Jak jsem si zahrál
Petr Hugo Šlik

Hrát na bicí mě baví. Když na to přijde, hrál bych klidně denně. Proč ne? S koncerty se to ale má bohužel tak, že se většinou podaří domluvit jenom tak jeden týdně. A to ještě v lepším případě. Až teprve když jsem kromě svých kapel (Původní Bureš a Neúspěšný atlet) začal hostovat v Malé bílé vráně a v souboru Mužy, začalo to být opravdu zajímavé. Přišel týden, kdy mě čekalo sedm koncertů v sedmi dnech. Nevěděl jsem jaké to bude, ale těšil jsem se. Těšil jsem se dokonce tak, že jsem si začal psát deníček.

Pondělí 26.5.
Dnes jsem z práce musel odejít o něco dřív, protože už ve 14:15 jsem měl sraz s Fumasem, za Bruta zaskakujícím Vojtou, Markétou a Erikem u zkušebny Původního Bureše v Holešovicích. Poměrně rychle jsme naházeli všechny věci do Markétina velkého auta a vyrazili do Sedlece, kde jsme měli hrát na slavnostním otevření Janova statku. Bylo to pěkné. Před námi hrál říčanský dětský folklorní soubor Mikeš a po nich jsme nastoupili my, se svojí psychedelií... Po vystoupení (a skvělém, občerstvení) jsme si zabalili fidlátka, naskočili zpátky do auta a vyrazili na Prosek, kde nás ještě čekalo vystoupení na Proseckých májích. Stihli jsme si poslechnout dvě zajímavé kapely (Nedělní lidé a Jiříkovo vidění (?)) a pak jsme šli na věc. Hrálo se mi o poznání lépe, lidé reagovali vstřícněji a celé to bylo fajn. Poslechli jsem si ještě kousek BBP, vypili pár piv a pak už jsme naposledy toho dne naskákali do auta, vyložili všechno ve zkušebně a já vyrazil na vlak. Doma jsem byl nějak kolem půlnoci.

Úterý 27.5.
Dnes jsem z práce odešel o něco dřív, abych si ještě před večerní zkouškou s Mužama stihl trochu zahrát na banjo, protože mi bylo jasné, že jinak si na něj tento týden moc nezahraji. Nakonec jsem místo toho stejně poslouchal nové CD Budoáru staré dámy – Dobrou noc, světlo. V sedm večer už jsem byl zase u zkušebny v Holešovicích a čekal na Mužy. Přicházely velmi zvolna, ale nakonec se sešly (až na Markétu všechny) a mohli jsme si tak dopřát jedinou společnou zkoušku před sobotním koncertem. Myslím, že se celkem podařila, ostatně, celé dopoledne jsme v práci poslouchal jejich CD a dělal si poznámky, tak ještě aby ne. Po zkoušce jsme ještě s Fumasem a s Danou zašli na jedno pivo do hotelu Hernych. Podíval jsem se na konec fotbalového zápasu Česko – Litva a vyrazil na vlak. Doma jsem byl nějak kolem půlnoci.

Středa 28.5.
Dnes večer jsme měli v Libuši zkoušku s Neúspěšným atletem. V práci jsem tentokrát vydržel o něco déle, ale i tak jsem byl u zkušebny o hodinu dřív, tak jsem zašel na zahrádku k Hertlům na jedno pivo, což zřejmě byla chyba, protože jsem pak byl celou zkoušku ospalý a unavený. Byla to typická atletí zkouška, nejvíce času jsme věnovali hraní písně Traktor od Visacího zámku, kdy každý hrál na jiný nástroj, než jemu vlastní. Bylo to vtipné, ale na zkoušení vlastních skladem nám pak už moc času nezbylo. Doma jsem byl tentokrát nezvykle brzy, už asi v deset hodin a tak mě to vykolejilo, že jsem stejně usnul až o té tradiční půlnoci.

Čtvrtek 29.5.
Ráno jsem si ve vlaku zapomněl futrál s paličkami, takže jsem musel odejít o něco dřív z práce a vydat se po jeho stopách. Naštěstí ho našel jeden hodný a poctivý řidič (sláva mu!) a odevzdal jej bdělému výpravčímu v Roztokách, který mi jej po několika kontrolních otázkách také vydal. Potom honem zpátky do Libuše a nakládat kompletní aparaturu Neúspěšného atleta pro večerní koncert v Berouně. Hráli jsme tam společně s tamější kapelou Ponožky pana Semtamťuka ve velmi útulné hospodě U Madly. Ponožky hrály skvělý šraml, u kterého se krásně pilo pivo, takže jsem měl dost příležitostí zalitovat, že ten večer na mě padla role řidiče. Asi deset minut před začátkem našeho vystoupení si Ivoš rozsekl hlavu o nízkou klenbu nad pódiem a po briskním a nanejvýš zručném ošetření jedním z místních výčepních se statečně (ovšem jak se později ukázalo, rovněž poněkud netakticky) rozhodl odehrát celý koncert a teprve potom vyrazit do nějaké nemocnice na šití. Hlavu omotanou obvazem jsme mu přikryli mojí buřinkou a šlo se na věc. Tentokrát už jsem se cítil docela rozehraný a ani kluci se nechtěli nechat zahanbit, takže myslím, že to byl možná jeden z nejlepších atletích koncertů vůbec. Škoda, že bez Adolfa (Monča), Terky (Adéla) a Dejva (Ústí nad Labem). Taky je trochu škoda, že nás kromě dvou členů Ponožek a jedné servírky skoro nikdo neposlouchal. No nic.
Hned jak jsme dohráli, naložil jsme lehce omámeného Ivoše do auta a vyrazil jsem s ním hledat v půlnočním Berouně nemocnici. Nakonec jsme jí našli, ale protože zdejší pohotovost má otevřeno jen do desíti, vrátili jsme se zpět do hospody. Celou situaci trochu komplikoval fakt, že jsme do Berouna dorazili dvěma auty, z nichž jedno jsem řídil já a druhé právě Ivoš. Všichni ostatní naši spoluhráči už tou dobou byli lehce přiožralí, takže na ambulanci do Motola se nakonec musel odvést Ivoš sám. Já jsem jel s aparátem zpátky do zkušebny a společnost mi dělali Aleš s Helmutem, takže o zábavu jsme měl postaráno. Po několika obligátních zastaveních na benzínkách, v Mc_ Donaldu a u Helminenových domovních dveřích jsme s Alešem asi v půl třetí ráno vytahali kompletní aparát zpátky do zkušebny a šli jsme spát. Přespal jsem u Kopřivů.

Pátek 30.5.
Ráno jsem kupodivu vstal docela brzy (v půl osmé), do jedné ruky jsem vzal virbl, do druhé činely a vyrazil jsem do práce. Tam jsem se tentokrát zdržel opravdu jen chvíli, neboť už ve 14:00 jsem měl sraz s Pájou a Vaškem z Malé bílé vrány u jejich zkušebny v Bubenči. Čekal nás koncert na majálesu v Rýmařově.
Když jsme nasedli do auta, vrazil mi Vašek do ruky černobílou mapu vytisknutou z počítače, na které byl Hradec králové od Prahy vzdálený asi dva a půl centimetru a řekl mi: „Budeš navigovat.“ V podstatě je docela zázrak, že nám cesta zabrala jen šest hodin, protože kromě toho, že jsme asi třikrát zabloudili, se nám neustále přehříval motor a párkrát se nám po čůrací pauze dlouho nedařilo nastartovat. Nakonec jsme ke kulturáku, kde se majáles konal, přeci jenom dorazili, poslechli si pár minut deathmetalové kapely, která byla právě na pódiu a šli jsme se ubytovat a navečeřet do (výborného!) hotelu Praděd. Nakonec na nás přišla řada až někdy kolem půlnoci, kdy už jsme byli všichni pěkně unavení a všech sedm diváků v sále taky. Bohužel, další člověk, který byl asi už dost znaven, byl pan zvukař, protože takový zvuk, jaký jsme měli na obrovském pódiu toho obrovského sálu, už jsem dlouho neslyšel. Mám pocit, že celou první písničku jsem hrál o dvě doby před (nebo za) zbytkem kapely, ale fakt nevím... Po zbytek našeho hodinového vystoupení už jsem se snažil jen o to, abych každou písničku začal a skončil zhruba ve stejnou chvíli jako moji spoluhráči, ale byl to pravý očistec. Hrůza a děs. Nějak jsme to dohráli, lidi (všech sedm) byli kupodivu docela spokojení a mám pocit, že navzdory všemu jsme dokonce jednou přidávali. Uf. Hned jak jsme dohráli, utíkal jsem k výčepu pro pivo. Tenhle zážitek jsem prostě potřeboval spláchnout. Po několika pivech a slivovicích už jsem to tak černě neviděl a nakonec jsem si docela užil i kapelu, která hrála po nás. Odnaha hrají docela pěkný ostrý bigbít s houslemi. Pája s nimi provedl mezikapelní výměnu cédéček, tak si je třeba ještě někdy poslechnu.
Asi v půl třetí ráno jsme se přesunuli do hotelu, kde jsme ještě několik hodin besedovali o výhodách a nevýhodách manželství (Verča s Věrkou se neúčastnily). Když jsem si všiml, že venku začíná svítat, šel jsme spát.

Sobota 31.5.
Vstávání bylo krušné, posnídali jsem ještě v hotelu (na fakturu) a vyrazili zpátky ke kulturáku naložit aparát. Všechny jsem popoháněl ke spěchu, protože už v půl třetí jsem potřeboval být v Poličce, kde jsem měl hrát s Mužami na festivalu rockoupání. Vašek s Pájou mě nakonec u poličského koupaliště vyložili kolem půl jedné, abych vzápětí od pořadatelů zjistil, že koncert Muž byl ze zdravotních důvodů zrušen. Původní Bureš měl hrát až od osmi večer, takže jsem měl rázem celé odpoledne volné. Vyřešil jsem to tak, že jsem se nejdřív zašel projít do Poličky, kde jsem si dal oběd a kafe a pak jsem se vrátil zpátky na festival, kde jsem se jen tak poflakoval a snažil jsem se neopít. Tu a tam jsem si poslechl i nějakou kapelu. například Odnaha, kteří zněli úplně jinak, než večer před tím v kulturáku, velmi zajímavé Los Hongos, velmi nudné Tres Hombres, perfektní Prague ska conspiracy a velmi zábavnou Mňágu a Žďorp. V sedm hodin dorazil zbytek Původního Bureše (tentokrát již včetně Bruta) a v osm jsme šli na věc. Hráli jsme na vedlejší scéně v době, kdy na té hlavní hrál Arakain. Nevím jak to vypadalo u nich, ale lidi, co přišli na nás (a že jich bylo jako malých myší), byli skvělí. Tančili od prvního úderu do kytary, nadšeně aplaudovali Fumasovým hláškám („Je tu někdo, kdo jezdí do Jimramova?“) a na konci nás pomalu nechtěli pustit z pódia. Tenhle koncert byl fakt za odměnu. Oslavili jsme to pár poličskými pivy (pořadatel: „Hlavně si z ledničky neberte tu plzeňskou dvanáctku, ty jsou tam pro Arakain...“), poslechli jsme si kousek velmi dobré Prouzy, která hrála po nás, a v deset hodin jsme naskákali do Líbiny dodávky a vydali jsme se směr holešovická zkušebna. Velmi takticky jsem usnul hned za první benzinkou a probral jsem se až v Praze, lehce dezorientován, ale ještě stále při smyslech. Pomohl jsem odtahat aparát do zkušebny a vyrazil na autobus do Roztok. Stihl jsem ten úplně poslední, takže doma jsem byl zhruba ve čtvrt na tři.

Neděle 1.6.
Zodpovědně jsem si nařídil budík na desátou hodinu ranní a ještě zodpovědněji jsem skutečně vstal. Uvařil jsem si půl litru kafe a vyrazil půjčeným pick-upem (Milane díky!) na další trasu: zkušebna Malé bílé vrány (komba) – zkušebna Původního Bureše (bicí) – Bohnice (festival mezi ploty). S Malou bílou vránou jsme hráli od dvou hodin na scéně jarmarku chráněných dílen a bylo to jedním slovem skvělé. Tak trochu odměna za ten rýmařovský očistec. Krásný zvuk na pódiu, výkon skoro bezchybný a publikum nadšené. Když jsme dohráli, utvořil se pod pódiem hrozen lidí dožadujících se cédéčka. Měli jsme jich sebou jen dvacet, takže se ani nedostalo na všechny. Zíral jsem na to jak puk, protože něco takového jsem ještě nikdy neviděl.
Všichni jsme se pak rozprchli po areálu, protože každý chtěl vidět něco jiného (Věrka s Verčou Švihadlo, Olda s Pájou Töör, Vašek Mekyho a já Kašpárka v rohlíku). Užil jsem si ještě kus Sto zvířat, Laury a jejích tygrů a pořádné letní bouřky a už byl čas na zpáteční cestu tour de zkušebny. Domů jsem se dostal lehce před desátou a chvíli jsem se jen mlčky díval do zdi. Trochu mi hučelo v hlavě. Potom jsem si pustil DVD z pořadu Ladí neladí a šel jsem spát. Usnul jsem téměř okamžitě.

Příští týden nemám jediný koncert a zkouška bude jen s atletama (pokud se podaří domluvit).