňský rok a vypsal to nejlepší, co mě v roce 2010 potkalo. Z každé roční doby jsem vybral jen tři věci, což někdy byla docela brutální volba, ale člověk musí být přísný, že?
Hugův Zlatý modrý slon 2010 tedy vypadá následovně:
Jaro
Ian Mc Ewan – Na Chesilské pláži (knížka)
The Swell Season – Strict Joy (CD)
Radůza – Miluju vás (CD)
Léto
Colour meeting Polička (hudební festival)
Vladimír Mišík – Ztracený podzim (CD)
Lužnice (řeka)
Podzim
Živé Kvety u sv. Salvátora (koncert)
Neočekávaný dýchánek – Plech (CD a jeho křest na lodi Tajemství)
Jan Balabán – Zeptej se táty (knížka)
Zima
Posed Svitavy (divadelní festival)
Květa Legátová – Posedlá (knížka)
Petra Soukupová – Zmizet (knížka)
Všem čtenářům těchto stránek přeji krásný nový rok 2011 a těším se, že se třeba uvidíme na jednom z kabaretů Původního Bureše na Slamníku.

Fumasův pozlacený slon 2010
Joj, Hugo je asketa! Jen tři věci za jedno roční období! Hm. Jsem sketa. Můj slon holt utekl z obrazu Pietera Brueghela, má tři choboty a je ověšen rolničkami. A když Brueghel, tak pátý přes devátý:
Komu bych dal diplom?
Partě kolem občasníku Hlavec,
Jaká muzika mi vydržela v přehrávači nedýl?
Karel Diepold - Písničky z let 1983 - 2005, Spirogyra - Bells Boots and Shambles, Vashti Bunnyan (různá alba), Joanna Newsom (různá alba), Vladimír Mišík & ETC - Ztracený podzim, Traband - Domasa, Jé Jé Neduha (různá alba), Xiao Juan and Residents from the Valley, Vladimír Merta (asi dvacet nahrávek z koncertů), Petr Kalandra a ASPM, Petr Linhart - Autobus do Podbořan, Květy - Jablko jejího peří, Náš člověk v Havaně - Potají, Hadry z těla - Podivná úrodaŠvehlík - Sny, Devendra Banhart (různá alba)... atd.
Filmy?
Občanský průkaz (režie Ondřej Trojan), Muž z Londýna (režie Béla Tarr), Divoká planeta (režie René Laloux), Děti noci (režie Michaela Pavlátová), Tři sezóny v pekle (režie Tomáš Mašín), Fantastický pan Lišák (režie Wes Anderson)... atd.
Knížky?
Kenneth Grahame - Žabákova dobrodružství, Jan Balabán - Zeptej se táty, Charles Dickens - Záhada Edwina Drooda, Ray Bradbury (různé tituly)...
Koncerty?
Bob Dylan v Praze, C&K Vocal v Jimramově,
Pivo?
Dražíč, Svijany, Rohozec, Černá Hora, Richter...
Hospoda?
U Rokytky...
Výstavy?
Libuše Niklová - 200 dm3 dechu.
Klipy?
Pastor od kapely Mužy.
Místa?
Já nevim. Spousta pěknejch míst...
No, nezdá se mi to vůbec objektivní, muselo toho bejt mnohem víc. Určitě jsem nějaký věci do salonu vůbec nenapsal... Pomoc! Je to fofr proletět celej rok. Až se mi ohýbají má šnečí tykadla.
Hezkej rok 2011. A abyste potkávali jen samý slušný lidi.

***************

Říjenec
(Fumas)
Tak jsem si říkal, že se k psaní příspěvku tentokrát snad ani nedostanu. Že to nestihnu, že se mi nechce...  Stačilo pár nezbytných pracovních mailů a už mám pocit, že u salonu relaxuji.
Dneska jsem nesl do knihovny celý batoh knih na vrácení. Byly to sice knížky, které si postupně napůjčovali všichni členovci naší rodiny, no nicméně, co jsme tam měli? Já tedy: Opravdové blues - Robert Palmer (Muddy Watters, Robert Johnson, John Lee Hooker,  Charlie Patton, Sonny Boy Williamson... kniha o historii blues Missisipské delty, pro někoho možná až příliš podrobná, ale pro toho, kdo chce vědět, odkud se tahle hudba vzala, prostě nezbytná, jen by to chtělo ještě nějaká přiložená CDčka, nicméně ukázky konkrétních písní není problém najít např. na youtube), dva comicsy z židovského prostředí: klidný a poučný Rabínův kocour - Joann Sfar
(velmi pěkné, doporučuji), znepokojující a poučný Maus - Art Spiegelman (tenhle je tak slavný, že snad ani nemá cenu ho popisovat... nojo, ale o tom už jsem psal někdy před rokem... ). Muzika:  Žalozpěv pro lehký holky - Jiří Dědeček zpívá Georgese Brasensse a histo(e)rický morytát Milá čtyř viselců od kapely Extempore. Pak jsem ještě poslouchal holandskou kapelu Groep 1850, ale to už nebylo z knihovny. Hrajou krásný psychedelický zpívánky, někde jsem četl přirovnání, že znějí jako sbory andělské na LSDtripu. No, něco na tom je.
Teď si čtu Třešňáka - Domácí hosté a poslouchám Květy.
Myjau.
Vyšlo další číslo občasníku Hlavec řízeného z nebeské putyky šéfredaktorem Rudou Flekem a např. Eja Kulovaný v něm měl krásné dřevořezy a i výstavku téhož u příležitosti vydání časopisu uskutečnil. Ostatní se také činili. Jakobych je všechny vyjmenoval...
Jinak mám pocit, že jsem furt makal a celkem nikam nechodil. Práce šlechtí a huntuje organismus. Jo, a máme novou písničku podle pověsti z Islandu. Pověst dodala islanďanka Jarka Moučková.

***************

Září bylo dobré
(Hugo)
Asi jsem byl nějaký hodný, nebo co, protože v září se zadařilo. Alespoň co se koncertů týká, tedy rozhodně. Takže popořádku.
9. září hráli v Kaštanu Květy. Sám jsem zvědav, kde se tahle kapela zastaví, protože zatím je pořád ještě s každou deskou/koncertem/písničkou lepší a lepší. I teď hráli několik nových skladeb, z nichž například písnička Kámoši je jakousi esencí všeho dobrého, co tahle kapela umí.
15. září jsem vyrazil Na Slamník, kde hrála Malá bílá vrána a Koza na útesu. Vrána měla pražskou premiéru s Vojtou Nohou za bicími a s Honzou Houdkem na místě Wasyla a byl jsem na to opravdu hodně zvědavý. A výsledek? Velmi, velmi dobré. Snad bude mít tahle kapela konečně chvíli klidu na zkonsolidování a nazkoušení a hlavně nahrání nových písniček. A koza? Dobrý klezmer. Líbil se mi hlavně naprosto suverénní výkon houslistky.
18. září hráli v kostele U Salvátora Živé kvety. Byl to benefiční koncert pro Natálku Kudrikovou a bylo to skvělé. Žádná křeč, žádné moralizování, (téměř) žádné dojímání. Unplugged verze květákovským písničkám náramně slušely a Lucie zpívala tak, jak jsem jí ještě nikdy neslyšel. Tenhle koncert nahrával Český rozhlas, ale nevím, jestli to v rádiu běželo. Nevíte o tom někdo něco? Nemáte nahrávku? Chtěl bych jí.
21. září zase hurá zpátky do Kaštanu na Tara Fuki. Nejklidnější a nejobjevitelštější ze zářijových koncertů. Objevil jsem: - že na violoncello se dá hrát i trsátkem, - že na violoncello se dá hrát i přes různé kytaristické krabičky, - že violoncello se dá skvěle samplovat, - skvělý perkusivní nástroj mong (mang?).
30. září křtil Neočekávaný dýchánek svou novou desku Plech na lodi Tajemství. Nevím jak vy, ale já jsem na tu desku čekal dychtivě celých těch dlouhých sedm let, takže na jejím křtu jsem nemohl chybět. Bylo to přesně takové, jak jsem čekal. Divoké, radostné a hektické. A to cédéčko? Od té doby neposlouchám nic jiného!
Z Bureších akcí byl nejlepší dvojkoncert Zvířetice, Ústí u Staré Paky. Člověku prospěje, když tu a tam vytáhne paty z Prahy.
Ještě v rychlosti ke knížkám. Asi tři týdny jsem bojoval s Robertem Bolaněm a jeho Divokými detektivy, ale nakonec jsem to (někde na straně 250) vzdal. Mimo jiné i proto, že mě z té bichle, kterou jsem s sebou všude vláčel, rozbolela záda. Takže jsem si místo toho přečetl úžasnou (a útlou) knížku Zeptej se táty od Jana Balabána a byl jsem spokojený. Spokojený, ale smutný. No co, je přece podzim.


Září (Fumas)
Indiánské léto se letos příliš nekonalo. Mám pocit, že už je listopad... Hm.
Ideální čas zalézt do postele. Zašel jsem do knihovny a půjčil si: Irena Dousková - Čím se liší tato noc (povídky "baladického" charakteru /jak se píše v předmluvě/, no, nevím, není to špatný, ale Budžes ani Oněgin se nekoná, asi mi tam chybí ten osobní prožitek), Josef Škvorecký - Mirákl (tak tam je prožitku, že by se dal přehazovat vidlema), Truman Capote - Tři povídky (vzpomínky na dětství, pěkné...) a žena přinesla  novinku - první prózu od Ivana Hlase - Za barevným sklem (to je moc milá knížka, něco mezi Šabachem a Hugem :-) ).
Když Vás bolí oči od čtení, můžete si je pro změnu kazit sledováním nějakého DVDčka. Dali jsme si Alphaville, noirové sci-fi od Jeana Luca Godarda. Na rozdíl od většiny kritiků se mi tahle černobílá podivnost z roku 1965 dost líbila. Rockovou operu Tommy (režie Ken Russell) od The Who jsem poprvé viděl už před lety a pořád dobrý... Sherlock Holmes a záhada potopené lodi (režie Rachel Goldenberg) je skutečná obskurnost. Pokud máte rádi poetiku minimálně déčkových filmů (ve kterých se větrem chvějou kulisy), je to něco pro vás. Pobavil jsem se. A jako zákusek si po malých dávkách dopřáváme z pásma dokumentů Evalda Schorma.
Z akcí společenských (a hudebních) jsem si asi nejvíc užil oslavu narozenin (respektive jednu z oslav) Jakuba Nohy. Konala se na folkové chalupě Vládi Mikulce v Ústí u Staré Paky. Krása! Škoda jen, že se tak trochu časově kryla s VOMBfestem, který se stejného dne konal na hradě Zvířetice u Mladé Boleslavi. Ale díky čtyřem rychlým kolům jsme stihli zahrát tam i tam.
Když mně začátkem září nabídl Vláďa Merta asi deset minut před hraním, abych si zahostoval na jeho koncertě v Balbínce, dost mi vyschlo v krku. Konec dobrý všechno dobré, nakonec došlo i na spoječný jam. Zážitek.
Navštívili jsme hrad Houska, pod nímž jsme pár dní předtím s Burešem hráli. Krásný místo, který můžu každýmu doporučit. Kromě hradu i hospůdku Na konci sil. A maj tam asi rádi Trabandy. Kousek od hradu roste "lípa Svobody".
Málem bych zapomněl na konzervy. Takže: Petr Kalandra a ASPM, Petr Linhart - Autobus do Podbořan, Květy - Jablko jejího peří, Divoký Srdce - Kajuvej, Lídl & Velík - Já na vojnu nepojedu, já na vojnu pojedu, Karel Diepoldt - Písničky z let 1983 - 20005 (skoro všechny). Vše velmi krásné a kvalitní, jinak bych to přece neposlouchal.

***************

Léto u Fumasů
Když se řekne prázniny, mělo by to být takové... takové prázdné. A ono to vlastně bylo docela plné. Z uplynulých dvou měsíců si pamatuju hlavně neustálé přenášení batohu. Nepíšu balení a rozbalování, protože sbaleno jsem měl vlastně permanentně, čili furt.
A knihy, které jsem
v tom batohu přenášel? Ray Bradbury - Teď a navždy (klasika), Jan Balabán - Zeptej se táty (Balabána jsme si doma oblíbili, tahle kniha je bohužel jeho poslední), Mark Twain - Jak zahnat splín (zajímavá kořist z knižního veletrhu, některé z těch povídek vycházejí v češtině poprvé), Kenneth Grahame - Žabákova dobrodružství (pracovně a několikrát /dělal jsem obrázky k novému vydání/, pro tuhle knihu mám obzvláštní slabost), Charles Dickens - Záhada Edwina Drooda (nedokončený detektivní román /vřele doporučuji/ a pokud dostanete chuť ho dopast, vězte že  už to před Vámi zkusilo minimálně 200 lidí), comixy: Valerio Evangelisti - Eymerikův hněv (středověk se vším všudy), Alan Moore - Bažináč (těžko popisovat, nutno vidět), Hergé - Míříme na měsíc a První kroky na měsíci (Tintin potěší).
A co jsem měl na cestách v přehrávači? Namátkou: Spirogyra - Bells Boots and Shambles (dnes již polozapomenutá britská psychfolkrocková kapela /album z roku 73/), kompletní nahrávky od Vashti Bunnyan (té paní, která zpívá jako když se máslo pomaličku rozpouští na pánvičce /mrzí mě, že tohle přirovnání není z mé hlavy/), něco od kanadské písničkářky a harfenistky Joanny Newsom (té slečny co zpívá jako Disneyova veverka /ale geniální veverka.../) a mnoho dalšího...
A co jsme dělali? Jezdili na kolech, trochu plovali, ochutnávali (vítězí pivovar Dražíč, nicméně Páter z Černé hory je též chuťovka), v Holešově  viděli výstavu Alfonse Muchy s výborným dokumentárním filmem a navštívili jsme a zahráli si na festivalech. Tvrz v Popovicích, Trutnov, hrad Houska, Jimramov. Tvrz, to je taková rodinná záležitost kolem pana Otty a celá naše rodina se tam po roce vždy ráda vrací. Trutnov a Housku popsal Hugo. Nezbývá než souhlasit. V Jimramově mě nadchla (hudebně i "výtvarně") kapela Helemese a zcela dostali C&K Vocal.
A technická perlička na závěr? Nějaký domácí skřítek to narafičil, že mé ženě vytekl lák z kilového balení zavináčů  přímo do pětadvacet let staré ladičky BOSS. Joj! (kytaristé vědí). Přístroj zablikal... a zhasl. Zabili ho! Vylil jsem lák, vše prostříkal kontaktolem... a nic. Na eBayi mě čekalo zjištění, že tyhle starožitnosti jsou sice k mání, leč pěkně draho. No, co naděláte. Program na zbytek večera? Broudání po internetu a shánění ladičky stejných, či podobných kvalit. O půlnoci jsem vrak ještě jednou zapnul a ejhle, světélka se rozsvítila, ručička rozběhla a mikrofon reaguje dokonce lépe než předtím. Zázrak!? Inu Japonci.

Co se dělo o prázdninách, aneb Co sedělo o prázdninách
(Hugo)
Dělo se samozřejmě spousta koupání, výletů, prohlídek hradů a zámků a trhání různého ovoce, zeleniny a lesních plodů, ale vás jistě zajímají (?) jenom ty kulturní zážitky právě končícího léta.
Takže čím jsem listoval, když jsem někde čekal na vlak? Ian Mc EwanNevinný. Bezvadný román z právě rozděleného Berlína, tedy z 50. let minulého století. Lidé se tam (v tom románu) rozřezávají na součástky a pak se ukládají do cestovních kufrů. A také tam díky nedorozumění skončí jedna velká láska. Prostě klasický Mc Ewan. Petr EisnerObranný reflex. S Petrem se trochu znám a tahle knížka mě hodně překvapila. Apokalyptickou sci-fi jsem od něj opravdu nečekal. Ale bavilo mě to! Dorota Maslowská Červená a bílá. Konečně jsem se k tomu dostal a... – nic. Bublina splaskla. Ne, že by to bylo vyloženě blbé, ale přišlo mi to trochu o ničem. Milan Kundera Směšné lásky. Podruhé (některé povídky po desáté). To všichni znáte, o tom psát nemusím. A nakonec Ivan HlasZa barevným sklem. Popravdě řečeno, moc jsem od toho nečekal. Po přečtení anotace („...pozapomenuté kouzlo starých Dejvic, jejich svérázných hrdinů a osudů...s předmluvou Petra Šabacha...“) jsem měl chuť tu knížku radši hned hodit do koše, ale protože mám Ivana Hlase vlastně docela rád, zkusil jsem to a světe div se – ono to bylo skvělé! Nakonec jedna z nejpříjemnějších knížek za poslední rok. Díky!
Tenhle zvláštní zážitek mě přinutil poslechnout si znova některé staré Hlasovy nahrávky (Cesta tam a zase zpátky, L.P.  93, Den šťastného koně) a bylo to fajn. Když už jsem byl v tom vzpomínání, vyhrabal jsem také staré nahrávky kapely Reef (Replenish, Glow a Getaway). To byla skvělá anglická kapela v druhé půlce devadesátých let minulého století. I teď, po tolika letech, mě to bavilo. Co dál? Vladimír Mišík vydal s ETC... novinku (Ztracený podzim) a na přelomu července a srpna jsem neposlouchal takřka nic jiného. Tahle deska se pánům zatraceně povedla!
Tak. Co ještě? Filmy? Něco málo bylo. Sherlock Holmes (znamenité, zábavné, k popukání!), Vyfič! (jen kvůli Elen Page!), Lítám v tom (původně jen kvůli Mr. Clooneymu, ale tenhle znamenitý film by mě nakonec jistě dostal i bez něj) a úžasná Fontána.
Z koncertů, kde jsem hrál, se mi asi nejvíc líbilo atletí vystoupení v pivovaru Chříč. Zajeďte se tam někdy podívat, je to úžasný prostor a jsou tam milí lidé. Dobrý byl také Burešův dvojboj Trutnov-Housnění. Trutnov mě příjemně překvapil milou atmosférou, takže mi nakonec ani nevadilo, že jsem tam v podstatě nic neviděl ani neslyšel a Houska byla vysloveně roztomilá.
Tak se mi zdá, že jsem na spoustu věcí zapomněl, ale snad to nevadí. Sami si jistě najdete knížky, filmy a cédéčka, které budou pro vás ty pravé.
Přichází podzim. Uvidíme, jestli bude ztracený.

***************

Červem! (Hug.)

Vezmeme to postupně.
3.6. keňské kvílení v Chapeau Rouge. Benefiční koncert s atletama pro jednu africkou holku. Tam jsem uviděl Kurvu od vedle. Moc dobrá kapela z Litoměřic. Opravdu jsem si smlsnul a od té doby ji všem doporučuji (a všichni mě posílají do háje…).
5.6. Popenec. Příjemný festival, na kterém jsme si zahráli Burešem a díky tomu viděli Jiřího Konvrzka, Furré a Tajné slunce poprvé bez Olafa (a tento měsíc vůbec ne naposledy...).
10.6. Původní Bureš Na půl cesty. Normálka.
12.6. Původní Bureš v Litomyšli. Tohle bylo prima. Přijelo plno známých a myslím, že ostudu jsme si nepokazili...:o)
17.6. Původní Bureš Na Slamníku. Normálka.
18.6. Původní Bureš v Poličce na festivalou Colour meeting. Tohle se povedlo. Popravdě řečeno jsem z toho měl trochu obavy, ale nakonec to bylo skvělé. Náš koncert měl odezvu skoro jako v Jimramově blahé paměti a druhý den jsem viděl další dvě skvělé kapely (Chuck Norris gang a Čankišou) a jednu fantastickou písničkářku – K.C. McKenzie. Kdo mi pošle nějaké její mp3, nebo rovnou CD, má u mě pivo! Taky moc dobré divadlo bylo: Tomáš BěhalBaba Yaga.
21.6. – 23.6. jsem v okolí Varnsdorfu pátral po ztracených hraničních meznících a byl to fakt zážitek. O tom ale až jindy a jinde.
25.6. United Islands v Praze. Ze všech těch všelijakých progresivních kapel se mi stejně nejvíc líbilo Tajné slunce s hostujícím tenor- a baryton- saxofonem.
26.6. koncert pro všechny staré voly a veselé krávy v Kravíně v Úněticích. Tímto děkuji zúčastněným kapelám (Audio attaché, Tajné slunce, Malá bílá vrána a PB) za to, že hráli s chutí a s nasazením, byť za to ve finále nedostali ani korunu. Za odměnu slibuji, že už nikdy nic organizovat nebudu.
Četl jsem: Arthur MillerUž tě nepotřebuju (skvělá knížka povídek, z nichž ta s názvem Montérova noc byla opravdu dech beroucí) a Hana AndronikovaZvuk slunečních hodin (Dobrá. Knížka. Ale trochu mi vadí. Ten sloh.).
Poslouchal jsem: pořád ještě tu Radůzu.

Červen a již část července (Fumas)
Vaří se mi z horka malý i velký mozek a před chvílí jsem sletěl z takovýho toho dřevěnýho patra, co na něm s Danou u stropu spíme. Pád po zádech ze dvou metrů, takže se nezlobte, že budu stručnej:
Od hodných přátel jsme dostali jejich nová CD. Konkrétně: Náš člověk v Havaně - Potají, Hadry z těla - Podivná úroda, Traband - Domasa, koupili jsme si nové album Mišíkových Etc, máme tu poslední (zatím) Radůzu... Teď to všechno posloucháme, užíváme si... Koncertní zážitky již popsal Hugo, přečetl jsem si Zápisky z lochu od Kena Keseyho, knihu O touze stát se indiánem  (o setkání Karla Maye a Franze Kafky) od Petera Henische a teď si bahním nad dalšími povídkami od Raye Bradburyho - Vždycky budeme mít Paříž.
V Písku jsme viděli výstavu Jaroslava Šerých, Martiny Skaly a expozici Svět piva.
V Praze koncert Boba Dylana.
Končím, jdu si lízat rány, užijte si prázdnin, prázdna, dovolených, nedovolených a všeho, čeho chcete. Nazdar!

***************

Fumasův převlečenej červen
Neměli jste pocit, že letošní květen byl vlastně už takovej převlečenej červen? Nemyslím co do počasí, ale spíš ohledně kultury plus všelikého jásání, jehož bývá v červnu tolik, že se to zvládnout nedá.
Díky jásání jsem se například dostal na oslavu velmi kulatých narozenin našeho někdejšího bubeníka Ludvíka Emana Kandla a kromě rozličných potravin a nápojů jsem si užil i novou verzi Emanovy kapely Eman ET. Klobouk dolů.
Na jiné akci se mě oslavenkyně ptala, odkud mám tu historku o věšení obnošených oděvů v blízkosti ruských kasáren (písnička Dezertér). Ujistil jsem Lucku, že to mám od ní a dodnes doufám, že se ten rusáček v jejích džínách dostal minimálně do západního Německa.
Z akcí, na kterých jsme hráli, jsem si asi nejvíc užil prosecké Máje, tentokrát velmi deštivé, ale s výbornými Cain Da Breth, Vlastou Třešňákem a BBP. A pak také večírek punkových písničkářů, respektive dvojic, který jsme si pro potěchu svou i přátel uspořádali na Slamníku. Respektive ho uspořádal Pája Junek, takto hlavní hvězda celého večera.
Z výstav, které jsme navštívili, stojí za zmínku hlavně
200 dm3 dechu, nádherná expozice převážně nafukovacích hraček Libuše Niklové (maminky výtvarníka Petra Nikla). Kdo neměl někdy doma nafukovacího slona či buvola, žil od šedesátých do devadesátých let patrně na Marsu. 
Z muziky mi udělalo radost nové album Trabandu - Domasa,  živá nahrávka  Fiannanu - Salma Mater live a koncem měsíce jsme doma hodně poslouchali všechna možná i nemožná alba Boba Marleye (nejradši mám asi pořád Burnin', ale narazil jsem i na takové skvosty jako Dylanův opus magnum Like a Rolling Stone předělaný jako reggae...). 
No a z filmů jsem konečně objevil snímek Michaely Pavlátové Děti noci. V dobrém slova smyslu hodně "pražské" (co do vystižení genia loci), hodně současné a hodně dobré. 

Magor, vlastně kretén, vlastně květen 2010
(Hugo)
Co se dělo v květnu?
Koukám do diáře a zjišťuju, že vlastně nic moc. Pořád jsem seděl někde ve vlaku nebo v autobuse a někam jsem jel. Bylo dost koncertů, ale jen takových, na kterých jsem sám hrál, jako divák jsem nebyl na ničem a dokonce si teď ani nevybavím žádný film. I tak ale stál květen za to. Hlavně proto, že se ke mně dostaly tři podle mého názoru skvělé desky.
Nejprve TrabandDomasa. Skvělá deska skvělé kapely, kterou všichni dobře známe, takže asi nemá cenu o ní cokoliv psát. Líbí se mi hlavně písničky Zasněžená, Bez tíže, Zlá(sky), Kalná řeka a Nad Koločavou.
Domasa mi pak z přehrávače vytlačil nečekaný vetřelec. Tomáš Klus a jeho Hlavní uzávěr splínu. Tohle cédéčko mi doporučil jeden kamarád a já jsem mu za to docela vděčný. Není to úplně šálek mého čaje, občas je to trochu kýč, ale jinak dobré, líbilo se mi to.
No a nakonec RadůzaMiluju vás. Po prvním zběžném poslechu jsem si říkal, že to je docela průšvih a že opakovaný vtip tak trochu přestává být vtipem. Jenomže pak jsem jel autobusem z Chocně do Litomyšle a pustil jsem si tuhle desku do sluchátek a najednou mi to všechno docvaklo. Poslouchal jsem úplně bez dechu, a když jsem vystupoval v Litomyšli na autobusáku, už jsem věděl, že jsem právě slyšel nejlepší desku za posledních možná pět let.
Tak přeci jen ještě jedna kultura byla. 21. 5. jsem byl ve Svitavách na veřejném čtení Ivana Jirouse.  Řekl bych, že jsem měl na rozdíl od svých kamarádů, kteří tam byli se mnou, velkou výhodu v tom, že jsem Magora už dřív viděl a věděl jsem, jak se chová. Proto jsem se mohl soustředit čistě jen na ty básničky a ty byly vynikající. Úryvek jedné...:
„Lojzo!/ Lojzo!/ nenechal jsem tady včera nějaký básně?// Ty krávo nahá řek Lojza/ přátele oslovoval krávo nahá/ krávo nahá byla těch sraček plná hospoda// Lojzo! co jsi s nima udělal?/ zoufale křičel jsem/ kde jsou?/ au kde jsou?// Je to v popelnicích na dvoře/ jestli je ještě nevyvezli// Běžel jsem na dvůr// Tři popelnice// Tam jsem to uviděl když zved jsem víka:/ účtenky s mými básněmi/ zasypané lógrem vajglama a vším/ svinstvem hospody/ vším svinstvem světa/ růžky účtenek s básněmi pokukovaly na mne// […] Dlouho jsem na to nemyslel/ a lepší básně než byly tam/ jsem jistě nenapsal/ a ani horší jsem možná nenapsal/ a ani bych si na to nevzpomněl/ vzpomněl si až P. Z.// Aloisi Šílo/ s tvým srdcem hořícím jak básně v popelnici/ hrozné je že si nepamatuju ani/ na křestní jméno Tvojí paní“.

***************
 
Klezmer? Oi! (Hugo)
V sobotu 1. května jsem byl na hudebně divadelním festivalu v Janově u Litomyšle a byl jsem tam svědkem čehosi, o co bych se s vámi rád podělil. Asi tak v deset večer hrála v sále hospody Na Rychtě kapela Huso, což jsou dva kluci hrající na akordeon a klarinet. K tomu oba samozřejmě zpívají. Je to taková veselá hudba, někdy dokonce spíš divadlo, než opravdový koncert. Vtipné, hravé a veselé. Předělané a překopané lidovky, ale i vlastní písně. Sál byl malý, což mělo tu výhodu, že kluci nemuseli vůbec používat ozvučení, hráli a zpívali na sucho. Nevýhoda byla v tom, že se nedalo tančit. Diváci (a že jich bylo!) seděli na zemi a postávali podél stěn.
Asi v půlce koncertu, kde se vzal, tu se vzal, odkudsi se vynořil asi dvoumetrový a stopadesátikilový skinhead. Byl luxusní. Neměl krk, bombr se mu napínal na vypracovaném těle, „těžký boty až nahoru zavázaný“ a na tričku jižanskou vlajku. Tenhle kluk už měl trochu vypito a evidentně se mu chtělo tančit. S půllitrem v ruce si stoupnul přímo před Huso a povzbuzoval je různými výkřiky.
„Hrajete bezvadně kluci!“
„To je nářez!“
„Zahrajte nějaký skáčko! Já chci tančit.“
Kluci jeho pokřikování zvládali s grácií, vtipně mu odpovídali a nakonec s ním rozehráli obdivuhodnou hru. Když se opět důrazně domáhal skáčka pro sólový tanec, odpověděl mu klarinetista: „Tak víš co? My tě utancujeme. Zahrajeme ti desetiminutovej klezmer.“
Zpozorněl jsem. Nepřehnali to kluci? Přeci jenom, zahrát skinheadovi k tanci klezmer, to by mohl brát jako osobní urážku. Nic takového se ovšem nestalo. Od prvních taktů téhle židobolševické hudby začal skinhead radostně tančit a tleskat rukama nad hlavou. Vydržel to celých deset minut a nejspokojenější byl, když ve stop-timech mezi slokou a refrénem akordeonista vždy vykřikl: „Ska!“
Zíral jsem na to s pusou dokořán. Lidé okolo mě hbitě vytáhli foťáky a mobily a celou scénku natáčeli. Možná najdete nějaký záznam tohoto unikátního vystoupení na youtube...
Po desetiminutovém tanci na židovský tradicionál skinhead spokojeně zatleskal, uklonil se kapele a odešel si pro další pivo.

Fumasův dubenec a kus květence
Přečetl jsem si životopis Jacka Kerouacka od Stevena Turnera - Hipster s andělskou hlavou. Doporučuji i když nad poslední kapitolou vám možná přestane chutnat pití. No jo, tak to chodí, jak by řekl Brut...
Byli jsme v Semaforu na obnovené Kytici. Naprostá spokojenost. V kině na Fantastickém panu lišákovi a absolutně nechápu české distribuční společnosti, které o tenhle film nemají zájem. Doma jsme si pouštěli např. Wima Wenderse - Americký přítel, dále pak Willyho Wonku  & The Chocolate Factory  (režie David L. Wolper) v hlavní roli s Gene Wilderem (film z roku 1970, půvabně ovlivněný psychedelií konce šedesátých let) a česko-francouský animovaný snímek režiséra René Lalouxe - Divoká planeta ze stejné doby (velká krása).
Na výstavě 200 dm3 dechu paní Libuše Niklové jsme zamáčkli slzu nad krásnými (nejen)nafukovacími zviřátky, která provázela několik generací (nejen)dětí.
Objev hudební - Mick Stevens, dnes již zapomenutý britský folkrockový písničkář (zemřel 1987), kamarád Fairport Conventioun. Alba See the Morning a No Savage Word. Obě skvostná. A další objev - Will Malone, britský hudební producent, který pracoval např s Black Sabbath, Toddem Rundgenem, nebo Iron Maiden. V roce 1970 vydal v nákladu 200 kusů bezejmenné album, na kterém vzdáleně připomíná Donnovana. Krásný křehký psychedelický folk.
Z českých záležitostí jsem, pokud si vybavuji, asi nejvíc poslouchal Jé Jé Neduhu a šlo mi to k duhu.
Po roce vyšel občasník Hlavec.
Howgh.
P.S.: Málem bych zapomněl na klipy: Pája Junek je úchyl, ale máme ho rádi!

***************

Březen
(Hugo)
V březnu jsem poměrně dost cestoval vlakem a zjistil jsem, že je opravdu hodně příjemné poslouchat při tom hudbu. Nejlepší je sednout si k okýnku, dívat se ven na údolí Tiché Orlice a se sluchátky na uších si v duchu prozpěvovat: „I wanna drink with you all night, till we both fall down...“ Jen si přitom musíte dávat pozor, abyste nezpívali nahlas. Zjistil jsem, že některým spolucestujícím to trochu vadí. Takže tak. Celý březen jsem prakticky neposlouchal nic jiného, než The Swell Season – Strict Joy
. Je to skvělá deska. Sice neuvěřitelně vyměklá a romantická až běda, ale tak nějak mi to nevadilo. Potěšila i nová Mňága a Žďorp – Takže dobrý. Docela podařené album s příjemným zvukem a s možná nejlepší písničkou Mňágy za posledních deset let – Zloději života.
Kromě ježdění vlakem a poslouchání discmana jsem si stihl už akorát přečíst tři knížky. Ian Mc Ewan – Amsterodam
a Isaac Bashevis Singer – Metuzalémova smrt a Vášně. Jedna lepší než druhá.
Co ještě? Dost mě potěšil postup Pardubic do semifinále
play off hokejové extraligy.
Takže dobrý.


(Fumas):
Ne že bych v březnu nic zajímavého nezažil, ale právě jsem napsal takovou věc. Tak tady je:

Naivita, nonsens a krása kulhavé kobyly

Moc mě potěšila roztomilá recenze Milana Tesaře na naše album Poslední zhasne. Milan se zde zmiňuje o té oblasti textařského řemesla, která je mi blízká. Naivita, nonsens a porušování pravidel. Už cítím, jak se bojovníkům za čistotu čehokoliv ježí ochlupení: „Chce nám snad zaplevelit zahrádku naší písňové poezie sádrovými trpaslíky naivních veršíků?“ Nikoliv. Leč recenze má své hranice a Milan jistě i jiné povinnosti a já cítím, že tohle téma by si zasloužilo trochu rozvést.

Nonsens je slovo anglického původu a znamená nesmysl. Nonsensová poezie je tedy územím plným nesmyslů. Územím, kde se dospělý může stát dítětem a hrát si bez starostí o smysl. Při takové hře, či po ní se pak často divíme, jaké zajímavé věci a jaký smysl nám tento nesmysl přinesl. Ono totiž v každé situaci pracuje podvědomí a to je trochu jiné u dítěte a tochu jiné u dospělého. Chcete se o sobě něco dozvědět? Pište nonsens. Pod zdánlivou naivitou se totiž dost často skrývají vrstvy, které překvapí mnohdy i autora. Můžete namítnout, že taková poezie je nejdůležitější pro toho, kdo ji píše. Domnívám se, že nikoliv. Jen musíte být s autorem naladěni na stejnou či podobnou vlnu.

U nás se touhle oblastí zabývali takoví překladatelští a básničtí velikáni jako pánové Josef Hiršal či Emanuel Frynta, prvky nonsensu používá ve svých povídkách a divadelních hrách Ivan Vyskočil, z anglických autorů bych jmenoval hlavně Edwarda Learyho a autora Alenky v říši divů Lewise Carrolla a z německých Christiana Morgensterna… Paralelu s výtvarným uměním vidím např. v tvorbě Jiřího Šalamouna (píše i básně). Je to naivní, dětské, ale…

Opusťme nonsens a podívejme se dále. Naivita veršů může také posloužit k přiblížení určitého prostředí. Když budu psát o galerce, použiji odpovídající slovník a také odpovídající stavbu vět, včetně nedokonalostí, které jsou pro danou subkulturu typické.

U autorských záležitostí, tedy tam, kde je autor zároveň i interpretem, může, ale  nemusí být zajímavé a přínosné i porušování pravidel textařského řemesla. Když budete psát text pro popovou zpěvačku, asi ve verších nepoužijete různé počty slabik, které by dívce orientované na čistotu projevu zamotaly hlavu. Bob Dylan takovou pra.árnu udělá s chutí a schválně, protože ví, že nahuštěné slabiky mohou ve frázování působit jako brejk (a ne jako kulhavá kobyla) a v jeho podání píseň obohatí.

O čistotě stylu se raději rozepisovat nebudu, to by bylo na samostatnou esej. Když jsem studoval tvorbu textu a scénáře, radil nám pan Suchý, abychom v případě, že píseň plyne příliš poklidně a stává se nudnou, do toho vrazili nějakou blbost. Stačí jedno slovo. Ono to ty lidi probere.

A když to všechno smícháme? Pak může mít posluchač pocit, že si z něj děláte srandu. A mnohdy právem. Ano, občas tomu tak je, i když málokdy to bývá legrace zlá. Maximálně trochu poťouchlá ve snaze vyzkoušet si, kam až můžete zajít. Tady každopádně záleží na tom, jak moc bere posluchač, ale i interpret sám sebe vážně.
Tolik tedy k tématu nesmyslně naivní, kulhavé kobyly, která bla bla bla bla… víc mě nenapadá, to nic, mějte se pěkně.

***************

Fumasův úmor, úhor, hor...
V úhoru jsem poslouchal folkovou kapelu Xiao Juan and Residents from the Valley, album My Home
(ukázka: http://www.youtube.com/watch?v=totcGJ2Y76M) Xiao Juan je čínská zpěvačka a kytaristka s nádherným hlasem a rezidenti byli původně dva. Smutný je, že jsem se o nich dozvěděl vlastně jen proto, že jejich percussista a hráč na foukací harmoniku Yu Zhou před časem zahynul v jednom čínském koncentráku...
Přečetl jsem si Severina od Egona Bondyho (strašná nuda kořeněná Bondyho filosofickými úvahami, pomoc!), Cybercomics též od Bondyho a viděl film Tři sezóny v pekle (tak nějak trochu o Bondym). Jsem nabondyován na několik let dopředu. Ten film byl docela dobrej, i když asi ne zas až tak moc o Bondym (je o dost jemnější než kniha Prvních deset let, podle které byl tak trochu natočen). Cybercomics bych seškrtal na třetinu a přišlo by mi to tak akorát...
Z dalších filmů jsme viděli Alici ve městech a Falešný pohyb od Wima Wenderse (krása),  Zaniklý svět rukavic a Diskjockeje od mága animovaného filmu Jiřího Barty (nádhera), Bílou stuhu od Michaela Hanekeho (děs běs, ale dobrý) a Sherlocka Holmese (rež. Guy Ritchie) (zábavný, vtipný).
Masopust v Třebotově jsem v minulých letech již vychválil tolikrát, že stačí jen konstatovat: "Ano..."
Dámská kapela Mužy natočila půvabný videoklip na píseň Pastor a vydala ho na CD. Vy to nemáte? No, to se teda nemáte...
Jo, a určitě jste zaregistrovali, že opakujou Bigbít. Chvályhodný počin. Vzhůru do března...

Hugův nevyspalý únor

Nejlepší únorovou akcí pro mne byl roztocký masopust a následná kalba v únětickém Kravíně. Hráli tam Trombenik a Moody daddy. Trombenik mě teda moc nebral, ale Moody daddy jo. To byla paráda! Jediná vada na tom večeru byla, že jsem si při „tanci“ (jak je u mě bohužel obvyklé) rozbil brejle.
Ale ono těch dobrých koncertů bylo v únoru víc. 6.2. Živé kvety ve Vagónu, 16.2. Neočekávaný dýchánek Na Slamníku, 17.3. Traband ve Futuru, 18.3. Tajné slunce Na Slamníku a 25.2. Mužy pro změnu Na Slamníku. Všechno to bylo dost dobré a pokaždé se mi nechtělo druhý den vstávat.
Poslouchal jsem hlavně tři desky. Nové a jako vždy skvělé Živé kvety - Spúšť, nový, originální, zábavný a nadšení vzbuzující Vobezdud - K pláči i pobreku a Norah Jones - Feels Like Home. K té poslední desce (kterou poslouchám, zatímco toto píši) jen malou poznámku. Hlas Norah je sametový, muzikanti hrají jako z partesu, sound kapely je medový a vůbec celá produkce té desky je dokonalá, takže mi na ní schází vlastně jen jediná věc: aby tam někdo udělal nějakou prasárnu. Jestli mi rozumíš...
Co by to bylo za modrého s(a)lona bez Iana Mc Ewana, že? Takže tentokrát se zmíním o Černých psech. To je román o tom, jak dva novomanželé jedou na svatební cestu napříč poválečnou Evropou. Tam se pohádají a až do smrti pak nenajdou společnou řeč. Mezitím ovšem zplodí a vychovají tři děti. Prima. Také jsem si konečně, asi po dvaceti letech, kdy mi to neustále někdo doporučoval, přečetl knihu Petera Hoega - Cit slečny Smilly pro sníh. Asi to taky teď budu všem doporučovat. Nejvíc se mi ale líbila knížka (báseň) od Karla Šiktance - Adam a Eva. Přesné, hravé, inspirující, milé a fantazii povzbuzující.
Viděl jsem akorát Gran Torino a přišlo mi to docela blbé. Zato nadšený jsem byl ze všech tří sérií Big bang theory, které jsem si dal na DVD během čtyř bezesných nocí. Jenomže to je televizní seriál a nevím, jestli se o nich sem smí psát. Co, Fumasi?

No já proti seriálům nic nemám, když jsou dobrý. Jsem jen rád když každý díl má svůj začátek a konec. Takové to oddalování pointy  napříště mi připadá jako když se oslovi drží před čumákem mrkev, na kterou stejně nedosáhne, a tak jde a jde...
Ale třeba takový Hercule Poirot, to beru. Ten to vždycky vyřeší.
Fumas

***************

Leden Na Břežance
(napsal Hugo)

Na začátku roku jsem si v knihovně nahamounil nějak moc knížek, takže jsem celý leden četl jako o život. Ludvík VaculíkLoučení k panně, Alex KoenigsmarkCesta sekčního šéfa k moři, Eda Kriseová Klíční kůstka netopýra, Bratři a Milost, Ian McEwanNa Chesilské pláži, Michal HvoreckýSilný pocit čistoty, Márius KopcsayZtracené roky a Stef PenneyVlčí něha. Uff. Vesměs to všechno bylo docela dobré, ale kdybych měl napsat jen o jedné z těch knížek, musím zmínit Na Chesilské pláži. Je mi to až blbé, že tady furt toho McEwana tak propaguji, ale nedá se nic dělat, zase to bylo skvělé! Můžete to číst jako psychologickou studii, jako kritiku společnosti, anebo jako milostný román z červené knihovny. Jak je komu libo.
16. 1. jsem byl v Litomyšli U Černého orla na výborném koncertě: Pláče Kočka, Poletíme?, Tajné slunce a Hadry z těla. Silná sestava, co? A vy jste tam nebyli, co? No, tak to máte blbý, bylo to fakt super. :o) Pak ještě 6.1 tradičně skvělý Nohaband v tradiční Balbínce, 19.1. Coznímáš a VÚTP v Akropoli a 24.1. Make No Sense, One To Three a G – Divers ve Vagónu. K tomu radši nebudu psát nic. Nepochopil jsem to.
Bureš hrál akorát 15.1. u Rafa a podle mého skromného a názoru to byl jeden z nejlepších Bureších koncertů za posledních pět let. Tak.
Ještě byl jeden bezva výlet 23.1. z Hýskova do Tišnova přes bílé pláně, napříč vojenským prostorem a pak údolím potoka a po staré silnici.
A vůbec, v lednu se toho stalo moc, jsem unavenej i z tohodle psaní.

PS: Úplně nejlepší kulturní zážitek bylo ovšem posezení Na Břežence s Adélou, Vojtou a s Robertem 24.1., to teda bez debat!!! :o)))


Fumasovy led(n)ové zážitky
Konečně pořádná zima. Některý lidi tvrděj, že je to divný: "Taková zima!" Ale já myslím, že jsou to ty samý co jiný roky říkaj: "Je to divný, už není ani pořádná zima. Jo dřív, to bejvaly zimy!" No, taky jsme si zasáňkovali. Saně jsem kdysi koupil od jedné paní, která mi k nim navrch přidala pytel jablek. Jo dřív, to bejvaly paní!
Takže, co tu máme z literatůry?
Josef Škvorecký - Příběhy o Líze a mladém Wertherovi (ranný Škvorecký, zábavné a místy [mnou] i nečekané, míněna stylizace do americké drsné školy), Bohumil Hrabal - Židovský svícen a Básnění (ranný Hrabal, lyrické i delirické a vcelku [mnou] čekané), Honoré de Balzac - Otec Goriot (člověk pořád dohání své nedovzdělání),  Petr Motýl - Hálec (básně pod slupkami skryté), Jan Twardowsky - Neobvyklý deník (humoreska polského faráře...), George Orwell - Nadechnout se (tedy, žádná humoreska...), Raymond Queneau - Oblý a pelech (ranný Queneau, knížka díky níž budoucí mistr posléze přišel na to, že román musí mít nějakou stavbu a podle toho to vypadá, ale pobavíte se). 
Co bylo v přehrávači? 
Jaksi zadními vrátky a nenápadně (jak je patrně jeho zvykem) se k nám vloudil Lesik Hajdovský. Nejdřív jsem dostal pod stromeček jeho projekt Manželé - Je to vono (ano, původní autentická nahrávka rappového alba Jižák, která konečně vyšla a zní daleko líp než se nám milovníci fajnového hifi zvuku snažili nakecat [a vůbec: fuck of hifi!]) a čtrnáct dní na to jsem koupil v bazaru u p. Bindra živou nahrávku Lesikovy
(a nejen Lesikovy, dále pánové Fiedler, Křečan, Richter...) kapely Švehlík - Sny (dnes bychom Švehlíka asi šoupli do škatulky progresivního rocku, ale ono se to musí slyšet aby si člověk udělal představu). Zbyněk, dobrý archivář českého bigbítu mě věnoval několik CDček mistra Neduhy (to potěší) a nakonec se mi do rukou dostala kolekce nevydaných koncertních nahrávek Vladimíra Merty v níž si radostně tonu, neb je toho opravdu hodně. A teď zrovna poslouchám CD Present Past, které se svým Quintetem natočil náš soused, jazzový kontrabasista Jaromír Honzák. Nádhera!
V kině jsme viděli Avatar (pěkné, film má myšlenku, 3D efekty jsou výborné, jen ty dlouhé bojové scény mě osobně trochu unavují, ale asi si to lid žádá...), doma, namátkou: Panna zázračnica (Štefan Uher dle Dominika Tatarky, slovenský surrealistický film z 60 let, těžko popisovat, nutno vidět...), Co žere Gilberta Grapea (Lasse Hallstrom), Mladý Andersen (
Rumle Hammerich), Zahrada (Martin Šulík), Krysař (skvost Jiřího Barty), Něco z Alenky (skvost Jana Švankmajera)...
Tak.  Únor přežijte pokud možno v pevném duševním zdraví (hnusnej měsíc) a přijďte se podívat ke Kaštanu. Dvanáctýho tam hraje nějakej Bureš.

***************

2009

Hugův Zlatý Modrý slon 2009

Pojďme to tentokrát udělat zase trochu jinak než vloni. Zkusím ke každému měsíci minulého roku napsat jeden až dva nejsilnější zážitky (samozřejmě, jen ty které se nějak týkají „kultury“…)
Leden – Od Bruta jsem dostal CD The Clash - London Calling a konečně jsem pochopil, proč se tahle deska objevuje ve všech anketách „Nejlepší album všech dob“ v první desítce.
Únor – Premiéra skvělého slovenského filmu Babička o jedné statečné paní a následný koncert Živých kvetů Na Slamníku.
Březen – Jednoznačně druhý gól Honzy Morávka do sítě HFK Olomouc. Tomu nemůže nic konkurovat.
Duben – CD Kolowrat – Slnko je vo veži. Skvělé album skvělé košické kapely, kterou jsem ještě stále neviděl naživo! Tímto si dávám takové malé předsevzetí do roku 2010…
Květen – Pozdě, ale přece. Hugo objevuje Sestry Steinovy a je tomu rád. Moc rád.
Červen – Tou dobou jsem hodně hrál s kapelou Malá bílá vrána. Občas na bicí, občas na banjo. Bylo to milé, bylo to silné, bylo to poučné. Vrány, jestli to čtete – mám vás rád! :o)
ČervenecVýlet s Františkem na Podkarpatskou Rus. V mlze a dešti na Hoverle jsem sice málem vypustil duši, ale hned zítra bych jel znova. Vůbec bych se nerozmýšlel.
SrpenČeský Les a Jimramov. Raději bez komentáře...
ZáříČeský snář od Ludvíka Vaculíka, stroj času, spolehlivě přenášející do roku 1981, a Klenot – nové a podařené album Vypsané fiXy. Ještě o něco lepší pak byl pražský křest v Lucerna Music Baru.
Říjen – V říjnu se mi dostaly do rukou dvě skvělé desky. Ty nepoletíš! od Tajného slunce a Myjau od kapely Květy. Zvlášť Myjau je naprosto neuvěřitelná záležitost. Patrně nejlepší deska loňského roku. Doporučuji!
Listopad – Skvělá povídka První láska, poslední pomazání od Iana Mc Ewana a báječná výstava Kájy Saudka...
Prosinec – koncerty a setkání s Živými kvety ve Vagóně a U Vystřelenýho oka.

Sám jsem zvědavý, co mě čeká příští rok. Vám i sobě přeji to nejlepší.

***************

Prosinec 2009 (sepsal Fumas)
18. září 1993 jsme hráli na festivalu v Ondřejově u Prahy. Dal jsem se tam tehdy do řeči s vlasatým hippíkem v čelence, která vypadala jako takový ten látkový popruh od kytary, co se dneska už nedělaj. Něco se vypilo (dodnes si pamatuju, že mě druhý den docela brněla hlava) a proklábosili jsme zbytek večera a část noci.Vyprávěl mi, že vydává undergroundový časopis, a když zjistil, že kreslím, chtěl do něj obrázek želvy. Po letech jsem tu kresbu viděl a dost se zděsil. Vypitá piva na ní byla znát.
8. září 2000 jsme hráli na padesátinách Jakuba Nohy na Baráčnické rychtě. Domlouvalo se to tuším už někdy na jaře (možná i v zimě) ve Mlejně a pak jsem se šel na Rychtu na Nohaband podívat, abych viděl. Kromě jiných tam seděl opět ten chlapík v čelence (dal bych skoro krk za to, že to byla ta samá) a hned se ke mně hlásil. Dali jsme si pivo a rozhovor plynule pokračoval tam, kde přestal před šesti, sedmi lety. Časopis vydával pořád. Jmenoval se Hlavec, ten časopis, a čelenkový člověk se jmenoval Ruda. Ruda Flek. Vysvětlil mi, že hlavec je exotická želva, která jako jediná svého druhu neumí zatáhnout hlavu do krunýře, ale zato má pěkně ostrý zoban. Těch piv jsme pak během let ještě pár vypili. Bazének...
Hlavec, jako občasník, vycházel minimálně jednou na jaře a jednou na podzim. Na vánoce pak kalendář pro příští rok s půvabnými Rudovými kresbami z výletů do přírody, po vlastech českých a taky třeba z návštěv malých pivovarů...
Každé vydání časopisu provázely koncerty Nohabandu (kterému Ruda dělal obaly CD) a k němu střídavě kapel Typ Skršín, Ruce naší Dory,
Strašidelný elektrik band, konVRZek, Původní Bureš, Skrytý půvab byrokracie, Harmasan, Psychedelický pavouk Dr. Lžičky, Mužy... V posledních letech výhradně U Rafa v Praze na Hanspaulce. Prostě jste přišli, dostali časopis, poslechli si muziku a ještě většinou viděli výstavu, loutkové divadlo atd, atd...
Příspěvky do Hlavce získával Ruda od kamarádů (muzikantů, výtvarníků, fotografů, cestovatelů, básničkářů... prostě od každého, komu se chtělo psát, nebo se nějak projevit), do výroby časopisu postupně zapojil celou rodinu, syna Frantu, bráchu Honzu, Lenku...
Takové rodinné, domácí vydávání si časopisu, setkávání se, radost a někdy taky nervy, když někdo nedonesl příspěvek, kapela nedorazila..., nicméně toho dobrého bylo mnohem, mnohem víc.
Začátkem prosince 2009 odešel Ruda Flek vydávat Hlavce tam, kde ho bude číst jeho mnohokrát vzpomínaný kamarád Vláďa Padrůněk a třeba taky Petr Kalandra a pár dalších. Předpokládám, že touhle dobou už jim organizuje nějaké společné hraní. A my si holt budeme muset nějak poradit.


***************

Fumasovo listůpadání
Ani mi to nepřipomínejte. Listí plná zahrada, hrabání nekonečné a doteď jsem všechny ty hromady nestihl odvézt na kompost. Jabka žádný. Ale nestěžuju si. V knihovně se sice míjíme s Hugem, asi tam chodí jindy, leč i tak je to radost.
A do čehože to mžourala oka má? Joseph Sheridan Le Fanu - Dům u hřbitova, (praotec horrorové literatury, čekal jsem, že to bude strašidelnější, ale je to praotec , starší pán...) Bohumil Hrabal - Jarmilka (vydání z Pražské imaginace, všechny texty v co nejpůvodnějších verzích, takže radost porovnávat, s tím co už jsem četl jindy a jinde...), Lenka Reinerová - Praha bláznivá (taková kniha - fejeton, krásně napsané, pěkně ilustrované žákem Theodorikem Růtem), Egon Bondy - Mníšek (klasika), Vylitý nočník (to jsem neznal, pěkné, zajímavé) a Prvních deset let (jejda, běs!! jsem zvědavý na ten film), Robert Graves - Zvedá se severní vítr (kniha na pomezí sci-fi, fantasy a rozličných společensko-politických vizí napsaná po druhé světové válce, vcelku poplatná rozličným dobovým představám a zkušenostem... uf, to snad ani nemám ze sebe...), monografie Joana Miró a kniha o Dadaistech od Dietmara Elgera.
Co slyšela ucha má? Marsyas - Demo 1978 (svým způsobem je to asi fakt lepší než ta nahrávka s kapelou, která pak vyšla oficiálně, hlavně texty a taky asi ta komornější atmosféra, zaplaťpánbůh, že se ten pásek našel), Matchig Mole (album z roku 72, psychedelická kapela z okruhu Canterburské scény, na kterou jsem narazil, když jsem hledal cosi o Daevidu Allenovi, jenž víc než překrásně udělal jejich písničku Caroline, posuďte sami: http://www.youtube.com/watch?v=OHdub8m7XnQ), od Malicorne jsem poslouchal víc desek, jednu krásnější než druhou, a na cesty jsem si bral poslední album (bohužel opravdu poslední) Jegora Letova - Začem snjatsja sny (nezvykle klidná, krásná deska), (puristi prominou, že nepoužívám azbuku, ale každej jí v prohlížeči nemusí mít).
Živě mě nadchli Honza Burian (ač po operaci, tak ve skvělé formě), Petr Nikl (konečně jsem ho viděl in natura hrát a je to síla) a Jana Šteflíčková (nutno vidět a slyšet!).
Divadla jsme absolvovali dvě: Naši Furianti - Slovácké divadlo z Uherského Hradiště (vcelku tradiční, moc pěkné), Obludárium - Divadlo bratří Formanů (mysteriózní představení, pánové by měli natočit nějaký klip pro Toma Waitse).
Taky jsem viděl dvě výstavy v písecké sladovně: Kamil Lhoták - Z deníku mého otce (obrázky a záznamy z deníku, nalezeného p. Lhotákem mladším) a
Daniel Brunovský (uf, čím depresivnější, tím vlastně větší sranda, leč bohužel asi neúmyslná) a do třetice jsme byli na Jiřím Trnkovi v pražské Galerii Lazarská (tam mě nejvíc překvapily a okouzlily obrázky k Nezvalově Aničce skřítkovi a Slaměnému Hubertovi, velká krása).
A na záver jeden tip pro chuťové pohárky.  V Písku na Žižkově třídě najdete pivnici Lipan, ve které čepují stejnojmenné, nefiltrované pivo z pivovaru Dražíč. Velká lahůdka.

Hugův comixový Listopad

Tak do toho, ať to máme z krku. Nejdřív knížky. Se zhruba třicetiletým zpožděním jsem pro sebe objevil Ludvíka Vaculíka, takže teď zrovna jsem přelouskal Morčata a Hodiny klavíru a opravdu královsky jsem se pobavil! Taky poezie byla. Od Karla Šiktance jsem zkusil Město jménem Praha, Horoskopy a Mariášky a nebylo to špatné, ovšem Pěší věc od Petra Kabeše, to bylo pro mě jako zjevení. Skvělé, skvělé, skvělé. Bravo! Naposledy jsem četl Cizince ve městě a teď zrovna tu mám První lásku, poslední pomazání, obojí od mého oblíbence Iana Mc Ewana. Zjišťuji, že ten člověk je ještě větší blázen, než jsem si myslel. U jeho knížek si často musím dělat dlouhé přestávky, než se odvážím číst dál. Dějí se tam opravdu strašné věci a třeba právě nad povídkou První láska, poslední pomazání přemýšlím už asi čtrnáct dní…
Co dál? Zašel jsem si na výstavu Káji Saudka, která jest k vidění v Českém centru (Rytířská 31) a stala se mi tam zvláštní věc. Bylo to tak dobré, tak se mi to líbilo, že jsem to nevydržel a musel jsem odtamtud odejít. Fakt! Hlavně to tedy bylo proto, že jsem se tam opět po letech sešel s Pepíkem Hipíkem, kterého si pamatuji z časopisů svých rodičů a po kterém se mi strašně stýská. Doma jsem si pak vyštrachal některé staré Saudkovy komiksy (Po stopách sněžného muže, Arnal a dva dračí zuby) a bylo to, jako bych se vrátil o dvacet let zpátky. Až posbírám síly, několikrát se na tu výstavu ještě vrátím.  Doporučuji!!!
Co jsem poslouchal. Pořád ještě KvětyMyjau, což je opravdu skvělé a pak taky For Semafor. To je album coververzí semaforských písniček od Vypsané fiXy, Květů, Tata Bojs, Jiřího Konvrzka, Jana Buriana, Mňágy....etc...). Něco se mi líbí hodně, něco vůbec, ale nenudí mě nic, to dá rozum.
25.11. jsem zašel do Rock café na první sólové vystoupení Karoliny Kamberské (starší to ze sester Steinových) a bylo to vážně moc dobré. Kamarádka, která tam byla se mnou, to uprostřed koncertu komentovala naprosto přesně: „Já mám pocit, jako bych si četla nějakej její deník.“
A největší zážitek už vlastně patří do prosince. 1.12. jsem navštívil hokejový zápas Sparta – Pardubice (2:3 po nájezdech) a byl jsem nadšen. Skvělý hokej se šťastným koncem a famózní výkon pardubického brankáře Martina Růžičky. Třikrát sláva!!


***************

Hugův málomluvný smutný říjen
Helejte se, fakt teď nemám moc náladu na kecy, takže to vezmeme hopem. Stieg larsson - Dívka, která si hrála s ohněm (srandovní bla bla bla), Arnošt Lustig - Krásné zelené oči (smutný bla bla bla), Robinson Jeffers - Pastýřka putující k dubnu (nové obrazy, nové vůně, nový svět...), teď právě Gabriel García Márquez - Láska za časů cholery (srandovní bla bla).
Poslouchal jsem Tajné slunce - Ty nepoletíš! (Smutní lidé bla bla bla), Pearl jam - Backspacer (skvělé bla bla bla) a od pondělka Květy - Myjau (neuvěřitelné, ohromující, fascinující, smutné).
U Rafa tekla Tichá voda. Bylo to fajn, ale měl jsem z toho spíš nervy, než radost.
Ještěže Bohemians 1905 - FK Marila Dukla Příbram 1:0.
Bla bla bla.


Říjnový a zčásti již listopadový Fumas
Tak jsem právě poobědval. Děti si včera večer, zhruba kolem jedenácté, dělaly palačinky. Předtím, cca v šest, měly párek. Jsou ve vývoji, že. Ani jedno z těch jídel jsem nějak nestihl, a tak na mě dneska v poledne čekaly na stole dvě palačinky a v lednici dvě nožky párku. Ohřál jsem párek, namazal palačinky směsí hořčice a vlastnoručně vyrobené chilli pasty (feferonky, sůl, citronová šťáva, zázvor) a zavinul do každé jednu nohu (z toho párku, ne svoji!). Teď by to chtělo pivo.
Venku je hnusno, depresivno. Už pár dnů si čtu U jídla se nemluví od Vlasty Třešňáka a ty povídky ze sedmdesátých let docela ladí k tomu ohavnému počasí. Celý říjen jsem četl knížky krátké, povídkové, básničkové, až obrázkové (Boris Vian - Flanďákova koupel /prostě Vian/, Jiří Šalamoun - Andělíčku můj vrchní strážníčku /pěkné, ale tak na druhé přečtení, napoprvé jsem se nějak nesoustředil/, Jiří Dědeček - Haiku haiečku /nádhera/, Jiří Slíva - Divné zprávy /prostě Slíva/, Nicolas de Grécy - Doba ledová /zajímavě nakreslený comiks s opravdu zvláštním koncem, hm/, Branko Jelinek - Oskar Ed /tady fakt nevím, co si o tom mám myslet.../, Hergé - Žezlo krále Ottokara /Tintin potěší/). 
Z koncertů, co jsem viděl, mě nadchli niněristé Dan Olaf Kahuda (včetně svého účinkování v kvartetu L'arrache-coeur v druhé půli večera) a jeho host a učitel Matthias Loibner. Hráli v prostoru pražské Písecké brány (škoda že také neexistuje písecká Pražská brána) a bylo to teda fakt maso. Joj niněra! To, co zúčastnění předvedli, naprosto přesahuje jakékoliv žánrové hranice. Na didjeridoo se prý dá zahrát jakýkoliv zvuk z přírody. Na niněru zahrajete (ne napodobíte!) zvuk jakéhokoli nástroje.
Druhý koncert, který nás (se ženou) okouzlil, bylo vystoupení kapely Relaxace (pánové Mazánek, Matoušek a Babuljak). Slavili 30 let. Fakt. Dnes už je u nás spolků, které hrají hudbu ovlivněnou Indií a dalšími ethny (uf), povícero. To jo, ale Relaxace jenom jedna. Kromě toho, že vždycky měli a mají smysl pro humor, je poznat, že všichni současní muzikanti si někdy prošli (nebo ještě procházejí) bigbítem. Takže to má koule. Móc pěkný. Udělali jsme si radost a koupili CD Indické a východní inspirace (nahrávky z 80tých let).
V divadle jsme viděli Radůza a Mahulenu v Národním (r. J. A. Pitínský) a "dryáčnickou hru" Bezruč?! pánů Motýla a Balabána v podání Divadla Petra Bezruče (mimochodem: představení doprovázela vpravdě roztomilá punková kapela).
Pivo měsíce - asi Rohozec a taky Opat bitter. Jo, a už jsem zjistil, proč mi pískaly snímače na tý Jolaně Alfa. Hurá!

***************
Zářící Hugo
V září měl Hugo skvělou práci. Chodil po státních hranicích ČR-Bavorsko a fotografoval hraniční mezníky. Při té příležitosti objevil místo, kde indiáni patrně vytrhali koleje (viz. foto).
 
A co jinak dělal? Četl samé skvělé knihy, neboť si konečně, po pěti letech odhodlávání, pořídil legitimaci do městské knihovny. Takže hezky popořádku Markéta Lazarová (Vladislav Vančura), Děti půlnoci (Salman Rushdie), Ohnice (Jiří Orten) a Český snář (Ludvík Vaculík).
Celý měsíc poslouchal Klenot Vypsané fiXy (někdy i desetkrát za den) a 23.9. si zašel do malé Lucerny na křest téhle skvělé desky. Teď zrovna poslouchá Stare dobre Maľžeňstwo, což je velmi brutální polský folk se skvělými texty Edwarda Stachury.
Jinak nic.

Co se událo kolem Fumase v měsíci září

Indiánské léto mám rád. Člověk už je zpátky z prázdnin, ale pořád jakoby jednou nohou někde venku. Potěšily mě hned dvoje krásné CDkřtiny. Tajné slunceTy nepoletíš! (dávali si načas, ale výsledek stojí za to) a Oldřich Janota (plus přátelé), (přátele dodávám o své vůli, ač nejsou uvedeni na titulu), – Ora pro nobis (o albu, či snad k albu se krásně rozepsala naše dopisovatelka Pižla a já již v podstatě nemám co dodat). Když k tomu připočtu poslední ZnouzectnostHeavy model aneb srdce pro Anubise, máme zas doma co poslouchat.
Čas od času si říkám, kolik je skromných, leč zajímavých kapel či jednotlivců, které člověk prakticky nemá šanci potkat, pokud se do toho nevloží nějaká náhoda. Byli jsme pozváni na svatbu. Před námi tam hrála parta Náš člověk v Havaně. Jsou skvělý a v listopadu máme s nimi a ještě s Tajným sluncem společný koncert na Slamníku.
Přečetl jsem si takovou docela tlustou knihu od Pavla Rejcherta, jmenovalo se to Samochodci víry, a doteď nevím, jestli se mi to líbilo. Abych se vzpamatoval, následovalo Tajemství Wilhelma Storitze od Julese Verna a Škola české grotesky od kdekoho. Teď čtu dalšího Dahla. Jsem Dahlofil.
Cestu kocoura Mikeše z Hrusic do Říčan jsme tentokrát projeli na kole. On to Mikeš šel několik dní. My to zmákli za odpoledne.
Pivovar Svijany začal vyrábět pšeničné pivo a do České republiky zavítal Benedikt šestnáctý. Howgh.

... a naše nepravidelná dopisovatelka Pižla nám poslala tento příspěvek:

Oldřich Janota: Ora pro nobis
(píseň jako setkání)
Janotovy písně se dají vnímat různě – poslouchat a sledovat (pokud jsme toho schopni) obsah, faktický obsah slov, nebo se ponořit do proudu a nechat se unášet na vlnách. Obojí předpokládá otevřenost a soustředěnou účast (která se ovšem stává zcela samozřejmou) a obojí přináší cosi navíc, totiž dobrodružství spolutvoření. Jsou velmi komunikativní v tom, jak nabízejí posluchači prostor  a čas na odpověď a svobodu přidat se a chvilku pobýt. Vzrušující, nepodceňující, provokující k dialogu.
A tak spíše než o pouhý poslech se jedná o společnou plavbu, jejíž cíl neznáme a vlastně ani nepotřebujeme znát, protože je to ona sama, co nás nese.
Píseň jako cesta k nejobyčejnějším a nejpodstatnějším věcem.
Dodnes si pamatuju ten pocit, když jsem kdysi koncem 80. let vyrážela coby čerstvá doručovatelka PNS s balíkem novin do spících holešovických ulic a hlavou mi běžela Janotova písnička o tom, kdo vstává časně po ránu. Byl to pocit radostný a sváteční, najednou mi ta obyčejná práce přišla velmi zvláštní a já sama jsem si tak trochu  připadala (ach ta naivita mládí?). Ale takhle to mám dodnes.
Stačí málo, zastavit se a prostě jenom vnímat to, co je teď a tady, všímat si. A odpověď přijde sama (ale to nás přece učil pan profesor Vyskočil).
Píseň jako cesta k sobě samému a zase zpátky s ostatními.
Zdá se, že svou novou tvorbou Oldřich Janota otevírá kruh, spojující staré příběhy s těmi novějšími,  minimalistickými. Kruh hlasů a nástrojů, spolu hráčů a spolu zpěváků kolem tančícího ohně.
Nebo je to spirála
Láká sejít ze známé cesty a těšit se na to, co přijde. Být si vědom své nedostatečnosti a rizika, které takový hazard může přinést. Důvěřovat.
A jedinou jistotou nám koneckonců je, že lvíček lví. Hurá!


***************

Blahem bez sebe (aneb Hugovy nejlepší prázdniny)

Na začátku července si Hugo sbalil pět švestek a společně s Františkem vyrazil na Podkarpatskou Rus. Viděl Užhorod, Medvědovce i Mukačevo. Koupal se ve Velkém Balcatulu, ztratil se v mlze na Hoverle a opil se (překvapivě dobrým!) pivem v Jasini.  Když se vrátil, byl blahem bez sebe.
Na konci července začala fotbalová liga, ale Bohemce se začátek příliš nepovedl. Hugo viděl bezgólové remízy s Brnem a se Spartou, u porážek s Jabloncem a Plzní naštěstí nebyl.
V půlce srpna odjel do Těšetic pracovat na vykopávkách neolitického hradiště. Celé dny se tam hrabal v zemi a nalézal různé střepy, korálky a kosti. Po večerech buď pil pivo, nebo se díval na filmy (Marie Antoinetta, Předčítač, Shining, Smysl života)v improvizovaném letním kině. Nejčastěji obojí.
Z Těšetic se plavným skokem přenesl do Českého lesa. Tady dělal to, co již bezmála dvacet let a ještě něco navíc. Když se vrátil, byl blahem bez sebe.
Na konci srpna odjel do Jimramova. Tady viděl spoustu skvělé muziky (Rezavá klec, Traband, ASPM, Longital…), zahrál si na bicí i na banjo a udělal si výlet do Trstěnic, kde mu byl uvařen nejlepší čaj v jeho životě.
V neděli 30.8., v pravé poledne posledního dne festivalu a vlastně celých prázdnin byl Hugo k zastižení v Jimramovském evangelickém kostele an bez dechu poslouchá závěr vystoupení pěveckého sboru Vocatus. Když bylo po všem, chtělo se mu trochu brečet.
Cestou domů propadal beznaději z konce svých nejlepších prázdnin, ale pak si na benzínce na kraji Hlinska koupil nedělní Sport a tam se dočetl, že Jan Štohanzl zařídil svou neuvěřitelnou střelou z půlky hřiště první vítězství pro Bohemku v sezóně a tak byl hned zase blahem bez sebe.

Slavná legenda  o setkání paní Müllerové s roztržitým hudebníkem Fumasem (někdy tak koncem srpna)
"Tak nám skončily prázdniny, paní Müllerová! Jsou definitivně zamordovaný a vzpamatujou se až skoro za rok. Nevim jak pro vás, madam, ale pro mě je faktickym koncem prázdnin ta veselice v Jimramově. Jo, myslim to, jak je tam všude Otevřeno. Letos dokonce vyhlásili, že Kocour for president! Teda mysleli jsme, že jako Mikeš, ale nakonec to byla ňáká kapela s děsně fajn, takovou uvolněnou kytaristkou. Po nich to chvilku vypadalo, že budou rozdávat Českej chleba, ale to byla taky kapela, tak jsme si dali topinku (prej z toho českýho chleba). No ty byli taky fajn, ale to byli všici, to bych moh' psát u každýho, páč voni tam žádný chabrusy a paťatý střelce neberou. Jericho, to je to město co mu zvukem a hlukem bourali hradby (už tenkrát), a tyhle byli teda přece jen mnohem vybavenější a zábavnější, protože doba pokročila a jsou na to teď ty amplióny a lampióny a bedny od starýho Leslieho. Cirkus prej nepřijel, ale nechali tam od minule jednu Rezavou klec, a když se řádně promazala tak jí panty vrzaly až to byla muzika. Pak nás někdo strčil na pódium, a než jsme se stačili vzpamatovat přijeli nějaký hodináři, nebo snad matematici to byli, a že přej to má celý skluz -123 minut. Šli jsme teda spát a ráno se probudili v Perníkový věži, kde seděl Já truchlivej Bůh, no to se nedivim po takovym mejdanu, asi se řádně nevyspal. Bohužel jsme kvůlivá tomu nestihli Marcela od Kříže, tak mu alespoň přejeme aby to dítko bylo krásný po mamince a zpěvavý po tatínkovi. Zmákli jsme až Strašidelnou elektrickou bandu mistra Bubáka a taky Karla Vepřeka co žertoval s děckama i když je jinak celkem vážnej a Najbrta Tomáše co předved', jak umí pěkně blůz. A to von zase jo. To co přišlo potom musel bejt ňákej podfuk, páč zněli jak celá kapela, jenže byli jenom dva, ale šikovný a sympatický a že prej jsou Longital, či co. Chápete to? Co si ty lidi nevymyslej! To se teda v tý Blavě dějou věci! Hudecká muzika bratrů Sovišů si přivezla Jožku Kútného a to udělali moc dobře, protože ten chlap hraje na husle jak starej blůzmen vodněkud vod řeky Missisippi, jenže po svym a navíc přivez to víno, ježkovyvoči to vám bylo víno pani Müllerová! Jak v noci vřeštěj kočky, to vám teda fakt nemusim, ale tady, že prej Pláče kočka. No a měli na pódiu psa! Tak nevim. Asi nějakej záskok. Ale na nic nehrál, tak jim to aspoň nekazil. Po nich to vypadalo na nějaký automechaniky, řikali že dovezli vytuněnýho Trabanta (teda Trabanda - to byl asi ten hlavní tunink), jenže přijeli Volvem, ale lidi z toho šíleli jak smyslů zbavený a jen tak mimochodem, tak holka mezi písničkama ještě stíhala kojit! Spálenýho asi znáte, že jó? No, von bude, jak se na vás madam dívám, asi tak ročník vašeho táty. No, to je dobrej ročník. Takovej vyzrálej. Jo a představte si, taky tam byl jeden farář s kytarou. Ňákej Karásek. Zpíval vo ufounech. To víte von má asi ty styky s nadsvětim. A pak jsme šli spát, páč jsme už byli vospalý.
Tak to bylo v Jimramově pani Müllerová, a aby toho nebylo dost tak v Písku, co tam bydlel mladej Šrámek, si udělali zase tuhletu přehlídku filmů. No, tak to jsme prošvihli, ale hrál tam jeden chlap, jak von se to...? Jo, Merta! Tak ten byl taky dobrej! Toho jsme viděli! Lidi mu tam nosili básničky a ten Merta vám je z fleku zhudebňoval! Šikovnej chlap.
To jako tuhle na statku u toho Koubka. Tam zas přijeli nějaký ajzlboňáci. Že prej Majerovy brzdový tabulky a že prej nemaj bubeníka. A jak jim to hrálo! Bez bubeníka. Ty lidi s tim nadělaj. Mimochodem tam vám je to krásný u toho Koubka! Takový domácký, skoro jako tady u vás pani Müllerová! A co že to mám v tom báglu? No knížky přece! Nesu je do knihovny a už musim běžet než mi zavřou. Jé, helejte tohle je z antíku, ne z knihovny, to si klidně pučte. To je Suchej. Von tam píše, že těch povídek má bejt sto, ale je to podfuk, tolik jich nejni. Jo, hezký to je, to zas jo, moc pěkný, tak já už musim běžet..."
"Počkejte! Vy jste teda ťulpas..," hlesla paní Müllerová a zdvihla ze země odřený batoh. Pak z něj pomalu a se zájmem vyložila na stůl: Dahl Roald - To sladké tajemství,  Martel Yann - Pí a jeho životLe Braz Anatole - Ankou (Legenda o smrti v dolní Bretani),  Durych Jaroslav - SedmikráskaBiebl Konstantin - Cesta na JávuDoyle Arthur - Z říše tajemství, Ferlingetti Lawrence - Láska ve dnech vášní, Hrabal Bohumil - Naivní fuga...

***************

Fumasůf červeň, mejdáč...

křest CD "Poslední zhasne", Nohaband, calvados, neteř Jana, Josefina, Zrzavá Veverka, Vojta..., Kopaninské jaro, Jana Lewitová, Sedící kameny, Malá bílá vrána, Věra Slunéčková, atd. atd. déštˇ, slunce, buřtguláš, svijanské pivo, Pohodlí..., Neduha, Navrátil, Harmasan, Nohaband, Raf, Rafová, pivko od Rohozce..., Děvčátko Momo v Divadle v Dlouhé..., Festival osamělých písničkářů: Caine, úžasnej Karel Diepold, nejgeniálnější sprosťák Jiří Dědeček, Přemysl Rut, Adam Rut, Dáša Andrtová - Voňková, Burian Jan..., koncert v Balbínce s hostujícím Bubákem, Hrdino, kdy už konečně začneš točit Svijany?..., La Putyka na lodi Tajemství (asi se naučím žonglovat a skákat z deseti metrů)..., Bratři Karamazovi všichni do jednoho včetně Trojana v Dejvicích..., Vernisáž v atelieru Fotorenesance v čele s náčelníkem (míněn Koutský)..., narozeniny u Allana, to uzený bylo úžasný, aj. hermoš říkal vegeťák Hugo..., narozeniny u kdekoho..., zahradní slavnost v ..., svatba Theodory..., Pochop u Doris..., Škoda lásky od Šabacha..., Skokani od Toma Stopparda..., Saze na hrušce od Horníčka..., Mertovy Drobné lži a Nebuď nikdy sám..., Velveti komplet..., Navzájem..., Kuře v hodinkách..., Mišík tak všelijak různě..., Dědečkův koncert z roku 88, kterej nikdy nevyšel (zatím)..., Charlie Soukup - Generace, další geniální sprosťák..., Lutka Budka..., Together Through Life od Dylana..., filmečky taky, ale pamatuju si akorát Vězení, děsnou depku od Bergmana a Snoopy o vánocích (ideální na červen), co jsme si pustili, abysme se vzpamatovali z toho Bergmana..., z comicsů Žid Fagin, James Bond: Casino Roayal, Šifra mistra Hanky s poděkováním mistru Kalačovi a mistru Šípkovi..., na kole jsem byl v Píseckých horách, ale i jinde..., jo a taky jsme seděli s Pochopem, Danou a Matoušem v zahradní hospodě u Buddyho co nebudu psát kde je, protože by tam pak všichni chodili, a Matouš řval: "...tý vole, takový místa ještě jsou na světě?..."..., takovej mejdáč..., dobrou noc milé děti...

  ***************

Fumasův květovaný měsíc

Když si tak zpětně promítám uplynulý květenec, tak jsem rád, že jsem ho přežil a relativně ve zdraví. Práce víc než jindy, a že šlechtí to teda fakt... Můžu zodpovědně prohlásit, že vysiluje a huntuje organismus. U mě se to projevilo namoženým loktem, lehkou alergií na kreslířské náčiní a trochu větší alergií na počítačovou myš. Na druhou stranu, když pak člověk občas vidí nějaký ty výsledky a ono se to povede... Pokud se tedy na hranici mdloby ještě dokážete radovat.
Přestopřesevšechno jsem stihl i nějakou tu kultůru, konkrétně výborný koncert Vladimíra Merty v Balbínce, tradiční festiválek Prosecké máje (stále skvělí BBP, vpravdě humoristická česko-americká kapela Černá mumie [Blaq Mummy] s charismatickým zpěvákem - hráčem na theremin, mladá kapela The Nutz a hlavně velmi roztomilí [aby ne, s třema holkama] a hraví The Ignu Underground, kteří vystoupili i přes absenci svého frontmana [!], MCH band jsme už bohužel neviděli [únava organismu]), v Kaštanu Burianův pravidelný pořad "Večer osamělých písničkářů" (jako vždy skvělý Caine s kapelou, statečná Marka Míková sama s piánem, kytarista Adam Rut,  harmonikářka a pianistka Tereza Palková - velmi uvolněná dáma [pro mě teda objev]) a nakonec ještě koncert k nedožitým narozeninám Ivana Wünsche s Hudbou Praha, Jasnou Pákou, Mišíkem a ČDG (moc pěkné, mírně nostalgické, leč nářez [náš syn zcela fascinován zjevem a projevem Petra Váši]).
Přečetl jsem si Záliv osamění & Zapomenuté australské povídky od Edgara Dutky (taková jakože kerouacovská knížka), Vlkodlaka od Borise Viana, Hru na spoustu bubínků - povídky Olgy Tokarczukové a comics Christophe Gibelina a
Claire Wendlingové - Světla Amalu (na konci jsem se naštval po zjištění, že další díl už nevyšel a nevyjde (zaškrtit nakladatele?)). Dluh z minulých salonů: Jak jsem jen mohl zapomenout na skvělou knížku kultovního francouzského režiséra Jeana Renoira - Můj život a mé filmy?
Co se týče muziky, napůjčoval jsem si z městské knihovny postupně několik alb Velvet Underground (Velvet Underground, Live at Max’s Kansas City, Another View, White light / White heat). Taky trpíte touhle kompletovací vášní? Já to mám docela silný. A pak ještě Marsyas 1978 - 2004 a Njorek - Czech world music (tušil jsem, že to bude dobrý, ale netušil, že tak moc dobrý).
O víkendech jsme neustále kosili trávu na chalupě, roste to mrcha jak z vody, a kdybyste někdo měli ovci, tak bysme si jí snad do podzimu půčili...

Kretén 09 (napsal Hugo)

Květen byl fajn, ale moc kulturní to teda nebylo. Pořád jsem byl někde v nějaký hospodě a kecal s kamarádama o blbostech. Takhle jsem například byl 17. 5. ve Starém Městě pod Sněžníkem v Hospodě U Huga (!) a asi v jednu ráno jsem si všiml, že tam v rohu mají juke – box. Všechny své peníze jsem pak utratil za několikanásobné přehrání písně Once z první desky Pearl Jam (Ten, 1991) a definitivně jsem si ujasnil jednu věc – v téhle písničce je nejlepší rockové sólo na kytaru, co znám. Hned jak jsem přijel z Jeseníků domů, pustil jsem si celou desku a musím říct, že se mi to líbí pořád stejně jako před těmi osmnácti lety (to znamená moc).
Přečetl jsem si dvě knížky Grahama GreenaHonorární konzul a Doktor Fišer ze Ženevy aneb večírek s třaskavinou. Bezva.
Pracovně jsem se zatoulal do Šluknovského výběžku (okolí Horní Poustevny) a moc se mi tam líbilo. Asi hlavně proto, že tam vlastně vůbec nic není.
Bohemka doma dvakrát vyhrála 1:0 (se Slováckem a s Hradcem) a postoupila zpět do první ligy.
Byl jsem na křtu nové desky Jablkoně v Akropoli a při té příležitosti objevil (asi jako poslední v Praze) skvělé Sestry Steinovy.
Nejvíc jsem tento měsíc poslouchal CD Eternal Seekers (Lenka Dusilová + Beata Hlavenková + Klarinet Factory). Zase jiný svět.
Byl jsem se mrknout na Hodně podně v Akropoli a při té příležitosti objevil Bluesteak – skvělou jižanskou kapelu ze (ehm) Zlína.
Definitivně jsem si potvrdil, že Mezi ploty je festival s prominutím o hovně, ale alespoň jsem tam po dlouhé době viděl Eggnoise (s novým a skvělým bubeníkem), Psí vojáky, Lenku Dusilovou a samozřejmě Sestry Steinovy. Do těch jsem se snad zamiloval nebo co.

 ***************

Hugův dubnový deníček
V dubnu jsem byl nějak podezřele kulturně aktivní, až jsem si musel dělat poznámky, abych náhodou na něco nezapomněl. Můj dubnový deníček vypadá takto:
3.4. Koncert Živých kvetů ve Vagónu. Možná jejich vůbec nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byl. Hoši a dívky byli ve formě a ještě celí rozechvělí ze svého výletu do New Yorku.
5.4. Bohemians 1905 – TJ Vítkovice 1:1
6.4. Debris v Dejvickém divadle. Koukat se dvě hodiny na Marthu Issovou ze vzdálenosti necelých tří metrů by jistě uspokojilo i mnohem náročnějšího diváka než jsem já.
8.4. Dočetl jsem knihu Muži, kteří nenávidí ženy od Stiega Larssona. Skvělá a napínavá detektivka, kde se neustále pije kafe. Ve Švédsku je prý populárnější než Harry Potter. No, proč ne? Taky se mi to líbilo víc.
10.4. Film O rodičích a dětech, aneb naučná procházka po Stromovce a okolí se zastávkou Na Slamníku. Moc se mi to líbilo.
11.4. Koncert Budoáru staré dámy v Rock café. Budoár nedávno prošel větší obměnou, z původní sestavy zůstala jen Marta a Štěpán Svobodovi, tak jsem byl notně zvědavý. Nakonec to bylo fajn. Lehce se mi zastesklo po dívčích sborech, ale nové písně slibují do budoucna mnohé...
12. a 13.4. Výlet z Kutné Hory do Slavošova. Cestou jsem viděl divoká prasata, krásný rybník v Hodkově a tři otevřené hospody. Bezva.
15.4. Dočetl jsem knihu Lord Mord od Miloše Urbana. Na tohoto autora mám docela slabost, ale Lord Mord je skutečně asi jeho druhou nejlepší knihou (po nepřekonatelném Hastrmanovi). Zdánlivě pouze lehké zábavné čtivo o asanaci židovského města pražského, o kterém si ovšem myslím, že je ve skutečnosti spíš o bourání Masarykova nádraží, Buďánky, Ďolíčku etc.....
17.4. Koncert OOZ Na Slamníku. Na doporučení Vojty Nohy. Co k tomu říct? Čekal jsem, že to bude dobré, ale bylo to ještě o mnoho lepší!!
18.4. Koncert Kamaráda Krtečka a Chilly guns v Akropoli. Vyrazil jsem na Krtečka, ale hlas jsem nakonec dal Chilly guns (sorry Ev.). Future line je stejně bohulibá akce. Jedničku mají hlavně pořadatelé z Junior klubu.
19.4. Dopoledne skvělý film Vichřice o zákulisí amerického country a showbusinessu vůbec. Marně vzpomínám, kdy jsem se u nějakého filmu tak dobře pobavil. Odpoledne Bohemians 1905 – Zenit Čáslav 2:0.
20.4. Zuzka mi půjčila CD kapely Leningrad (Sloboda) s tím, že je to docela dobré. Lhala mi! Není to dobré – je to skvělé! Zábavný výlet do RuSKA.
22.4. Dočetl jsem knihu Smrt je vždycky osamělá od Raye Bradburryho. Na doporučení Fumase. Netušil jsem, že Bradburry byl v podstatě básník...
25.4. S Neúspěšným atletem jsme hráli v Akropoli a pozvali jsme si kapelu Larika. To je taková uchu a oku lahodící partička čtyř hochů a tří dívek. Při jejich poslechu jsem si připadal, jako kdybych jedl jahody se šlehačkou. Fakt moc hezké. Krásný večer.
26.4. Bohemians 1905 – Fulnek 2:0
27.4. Poštou mi až z dalekých Košic dorazilo nové CD kapely KolowratSlnko je vo veži. Po pár posleších jsem na tuhle ani ne čtyřicetiminutovou nahrávku (natočeno v JáMoru u Ondry Ježka) získal silnou závislost. Nervní, syrová a neučesaná kytarovka s akordeonem a výbornými texty. Bravo!!!!!
29.4. Dočetl jsem novou knihu Jáchyma TopolaChladnou zemí. Knížka je plná masových hrobů, plynových komor a transportů smrti. Nedoporučuji slabším povahám!
30.4 – 3.5. Abych si vyléčil své nervy poněkud pocuchané předchozí četbou, odjel jsem do Českého lesa. Povedlo se. Naplněn harmonií, láskou a porozuměním, vrhám se dalšímu měsíci vstříc...

***************

Hugův březnový tentokrát zelenobílý slon (nebo spíš klokan)

Tak jo, jasně, že jsem si něco přečet (Augustinova smrt a Neděle od Georgese Simenona a Marťanská kronika a 451° Fahrenheita od Raye Bradburyho), viděl jsem pár filmů (třeba skvělé Purpurové řeky a srandovní Purpurové řeky 2) a docela dost jsem poslouchal nové CD kapely Hodně podně TaNecudna, ale stejně pro mě byl největším kulturním zážitkem gól Honzy Morávka, kterým zvyšoval ve 48. minutě zápasu Bohemians 1905 - HFK Olomouc na 2:0. Hráno v neděli 22. března v Ďolíčku. Dodnes, když zavřu oči, vidím, jak se k němu na hranici velkého vápna vrací odražený míč, Honzík jako správný klokan elegantně skáče do vzduchu, kde si chvilku hoví jako na nějakém gauči, pak jen krátce kmitne nohama a v zápětí se již zelenobílý míč třepotá v síti. Paráda! (viz. přiložené foto)



Fumasovy březové dny
Knihy:
Drsárna Radky Denemarkové - Peníze od Hitlera (jejda!!), Martin Sichinger - Cukrový klaun, comics Lewise Trondheima - Moucha, Dominik Tatarka - Panna zázračnice (pro mne nečekaný objev), Arthur Conan Doyle - Z krajin soumraku.
Divadlo:
Hamlet v Dejvickém.
Výstavy:
Ota Janeček - Krajina v proměnách, Francisco Goya - Caprichos a Hrůzy války (nic pro slabší nátury včetně těch co se dívají na blbé horrory).  Obé v Chodovské tvrzi
Koncerty:
Brněnské Květy (kapela se svérázným frontmanem - showmanem, mužem mohutné postavy Martinem Kyšperským) v klubu Kaštan. Dále pak koncert u příležitosti vydání Flekova občasníku Hlavec v klubu u Rafa. To jest: osiřelí, leč nadmíru přesvědčiví pánové Noha a Bubák, KonVRZek s bandem, při němž jsem si připadal skoro jako na Hendrixovi, a úžasné banánové divadlo Míly Vojtíška. Nenápadný půvab byrokracie jsem už bohužel neviděl (noční autobus, cesta domů).
Konzervy:
Vladimír Merta - Nebuď nikdy sám, Oldřich Janota & Radka Hanzlíková - koncert v Pardubicích léta Páně 1983 (bomba!), Janota Fiedler Richter - Pardubice 1984, The Booze Brothers - Hang On (vánoční dárek od naší houslistky Markéty, ke kterému se průběžně stále vracím), Reverend Horton Heat - Liquor in the Front Poker in the Rear a The Full Custom Gospel Sounds of...
Filmy:
Miluji tě, miluji tě (Alain Resnais) - zajímavý film s koncem... no, ...já nevim, až na to někde narazíte, udělejte si  názor sami. Archa bláznů (Ivan Balaďa) - film z roku 1970, který mohl pan režisér dokončit až po dvaceti letech. Škoda, že nakonec k mírné škodě věci zřejmě použil úplně všechno, co natočil. Pokud se mýlím, tak pardon. To však nic nemění na skvělém hereckém výkonu Vladimíra Merty. Balada Leonor (Juan Luis Buňuel). Help (Richard Lester). V cyklu Aero naslepo úžasný film Eagle vs Shark (Taika Cohen) - snímek charakterizovaný jako Titanic pro retardované. Muž na měsíci (Miloš Forman). A z toho, co si ještě pamatuju, tak vyšli Pink Floyd živě v Pompejích (Adrian Maben), no, to musí mít člověk doma, že?
Výlety jsme podnikali hlavně do pražských nouzových a dělnických kolonií a fotili a fotili.., než nám to zbouraj, že...
 
***************

Hugův únorový slalom
Začnu hned tím nejdůležitějším. V bezedné babiččině knihovně podařil se mi totiž kardinální úlovek: Béla IllésKarpatská rapsodie, což je románová trilogie „o revolučním procesu na Zakarpatské Ukrajině v období první světové války.“ Připouštím, že to zní dost hrozně, naštěstí však tato věta z přebalu neplatí tak úplně. Valná část knihy totiž popisuje autorovo dětství v Berehově a ve Svaljavě na přelomu 19. a 20. století a co je nejlepší – z maďarského pohledu. Opravdu strhující a zábavná četba.
A jinak? Film Babička, který distributor inzeruje jako film pro mírně zvrhlé diváky a já nemohu než souhlasit. Dokument o tom, co se stane, když si pětapadesátiletá paní dá inzerát, že shání milence mladšího dvaceti let.
25.2. hráli Na Slamníku Živé kvety a Čerti ve stodole. Lidi nestáli jenom na stolech, ale snad i na stěnách a na stropě. Tak narvaný Slamník jsem ještě neviděl a asi už neuvidím. Obě kapely byly skvělé, pivo bylo zdarma a mezi návštěvníky se prodírala i  hrdinka výše zmíněného filmu. Paráda.
Navštěvoval jsem hlavně kobyliský hostinec Na Pěšinách a bubenečský pajzl V Bubendě.

Fumasův jáMor…
Pořád ještě čtu tu knížku o Evaldu Schormovi (E. Sch. - sám sobě nepřítelem). Paní Denemarková mě zničí! Ona zkoumá i sklon Schormova písma a z toho pak vyvozuje jakou měl mistr náladu když si dělal poznámky! Na druhou stranu o tom píše tak poutavě, že není možné knihu nečíst a nedočíst. Na odlehčení jsem si v mezičase dal novelku Pérák od Petra Stančíka, pro kterou by se hodila (kdyby existovala:-)) škatulka „comics v próze“. Svěží zábavné dílko.
Píseň měsíce: Wicked Game (původně od Chrise Isaaca) v podání švýcarské videoperforwomanky (uf, to je slovo! ale je to tak) Pipilotti Rist. Tak hysterický dívčí vokál to je tedy skutečná delikatesa! Vyšlo na albu Le Coeur En Beurre – Doublegras od jak jinak než švýcarské dívčí kapely Les Reines Prochaines, která si Pipilotti přizvala ke spolupráci. Doporučuje pět ze čtyřech psychichiatrů.
Album měsíce: Bonnie Princ Billy (Vlastním jménem Will Oldham) - I See a Darkness. Chlapík s vizáží protestantského kazatele z divokého západu 19. století a naprosto mimoňským výrazem. Velká krása. Teda spíš pro klidné večery, než na mejdan.
Filmů jsme viděli moc. Namátkou: Můj život jako pes (Lasse Halström), Její zpověďMladý a nevinnýVertigo (Alfred Hitchcock), Nikdo mě nemá rád (Francois Truffaut), A co všechny ty ženy a Po zkoušce  (Ingmar Bergman), Absolvent (Mike Nichols), atd... atd...
A nakonec samozřejmě dlužno zmínit "jakovždynádhernej" masopust v Třebotově se všemi těmi jitrnicemi, koblihami, hudbou dechovou, i bigbítem (tentokrát excelentní Poletíme? v čele s principálem Rudou Brančovským), hudbou jakoukoliv jinou (Mamapapa banda s houslistkou Agnes Kutas a perkusistou, čili hráčem na kořen Tomášem Žižkou) a do toho všechny ty slivovice a špeky a chleby se sádlem... joj!


***************

Jedem! 09
(sepsal Hugo)

Tak fajn, první měsíc v háji. Zkusim obrátit paměť na ruby.
Poslouchal jsem hlavně Dylanovky od Druhé trávy, Na Prahu! od Jakuba Nohy a London Calling od The Clash. Jedna ta deska je lepší než druhá. Opravdu jsem moc rád, že jsem s nimi mohl trávit čas. A ještě dlouho jej trávit budu!
Taky jsem viděl tři skvělý filmy. Jeden se jmenoval tušímže 24 hours party people a byl o jednom manažerovi, který měl v 80. letech na starosti kapely v Manchestru. Jak se jmenoval ten druhý film už vůbec nevim, ale vim, že ho produkoval Michael Stipe z R.E.M. a že byl (zjednodušeně řečeno) o lásce dvou glamrockových  zpěváků. To byla fakt sranda. No a ten třetí film se jmenoval Severní polární záře a dávali ho jedno sobotní odpoledne v televizi. Chtěl jsem se původně dívat na fotbal, ale od tohodle filmu jsem se nedokázal odtrhnout. Bylo to (ještě víc zjednodušeně řečeno) o lásce, o stáří a o smrti.
Četl jsem lednové číslo časopisu Host, potom ABC hudební nauky, brožuru českých drah Tady končí koleje a skvělou knihu Podkarpatská Rus v letech 1919 – 1939 plnou fotografií a map z té doby. Úžasná záležitost.
Navštěvoval jsem především hostince Na Pěšinách v Kobylisích a U Hertlů v Libuši.
Tak.
Jinak jsem nikde nebyl a nic jsem neviděl. Dokonce ani my jsme neměli žádnej koncert, což bylo fakt dost na palici.

Lednový muž Fumas
Četl jsem vánoční dárky a to, co má choť půjčila z knihovny (mně propadla průkazka a ještě jsem se tam nedostal). Konkrétně: Terry Pratchett - Johny jen ty můžeš zachránit lidstvo a Zimoděj, Isaac Bashevis Singer - Seance a jiné povídkyRadka Denemarková - Evald Schorm (sám sobě nepřítelem).
Poslouchal jsem kdeco, v posledních dnech pak hlavně svého oblíbeného Neila Younga (Zuma, Chrome Dreams, Road Rock, Living With War) a Mišíkovy Etc. (Město z peřin, Jen se směj, Nůž na hrdle).
Filmů fůra. Za všechny:  Lisabonský příběh (režie Wim Wenders), Nosferatu (Friedrich W. Murnau), Co moře pohltí (Alfred Hitchcock), Psycho (Alfred Hitchcock) atd. Teď se zrovna chystáme na dalšího Nosferáka s tím fešákem Kinským.
Na výletě jsem byl na kopci Labuťka, kde jsem viděl krásnej barák na prodej. Už je prodanej. Nu což, stejně bych na  něj neměl. To já jen tak...
Jo a koncert jsme, milý Hugo, měli 5. 1. v Bullbeence! Přeju všem krátký a rychlý únor (hnusnej měsíc) a hezkej Masopust.

***************

2008

Hugův Zlatý modrý slon 2008
Konec každého roku se nese ve znamení všelijakých výročních anket. Zkusil jsem si sám se sebou zahrát takovou hru a jednu „anketu“ jsem si sám uspořádal. Berte to jako takové Hugovo ohlédnutí za rokem 2008. Vyhlašuji první ročník ankety Zlatý modrý slon!
Nejlepší koncert
Živé kvety 1.3. ve Vagónu a 28.6. U vystřelenýho oka a pak taky brněnské Květy 13.3. v Kaštanu. (Z těchto tří koncertů si nedokážu vybrat jen jeden.)
Nejlepší divadlo
Obludárium bří Formanů (Lehká volba. Na ničem jiném jsem snad ani nebyl. Ale tohle bylo opravdu dobré!)
Nejlepší deska
Kašpárek v rohlíku (Ona ta deska vlastně vyšla už vloni, ale letos jsem asi nic jinýho neposlouchal víc.)
Nové kapely které mě bavily
Lipless Lincoln and the sinners, Durmančiny bylinky a Hodně podně (Letos se docela urodilo...)
Nejlepší film
Juno (Šestnáctiletá holka s pupkem, navlečená do pruhovanýho trička, porazila těžkým K.O. ostřílenýho archeologa v klobouku, na jehož návrat jsem čekal dvacet let. To jsou věci.)
Nejlepší písnička
The Raconteurs – Carolina drama („Mami, zakopeme toho hajzla na zahradě, naložíme tátu do náklaďáku a zmizíme do Tennessee...“ Paráda! Fakt skvělá morbidní píseň.)
Nejlepší pivo
Polička. (Teda pokud to pivo, co se točilo 1.11. na Svojanově byla skutečně Polička, jak mi všichni tvrdili. Pořád se mi tomu nechce věřit.)
Nejlepší Bureší koncert
31.5. na Poličském rockoupání. (Solidní výkon kapely, skvělé a početné publikum a lahvové poličské pivo v ledničce v zákulisí volně k dispozici. Fakt prima akce.)
Nejlepší výlet
Vlhošť. (Oba dva výlety. Ale už nevim kdy to bylo.)
Nejlepší knížka
Host. (Ano, uznávám, není to knížka, ale časopis. Jenže mezi tolika knížkama si nedokážu vybrat a Host mi dělal celej rok radost.)
Nejlepší čaj
Lapsan Souchong (Nejsem žádnej posranej milec čaje, ale tohle byl pro mě opravdu Objev. Nepamatuju si, že bych kdy měl u pití nějakého nealkoholického nápoje takové libé pocity, jako právě u Lapsangu.)
Nejlepší zápas fotbalového teamu Bohemians 1905
26.10. s Vysočinou Jihlava - 2:0 (46. a 51. Jan Morávek)

Šťastný nový rok!

Fumasovy rozpaky, než to rozpakoval...
Je to pěkný, co Hugo vymyslel. I když v mém případě (už jsem tu onehdá psal, že jsem chronický nesoutěživec a že srovnávat jabka s hruškama...).., no dobře, zkusím to, ale od každého raději více:
Desky:
Devendra Banhart - Smokey Rolls Down Thunder Canyon; Jiří Dědeček - Kdyby smrtka měla mladý a Řekněte to mýmu psovi; Jean Yves Tourbin - Gayan; Fanny Císař - Malý okruh jako jabko, Znám chrám; Neil Young - Living with War...
Písně:
Umka - Svojim čeredom, Ja znaju kdě živjot Sid Barrett; A Night in the Box - The Hustle; Bob Dylan - Blind Willie McTell...
Filmy:
Joel Coen – Bratříčku, kde jsi?; Andrzej Wajda - Člověk z mramoru a Člověk ze železa; Andrej Tarkovskij – Stalker; Marjane Satrapi - Persepolis; Francois Truffaut - Ukradené polibky, Rodinný krb, Láska na útěku...
Knížky:
Pavel Kolmačka - Stopy za obzor; Jiří Hájíček - Zloděj zelených koní a Selský baroko; Olga Tokarczuková - Denní dům, noční dům; Woody Allen – Bez peří; P. H. Šlik - Stín černého motýla :-)...
Comiks:
Marjane Satrapi - Kuře na švestkách...
Divadlo:
Irena Dousková, Jan Borna – Oněgin byl Rusák; Nedivadlo - Haprdáns (záznam s Ivanem Vyskočilem a Vlastou Špicnerovou); Villon F. (oprátku na krk ti věší) v podání  Slováckého divadla z Uherského Hradiště; Buchty a loutky - Sedum statečných...
Výstavy:
Cyklus Viktora Pivovarova "Z deníku výrostka" ve Veletržním paláci v Praze. Je to sice jen několik obrazů, ale byl jsem se na ně podívat asi pětkrát...
Koncerty:
Alan Stivell na Okoři; Bob Dylan Ostravě; Conor Oberst v Roxy; Levellers v Akropoli; Durmančiny bylinky na hradě Zvířetice; Sedící kameny u Pavlů ve sklepě; Mužy v Balbínově poetické hospůdce...
Koncerty Bureší:
Miniturné:
6. 11. Praha, Slamník společně s Disabled, Memento Vitae a X;
7. 11. společné vystoupení s kapelou Sedící kameny v klubu U Pavlů;
8. 11. Volyně, Na Nové, s kapelami Deratizéři a Hodně podně...
Pivo:
Svijany; Malý Rohozec; pepřové pivo z Broumova...
Jídlo:
Kuře windaloo...
Výlety:
Český Ráj - trasa z Malé Skály přes Pantheon na Vranově, Frýdštejn, Drábovnu; Cestou kocoura Mikeše - z Hrusic do Říčan; festival v Jimramově...

Hm, neni to vůbec objektivní, nevěřte tomu, zítra bych to napsal jinak a pozítří taky... Howgh.

***************

Hugo je skle-ro-tik
Nic si nepamatuju! Jestli jsem v listopadu něco zajímavýho viděl nebo slyšel, tak jsem to zapomněl – jsem hlava vypitá. Vybaví se mi jen tři věci:
Výlet ze Sázavy na Český Šternberk. Bylo sychravo, byla mlha, lidi pálili listí, bylo to fajn.
Koncert Původního Bureše ve Volyni Na Nové. Viděli jsme tam dvě prima kapely – Deratizéři a Hodně podně. Zvlášť Hodně podně mě nadchli! Bezvadnej bigbít s dechovou sekcí. Koupil jsem si jejich cédéčko Žena na Měsíci a celej listopad jsem nic jinýho neposlouchal. 27.3. 2009 si s nima zahrajeme Na Slamníku.
Juno! Juno! Juno! Po X letech jsem zašel do Aera a hned na takovej skvělej film. Nemůžu než doporučit. Rozhovor rodičů šestnáctileté Juno po té, co jim oznámila, že je těhotná:
“Ty jsi to čekala?“
„Popravdě řečeno ano. Ty ne?“
„No, napadlo mě to, když nám říkala, že nám musí něco říct, ale doufal jsem, že jenom bere drogy, nebo třeba že v opilosti někoho přejela....“
Jak říkám, moc prima film na kterej určitě ještě několikrát zajdu. Jo – a je tam skvělá hudba! Tak.

Fumas a "králík v listí skrytý"*
Na rozdíl od našeho králíka jsme oblékli zimní kabáty... a vyrazili za kulturou. Levellers, pořád skvělí, možná i proto, že se nijak zvlášť nemění. Jen Jeremy Cunningham už nemá dready kus pod kolena, ale kus nad kolena. Finští divoši Korpiklaani přijeli s příbuzenstvem, takto kapelami Battlelore, Falchion a Kivimetsän Dridl. Se zatajeným dechem jsme sledovali, jestli na pódium, ozdobené pravými sobími parohy, nevyskočí nějaký severský skřítek. Já jich viděl nejmíň pět, dcera asi dvanáct. Jakub Noha zahrál s bratrem ve zbrani Bubákem ve znovuotevřeném pražském klubu Nová síň. Doporučuju klub, Nohu i Bubáka. Nakonec nás dobrý muž Jan Burian, (s kapelou, Dusilkou, Tomášem Frgalou a s tím sprosťákem Baumaxou), přesvědčil, že muži jsou křehcí. To vše v divadle Archa.
Původní Bureš koncertoval se Sedícími kameny (v ksichtech jsou z toho fotky), Malou bílou vránou, Deratizéry, Hodně po dně, Disabled, Mementem Vitae a X. Všichni milí, zábavní a listopadoví.
Přečetl jsem Emila Hakla - O rodičích a dětech (Tak Tě mám, Honzo, konečně přečtenýho. A ty hospody, samý povědomý místa...), Normana Mailera - Evangelium podle Syna a Jaroslava Havlíčka - Hodinky pana Balabána (toho už podruhé).
Náš bubeník Hugo pokřtil u Rafa svou knihu Stín černého motýla a kdo si to koupí, tomu žehnám, páč je to fakt dobrý.
Udělal jsem si výlet do Rychnova, kde se křtila kniha Antonína Ludvíka Pověsti a památnosti Rychnova nad Kněžnou, a do Plzně na křest pohádek skřítka Bonifáce od Ivana Vičara. Do obou jsem dělal nějaké obrázky.
Filmů jsme doma viděli povícero, ale pamatuju si akorát 2001: Vesmírnou odysseu (Stanley Kubrick), Člověka ze železa (Andrzej Wajda) a korejský animovaný film Zkáza Ecobanu (Moon-saeng Kim).
CDčka v přehrávači viz minulý měsíc plus čerstvě zakoupení Levellers - Letters from the Underground a Hugem zapůjčený Kašpárek v rohlíku.  Z pokladnice světové psychedelie: Vashti Bunnyan - Another Diamond Day, Lookaftering, Some Things Just  Stick In Your Hand, (to je ta pani, co jí nemohli víc jak třicet let najít), Yahowa 13 - Collection - God and Hair (kapela jedné hippícké náboženské komuny, androš jako bič), Spooky Tooth and Pierre Henry - Ceremony (rocková mše z roku 1968, asi nejšílenější projekt tohohle typu, co jsem slyšel).
Nakonec jsme v Divadle v Dlouhé absolvovali kompletního Shakespeara ve stodvaceti minutách. Přistání hladké, ale ještě se mi malinko točí hlava.
Tak a teď to dopíšu a jdu si pustit Burianovo CD Muži jsou křehcí, navleču sněžnice a vzhůru do prosince...
(*citát - Richard Adams - Daleká cesta za domovem)

***************

Hugův říh
V říjnu jsem hlavně četl. A měl jsem štěstí, jedna knížka byla lepší než druhá. Koukejte: Vlasta TřešňákU jídla se nemluví, Petr EisnerRychlé lodě do pekel, Jan MalindaIlegální vztahy, Petr ŠabachObčanský průkaz a Jan BalabánPrázdniny. Fakt, nevim co z toho bylo nejlepší, ale dobrý bylo všechno.
Poslouchal jsem vlastně jen nové Raconteurs (Consolers Of The Lonely), protože to je tak dobrá deska, že mi nic jinýho pouštět nedovolila. Díky Brute!
Divadlo? Obludárium bří Formanů. Fousatá žena, mořská panna, vrhač nožů a mnoho dalšího. Kdybych nebyl skautem, chtěl bych být komediantem.
Koncerty? Živé kvety U Vystřelenýho oka a pak už asi nic. Bylo hodně vlastního hraní, takže na druhé už mi nezbyla energie.
Nejlepší film, co jsem viděl, byl poslední Batman – Temný rytíř. To je vážně skvělý! Docela mi to vyrazilo dech.
No, a to je asi všechno. Ještě si přihřeju polívčičku: Jděte rychle do nejbližšího knihkupectví a kupte si tam Stín Černého motýla – detektivní příběh z prvních dnů republiky. Já i můj nakladatel vám budeme vděčni...

Fumasova říjnová úroda
Taky Vám toho uzrálo tolik? Mezi trháním jablek, uskladňováním jablek a sušením jablek jsem viděl:
Běsy od Fjodora Michajloviče Dostojevského v Divadle v Dlouhé a řeknu Vám, že vzhledem k úmrtnosti postav se dá druhý díl k tomuhle kousku napsat opravdu jen velmi těžko.
S Majerovými brzdovými tabulkami si v Balbínce zazpívala hradišťanská Alice Holubová, Živé kvety pokřtily v Bunkru za asistence jistého Bureše své nové CD a v pražském klubu u Rafa  bylo za asistence kapel KonVRZek, Nohaband a Psychadelic Spiders of Dr. Spoon k mání podzimní číslo Flekova kultovního občasníku Hlavec. Skvělí byli všichni, KonVRZek lehce fenomenální.
Ve Středočeské galerii vystavují Tvrdohlaví, v Městské knihovně (v Praze) se objevily Bytosti odnikud a do Expozice moderního umění v pražském Veletržním paláci byl zapůjčen obraz Amedea Modiglianiho (Mladá dívka v košilce), kromě něj mě tam nadchnul cyklus Viktora Pivovarova Z deníku výrostka.
A filmy? Dotek medúzy (Jack Gold), Člověk z mramoru (Andrzej Wajda), Merlin (Steve Barron), Divoké dítě (François Truffaut),  Flynn Carsen: Návrat do dolů krále Šalamouna (Jonathan Frakes),  Ochranné zbarvení (Krzysztof Zanussi)... Roztomilá směska, není-liž pravda? Tak to chodí, jak říká Brut.
Je libo čtenářský deníček? Jaroslav Rudiš - Grandhotel, Pavel Šrut - Příšerky & příšeři, Steve Stockman - U2 dál a dálMarta Dietrich Dvorská - Myslete na nesmysly, Marjane Satrapi - Kuře na švestkách, Jiří Hájíček - Dobrodruzi hlavního proudu, Olga Tokarczuk - Pravěk a jiné časy.
Zážitky audiofilovy: Nové Cd Živých kvetov 12+1, staré CD kapely Kopir Rozsywal Bestar. Z pokladnice psychedelie pak: Laurence Vanay - Galaxies (album manželky Laurenta Thibaulta z kapely Magma, raritní kousek), Brigitte Fontaine et Areski - L'incedie (legendární francouzská umělkyně, která spolupracovala např. se Sonic Youth), Cold Sun - Dark Shadows (prehistoričtí psychedelici z Austinu) a hlavně Jean Yves Tourbin - Gayan (nechápu jak jsem bez toho mohl celá léta existovat). Poslední objev těsně před koncem měsíce - The Deviants (komplet sedmi alb, našel jsem to doma, ani nevím kde se to tam vzalo, velká krása).
A když už nás všechny doma začaly bolet záda od knih a kompjůtrů, vyrazili jsme do Českého Ráje. Trasa z Malé Skály přes Pantheon na Vranově, Frýdštejn, Drábovnu a zpět nezklame, ani když ji jdete už poněkolikáté.
Mimochodem, první příspěvky do s(a)lonu jsme zveřejnili přesně před rokem. Pěkná úroda... a dneska nám přišel lis na jablka. Taky Vám toho uzrálo tolik?

***************

Brutální záření
To nám ta sezona pěkně začíná...
Byl tady Iggy Pop i se Stooges ... a byl fakt hnusnej, moc se mi to líbilo. O koncertě se psalo celkem dost - nejvíc mě pobavil nadpis Tohle váš děda neumí. Řekl bych, že nejen děda (ale někdo se sem tam najde - čtete dál). A hned za týden něco úplně jiného. Leonard Cohen byl ještě lepší, než bych si uměl představit. Naprostá nirvána. Jenom to nevábné prostředí Sportovní haly (název Tesla Aréna na lepkavé podlaze nic nezmění).
Čas od času, obvykle úplnou náhodou narazím na něco, co jsem chtěl už dávno slyšet a nevěděl, že už to léta existuje. Tentokrát je to londýnská kapela QueenAdreena. Jejich zatím poslední album se jmenuje The Butcher And The Butterfly a jeho název je dost výstižný. Divoká směs brutality i křehkosti. Zpěvačka Katie Jane Garside svými koncertními výkony za Iggym opravdu nijak nezaostává. (http://www.youtube.com/watch?v=6ApwgDdUqgQ).

Záře fumasí
Tak jsme si doma oblíbili spisovatele Jiřího Hájíčka. Tentokrát to bylo Selský baroko a Snídaně na refýžiEda Kriseová napsala o Perchtě z Rožmberka aneb bílé paní. Před časem jsem ji do jedný publikace kreslil (Perchtu pochopitelně), takže děkuju za doplnění vzdělání, byť pro mne trochu s křížkem po funuse. Scénárista Eduard Verner nechal Mladého Boháčka trpět i v knižní podobě. Je to jiný než film, ale docela zajímavě posunutý.
Něco poezie? Ivan Blatný - Domovy, Christian Morgenstern - Morgenstern v Čechách (antologie překladů).
Největší koncertní zážitek? Určitě z omažského (ta čeština je tak krásná :-) ) rodáka Conora Obersta. Mladej chlapík, písničkář (Angličani a Amíci tomu řikaj singer-songwriter), kterej se pohybuje někde mezi Dylanem, Bolanem, country a ... punkem. Jo, Conor na hrad! (Nebo to moh' aspoň někdo nahrát, ten koncert :-) ) S klidnym svědomím bych za nim a jeho partou na Hradčana poslal ještě minimálně Durmančiny bylinky, dvoučlennou kapelu z Mladý Boleslavi, s níž jsme hráli na hradě Zvířetice, a Lipless Lincoln and the Sinners (překvapení na fesťáčku v Ondřejově).
Z konzerv, kromě výše zmíněného mr. Obersta (album C.O. and the Mystic Valley Band, plus asi sedmdesát skladeb stažených před časem z oficiálního webu [!]), mě těšil hlavně Jiří Dědeček - Kdyby smrtka měla mladý a Řekněte to mýmu psovi (verš ...Orwell - ...bordel je geniální) a ...a mnohé další... :-)
Na závěr mi nezbejvá než souhlasit s Brutem: kdyby Katie Jane Garside neexistovala, někdo by si jí musel vymyslet. Neuvěřitelná osoba.

***************

Fumasův kulinární srpenec
Co mají společného Manu Chao (zmiňuje se o tom na albu Proxima Estacion: Esperanza) a Dave Lister z kultovního seriálu Červený trpaslík? Netušíte? Oba rádi kuře windaloo. Vyzkoušeli jsme u nás na chalupě:
Ingredience: brambora střední velikosti (cca 2 ks), chilli (hodně), česnek (6 stroužků), kuřecí maso (500 g), sůl, pepř černý celý (1 lžička), fenykl (1 lžička), cukr (1 lžička), větší cibule, čerstvý zázvor (hodně), tři rajčata, muškátový oříšek (půl lžičky), kari (hodně), 100g másla, 1 bílý jogurt, půl lžičky mleté skořice, voda.
Příprava: Otevřeme lahev ležáku. Kuřecí maso osolíme a opečeme na rozpuštěném másle. Opečené maso vyjmeme a do másla vložíme rozsekanou cibuli a rozšmelcovaný česnek. Otevřeme lahev ležáku. Když cibule zrůžoví (mladá růžoví rychleji, stydí se) přidáme rozkrájená rajčata a za fajf minut vmícháme džougurt. Přiškrtíme teplotu, promícháme, hodíme tam zpátky ptáka a podlejeme, aby plaval. Přidáme koření a dusíme. Otevřeme lahev ležáku. Můžeme i škrtit, ale nemá to valnýho významu. Oškrábeme brambory a rozkrojíme je na půlky, nebo čtvrtiny. Přidáme do jídla a vaříme dalších 25 minut. Otevřeme lahev ležáku. Během vaření to dost voní a my máme hlad. Pak to sníme. Zapíjíme vychlazeným ležákem.
Polská spisovatelka Olga Tokarczuková, která zaujala nejen Petra Linharta, jenž na motivy z její knihy Denní dům, noční dům napsal několik písní (možno slyšet na albu Sudéta), poskytuje recept na dort z muchomůrky červené:
Ingredience: barevné klobouky tří dospělých muchomůrek, 2 a půl sklenice moučkového cukru, 5 žloutků, kostka másla, citrón, dvě lžíce rumu.
Příprava: Klobouky pokropíme rumem. Žloutky utřeme s máslem a dvěma sklenicemi práškového cukru. Přidáme nadrobno nakrájenou citrónovou kůru. Náplň vložíme do klobouků. Červený kropenatý vršek dortu polijeme polevou ze zbytku cukru a citrónové šťávy. Jíme pomalu. Čekáme.
Že máte v žaludku ještě trochu místa? Tedy na závěr - topinka Jimramov:
Přijedeme s ženou a potomky na vpravdě rodinný festival Otevřeno v Jimramově. Vyslechneme řadu účinkujících (Krajda blues, Tři dny na břiše, Jericho, Lajky, Eggnoise, ProFunkUniT, The Partisan, Oli&Lu, Pranic, Sestry SteinovyNsango Malamu, Luboš Beňa & Matěj Ptaszek, Slávek Hanzlík & Groovy Lix, Vladimír Mišík & Etc., Quanti minoris, Karpatske Horke, Fast Food Orchestra...), prostě zajímavá, nekomerční dramaturgie, mrkneme se na nějaké ty filmy (Den sedmý, osmá noc;  Případ pro začínajícího kata; Oni, My a Skitskoj) a dáme si tradiční topinku s kečupem a sýrem akavi. Zapijeme poličským pivem Záviš a máme-li chuť a náladu odkvačíme do Irského stanu kde si s vpravdě rodinnou kapelou Fumas & Skalní trollové na smetaně podpořenou (či snad naopak) duem HaM (manželé Melounovi) zahrajeme pár písní. Můžeme si brnknout i v místním chrámu. Jak říká Vladimír Mišík: "...je to mezi hospodou a kostelem..."
Hláška jimramovského festivalu: "... sestry Ramsteinovy" - sebeuvedení umělkyň.

Hugovy prázdný dny
O letošních prázdninách jsem se akorát flákal a poslouchal novou desku Živých kvetů 12+1, která je opravdu skvělá. Občas jsem zašel do práce a tu a tam jsem si zahrál na nějakém koncertě. Po večerech jsem pilně cvičil na banjo, a tak to pěkně plynulo k podzimu. Něco jsem si přečetl (I.B.Singer – Otrok, Fred Vargas – Muž naruby, Věra Nosková – Bereme  co je, Ivan Olbracht – O smutných očích Hany Karadžičové), ale nejvíc jsem četl Sport, protože zase začala (druhá) liga.
Na čundru po Českém lese jsem dostal depresi z toho, že jsem za dva dny potkal jen asi tři lidi, zato jsem minul snad dvacet bývalých vesnic, ale Kozinův statek v Újezdě u Domažlic mě zase rozveselil. Kdo zná osud posledních dvou listin s privilegii, které měli Chodové v držení, ví proč.
Jak říkám, nechal jsem to plynout.

***************

Brutův červivec
V červivci je obvykle v Praze nekulturně, ale tentokrát se neuvěřitelné stalo skutkem - přijel Tom Waits! Lístky na jméno slibovaly slušný opruz v předplyšovém duchu a našli se jedinci, kteří to nezkousli (jména a adresy na požádání), ale řekl jsem si, že to nějak překlepu. A dobře jsem udělal. Příchod sice trval nějakou tu chvíli, ale nikdo moc neprudil a vidět tolik lidí různých tvarů (copyright JIW) potěšilo znavené oko pamětníkovo. Z balkonu to mělo oko sice daleko, ale přehled byl. Pohled na podium mi živě připomněl vetešnictví nebo skladiště pozůstalosti šíleného hudebníka. Po nějakém tom čekání kapela přišla a spustili. Waits stál na něčem, co připomínalo miniaturní manéž, a při každém dupnutí zvedal oblaka prachu. Kapela oproti posledním deskám ubrala na šramlovitosti a zněla spíš bluesově. Mistr měl viditelně dobrou náladu a koncert měl úžasný spád, prostě to nemělo chybu. Vrcholem pro mě byly vypalovačky Lie To Me a Hoist That Rag a citlivé podání mojí oblíbené A Little Rain. S chutí bych si to dal ještě znovu, ale kdo ví?
Červivec mě tentokrát příjemně překvapil i v televizi. Sice asi třikrát, ale stálo to za to: Ztraceno v překladu a 2x Jim Jarmusch - Zlomené květiny a Kafe a cigára (v souvislosti s koncertem potěšila scénka Toma Waitse a Iggyho Popa - lístek na Iggyho už mám taky).

Č
ervencový DJ Fumas
Původně jsme se s Hugem domlouvali, že si uděláme prázdniny, no ale když už jsem se octl u kompjůtru... a do toho poslal příspěvek Brut... Je to vášeň! Ne..., kecám, spíš mě napadlo, že si sestavím takovou jako prázdninovou hitparádu, jak s sebou tak pořád tahám po vlastech českých (a moravských) asi patnáct CDček, staromilecky, ajpodu nemaje, obaly jsou obaly, protože je tam napsáno, kdo na albu hraje na basu, kdo na trumpetu, případně že to autor věnoval svý babičce...
A jelikož jsem chronicky nesoutěživej, tak bez pořadí, protože porovnávat jabka s hruškama je blbost:
Jan Burian - Podzim, Dětské dostihy
The Ignu Underground - S vesmírem a sám
Marcel Kříž - Balada o sžírající touze
Umka - Svojim čeredom, Ja znaju kdě živjot Sid Barrett (sorry, ale ne každý má v počítači azbuku)
Bob Dylan - Blind Willie McTell, Things Have Changed
Devendra Banhart - Carmensita, The Other Woman
A Night in the Box - The Hustle
The Walkabouts - The Light Will Stay On (píseň do auta)
Jarmula Band - Kol Haolam
Neil Young - Lookin' For A Leader (píseň k volbám)
Koncertní zážitky:
Úžasné Zuby Nehty ve dvoučlenném obsazení (Marka Míková a Pavla Slabá-Johnson - na dvě baskytary!, příp. piano a baskytaru) - Ottovy narozeniny na tvrzi v Popovicích u Benešova. Výborný Pepa Lábus bez bandu, sólově, tamtéž.
Polská (psychedelicko-hebrejská!) kapela Jarmula Band na Týdnu židovské kultury v Holešově.
Filmy:
Francois Truffaut - Ukradené polibky, Rodinný krb, Láska na útěku; Claude Lelouche - Ať žije život, a nakonec starej dobrej Indy Jones, kterej nezklame, protože už víte, co od něj máte čekat...
Výlety: Furt někde...
Zvláštní zážitek: V Holešově jsme si koupili sedm párů bot.
PS.: Jasně Brute, Kafe a cigára! Málem bych zapomněl. Výbornej film!

***************

Hugův EUROčerven
7.6. Švýcarsko – Česko 0:1 Sešli jsme se s H. a I. na Bohemce, odhodláni sledovat s početnou klokaní rodinou vítězný vstup našich borců. Největší aplaus sklidily zeleno-bílé balónky při slavnostním úvodu. Jinak to stálo za prd (fotbal i pivo), tak jsme se na druhý poločas přesunuli K viaduktu. Potom nás Ivoš zatáhl do Dýně a ještě potom jsem utekl domů.
8.6. Německo – Polsko 2:0 Po atletí zkoušce jsem stihl akorát konec prvního a celý druhý poločas. Marný boj statečných Poláků, kteří si právě procházeli dalším ze svých paranoidních záchvatů. Proti Němcům neměli šanci.
10.6. Španělsko – Rusko 4:1 a Řecko – Švédsko 0:2 Konečně jsem nikam nemusel, nikdo po mně nic nechtěl a já si tak mohl doma v klidu vychutnat oba zápasy hracího dne. Suverénní Španělé, rozpačití Rusové a první vítězství spravedlnosti ve večerním zápase. Krásný gól Ibrahimoviče a k uzoufání nudní Řekové.
11.6. Česko – Portugalsko 1:3 S Burešem  jsme zrovna hráli v Kainu, tak jsme tam s R. dorazili o něco dřív plni očekávání. Před Kainem jakýsi důchodce pro jakýsi výzkum počítal projíždějící auta, ale s přibývajícími minutami zápasu byl stále nepozornější. Hezký fotbal (byť se špatným výsledkem) a večer po něm ještě lepší koncert.
15.6. Turecko – Česko 3:2 Odjel jsem do Českého lesa, takže následujících 16 zápasů jsem neviděl. Neviděl jsem vlastně ani tenhle. Den poté jsme jeli do Tachova na nákup, ale všechny noviny už byly vyprodané. Musel jsem se zeptat jedné paní v železářství, jestli neví, jak včera dopadl fotbal. Řekla mi, že jsme prohráli 2:0, a já se s tím smířil. Teprve o šest dní později jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo...
21.6. Nizozemsko – Rusko 1:3 První čtvrtfinále, které jsem stihl. O Nizozemcích jsem slyšel jen samou chválu, ale Rusové jim nedali nejmenší šanci. Z výkonu Aršavina se mi tajil dech. Něco takového už jsem neviděl od té doby, co Hartig odešel z Bohemky.
22.6. Španělsko – Itálie 4:2 na penalty Druhé vítězství spravedlnosti.. Italům nepomohly ani přiléhavé dresy a dál šlo mužstvo, které hrálo fotbal.
25.6. Německo – Turecko 3:2 Nic moc fotbal. Normálně by mě potěšilo alespoň těch pět gólů, ale díky výpadkům TV signálu jsem stejně tři z nich ani neviděl.
26.6. Rusko – Španělsko 0:3 Po koncertě Původního Bureše v Evangelické akademii jsem stihl jen druhý poločas v hotelu Herbych. Nezadržitelní Španělé a neviditelný Aršavin. Jen doufám, že něco takového nebude na podzim předvádět Hartig po svém návratu do Bohemky.
29.6. Německo – Španělsko 0:1 Třetí a poslední vítězství spravedlnosti na turnaji. Jaký rozdíl, oproti minulým šampiónům z Řecka! Sláva! Sláva! Sláva!
Příští měsíc už třeba zase budu mít čas i na nějaké knížky, filmy a divadla. Teď to opravdu nešlo.

Fumasovo červenání
Venku se žení čerti, letní bouřka nabírá na intenzitě, ideální kulisa pro psaní dalšího salonního příspěvku. Takže co tam máme? Čtenářské zážitky se mi tentokrát zredukovaly na několikeré opětovné přečtení Povídek malostranských, ke kterým dělám ilustrace, Čirou anarchii Woodyho Allena a Zloděje zelených koní od Jiřího Hájíčka. Největším (a příjemným) překvapením pro mě byl Hájíček, kterého jsem do té doby neznal.
Filmy jsme doma viděli tyto: Solaris od Tarkovského, sci-fi Člověk obojživelník od režisérů Kazanského a Čebotarjova, ve kterém se mimochodem mihne (a zazpívá) první ruská blueswoman
Nonna Suchanová, Haprdáns s excelentním Ivanem Vyskočilem a neméně dokonalou Vlastou Špicnerovou, Pátrání po Ester (Krumbachové), aneb femme fatale nejen českého filmu očima Věry Chytilové, Úmrtní den Kůžičky krále, takto záznam divadelní taškařice pánů Míly Vojtíška, Eji Kulovaného, Travise a jejich přátel na festiválku v Milovanicích. No a jsme u divadla. Do Dlouhé jsme zavítali na roztomilou šílenost Kafka je mrkev a v Dejvickém divadle viděli Idiota. Na festiválku UMvečír se mi dostalo té cti doprovázet na kytaru českoněmeckého showmana Hanse Wursta. A jsme u festivalů, potažmo u muziky. Zážitek největší, takříkajíc maximální - Bob Dylan v Ostravě. Mistr byl očividně ve formě, nerozptyloval se zbytečným kecáním, za což mu někteří šťouralové stále nemohou přijít na jméno, a hraním se očividně bavil (obzvláště v případě harmoniky). Vrchol večera (pro mou maličkost) - Things Have Changed. Cesta zpět do Prahy s opilou průvodčí terorizující pasažéry pak zajímavě dotvořila celý večer. Na zmíněném UMvečíru jsem si užil (trochu i aktivně) kapelu Tri ryby a posledním koncertním zážitkem měsíce bylo famózní vystoupení dámské kapely Mužy v Balbínově poetické hospůdce, kterou křehké dívky svým těžkotonážním zvukem málem zbouraly (kdesi na webu jsou z toho videa).
Alb v přehrávači přehršel, leč novinek pomálu. Po příjezdu z Ostravy jsem si nějakou dobu projížděl Dylana, hlavně album Street Legal, které díky Ejovi po letech opět vlastním. Pak to byly pro změnu všechny nahrávky Odřicha Janoty co jich doma máme (a že jich máme dost včetně věcí nevydaných). Mimochodem Janota má na stránkách volně ke stažení novou a naprosto půvabnou písničku Svobodný Tibet. V klidu jsem si konečně pustil záznam písní z divadelní hry Holá fakta o Holém vrchu pánů Matouška, Vícha a jejich přátel, poslední opus kapely Šántí (ještě s Martinem Rousem) - Ztratit se v trávě a hromádku dalších příjemností...
Mimo zmíněného cestování po zážitcích koncertních jsem holdoval i cyklistice a dvakrát dojel na hradiště Závist. Archeologické naleziště je zasypané, aby se v něm nevrtal každej blbec, což je dobře. Oni už si tam lidi stavěli úplně nový domečky.
Fotbal jsem žádnej neviděl, uklidňuje mě pomyšlení, že se vždycky můžu zeptat Huga, jak to dopadlo.

***************

Hugo, kvetem!
To je hrozný, jak ty měsíce letí...
Po Sapkowském jsem četl květnové číslo časopisu Host (ten čtu ostatně každý měsíc, jen to sem vždycky zapomenu napsat), pak skvělou knížku Jsme tady od Jana Balabána a nakonec ještě Sestřičku od Raymonda Chandlera. Chandlerovy romány můžu číst pořád dokolečka a nikdy mě to nepřestane bavit. Zrovna Sestřička je ze všech asi nejbeznadějnější.
Minule jsem sem zapomněl napsat o skvělém demu Maleedemo od Maleediv, tak píšu až teď – moc povedené CD. Na konci května taky vyšla nová deska Budoáru staré dámyDobrou noc, světlo, tak tu poslouchám právě teď.
Taky jsem si zašel do kina na Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Pěkné. Na konci bych se spokojil s něčím méně pompézním, ale i tak se mi to líbilo. Indyho já můžu.
8. května hrála v Rock café Slobodná Európa (a Nežfaleš). Bylo to fajn, ale jen s jednou kytarou to prostě nemá ty koule. Sorry... 23. května slavil Nohaband u Rafa 15 let, tak jsem se zašel podívat i tam. O tom jistě něco napíše Fumas. Díky vlastnímu hraní jsem viděl fůru zajímavých kapel, které by se slušelo zde alespoň vyjmenovat: 3. Kultura, Nedělní lidé, Jiříkovo vidění, Ponožky pana Semtamťuka, Odnaha, Los Hongos, Prague ska conspiracy, Mňága a Žďorp....
A náš nejlepší koncert? U mě to v tomto měsíci na celé čáře vyhrálo vystoupení na Poličském rockoupání. To byla paráda.

Kdo se chce více dozvědět o Hugově květnovém soukromí, pro toho je zde mistrova stať Jak jsem si zahrál.

Fumasovic květenec
Koncertní běsnění, to jest festivaly, narozeniny, svatby a podobně, většinou zažíváme o měsíc pozdějc, tedy v červnu. Letos jsme si to vybrali s předstihem a viděli (a slyšeli) spoustu muziky. Na Kopaninském jaru: 3. kulturu, Sedící kameny, Malou bílou vránu, Mužy, Pánské potřeby, Trio Milana Kašuby,... na Proseckých májích např. Nedělní lidi, Jiříkovo vidění, BBP,… na Poličském rockoupání MCH band, Prouzu, Mňágu a Žďorp, Apple Juice,…
V koncertech avizovaných na webu jsme měli i jednu blíže neuvedenou svatbu. Teď už můžu prozradit, že se  nám vdávala kamarádka, trumpetistka a bubenice Jaňyčka Modráčková. Brala si Pavla Kaplana a kromě nás hrál ve Vrtuli Traband, Ponožky pana Semtamťuka, Veslelá zubatá a Disabled.
A aby toho nebylo málo, tak jsem jako divák ještě absolvoval festival na Okoři - Vladimír Mišík a Etc., Michal Prokop, Vlasta Redl a Svíťa, Hradišťan, Asonance… a hlavně naprosto famózní bretonský bard, harfeník a zpěvák Alan Stivell. Mýmu synkovi se splnil sen, dcera fotila v kotli a já viděl Stivella už potřetí a bylo to opět úžasný.
Spřátelený a hlavně čímdáltím lepší Nohaband slavil u Rafa patnáctiny a Jakub Noha si pozval Vaška Koubka (kterému během vystoupení vypadl zub!) s kapelou, divokého Vlastu Třešňáka taktéž s bandem a houslovou grundli Pod Černý vrch. Všechny tři party mají jedno(ho) společné(ho). Bicí v nich obsluhuje šedá eminence českého bigbítu a výborný instrumentalista Martin Rychta.
No, a předevčírem jsem se byl podívat v RockCafé na navažskou punkovou kapelu Blackfire. Koukám na předskokany, Američany Blaq Mummy, a říkám si:  "Hele, ten chlap vypadá jako Rychta...," ... a byl to Rychta.
I večery pod lampou se konaly. Přelouskal jsem Nerudovy Povídky malostranské, Lovce draků od afghánského spisovatele Khaleda Hosseina (ten chlapík je stejně starej jak já, ale naše zážitky z dětství se fakt dost lišej), Bereme, co je od Věry NoskovéDosud nenamalované obrazy - básně výtvarnice Evy Švankmajerové a Prázdniny od Jana Balabána (zdravím Huga:-)).
CDčka jsem si zakázal kupovat a půjčovat, abych strávil, to co jsem nasyslil minulý měsíc. Předsevzetí jsme porušili jen jednou a koupili si U Rafa od Vaška Koubka jeho "dětské" album Já A Můj TáTA.
V divadle jsme byli dvakrát, na festivalu Dítě v Dlouhé. Nejdřív na Villonovi F. (oprátku na krk ti věší) v podání  Slováckého divadla z Uherského Hradiště a pak ještě na Růžovém panterovi? (ten otazník tam má být) divadla Husa na provázku.
Naše děti ještě neznají dost starších českých filmů, takže jsme si pouštěli: Pension pro svobodné pány, Jára Cimrman ležící, spící a Kdo chce zabít Jessii? Hugo zapůjčil nádherné scifi Kerryho Conrana Svět zítřka. Kdo má rád comicsové postupy ve filmu, přijde si na své. A jako moučník se šlehačkou a višní jsme si dali kriminální retrokomedii Claude Leloucha Dobrák a zlí lidé.
Na závěr snad jen, že v Průhonicích na náměstí je malej pivovar a maj tam výbornou nefiltrovanou desítku. Když to vezmete z Hájů na kole... NIRVÁNA! Howgh.

***************

Hugovo dubnování
Tak do toho, tentokrát toho není moc. Četl jsem akorát Sapkowského husitskou trilogii. Pěkně popořádku. Narrenturm, Boží bojovníci a Lux Perpetua. Co k tomu říct? Nebavilo mě to ani z poloviny tak jako zaklínačovská sága, ale pořád je to dobré. Ten člověk zkrátka umí psát a například jeho práce s citoslovci je excelentní. To bych taky chtěl umět.
Viděl jsem třeba Gympl, který se mi nelíbil ani trochu a v bedně dávali podařené filmy Erasmus a spol. a Co chytneš v žitě. O „žitu“ jsem si pamatoval, že je to dobrý film, ale že je až takhle skvělý, to jsem nějak zapomněl. Od Fumasovic rodiny jsem si ještě půjčil Sleepy Hollow a Jméno růže. To je obojí samozřejmě fajn.
Na koncertě jsem ani nějak žádným nebyl, furt sedím doma. Ovlivněn Urbanovým Hastrmanem, byl jsem se akorát podívat na Vlhošti a kolem Holanských rybníků. Líbilo se mi tam, jen mě mrzelo, že jsem si tu knížku nevzal sebou.
Takže když to shrnu, největším dubnovým zážitkem pro mě byl fotbalový match Bohemians 1905 – Brno (3:1). Hurá.

Fumas  „… a ještě tam budem,“ hostina dubnová
Konzumace literární:
V antologii českých písňových textů „…a den bude dlouhý“ je člověk, kterýho jsem nikdy zpívat neslyšel. Malíř, spisovatel (a kdovícoještěvšechno) Zbyněk Benýšek. Žádnou desku nevydal, a tak si ty písně můžu podle textů  maximálně představovat. V městský knihovně mi půjčili Benýškovy povídkový knížky My nejsme vrazi a Panoptikum 75. Dobrý, ale stejně bych rád slyšel ty písničky.
Vladimir Nabokov je u nás v rodině oblíben. Jeho Povídky (trojku) přinesla žena a čtli jsme oba.
Myš se dá v komiksu použít věru různě. To věděl už Disney. Art Spiegelman nakreslil Maus, drsný příběh z doby holokaustu v Polsku, a Lucie LomováAnču a Pepíka (četl jsem díl A. a P. zasahují) příběhy něžné a pohodové. 
Pokud mě namíchnete, tak vám prozradím, jak dopadne Harry Potter a relikvie smrti, protože je to vlastně detektivka.
První ženě a první textařce J. Hutky Zorce Růžové vyšla před časem knížka poesie Schody od muzea. Řekněme taková křehčí ženská beatnická poezie, čehož není nikdy přehršel, tudíž zaplaťpánbu za to.
Konzervovaní písníci:
Petr Skoumal Březen. Doufám, že vydá desku i ke každému ze zbylých jedenácti měsíců. Jan BurianBlues 4. kategorie, Božskej klid, Jenom zpívám, Zrcadlo, Dívčí válka. Buriana není nikdy dost, že? Petr NiklPřesletec. Ta skládanka je šílená, ale jinak zajímavý. Luboš PospíšilPříznaky lásky. Vše na svém místě. Petr LinhartSudéta. I s těma muzikantama je to pěkný. Neil Young - Living with War. Ten musel bejt teda fakt nas...ej. Steeleye SpanBloody Man. Zněj už třicet let stejně a furt je to zábavný. Bob DylanMasked and Anonymous - soundtrack (česky Inkognito). Obsah CD není úplně totožnej s tím co je ve filmu. Jsou tam věci, který se na plátno nedostaly, a něco zas chybí. GroundhogsSplit. Pro mě fakt objev. Netušil jsem, že před Hendrixem už někdo dělal to co Hendrix.
Konzumace divadelní:
William Shakespeare - Richard III. (režie Michal Dočekal.) Krajčo tkzv. expresivní. Šikovnej člověk. Jiří SuchýSekta. Pana Suchého odvážný a povedený počin. Irena Dousková, Jan BornaOněgin byl Rusák (Divadlo v Dlouhé). Bravissimo!
Konzumace filmová:
Andrej TarkovskijStalker. Klasika, krása, hlavně ta scéna jak jede drezína. Doporučuju pro chvíle, kdy myslíte, že už se nezastavíte. Petr ZelenkaKaramazovi. Divadlo dobrý, ten zbytek, nevim… Jaromil Jireš (a Ester Krumbachová) – Valerie a týden divů. Jeden z nejkrásnějších českejch filmů. V Anglii je to prej kultovní záležitost.
Každoroční obžerství literaturou:
Praha Výstaviště - Knižní veletrh.
Výstavy:
Design Match 2008, Michael Rittstein - oboje ve Veletržním paláci.
Návštěva u přátel:
Kapely Neúspěšný atlet a Tajné slunce ve Vrtuli. Příjemnej rodinnej večer. 
Vejlet:
Český ráj – Kozákov, Rotštejn, Klokočské skály… Nejdřív jsme si mysleli, že na Kozákov nikdo nechodí. A pak se ukázalo, že nahoře je parkoviště a rogalisté přistávají rovnou ve výčepu a dávají si skořicové palačinky s rohozeckým pivem.

***************

Fumasův roztržitěsklerotický pajdavý březen
Tak to mám tentokrát s hlavou trochu jako Hugo minulý měsíc.
Následující výčet bude tudíž poněkud neúplný.
Knihy:
Pavel Kolmačka - Stopy za obzor. Pokud někdo touží po současném českém románu a mediálně propagované běscellery ho děsí, mohu doporučit. Mimochodem Kolmačkovy verše zhudebňuje (a moc pěkně) Karel Vepřek.
Ray Bradbury - 451° Fahrenheita. Zašátral jsem v knihovně a osvěžil si. Telestěna, mechanický ohař, brrr... (příště si dám Orwella).
Egon Bondy - Příšerné příběhy. Bondyho knížka pro děti.
Petr Hugo Šlik - Stín černého motýla. Tak tohle teprve vyjde. Nenechte si ujít :-)
Koncerty:
Sedmdesátiny Petra Skoumala  v Divadle v Dlouhé. Jako hosté: Vodňanský, Plíhal, Mišík s Etc, Michnová s Marsyas... Nejedno oko nezůstalo suché.
Křečový žíly u Kaštanu. Folk rock z Blatné, spřátelená kapela. Zhruba jednou ročně přijedou do Prahy a udělají si večírek. Milé, veselé, přírodní... Rodinní příslušníci včetně Komárovy devadesátileté babičky vítáni.
Sudeťák Petr Linhart v Jindřišské věži. Nahoře v podkroví. Intimní koncert s výhledem na Prahu. Písně v pratvaru, ve kterých neotravují ti další muzikanti. Milé, pěkné.
divadlo:
Karol Wojtyla - Před zlatnickým krámem. Divadlo v Dlouhé. Jo, Ten Wojtyla. Hodně dobrý, ulítlý představení. Těžko popisovat, nutno vidět.
Artuš od Buchet a loutek. Hustej.
Lysistrata od Suchýho, teda od Aristofana, takže v Semafóru. Svěží kousek.
filmy:
Francois Truffaut - Střílejte na pianistu. Myslel jsem, že to bude sranda a nebyla, ale jinak dobrý. Konec špatný, všechno dobré.
Jean-Luc Godard, Ugo Gregoretti, Pier Paolo Pasolini, Roberto Rossellini - ROGOPAG. Tady už je to Pasoliniho levičáctví fakt hodně legrační. Ale ono je to starý. Jiná doba jiný brav.
To nejsem já, to je on. Dokonalej postmodernismus. Film s Pierrem Richardem. Větší volovinu jsem neviděl, ale řvali jsme smíchy od začátku až do konce.
Výlet:
Vylezl jsem k letohrádku Hvězda z té strany, co není cesta a křuplo mně v koleně.

Hugova obřízka
Tak se na to podívejme co tu máme. V březnu jsem se přemohl a byl jsem dokonce dvakrát v kině. Poprvé to bylo na filmu Pokakání, pardon – Pokání a moc se mi to líbilo. Já jsem byl nadšený už z té knížky, ale film kupodivu není o mnoho horší. Ono taky s takovou zápletkou máte z poloviny vyhráno už předem. Skvělá hudba a fantastická herečka, co hraje malou Briony. Hugo doporučuje. Pak jsem ještě šel na Tahle země není pro starý a to jsem asi nepochopil. Všechno je tam ok, ale na konci jsem čekal nějakou pointu, která tomu všemu dá smysl, ale buď tam žádná nebyla, nebo jsem si jí nevšiml. No, podruhé už na to nepůjdu. Jinak jsem většinu březnových večerů strávil doma u DVD sledováním seriálu Prison break. Někdy jsem dal šest až sedm dílů za večer. To záleželo na tom, kdy jsem zkolaboval.
6.3. jsem zašel Na Slamník mrknout se na Malou bílou vránu se kterou teď pravděpodobně odehraji pár koncertů a bylo to pěkné. Jsou to takoví vtipní lidé. 13.3. jsem pro změnu vyrazil do Kaštanu na křest nového alba kapely Květy a řečeno slovy Stevena Spielberga, dalo mi to inspirace na rok dopředu. Spíš na dva. Skvělé, skvělé, skvělé. No a 21.3. hrál Nohaband U Rafa. Kdy už konečně natočí desku v téhle all star sestavě?
Co dál? Knížky? Přečetl jsem si Odcházení od Václava Havla a musím říct, že jsem se znamenitě bavil. Doslova královská prča. Potom jsem si dal knížku Zakletá zem od pana Petera Švorce. To jsou dějiny Podkarpatské Rusi od roku 1918 do roku 1938. Poněkud tragikomické, avšak poučné čtení. Teď právě dočítám knížku I v blátě snít, což jsou rané básně a prózy Jiřího Ortena. Nemůzu říct, že se mi tam líbí všechno, ale to, co se mi líbí, se mi líbí hodně.
Cédéčka? O Střele zastavené v jantaru od Květů už jsem tak trochu mluvil, takže máme víc času na desku Vrany sa vracajú od košického Kolowratu. Výborná (byť již dva roky stará) deska! Ponurá kytarovka, která mi trochu připomíná rané Priessnitz. Smutné texty o smutné světě. Kytarové stěny vtipně doplňují housle a akordeon. Hugo odporúča podruhé.
Výlet jsem absolvoval jediný. Tramvají jsem dojel do Kinského zahrady, kde jsem asi hodinu hledal dřevěný kostel Svatého Michala, o kterém jsem se dočetl (hádejte kde...) že sem byl převezen v roce 1929 z Medvědovců u Mukačeva. Docela dost by mě zajímalo, jak ho převáželi. Vlakem? Na jak malé kousky ho rozebrali? Nemáte o tom někdo nějaké bližší informace? Opravdu bych se o tom rád dozvěděl víc....

***************

Hugo: Únor silný jak lev
Tento měsíc budu muset udělat drobnou výjimku, neboť téměř vše, co jsem viděl a slyšel a kde jsem byl, jsem zapomněl. Nevím proč, ale prostě to tak je. V paměti mi zůstalo jen pár věcí a protože tam zůstaly, budou asi důležité.
Tak například knížka Pohled anděla od slovinského (?) spisovatele Drago Jančara. Je to výběr z jeho povídek a bylo to opravdu hodně zajímavé. Speciálně povídka Zúžený prostor o chlapíkovi, který se zavře ve svém bytě a odmítá z něj vyjít, mi kápla do noty.
Film Once jste už asi všichni viděli, co?
To hlavní ale proběhlo 22.2. v Akropoli. Kašpárek v rohlíku křtil svoje CD a bylo to ještě o mnoho lepší, než jsem si dokázal představit. K tomu opravdu nemám co dodat, protože bych se (zvlášť na těchto stránkách) jen opakoval.
A nakonec nemůžu nezmínit náš společný koncert 1.3. se Živými kvety ve Vagónu. Stálo mě to spoustu nervů a času, ale nakonec to stálo za to. Taková dobrá kapela a takoví milí a příjemní lidé! Po všech stránkách vydařený večer. Tímto bych chtěl poděkovat těm z vás, kteří se do Vagónu vypravili podpořit Původního Bureše (a že vás nebylo málo..), neboť vylézt na pódium po zvukovce ŽK nebyla vůbec žádná sranda.
Takže dík.

"Únor bílý, podřežem si žíly", aneb horrorový měsíc u Fumase
Nejen horrory (ale název je to pěknej ne? Je fakt, že z února na mě padá trochu deprese):
Roger Corman - Malý obchod hrůz a Zánik domu Usherů. Klasika žánru, ve druhém případě inspirovaná klasikem nejklasičtějším. Akira Kurosawa - Toulavý pes. Film noir a Mifune je.., je prostě Mifune. Sarah Harding - Pes baskervillský. Opět klasika, tentokrát s Jeremy Brettem. Dle mého nejlepší představitel Holmese, ale nikomu to nevnucuju. Krzysztof Kieślowski - Náhoda. Tak tohle už není horror. Jen hra na téma co by bylo kdyby, anebo kdyby. Pěkné. Jan Němec - O slavnosti a hostech. V hlavní roli Ivan Vyskočil, dále Jan Klusák, Evald Schorm, Zdena Škvorecká, Dana Němcová. Scénář: pan režisér a Ester Krumbachová. Delikatesní kafkárna. Robert Zemeckis - Návrat do budoucnosti. Pro změnu něco veselého (bez ironie), opět na téma co by bylo kdyby, anebo kdyby. Nick Park - Shaun the Sheep. Poslední počin tvůrce Wallace a Gromita. Navštívili jsme festival Trpaslicon a tam nám pustili asi dvacet dílů. Hodní lidé.
Koncertíky:
Skrytý půvab byrokracie společně s loutkovým dividlem Sigismunda de Chals - Opouštění fetiše. Slušnej Horrůrek. Oboje. Agnes Jůdová, Sylva Čekalová & Pavel Kopelent v klubu Paměť. Dámy hrály a pěly. Pán recitoval. Atmosféra komorní až rodinná. Pavol Hammel & Radim Hladík v Balbínce. Atmosféra taktéž komorní až rodinná.., ovšem jako v hodně zalidněném obýváku. Živé kvety (a Původní Bureš) ve Vagonu. Narváno. Taký pekný slovenský záver mesiaca. Kvety (skvelé) istotne popíše Hugon, do teho sa mu nebudem miešať. :-)
Ještě jedny pimprlata:
Buchty a loutky - Sedum statečných. Další dryák našeho oblíbeného souboru.
Aj něco přečíst jsem stihl :
Ray Bradbury - Tudy přijde něco zlého. "... chlebem svévole se živí, vínem násilí se napájejí" (Přísloví 4:16-17)",  Laurie Lee - Jablečné víno s Rozárkou. Anglický venkov na přelomu 19.  a 20. století. John Mackworth - Tajemný tank. Sci-fi. Z dětství mám svazek, ve kterém chybí asi čtyřicet stran. Moc let jsem sháněl nějaký další exemplář a až teď se konečně zadařilo. Alois Mikulka - O jelenovi s kulometem.  Hodně praštěný pohádky. Tony Hillerman - Dům, kde tančí mrtví, Lidé temnot. Detektivky z indiánského prostředí. V naší rodině velmi oblíbené.
CDčka:
Živé kvety - Bez konca, Hammel & Hladík - Déjàvu (live). Oboje pekné. Jé Jé Neduha a Ká Ká Navrátil - Andělé u Myšáka. Neduha. Co víc dodat? A pak různé ty věci, co jsem o nich psal cca minulé dva měsíce (Young, Banhart, Dr. Feelgood atpd.)
Výstavy:
Kytky v popelnici (Umprum muzeum), Codex gigas (fakt velká knížka), Rudolf Flek - Obrázky z Asie (moc rád chodím kamarádům na vernisáže).
Vejlet:
Masopust v Třebotově. Jitrnice, koblihy, slivovice, masky... Ty svatojánský broučcci, to jsme byli my.

***************

Hugůf leden
Co jsem viděl?
Václav (moc pěkné), Edith Piaf (vynikající!!!!), Grandhotel (bavil mě), Let č.93 (uf! – jen pro silné nervy), Obsluhoval jsem anglického krále (nuda), Válka světů (katastrofa).
Co jsem četl?
Arto Paasilinna – Chlupatý sluha pana faráře (legrace), Jakub Deml – Cena skutečnosti (hm...), Barrie Roberts – Sklizeň smrti a Smrt bankéře Crosbyho (Holmesiády. Proč ne?), Josef Škvorecký – Sedmiramenný svícen (už jsem to znal, ale JŠ můžu v libovolném množství, libovolně často.)
Kde jsem byl?
Asi hlavně na společném koncertu Veselé zubaté a Echt! ve Vagónu. Malíkovce jsem neviděl ani nepamatuji a zdá se, že jsem o leccos přišel. Hrají sice „furt to samý“, ale ty kluci se mnou hejbou. Bylo to skvělé! Hned jsem si doma vyhledal jejich stará cédéčka.
Co jsem poslouchal?
Sorry, ale pořád hlavně Kašpárka v rohlíku. 22.2.  bude hrát v Praze v Akropoli, tak si to nenechte ujít. Pak taky lo-fightery Naquei Manou a jejich Beztíže. Ano.
19.1. by byla bývala oslavila 65. narozeniny Janis Joplin, kterážto skutečnost mne přiměla  si znovu projet celou její (bohužel tak krátkou) diskografii. Paráda! I tahle holka se mnou hejbe.

Fumasojc leden
Slovo tištěné:
Susan Hillová – Zamžené zrcadlo (román víceméně gotický), Tomáš Halík – Vzdáleným nablízku, Ondřej Bezr – To je hezký, ne? (rozhovor s Vlastimilem Třešňákem), Woody Allen – Bez peří (u toho se směju nahlas, nemůžu si pomoct), Heinrich Böll – Ztracená čest Kateřiny Blumové (máme i film, jsem zvědav) a ještě jsem se pokoušel číst W. S. Burroughse – Škola mého života, ale nějak mě to neoslovilo, tož jsem toho nechal (kdysi jsem přelouskal Tarantuli od Dylana, což mi jako hrdinský výkon bohatě stačí).
Obrázky pohyblivé:
Joel Coen – Bratříčku, kde jsi? („…dáš si sysla?“, nádhera), Michel Gondry – Nauka o snech (neméně skvělej, praštěnej film), Buster Keaton – Frigo na mašině (klasika), mimochodem, když jsme u těch hodně starejch filmů, nemáte někdo něco od Géorgése Meliése? Akira Kurosawa – Sedm samurajů (na to, že jde o skoro čtyři hodiny času, tak teda klobouk dolů a Mifune je řízek), Kam se poděla sedmá rota? (netřeba komentovat) …atd.
Hudba konzervovaná:
Pořád a stále Neil Young – Chrome Dreams II, Robert Křesťan – Dylanovky (moc pěkně přeložený i zazpívaný, i když ty druhý dva šohajíky, míněni Vyčítal a Daněk bych si odpustil; Bobek je v pohodě), Devendra Banhart tři alba - Oh Me Oh My.., Cripple Crow a Smokey Rolls Down Thunder Canyon (no, řekněme jako když Mark Bolan a Syd Barrett společně kvílej ze záhrobí), u švagrové jsem nalezl CD kapely Prouza – V tichosti (a jen se divím, že jsem Prouzu neobjevil dřív), The Plastic People of the Universe – Co znamená vésti koně (Brabencovy texty, moc pěkný texty).
Hudba naostro:
Šoumen v hospodě Nad Viktorkou. Svérázný písničkář z Českého ráje a jeho mechanická kapela – Šoumen na hrad!!!
Umění dramatické:
Dobře placená procházka v Národním a Pokušení sv. Antonína v Semaforu (před Jiřím Suchým dlužno sejmout pokrývku hlavy, ať už na domácí scéně, či jinde), Cami v Balbínce (před časem jsme byli na Kabaretu Vian-Cami v Dlouhé, takže se nabízela možnost srovnání a v Balbínce jsme se bavili neméně; moc pěkné, dámo a pánové…)
Cesty víceméně pěší:
Po trampských osadách v Brdech nás provedli Janouškovi (fazole, rum, ohének dobré pivko…). Po stopách kocoura Mikeše (průvodce kocour Mikeš, z Hrusic skoro do Říčan, ale zásluhou tmy a pozdních hodin přece jen ne až tam úplně…). 

***************

2008

Hugův prosinec

Slibuji, že od ledna už si budu dělat poznámky, protože nejsem absolutně schopný si zapamatovat, co zajímavého se mi za minulý měsíc přihodilo. Takže na co si pamatuji?
Poslouchal jsem hlavně první desku (sorry, vlastně demo) kapely Hlavněnenápadně - Zloději času, které jsem měl tu čest pokřtít. Byl jsem opravdu zvědavý, jak se hoši popasují s nahráváním ve studiu, a z výsledku jsem až nekriticky nadšen. Skvělá deska, která do budoucna slibuje mnohé.... Co tu máme dál? Nové cédéčko Hakka Muggies - Is fearr an bás. I na to jsem byl zvědav a i zde jsem byl uspokojen. Sakra, jak to, že všichni okolo mě nahrávají tak dobré desky? To nejlepší jsem si ale nechal až na konec. Kašpárek v rohlíku. Divný název, co? Vězte, že jde o úžasnou desku písniček pro děti, které nazpívali třeba Márdí, Jarda Svoboda nebo David Koller. To ale není důležité. Důležité je, že ty písničky jsou jedna lepší než druhá a já už asi týden neposlouchám nic jiného.
Co jsem četl? Jiří Hájíček - Selský baroko. Téměř až detektivka o tom, jak probíhala 50. léta na jedné malé jihočeské vesnici. Moc příjemná knížka, jsem opravdu rád, že byla napsána. Martin Šmaus - Děvčátko, rozdělej ohníček. Odyssea jednoho romského chlapce. Aneb cesta z rusínské vesnice na pražské hlavní nádraží a zase zpátky. Moc dobré.
Co jsem viděl? Bylo toho moc, ale už si to nepamatuju. Vybavím si jen Inkognito s Bobem Dylanem a Tajemnou řeku. Obojí se mi líbilo.
Z cizích koncertů mě zahřála Vypsaná fiXa v Lucerně, z těch našich výroční mela v Desertu. Zde by si asi zasloužila zmínku ještě nová kapela Rudy Brančovského z Veselé zubaté Poletíme?, která tam hrála též a která se zdá být velmi nadějnou. O něco jazzovější než Zubatá, ale o nic méně hitová.

Fumasův prasinec
Literatůra:
Egon Bondy - 667 (nemusíte s ním souhlasit, nemusí se vám to ani líbit, ale co do zachycení ducha doby naprosto geniální), Terry Pratchett - Johny a bomba, Karel Plíhal - Jako cool v plotě, Jiří Suchý - Život není jen legrace (i když většinou ano).
Hudba takzvaná živá:
Poletíme? (s otazníkem) a Ponožky pana Semtamťuka. S oběma kapelkami jsme hráli v Brně. Poletíme? popsal Hugo a mně nezbývá než souhlasit. Ponožky jsou milý šraml s rozličnými žánrovými přesahy a pěknými texty.
Hlavcův kalendář u Rafa - Nohaband, Dřevěné pytlí v jutových uhlích, Bubákův Strašidelný elektrik band a Karel Vepřek. Největším překvapením pro mě tentokrát byl Karel. Má takovou malou, asi sto let starou kytarku - hašlerku, prý doživotně zapůjčenou z jakéhosi muzea a to co hrál, znělo hodně archetypálně. Prostě se to hodilo k té kytarce (a Karlovi).
Hudba takzvaně konzervovaná:
Toho bylo díky Vánicům nějak hodně. Ale začalo to už před nimi. Tož Hakka Muggies - Is Fearr an Bás. Opět souhlasím s Hugem. Nápodobně i v případě Květů - Kocourek a horečka. A pak to pokračovalo: Neil Young - Chrome Dreams II, moc dobrý, garážový, syrový.., komplet Plastic People (z toho, co jsem neznal, mě nadchnul Muž bez uší, konkrétně The Sun), srdce punkerovo potěší Dr Feelgood - Down By The Jetty... atd. Každopádně mám v dohledné době co poslouchat.
Dívidlo:
Dívadlo v Dlouhé - Jak jsem se ztratil, aneb Malá vánoční povídka (Ludvík Aškenazy).
Výstavy:
Josef Lada v Obecním domě, sdružení výtvarníků Máj 57, Viktor Vasarely v Olomouci.
Film:
Krysztof Zanussi - Struktura krystalu, Hořčice mi stoupá do nosu s Pierrem Richardem a Eva tropí hlouposti (...jdeme loupit!).
Vejlet:
No přeci na Silvestra na chalupu. Nebouchaj tam dělbuchy, klídek, v kamnech praská..., děda dlabe mísu..., dobrou noc.

***************

Hugův listopad (a kousek prosince)
CD: Živé kvety - Bez konca, Květy - Kocourek a horečka. (jedno lepší než druhé)
knížky: Marquezových Sto roků samoty a Zweigovo Netrpělivé srdce. (jedno lepší než druhé)
filmy: Život je zázrak, Spiderman 3, Zaklínač, Kurs negativního myšlení, Goyovy přízraky, Mlýny, Vesničko má středisková.(vyhrála to Vesnička, naopak Zaklínač byl jeden z nejotřesnějších zážitků v mém životě. Důrazně vás před tímto filmem varuji!!!)
divadla, výstavy, vernisáže, výlety: ani ťuk.
koncerty: Vybaví se mi tři. MaleeDivy u Rafa, skvělý dívčí vokální sextet, doporučuji!! Gothard a Květy (viz výše) v Plzni na akci Dřenění, speciálně Květy mě velmi mile překvapily. No a včera (3.12.) jsem byl v Lucerna music baru na křtu nové (a zdá se že velice dobré) desky kapely Prouza. Kromě nich hráli ještě moji oblíbení Priessnitz a bylo to skvělé. Jaromír Švejdík je dokonalým prototypem rockové antihvězdy. Vypadá, jako fotřík, zapomíná texty, na tamburínu hraje a tleská mimo rytmus, s publikem skoro nekomunikuje a teď jsem si všiml, že už mu roste dokonce i pupek. Přesto měl včera všechny lidi v narvaném klubu doslova v hrsti. Včetně mě.
Z Bureších listopadových akcí to u mě vyhrála Sodoma Gomora v Babicích. Tak zuřivé publikum jsem už dlouho neviděl...

Fumas - pozdě v listopadu, aneb listopadový uragán
Muzika:
Začátkem měsíce jsem pár dní poslouchal poslední CD Trabandu. Máme ho už od vydání, ale teď, v zadumaném podzimu, jsem se k němu vrátil. Moc pěkná deska.
Jára Kratochvíl, sběratel folkrocku a psychedelie, mi přivezl paklík devíti CD z přelomu šedesátých/sedmdesátých let. Největší pecky: Traffic - Last Exit a Family - Entertainment. Ze stejného období a vlastně i stejného, psychedelického ranku jsou alba Deep Purple III a The Book of Taliesyn (tedy dvojka od téže kapely). Dárek od Línýho Honzy z Kropáčovy Vrutice. Purplovská psychedelie mě dneska bere o mnoho víc než jejich pozdější hardrock. Nějak to (alespoň pro mne) méně zestárlo.
Naprostý překvápko, který jsem pro změnu dostal od básníka Eji Kulovaného: Boys Next Door - Melbourne, live 1977. Osmnáctiletej Nick Cave. Absolutní punk. Nadchlo to celou rodinu.
Knížky:
F. H. Burnettová - Tajemná zahrada. Už dvakrát jsem ji viděl zfilmovanou od Agnieszky Hollandové. Na knížku jsem narazil v antikvariátě. Vydání z dvacátých let. Klidná věc z dob dávno minulých. Ani jeden akční hrdina. Dále pak Tomáš Halík - Noc zpovědníka, Ray Bradbury - Zen a umění psát (eseje o spisovatelském řemesle), již zmiňovaná Heu-Heu příšera od Henri Ridera Haggarda (no, není to o King Kongovi), Egon Bondy - Máša a Běta, Francois Marie Luzel - Keltské pověsti a pohádky (Bretaň), comics Lucie Lomové - Anna chce letět a taky jsem konečně dočetl Magorovu sumu. Kvalitní poezii u nás čteme na záchodě, přijde mi to rozumnější, než se tam zavírat s nějakým románem. To se pak člověk začte a ostatní tlučou do dveří.
Filmy:
V kině jsme byli akorát na Once s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou. Pěkný. Mám rád filmy, kde se nic neděje. To myslim vážně. Doma na DýVýDýčku, pokud si vybavuju, tak Antonioniho - Zvětšenina, Otec a otec s Pierrem Richardem (s tímhle pánem mohu v podstatě jakýkoliv film) a asi ještě něco, ale už nevím.
Divadlo:
Goldoni - Lhář (naše oblíbené Divadlo v Dlouhé), Tři sestry (jako fraška, opravdu) taky v Dlouhé, ale v podání hostujícího divadla Petra Bezruče. vynikající Teremin (s překvapivým koncem) - v Dejvickém a v Arše Vizita - Bez cukru.
Ještě jsme byli na nějakých výstavách: na Boudníkovi v Galerii U Prstenu, na Zaostalých v Městské knihovně...
... a na vynikajícím dvojkoncertě Nohabandu s KonVRZkem v hospodě Na Slamníku.
Tak to je můj, náš listopadový uragán, průtrž, průvan, atakdál.

***************

Hugův říjen
Na začátku října ještě přežívalo v mém CD přehrávači mimořádně zdařilé druhé album Malé bílé vrány Koník, dokud jej dost nevybíravým způsobem nevystrnadil Fenomén od Vypsané fiXy. Už pěkně dlouho mě žádné nové cédéčko nepotěšilo tak, jako právě tahle věc, s naprosto fascinující atmosférou a energií. Druhou půlku října jsem prakticky neposlouchal nic jiného, než tuto hegemonii konečně narušila písnička Severní ženy od kapely Dědovy blechy, náhodně stažená z internetu. Pouštím si jí někdy i pětkrát za sebou, tak je dobrá.
Co se koncertů týká, neviděl jsem vlastně skoro nic, jen na konci října u Rafa, na takové narozeninové akci hned sedm vynikajících kapel. Všechny do jedné hrály skvěle a vyzdvihnout zde kteroukoliv z nic, bylo by zločinem vůči všem ostatním.
V kategorii film a divadlo má pro tentokrát Hugo čistou nulu.
A knížky? Skvělá Milovaná od Toni Morrisonové, legrační (a zároveň smutný!) Oněgin byl Rusák od Ireny Douskové a překvapivá Sobota Iana Mc Ewana. Teď právě se chystám na Sto roků samoty. Posluchači Fenoménu již vědí....

Fumas v říjnu
Tak nám do sbírky přibyl Třešňák s albem "Skopolamin".  Sranda to moc nejni, a když už, tak dost drsná, ale dobrá deska, to zas jo.
Hned poté poslední Merta, "Filmy v hlavě" (neplíst s vlakama, to je Olda:-)). CDčko dali dohromady dva fanoušci, který ho pravidelně nahrávaj. Příjemně mě překvapilo. Je to Merta.
Zahráli jsme si na psychedelické noci ve Starém Plzenci. Úlovek - tři alba. Brösesel Machine (německá krautfolková* kapela z roku 69), 9.30 Fly (anglická psychedelie z r. 72) a Langs'syne (taky krautfolk r.v. tuším 69). Všecko je to pěkný, Langs'syne nejlepší. Kdo má rád Donovana a akustickej Tyranosaurus Rex, přijde si na svý.
Pak přijel do Prahy Boris Grebenščikov. Poklábosili jsme ve Slávii a podepsal mi poslední desku Aquaria "Bespečnyj russkij broďaga" (Bezstarostný ruský tulák). Hodně elektronický, dost akustický a hodně písničkový. Hitovka alba - "Mama ja němogu bolše piť". Běhá při tom mráz po zádech.
Ve finále jsme u Rafa s Pájou z Malé Bílé Vrány vyměnili naše poslední CD za jejich nové album  "Koník". Tak to teď poslouchám a libuju si.
Knihy: Dočetl jsem "Pravdu" od Terryho Pratcheta, oblíbeného to fantasypisce naší rodiny, v antikvariátě zakoupil a hned přečetl "Léta utopie" od Formanova scénáristy Jeana Claude Carriéra a teď napřeskáčku lovím v Hrabalových "Kličkách na kapesníku". Jsou to vesměs rozhovory, tak se nemusí popořadě. Mezitím ještě "Kluci a holky, když jsou spolu" od Saroyana a comix Lucie Lomové "Anča a Pepík".
Ještě jeden úlovek z antíku - H.R. Haggard, "Heu Heu příšera". Nádherná obálka, je to starý jak Metuzalém a podle všeho to asi bylo něco jako předloha k filmu o King Kongovi. Zatím jsem nečetl, ale tuším příjemné zážitky...
Divadlo: "Moliére" od Michaila Bulgakova v Divadle v Dlouhé. Pěkný, moc pěkný. Nojo, neměl to ten chlap jednoduchý.
Výlet: Českej ráj. Malá Skála, Frýdštejn, Vranov. V Malé Skále je taková pěkná roubená hospůdka, točí se tam Svijanské pivo, dobře tam vaří, vedle pípy stojí mísa se štrůdlem...

* Krautrock, potažmo krautfolk je takový roztomilý označení pro německou psychedelii přelomu šedesátejch a sedmdesátejch let (pro negermanisty kraut = zelí).