Fumasovo částečné dubnování a částečné kvetení
Dostal jsem se do situace, kdy jsem již podruhé uprostřed, a ne na konci období, z něhož chci reflektovat nějaké zážitky. Co s tím? Nic. Čas se valí… Hugo také ještě nic neposlal, tož to asi tak má být.
Událost? Von Lunapark vydal nové album. Jmenuje se Do topazu vyrytý, vychází digitálně, ale fyzicky si ho můžete u autora zakoupit jako placku na klopu s QR kódem pro download mp3. Na albu jsou texty, ve kterých budete při opakovaných posleších objevovat perličky nejen na dně, a hudba též na mnoho poslechů, tentokrát téměř čistě elektronická s výjimkou vstupu jisté povědomé flétnistky :-) Křest bude proveden 28.5. in natura. Kde? Sledujte facebookovou stránku Von Lunapark.
Rozečtených knih mám víc, dočetl jsem Zbabělou od maďarského spisovatele Imre Sarkadiho. Podobný zážitek jako když se díváte na novovlnný film z šedesátých let. Příběh ženy, která se snaží z něčeho vymanit, ale vlastně neví… a vy už tušíte jak to dopadne. Knížka vyšla v roce 1961, u nás 1964. Těžko říct, kde jsem k ní přišel. O autorovi jsem se dozvěděl, že byl bouřlivák a v roce 1961 vypadl, nebo snad vyskočil z okna.
V divadle jsme byli několikrát. Plechový bubínek Na zábradlí podle Güntera Grasse režíroval Armin Petras. Anna Kameníková v roli Oskara Matzeratha. Expresivní pojetí, výborná hudba. Poté ve státní opeře Don Quijote/Pustá země - M. de Cervantes, T. S. Eliot, režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). Není to opera, ale experimentální spojení dvou výše zmíněných textů. Vladimír Javorský jako Don Quijote, Marek Daniel (Sancho), Marie Poulová, Lucie Trmíková… Vlastně netušíte, co jste zažili, ale různé střepy v paměti uvíznou. Mně asi nejvíc dialog o Teiresiovi. A pak ještě Divoká kachna ve Švanďáku. Henrik Ibsen, režie Martin Františák. Smutný, pěkný…
V Ponrepu jsme viděli němý film Konstantina Eggerta a Vladimira Gardina Medvědí svatba. Snímek z roku 1925 natočený podle divadelní hry Anatolije Lunačarského,  napsané podle knihy Prospera Merimée. Je s podivem, že se v Sovětském svazu v té době podařilo natočit něco tak mystického a horrorového. Doprovázeno živě výborným panem pianistou. The Bat je klasická detektivka z roku 1959 režiséra Crane Wilbura podle románu Mary Roberts Rinehart. Vincent Price a skvělá Agnes Moorehead v roli spisovatelky vyšetřující zločin ve starém sídle ohrožovaném vraždícím netopýrem. Inspirace pro pozdějšího Batmana. Velkým zážitkem pro mě byl Zánik domu Usherů režiséra Jeana Epsteina z roku 1928. Esence všeho, co dělá film filmem, práce s detailem, světlem, každá scéna vydá za obraz, který by se dal namalovat, za snímek, který by se dal vyfotit… velká krása…
Na Barče hráli KTO a my se ně konečně, po delší době, dostali a mají pořád páru, a když Franta Hacker zazpíval o Harleyi Davidsonu… Zážitek…
V Turnově jsme navštívili tetičku, kterou jsem neviděl dvacet let a zdolali Kozákov z té strany, kde není silnice. Vyšel jarní Hlavec (zahráli Člověk krve, Nohaband a PB). Pouštím si starou polozapomenutou kapelu The Childrens of Mushrooms https://www.youtube.com/…kIY Nejlepší klip, co jsem za poslední dobu viděl, je Bonnie and Clyde od Les Deschiens https://www.youtube.com/…Z6g a 13.5. jsme Na Slamníku hráli s Malou bílou vránou, která vystoupila po šesti letech, a bylo narváno a všichni se radovali. Konec hlášení.


Březen, z půlky dubna viděný (napsal Fumas)
Je polovina dubna. Konečně jsem se dostal k tomu, abych napsal, co mě zaujalo v březnu. Dřív to nešlo. Moc povinností. Co si z toho pamatuju? Knihy, které jsem přečetl, by se mohly válet vedle postele, kouknu do kalendáře, co se dělo…
Dočetl jsem Bůh písně není mrtev, publicistiku Vladimíra Merty z let 1967 - 2024. Vladimír je osobnost košatá a jeho úvahy o hudbě, stavu světa a čemkoliv dalším tuto košatost jen potvrzují. Knihu vřele doporučuji. Kůň mimochodník - deníkové zápisy, úvahy… plastikovského saxofonisty Vráti Brabence. Mnohé jistě psány na účtenkách z rozličných osvěžoven. Přečetl jsem s chutí, knihu zdobí pěkné ilustrace Richarda Pechy. Ellis Petersová - Smrt a blažená paní. Klasická, velmi dobře napsaná detektivka s logickou zápletkou. Co víc chtít. Alfred Jarry - Nadsamec. Konečně jsem si doplnil mezeru ve vzdělání. Zábavná věcička, krásné ilustrace Kamila Lhotáka.
Divadlo. Jensena Třásá - Tak blízko nebe. Karel Navrátil, Zuzana Sixtová (spolu s Pavlem Lipavským spoluautorka) a jejich přátelé. Hra je to poetická, pojednává o tmelení kolektivu. Kolektiv se tmelí, diváci se tlemí… V Semaforu jsme byli na písničkovém pásmu Tak a teď jsme tu. Mezi staršími písněmi se objevila i jedna nová a fakt skvělá. Autor písně? Jiří Suchý.
S PB jsme odehráli několik koncertů. Slamník, Zvířátka fest, Jenštejn (díky moc Danovi Koháčkovi),  Strunkovice (vřelé díky panu starostovi Karlovi Matějkovi, což byl ten, který vítal jaro v baletním kostýmu). Sólově jsem si brnkl na dernisáži fotografa Petra Cetkovského a na Poctě Karlu Krylovi v posázavské krčmě U Žraloka. Akci pořádal Okrašlovací spolek Stříbrné Skalice. Hráli Jan Řepka, Cmig, Tadeáš Polák, Jan Senft (Člověk krve), Michaela Semotánová, Petr Wagner a Vojtěch Zavadil. Dlužno říci, že každý pojal Krylovy písničky po svém a to bylo moc dobře. Třešinkou na dortu byl živě natáčený rozhovor s Pavlem Hoškem o jeho knize Anděl s polámanými křídly. Ten bude prý časem možno slyšet v podcastu Tři akordy.
Hudební konzervy? V autě jsme opakovaně poslouchali kapelu Karla Vepřeka, Jardy Šebesty a Pavla Heřmana - Chudák paní Popelková, album Pod drnem. Všechny texty už umím nazpamněť a zpívám si společně s Karlem. Také jsem si pouštěl Rudovous, album Krankoty. Prostě šraml na šraml… Na Youtrubce se objevila deska Mental Post Psykedelisk Stress Syndrom od mých oblíbených dánských psychopunkáčů Mental Midget. https://www.youtube.com/channel/UCw6bgyS2I71O5ZjuUje23eQ
Howgh. A vinšuju vám hezké jaro.

Na solar (napsal Hugo)
Nakladatelství Host vydalo pod názvem Na solar výběr Nejlepší české povídky od roku 1989. Editorem knihy je šéfredaktor literární revue Host a sám úspěšný spisovatel Jan Němec, což pro mě bylo jakousi zárukou kvality výběru, a nutno říci, že jsem rozhodně nebyl zklamán. Jistě, kritéria vytváření podobných „best of“ jsou vždy velmi subjektivní, ale jak se zdá, můj vkus se od toho Němcova zase tolik neliší. Navíc, podle přiloženého seznamu sbírek, ze kterých se vybíralo, má pan editor načteno násobně víc než já. Zkrátka a dobře, z třiceti zastoupených povídek bych oželel maximálně six/seven (aby tento text nebyl tak suchopárný), zbytek je velmi dobrý, až vynikající. Četba některých povídek pro mne byla jako setkání se starými známými. Balabánův Tchoř, Vieweghova Maruška či Borkovcova Natali na mě silně zapůsobily, už když jsem je četl v jejich „domovských“ sbírkách, a nutno říci, že opětovné shledání po letech na intenzitě zážitku nic neubralo. Někteří zastoupení autoři potvrdili svoji kvalitu (Dousková, Šindelka, Epstein), od jiných bych čekal víc, ale to je vlastně vedlejší, neboť stejně všichni víme, že Miloš Urban i Bianca Bellová napsali mnoho lepších textů, než jsou zde zastoupené kusy.
Celkově se dá říci, že obraz, který české povídkové tvorbě nastavilo Němcovo zrcadlo, je až překvapivě pozitivní. Kniha je navíc dobře sestavená i dramaturgicky a jako kdyby čtenáře prováděla chronologicky celou zastoupenou epochou. Začínáme Kahudovým nočním blouděním ušmudlanou osmdesátkovou Prahou a jedna z povídek ze závěru knihy popisuje trampoty české novinářky žijící v Berlíně a paktující se s migrantem Ismailem.
Hlavní benefit knihy Na solar pro sebe spatřuji v tom, že mě upozornil na několik zajímavých autorů a autorek, s jejichž tvorbou jsem až dosud neměl tu čest. Knihy Báry Bažantové či Dory Kaprálové si rád vyhledám a přečtu.

Fumasovy čtyři neděle
"Únor, dvacet osm dní, pouhé čtyři neděle…" zpívala kdysi kapela Dybbuk. No, utekl, to je fakt.
Na divadle jsme viděli Vítězné svině, podle Ladislava Klímy. Soubor Buchty a loutky. A byl to nářez. Inženýr Vladimír rock band hrál v klubu Za školou. Navzdory chybějícímu kytaristovi, který si zlomil kterousi z hnát vystupovav z vozu, přijev z hor, to byl moc pěkný koncert. Ve Zbuzanech jsme slavili masopust a úžasná paní starostka nám na hřišti točila pivo. Takhle si představuji práci v lokální politice. V Kaštanu jakýsi Původní Bureš křtil nové album, dvojcédé, které si můžete koupit i na placce se špendlíkem – sichrhajckou a QR kódem ke stažení celé té parády (nahrávky), pokud náhodou nevlastníte CD přehrávadlo. Tý jo, teda co je to za nápad nevlastnit CD přehrávadlo, žejo? Sylva Krobová slavila spoustu let od začátku pěveckého vystupování na špičky. Ale když si uvědomíte, že na ně začala vystupovat už v osmi letech… Moc hezký koncert to byl. Záměrně nepíšu pěkný, to už jsem psal k Vladimírovi. A Merta (architekt a režisér) Vladimír zahrál a zazpíval v Dobré trafice a já z toho mám doteď dobrou náladu. Čtu pořád tu jeho knihu Bůh písně není mrtev, ale střídám to s knížkou Pavla Klusáka Suchý a Šlitr – Semafor 1959-1969. To je taky moc pěkně a čtivě napsané. Úplnou náhodou mi do ruky padla novelka Alexandra Klimenta Setkání před odjezdem. Moc zajímavě napsaná. O autorovi jsem nic nevěděl, tak jsem si zjistil, že publikoval v šedesátých letech, byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a poté vydával v Kanadě u Škvoreckých. V antikvariátu jsem si pak ještě koupil jeho debut, novelu Marie. Též velice zvláštně napsané. Tak nějak filmově, v duchu toho, co se v té době teprv začínalo točit…
Romana Janotová vydala další album natočené společně s manželem Oldřichem. Jsou to písňové variace na aforismy česko-rakouské šlechtičny Marie von Ebner-Eschenbach. Nahrávka vyšla na LP a také na SD kartě, která je součástí knížečky liliputky, knížečky tak maličké, až se o ni bojíte. V knížečce najdete texty, půvabné Romaniny kresby, rodinné fotografie… A moc krásně se to poslouchá…
Venca 21 napsal řadu vtipných písňových textů, které svěřil péči AI a nahrané a nazpívané touto paní je vydal na CD pod názvem Spam. Fakt zajímavý počin. https://www.youtube.com/watch?v=uyKVXYziCbI Od Venci jsem také dostal CD kapely Kérmideretvár, ve které hraje kytarista mých oblíbených píseckých 200 zbraní Karel Petro. Písničkářská parta, šmrncnutá vším možným. Posuďte sami. https://www.youtube.com/watch?v=4vu3-WKCxPM
V kině jsme byli na Posledním Vikingovi (režie Anders Thomas Jensen). Vřele doporučuji, totálně bizarní, vpravdě severský film a The Beatles forever... Poté jsem viděl Golema od Piotra Szulkina. Meyrinkův příběh je tu přesazený do budoucnosti po atomové válce. Golem jako biologický robot, který utekl z výzkumáku… Už jsem to kdysi viděl v TV, ale chtěl jsem se na ten film podívat na plátně, stejně jako na Krškův Stříbrný vítr. U Kršky mě překvapily hlavně barvy. No jo, mívali jsme černobílou televizi :-) V nočních nebo večerních scénách jako by ty barvy vypadly z obrazů Jakuba Schikanedera. A pak ještě Loganův útěk, režie Michael Anderson. Scifi z roku 1976 s Michaelem Yorkem a Jenny Agutter. No, a nakonec film Five z roku 1951. Americké dystopické scifi (příště už snad zas radši nějakou komedii) ve stylu noir, režie Arch Oboler. Hodně drásavá záležitost. Mimochodem, představitelka hlavní a jediné ženské postavy Susan Douglas Rubeš se narodila ve Vídni jako Zuzka Zenta Bursteinová a dětství prožila na koňské farmě poblíž Brna.
A zrovna teď na mě z youtrubky vyskočil Marek Grechuta. Vzpomínám si, jak jsme si kdysi nad Grechutou notovali s Jiřím Černým. Tož Grechuta mi možná chtěl připomenout, že pan Černý by 25. února oslavil 90 let. https://www.youtube.com/watch?v=PLNvPEqncG4
Tak. A je to.

Tajíledy – Před sklizní (únor, napsal Hugo)
Zlínská kapela Tajíledy vydala v únoru v distribuci IndiesScope své debutové album nazvané Před sklizní a je to velmi podařená nahrávka.
Frontmanem souboru a výhradním autorem repertoáru je Jakub Navrátil, byvší člen dnes již legendárních Listolet, či polovina dávného folkového dua Láska (po kterém Tajíledy zdědily některé písně). Vzhledem k předchozí Jakubově tvorbě jsem od nové nahrávky očekával spíše akustický zvuk a nemohl jsem se více mýlit. Ne snad, že by Tajíledy hráli hard rock, ale i tak je deska Před sklizní plná vazbících elektrických kytar a důrazné, ostře sekané rytmiky. Elementární složení kapely (Navrátil na kytaru, David Škoda na basu a Jan Janečka na bicí) a v dobrém smyslu slova špinavý zvuk desky (Ondřej Ježek) v první chvíli nabízí příměr k jednoduchému garážovému rocku, ale nejpozději u druhého poslechu zjistíte, že celá věc se má trochu jinak. Přestože písničky se zpočátku tváří jako přímočaré tříakordové odrhovačky (nic proti takovým), vždy se v nich děje něco navíc a je znát, že muzikanti nad aranžemi přemýšleli. Dobrým příkladem může být třeba skladba Každé ráno. Ta hned prvními tóny navodí atmosféru, kterou tak dobře ovládá jistá valašskomeziříčská parta. „Každé ráno držím směr, jen co se vzbudím, už čekám na večer,“ deklamuje Navrátil dikcí Petra Fialy, ale tam, kde by Mňága přišla s refrénem, nasadí Tajíledy uspávací mezihru na příčnou flétnu, která atmosféru písně vystihuje mnohem lépe. V tomto směru považuji za majstrštyk alba píseň Nám. práce. Ta popisuje život stárnoucího bonvivána, jenž na ulici pozoruje mladé dívky a „moc rád by si ještě kous“. Drsná atmosféra skladby skvěle vystihuje myšlenky tohoto „veterána z fronty na pivo“ a v patřičnou chvíli zjemní, aby nám dala nahlédnout i do vnitřního světa lyrického subjektu, který zase tak temný není, jen už nikoho nezajímá. Členové kapely se tomu možná budou smát, ale při poslechu tohoto čísla mi pokaždé vytane na mysli sousloví rocková opera. Píseň Nám. práce svou atmosférou, rozsahem a dosahem pro mne právě takovou OPEROU je. A nemohla by jí být, kdyby neměla mrazivě přesný a výstižný text. Ten je mimochodem tak přiléhavý, až se posluchač nemůže zbavit dojmu, že zde Jakub Navrátil popisuje sám sebe.
Tím jsme se dostali k textům. Z dob Lásky jsem si Jakuba pamatoval jako autora velmi vtipných textů, v jejichž spodním proudu byla ovšem často cítit určitá melancholie. Řekl bych, že tento poměr se s novou kapelou převrátil. Jinými slovy, texty na albu Před sklizní jsou velmi melancholické a teprve když se nad nimi podrobně zahloubáte, objevíte umně zahlazené stopy humoru (byť velmi suchého).
V úvodní skladbě alba (Dvanáct pět) zpěvák nejprve vzpomíná na dětské hry na doktora v kukuřičném poli, aby nás ve druhé sloce vzal do toho samého pole jen proto, že se tam lze schovat před „bzučícími drony“. Tento text vznikl ještě ve zlatých časech, kdy drony byly jen pouhými hračkami pro odrostlejší hochy, ale v dnešní době dostává zcela jiný význam a kapela jistě věděla, co dělá, když jej na desku zařadila.
Podobně mrazivý je text písně Zaminovaný. Pokud Marek Doubrava na albu projektu Chunta (o něm třeba někdy příště) zpívá: „Amputoval jsem si cit, abych mohl láskou žít,“ tak Jakub Navrátil s tím samým citem plánuje udělat následující: „Utluču to kladivem, vymlátím z hlavy ven. Schovám pod mechem a spálím plamenem. Skryju před tvým pohledem, utopím pod ledem.“
Ze všeho zde napsaného by se mohlo zdát, že nahrávka Před sklizní, je poněkud depresivní, ale ono to zase tak strašné není. Dobře to lze demonstrovat na skladbě V kopřivách. Zde autor popisuje bolestivý pád z kola (což je mimochodem úžasný námět pro píseň!) a i když má „černý sedlo a ohlý řídítka a lokty sedřený,“ tak „dobře ví, že  už to špatně neskončí.“ Refrén: „Mám pořád pevnej rám, se zase posbírám a pojedu dál“ má sílu vichřice a lze jej brát jako leitmotiv celého alba.
Debut kapely Tajíledy rozhodně stojí za pozornost. Jsou to krátké svižné písně, nad kterými se ovšem dá dlouho přemýšlet.
https://www.youtube.com/watch?v=rNEx-pC20TE


Fumasovo led(n)ovcové pole
No, ledovce, lednovce… to zas ne… sníh, to jo… byli jsme sáňkovat. Skvělý! Na Strahově je takové místo, kam skoro nikdo nechodí, a je odtamtud kousek do hospody. Když už je vám zima.
Přečetl jsem knihu Milana Koláře Trnitá cesta – Gustav Meyrink a Praha. Meyrink mě oslovil už v době, kdy mi bylo kolem dvaceti. Tehdy hlavně Golem. Upozornil mě na něj knihovník Roman Dusil. Psala se osmdesátá léta a přes inzeráty a antikvariáty jsem si pak sehnal skoro všechno, co od Meyrinka u nás vyšlo. Tedy za první republiky. Po roce 1948 to byl už jen Golem a povídková sbírka Černá koule ve Světovce. Meyrink ku Praze patří a v duchu se sem vracel stále, i když už dávno žil jinde. Studoval jógu, východní náboženství, v Golemovi je zmiňována kabala… z jeho knih se dá vytušit, že má základy i v křesťanské mystice, což Trnitá cesta potvrzuje. Že to byl divoch neklidný a velký svéráz, též… Kniha popisuje jeho život od narození do chvíle, kdy opustil Prahu. Přečetl jsem s chutí a zájmem. 
Básnická sbírka Davida Jana Žáka Někdy je červenec je věnovaná šumavskému samotáři Františku Klišíkovi, který tragicky zahynul 13. července 2025, krátce poté co s bratrem, dvojčetem Ondrou převzali cenu za film, jehož se stali hlavními hvězdami. Podrobnosti jsou známé, nebudu se rozepisovat. S Františkem jsem se znal a označení samotář mně k němu zas tak úplně nepasovalo… David Jan Žák, Františkův duchovní a básnický, o osm let mladší žák (Žák) sestavil sbírku ze svých červencových básní, psaných od roku 1983 do roku 2024. Oddíly z jednotlivých let nejsou řazené chronologicky. Usuzuji, že autor nejspíš nevnímá čas tak úplně lineárně, což je mi sympatické a blízké. Nejstarší básničky, z roku 83 jsou uprostřed. Knížečka se mi moc líbila, ale více ji nebudu rozebírat. Pokud se vám dostane do rukou, doporučuji.
Tlustospis Bůh písně není mrtev je publicistika z let 1967 ̶2024 psaná Vladimírem Mertou. Záložka mi trčí z roku 1991, před chvílí jsem dočetl úvahu o tom, jak naložit s lustracemi agentů STB. Je zajímavé sledovat Mertovy a skrze Mertu nejen jeho úvahy o dění u nás i ve světě před pár lety. Od pozvánek na Mertovy první koncerty, psaných poetickým dadaisticko-surrealistickým jazykem, přes pro mě takřka nesrozumitelnou úvahu o úkolech architektury z roku 69, tedy z doby, kdy Merta tento obor studoval, až k úvahám o kytarách a fungování písničkáře, které jsou mi bližší, a po roce 89 o tomtéž, ale v resonanci politické atmosféry té doby. Zážitky z koncertování s Joan Baez, vystoupení Billyho Bragga, Michaela Stipa, Roskilde… V kontextu dnešní doby zajímavé čtení. Zatím jsem na straně 133.
V kině jsme byli dvakrát hned na začátku měsíce, tož o tom jsem psal už minule. Ale dále v lednu pak ještě v Aeru na Muži, který spadl na zem s Davidem Bowiem. Dojem? Takový film by tímhle způsobem už dneska nejspíš nikdo nenatočil… I když, kdoví… Pak ještě v Ponrepu dánský Maharadžův miláček v cyklu Film před sto lety. Výborná paní pianistka, která film doprovázela. Film se nám líbil, jen Matesovi bylo líto Harryho, který ostrouhal… no, všem nám ho bylo trochu líto. Ve filmu hrající Gunnar Tolnæs byl dánský herec - profesionální maharadža. Nejméně v osmi filmech. Viděli jsme ho i v Indickém hrobu. Další pecka v Ponrepu byla Zastávka 47. Nejúspěšnější americký film Hugo Haase, natočený podle románu Hlídač č. 47 Josefa Kopty. Výborný biják, i když podle románu prý zpracovaný poněkud volněji. Knihu jsem zatím nečetl, byla zfilmovaná celkem třikrát, tož jsme si slíbili, že v dohlednu zkoukneme i další zpracování. Všechna mají dost vysoké hodnocení. A taky si někdy přečtu knížku.
Posloucháme Songs from The Acid Folk, zapomenutý vánoční dárek (chtěl jsem to někomu dát, ale CD jsem našel až po Vánocích), album Sonji Kristiny, někdejší zpěvačky kapely Curved Air. Název desky je příhodný. Tak nějak nenápadně vás dokáže odstřelit do oblak.
https://www.youtube.com/watch?v=h1oaeYZ2qLQ
Mnohem starší, i když z podobného ranku, je album Les Séguin 73 kanadského sourozeneckého dua (dvojčata) Richarda a Marie Claire Séguin. Francouzsky zpívaná folkrocková psychedelie. https://www.youtube.com/watch?v=pOQ-hCXS30s&list=RDpOQ-hCXS30s&start_radio=1
CD Jakuba Nohy Na nic se neptejte se u nás točí již od chvíle, kdy jsem ho na křtu dostal. Připojuji se k tomu, co napsal Hugo. Nechal jsem vyměnit laser v CD přehrávači, a tak si to užíváme. Pouštěl jsem si také Chudáka paní Popelkovou, Listolet, Stephana Micuse White Night… a další.
Jarda Svoboda mi poslal krásně úsporné mp3 album mikropísní Milijarda, na kterém k vyjádření myšlenky stačí průměrná stopáž cca minuta dvacet pět vteřin. Skvělý počin. Nic zbytečného. 
S PB jsme hráli jednu ze sobot od 15:00 unplugged v Dobré trafice. A užili jsme si to. A pak ještě při mši v Trojické. Sólově jsem se prezentoval na společném koncertu s Tomášem Tomanem, Jánem Kickem a G. F. Georgem v Carpe Diem. Pánové byli skvělí, bylo mi potěšením. V čajovně u M. K. hráli Krystyna Skalická, dnes čerstvě Šmahelová, a Jakub Noha. Místo na podiu nakonec vybylo i na Agnes a moji maličkost. Hezký mejdan.  V Crossu hrál Bubolet (srdeční záležitost) a Rastafidli Orchestra ze Slaného. Příjemný, inspirativní večer.
A v neděli jsme byli demonstrovat. Asi se dáme do řádu demonstrátů… Přeju všem lidem dobré vůle hezkej únor.

Z Hugovy korespondence:
Jakube!
Tuhle noc jsem poslouchal tvoji novou desku Na nic se neptejte a teď ti o tom píšu dopis. Dozvěděl jsem se, že Majáles v roce 1965 byl tvůj šťastný den a že dobře zahrané kamenné blues může v doupěti udělat teplo, jako když se pálí Morana. Tak proč ta deska působí tak smutně?
Dlouho jsem o tom přemýšlel a ono je to nejspíš tím, jak neveselý je svět kolem nás. Takové úvahy nejsou nic moc, jenomže pak na konci noci/desky vyjde slunce a člověk si jenom může ulehčeně říct: Pane, jaké jitro!
Pozdravuj Petra Uvíru, odvedl skvělou práci.
Tvůj Modrý slon
Hugo
...a Fumas se přidává

Prasíně, prastaré síně pr(o/a)sincové, prošením plné, prašulí prosté… Proso! (napsal Fumas)
Už jsem se tu zmińoval o knize Robert Brylewski - Punk a Reggae v Babylonu (autobiografie, rozhovor Rafala Ksiesiężyka s R.B.) Knihu jsem přečetl, našel si nějaké další Brylewského projekty a hodně jsme pak doma poslouchali Izrael - Nabij faje a R. Brylewsky i Świat Czarownic. Jasně, je to hlavně reggae, virbl na tři, zní to fakt zápaďácky… Víc se k tomu nebudu vyjadřovat. Poslechněte, uvidíte a možná i odletíte… https://www.youtube.com/watch?v=XDyuBLR0QUw&list=RDXDyuBLR0QUw&start_radio=1
Dočetl jsem závěr čtvrté části Hrabalových spisů. Konkrétně Polámaný orchestrion. Pevně věřím, že povídka Autíčko, kterou jsem už kdysi četl, je alespoň zčásti vyfabulována. Kdo četl, ví proč… Pak ještě Život s bohyní, román Maxe Broda z roku 1923. Vydavatel ho anoncuje jako erotický román. Cha, cha. Důvodem byla nejspíš představa, že touto anoncí se dílo stane prodejnějším. No, nevím… :-)  Mě přilákalo jméno autora. Nicméně kdyby tuhle věc ve své době zfilmoval Fritz Lang… kdo ví… Pokud se vám kniha dostane do ruky, přečtěte, uvidíte… Od Ježíška jsem mimo jiné dostal i knihu religionisty a teologa Pavla Hoška Jako anděl s polámanými křídly. Podtitul - Duchovní profil Karla Kryla. Po Evangeliu podle Bohumila Hrabala další kniha autora, který se zabývá křesťanstvím v dílech svých oblíbených hudebníků či literátů. Hoškův pohled mi konvenuje, též si myslím, že křesťanský přístup ke světu a společnosti byl pro Kryla, na rozdíl od řady jeho více, či méně nepovedených epigonů, naprosto zásadní. Moc zajímavá kniha. Mrzí mě, že jsem nestihl večer v knihovně Václava Havla, kde pan Hošek svou knihu představoval a Krylovy písně hrál Karel Vepřek. 
Byli jsme na Orchestru Berg. Dvacet pět mikroskladeb dvaceti pěti (na koncertě přítomných) autorů. Velmi zábavný koncert velmi zábavného tělesa.
V kině jsme byli až po Novém roce. Hamnet režisérky Chloé Zhao. Shakespeare a jeho synek Hamnet. Moc dobré herecké výkony. Včetně výkonů dětí. Scénář, navzdory výše uvedenému, poněkud děravý a možná i trochu zdlouhavý. Film pro  diváka, který si žádá mít vše srozumitelně předložené, tak nějak na první dobrou. Když to teď po sobě čtu, tak to vypadá, že se mi snímek až tak nelíbil, nebo že si dělám legraci. Ne, to určitě ne. Jen asi nejsem úplně ta cílová skupina. 
Hned další den jsme byli na Jarmuschově Otec Matka Sestra Bratr. To mi (a nejen mi) sedlo beze zbytku. Doporučuji. Strýček Bob to zařídí… 
V divadle Na zábradlí jsme viděli Paní Dallowayovou, ze které zpětně tak trochu běhá mráz po zádech, a v Semaforu pak tradiční vánoční představení. Vtip nechyběl, a pokud ho neznáte, tak někdy zajdeme na pivo, a budete-li chtít, tak vám ho řeknu.
V Trojické zahráli bratři Ferencové a byli skvělí. Dobro, banjo… mše s americanou… V Knihkopci jsme si zabékali společně s Jirkou Šámalem. Na večírku ve zkušebně zahráli Jakub Noha, Mirek Háša, Agnes, Hugo, František Kostlán s Janou, Ondřej Klestil… A dostali jsme dárky. Brut smíchal a upekl (ve formě CD*) nahrávky své kapely Naše játra, natočené v roce 1991. CD* se jmenuje Radosti života a obsahuje sedm excelentně zhudebněných gellnerovek, ve kterých si s básnickým klasikem podává ruku hardpunkový kytarista(!) a skladatel Brut, Šubrtův chraplák je naprosto autentický a Koubík s Grulichem šlapou jak rolexky. Dalším hudebním dárkem bylo DVD s klipy, které již nějakou dobu točí, převážně ve svém domácím studiu, Jakub Noha. Moc pěkně a nápaditě udělané záležitosti. Použití dvoj i víceexpozic, plošných loutek, záběrů z okna, atmosféra... a samozřejmě skvělé písně. https://www.facebook.com/reel/962781452341326 nebo https://www.youtube.com/watch?v=lN2zuVvbyJM Do třetice musím zmínit Život, písničkové album básníka Mirka Háši, které produkoval a obalem opatřil náš (evi)klarinetista a příležitostný flétnista Vlastík Stejskal. Je to v pořadí již druhý albový (CD*) počin, vybraný z Mirkových rozsáhlých domácích nahrávek, kterými čas od času oblažuje přátele skrz mobilní službu(?) WOCAS (nebo snad WOKAP). Písně jsou to velice vtipné a zábavné.
Vánoce jsme měli hezký, a až všechny ty dary přečtu a poslechnu, tak sem o nich něco napíšu. A je to. A pokud jsem o něčem nenapsal, tak taky nemusíte vědět všechno, že jo… Hezkej novej rok.

*CD - Dnes již téměř  zapomenutý, mnohými odmítaný a zatracovaný formát hudebního nosiče, vyvinutý pravděpodobně za života spisovatele, politika a kulturního činovníka Františka Palackého. Odpovědi od umělé inteligence mohou obsahovat chyby.

HuSlon, listopad 25
Čtvrtá válečná zima na mě doléhá nějak tíživě. Zdá se mi, že tmy a beznaděje kolem mě je o něco víc, než v dřívějších letech. Naštěstí jsem dostal možnost se před tím vším občas schovat do Skrýše. Přesně tak se totiž jmenuje zbrusu nová deska kapely Žamboši.
Středobodem celé nahrávky je pro mě osobně hned druhá skladba s pozoruhodným názvem Pač, a protože toto nemá být recenze desky, budu se nadále věnovat jen této písni, respektive jedné postavě textu. Autor Jan Žamboch zde načrtává příběh čtyř ochránců přírody, o kterých jsem v životě neslyšel, a přitom bych asi měl. První sloka začíná strohým jazykem novinové reportáže: „Je desátého prosince devadesát sedm a Julia Hill stoupá do koruny sekvoje uvnitř kalifornských lesů. Je jí třiadvacet a prastará Luna se stává na dva roky jejím domovem.“ Zajímalo mě, o kom autor vlastně zpívá a zda je ten příběh skutečný. Zjištěné informace mě pak na chvíli vypáčily z tmy.
Julia Hill opravdu strávila plné dva roky (738 dní) svého mladého života v koruně tisícileté sekvoje zvané Luna a to jen proto, aby zabránila jeho pokácení. Dvě malé plošiny, velké necelé tři a půl metru čtverečního, jí byly jediným útočištěm před nepřízní počasí a také před útoky zaměstnanců těžařské firmy. Ti k Juliinu vypuzení používali cokoliv, co si jen vzpomenete: vodní dělo, oheň, sirény. Jan Žamboch k tomu říká toto: „Dřevorubci jsou tvrdí hoši, ale před čistou odvahou jak z obsidiánu to nakonec vzdají.“ To je jistě hezký obraz, ale za tím, že Luna nakonec nebyla pokácená, stál zřejmě i tlak veřejného zájmu, který se po odvážném činu mladé dívky zdvihl. Celý příběh má dva konce. Sekvoj byla zachráněná a kolem ní navíc byla vyhlášena 1,2 ha velká rezervace. Bohužel, v roce 2006 kdosi Lunu úmyslně poškodil tak, že ji už nebylo možné zachránit. V roce 2018 strom padl. Tento konec (byť bohužel pravdivý) se mi ani trochu nelíbí. Naštěstí je tu písnička Pač a Žambochovo připomenutí, že „po světě se šíří pyl Juliiny kuráže.“ Když se pak zpěvák ptá: „Před čím klečíš ty? Co tě páčí z temnoty?“ může to být vnímavějšímu posluchači možná až nepříjemné, ale já si myslím, že ve čtvrtém adventu války je nanejvýš vhodné si takové otázky klást.
Julia Hill o svém pobytu na stromě napsala knihu The Legacy of Luna a v roce 2012 ji pod názvem Poselství Luny vydalo v češtině nakladatelství Malvern.
Prosvětlete si zimu. Přečtěte si tu knížku a poslechněte si tu desku.

Fumas z listů spadlý
Dana někde přečetla, že listí se nemá na podzim shrabovat. Chrání to, co je pod ním, vyživuje půdu a stromy v sadu. Raduji se.  Poprvé nemám při podzimu trauma, že jsem neshrabal listí. A taky nemám bolení v zádech poté co jsem listí shrabal. O starost méně.
Nové album Původního Bureše se chystá do lisovny. Bude to double CD. Na prvním disku jsou nové písně, na druhém koncertní nahrávky a kuriosity, průřez od roku 1985… Nahrávání i mix byly tentokrát tak nějak náročnější než jindy. No jo, no…
V listopadu jsem si přečetl knihu Pnin od Vladimira Nabokova. Dojemný příběh ruského universitního profesora žijícího v Americe padesátých let. Rusové již po léta likvidují, či vyhánějí do zahraničí svoji inteligeci. Známá věc. Někdy ještě předtím jsem četl Cécile a jiné - povídky od Petra Borkovce. U jeho knih mám na začátku vždycky pocit, že se jedná o čirou autobiografii a pak se bavím, když zjišťuji, že je to asi trochu jinak. A v tuhle chvíli čtu Punk a reggae v Babylonu, autobiografii polského punkreggaerockera Roberta Brylewského. Je to vlastně rozhovor, který s ním vedl publicista Rafal Ksiezyk. Brylewsky založil a prošel řadou kapel (Kryzys, Brygada Kryzys, Armia, Izrael…). V roce 1989 jsem viděl Izrael naživo na pražském Rockfestu a ten pocit totální svobody si pamatuju dodnes. Když Brylewsky na podiu Paláce kultury řekl: „Zdravíme národ Jana Palacha!“ :-) https://www.youtube.com/watch?v=pyJw2XvjkpE&list=PL3H_0Zuhao5cQqEya-05yIB-p8pScJGKv
Byli jsme v divadle. Cesta dlouhým dnem do noci - Divadlo v Dlouhé (Eugene O'Neill, režie Ivan Buraj). Pokud chcete začít abstinovat, doporučuji :-) Dost dobré, leč žádná humoreska :-) Medvěd s motorovou pilou - Divadlo na zábradlí (Rosa Liksom, režie Jan Mikulášek). Totální šílenost! Finsko! Čas a prostor, kde se může stát cokoliv.
Byli jsme v kině. Ponrepo. Sanatorium na věčnosti, režie Wojciech Jerzy Has, podle románu Bruno Schulze. Snový, polský film. Těžko popisovat, nutno vidět. Vincent pod taktovkou – Vincent Venera ve filmech českého undergroundu 80. let. Pásmo filmů o muži, který řídí svět a komunikuje s UFO. A k tomu pěkné povídání Pablo de Saxe, autora obou vincentovských knih, a výstava expresivních, art brut Vincentových obrazů.
Výstavy. Veletržní palác - Zbyšek Sion a informelní abstrakce, Dějiny české v obrazích II., William Turner – grafický cyklus Liber Studiorum. Obrazy mladého Zbyška Siona musely být ve své době stejné překvapení jako práce Boudníkovy, se kterým absolvoval první soukromé výstavy. Galerie Josefa Sudka na Úvoze - Tibor Honty - sociální fotografie 1935 – 1968. Úžasné fotografie dětí z prostředí světských maringotek. Tehdy ještě nebylo GDPR. Dnes už by takové snímky nenafotil…
Hudba živá. Vydali jsme další číslo časopisu Hlavec, v Čítárně UNI hrál Nohaband, PB a Caine. Caine má krásnou mandolu a krásný písničky, ale to už všichni víme, že? :-) Člověk krve a Kluk z holdingu hráli v Dobré trafice. Bylo to milé. Kluk z holdingu má novou kapelu. Říkají si Space Holding. Mši v Trojické doprovázela kapela Marná snaha. Lidi tleskali i uprostřed mše. Repertoár? Sváťa Karásek, DG 307… Na Slamníku jsme vystoupili společně s Hakkou Muggies. Prý toho chtějí nechat! Přesvěčte je někdo, že je to unáhlenost. Hráli fakt skvěle. Jakub Noha pokřtil nové, nádherné CD Na nic se neptejte. Kmotřili jsme společně, své písně pak prezentovali každý zvlášť, s Mirkem Kemelem, a Ondrou Bezrem. Mirkovi slibuju, že příště se domluvíme abychom si nevzali stejná pruhovaná trička.  https://www.youtube.com/watch?v=aiSWQ3SzVhY&list=RDaiSWQ3SzVhY&start_radio=1
V Míšeňské měli koncert Audio Attaché a Hugo a já… Hráli krásně. Jen moc nechápu kde se v publiku vzalo tolik žvanilů. Ve chvíli, kdy Hugo a Antonie zpívali Hugovy skvělé texty, jsem se od vedlestojících současně a nechtě dozvídal, že v práci čumí do počítače, včera se jeden z nich ožral atd… Nojo, no…
Karel Vepřek měl včera koncert v Dobré trafice. Nádhera…
K Velkému Manitou se odebral Olda Novák, zaklínač koní a duše kapely Malá bílá vrána. Sešli jsme se s přáteli, zapálili oheň, zahráli a Oldu vyprovodili. Oldo, tam kde jseš teď... přeju ti tam nějakýho dobrýho koně. Howgh.

Jakub Cermaque – Společný jmenovatel (napsal Hugo)
Písničkář Jakub Cermaque právě vydal své třinácté studiové album, nazvané Společný jmenovatel. Definitivně jím stvrdil svou proměnu z rozervaného básníka, který si (uzavřen ve svém vlastním světě) objednává v nočním baru ještě jednu vodku, v nelítostného komentátora objektivní žité současnosti. Je lhostejné, zda za touto proměnou je básníkovo otcovství, či věk, jediné co platí, jsou písničky. Jaké tedy jsou ty, na právě vydaném albu?
Akustický folk, kterým se Cermaque prezentoval například na albech Divozemí, či Rodinné album je dávno ten tam. Posluchač, který zná umělcův rapový projekt Lament, ovšem nebude překvapen. Přítomná deska je jakousi fúzí těchto poloh. Lámaných beatů a všelijakých samplů si zde užijete dosyta, ovšem vcelku se dá říct, že akustické nástroje hrají prim. Nahrávalo se po bytech mezi Paříží a Zlínem, celkový sound alba pak má na svědomí Ondřej Ježek, takže výsledek drží hezky pohromadě a působí uceleným dojmem.
Přestože přispívajících muzikantů bylo téměř dvě desítky, jednotlivé písně nejsou přearanžovány. Například skladba Jména měst je oblečena do skromného kabátku sestávajícího z akustické kytary a trumpety a mezi ostatními přesto nepůsobí jako chudý příbuzný. Oproti starším albům zde dostávají výraznější prostor dechy (zejména saxofon Jakuba Navrátila) a Cermaqueova dlouholetá spoluhráčka Julie Goetzová zde místo obvyklé violy a houslí uplatnila spíše klavír. Zajímavé rovněž je, že do více než poloviny písní na albu si autor pozval zpěvačku, jejíž hlas něžně podkresluje nelítostné frázování umělcovo. Ať už je tímto něžným kořením Jakubova sestra Anežka, či Markéta Fendrychová (známá spíše jako Kvietah), nebo někdo úplně jiný, výsledek je vždy uchu lahodící. Zde je nutné jmenovat Francouzku Raisu Reber, jejíž křehký český zpěv v písni Lalůček přináší do jinak spíše temné atmosféry alba jasný paprsek světla.
Zmínkou o temné atmosféře se dostáváme k tomu, co bylo na Cermaqueovi vždy nejzajímavější, totiž k jeho textům. Jakub už mnohokrát dokázal, že má rodný jazyk v malíčku, rád si s ním hraje a je si dobře vědom váhy slov. Pokud se někdo tak zručný a pravdu milující rozhodne popsat současný svět, jiná než temná atmosféra z toho snad ani vzejít nemůže.
„Drony mohly sázet stromy a místo toho vraždí,“ trefuje se básník do černého v písni Drag queen a nelítostně pokračuje: „Mlhou a trním se blíží tanky jak obrovští krabi a je jim jedno, že se nekonečný vesmír vejde do dvou slabik. (…) Válčí se o pozornost, o naše těla i mysli.“ Aby však nedošlo k mýlce – Společný jmenovatel není popisem válečné apokalypsy. Cermaque téměř v každé písni nezapomíná na naději, kterou vidí v lásce a v pevném postoji každého jednotlivce: „I kdyby nutili tě zabít a místo hostií na ret kladli ti čipy platebních karet a kostmi plnili tvůj shopping cart, i kdyby vyrvali ti duši, vypěstuj od semínka novou, čeká tam ve tmě slepá a holá, i ona je nekonečná, i když zrovna malinká.“ 
Pokud je posluchači taková naděje málo, ještě pořád může najít útěchu v křehkých milostných vyznáních (výše zmíněný Lalůček, či Ti amo), neboť i ta jsou součástí alba. Takže ano. Nežijeme ve veselé době, ale naděje tu je.

Fumasovy říjnové zážitky
Původně jsem chtěl napsat "Fumas v říjnu". Jenže pak se mi vybavilo "Lenin v říjnu", což je název hloupého, sovětského filmu z roku 1937. Hm…  Tak to ne… Lenin? Ne…  Lennon! John Lennon se narodil 9. Října 1940. To už s mým letošním říjnem souvisí o něco víc. Vlastně už jsem se o tom zmiňoval minule, ale ten konkrétní zážitek, to bylo tak... Na chalupě, na začátku měsíce, jsem se  na vrátil z posezení s přáteli, chvilku si četl, pak pustil muziku… a usnul… V noci jsem se probudil, hudba furt hrála, ipod puštěný do beden od A do Z, a říkám si: "Zdá se mi to? Zní to jako Beatles, ale jsou to Beatles? Deska kterou jsem nikdy neslyšel? Sním? Bdím?" Psychedelický zážitek. Mžourám na display, A Doll's House… Ano, to jsem si před pár týdny stáhnul z webu a nepustil. Obskurní beatlesácké album sestavené z nevydaných nahrávek. Tak takhle to bylo, zdá se, že mě pořád ještě něco dokáže překvapit… (odkaz na poslech je už u minulého s(a)lonu.
Pochop je panna. V říjnu má narozky. Shodou okolností v den kdy přičiněním několika idiotů, spadly dvě výškové budovy a zařvala spousta lidí… Pochop za to nemůže. Dal jsem mu knížku a fernet. Marek Bieńczyk - Sanatorium Tworki. Zvláštní kniha. Odehrává se za druhé světové války, poblíž Varšavy. Skupinka mladých lidí z různých koutů Polska se zašije do psychiatického sanatoria. Ne jako pacienti, ale jako zaměstnanci. Možná tušíme proč… Když začnou postupně mizet tak znovu asi tušíme proč… Knížka psaná zvlášním poetickým jazykem, na hranici tragedie, grotesky a kdovíčeho ještě… O pár dní později jsem ji koupil k narozeninám Jirkovi a pak ještě sobě. Ač mám narozky v červnu.
V divadle v Dlouhé jsme viděli Pravomila (podle románu Petra Stančíka v režii Tomáše Dianiška). Opět druhá světová válka. Chlapec, později muž, zmítaný dějinami a mnohým ještě… snažící se postavit k tomu mnohému i jednotlivému čelem… Člověk držel palce, a moc dobré divadlo to bylo.
Byl jsem na koncertě Yamabushi a Syrových tónů. Mé oblíbené kapely v oblíbené Čítárně Unijazzu. Potěšení. Myslím, že na všech stranách. "Za tři roky mi bude už… a já tu furt skáču po podiu. Není to divný?" řekl mi po koncertě Vlastík Matoušek. Skákej! Je to krásný!
Při mši v Trojické zazpíval Chrámový sbor břežanských kastrátů. Další zážitek!
No, a s PB jsme si střihli total unplugged před holešovickým Knihkopcem a pak ještě Slamník s podzimním a kouzelným Přetlakem věku. Druhý den jsem vzal kytaru na dernisáž kolektivní výstavy výtvarníků a fotografů v galerii Fotorenesance v klubu Třetí břeh… A byl konec října. Lenine, jdi do háje…

Zářící Hu Slon - Goji
Dvanáctého září jsem byl v Kaštanu na koncertě kapely Goji. Znáte je? Asi ne, co? Ale měli byste. Kluci a holky z Hradce Králové (a okolí) spolu hrají už hezkých pár let a v jistých kruzích platí (právem!) za hvězdy. Pro specifikaci výše zmíněných kruhů snad postačí, když zmíním, že takovou koncentraci batikovaných triček, vyšívaných ponč a korálků ve vlasech, jaké jsem byl svědkem onoho večera v Kaštanu, jsem až dosud znal pouze z fotek. Ať již jste s hippiee-ezo subkulturou v jednotě, či ne, nepopřát sluchu téhle partě by byla vyloženě škoda. Tak silné písně s (v dobrém slova smyslu) bezelstnými texty („Lásko je to prosté – když tě bolí duše, tak roste.“) člověk neslyší každý den. Kapela složená výhradně z akustických nástrojů je obdivuhodně sehraná a všichni její členové se vzorně podřizují potřebám písní. Front(wo)manka (a výhradní autorka repertoáru) Bára má záviděníhodný dar napsat chytlavé skladby, které nejsou blbé a na které se dobře tančí. Kromě toho se jí daří z pódia navázat kontakt s publikem a koncert Goji se pak stává příjemným večírkem pro všechny zúčastněné, ať již tito mají dredy, nebo pleš. Tak jako tomu bylo dvanáctého září v KC Kaštan.
https://www.youtube.com/watch?v=0K55tWXcOaQ&list=PL29Jvaa6BLMg9OuQQ-MzNlXtw020GE6T7&index=2

Fumas - Co zazářilo?
Přijeli jsme z prázdnin a začal šrumec. Absolvoval jsem hafo hraní s Loutkami v nemocnici, dva koncerty s Původním Burešem, z toho jeden na zahrádce hospody Pod Kaštany (zvučil Bubák, dík :-) ) a druhý na svatbě kamarádky Tamary a jejího muže Bena v Richterově vile. To je zajímavé místo pod Daliborkou, je tam výhled na Prahu a vinice. Nicméně hroznů jsme letos měli na chalupě o hodně víc :-). Vylisovali jsme dvacet litrů! Zahrál jsem si s Tomášem Tomanem a Patrickem Keenanem v TaKavárně. Patrick se oproti minulému hraní chopil baskytary a hrál a zpíval s naprogramovanými podklady. I tak se dá pojmout písničkářský koncert. Bylo to svižné a zábavné. A pěkné písničky :-). Od Tomáše jsem dostal jeho krásné, krkonošské CD O duších a lidech. Historie, příběhy Čechů a Němců z Tomášova rodného kraje. Hodně ho teď doma posloucháme. Další sólový koncert jsem absolvoval na konci měsíce v malostranské kavárně Kafíčko, jako host mé oblíbené kapely Hazuka. Dalším hostem byl Franta Vlček, který v dobrém rozmaru zahrál několik svých písní a k ostatním se pak přidával s foukací harmonikou. Třetí hraní bez kapely bylo na akci „Kříž“ u přátel v Podbabě, společně s Jakubem Nohou. To by bylo na samostatné vyprávění, takže snad jen, že to byl zážitek…
Byli jsme na jednom divadelní představení. Ibsenovy Přízraky v nastudování Dejvického divadla v Galaxii na Jižním Městě. Sál je o hodně větší než domovská scéna Dejvického, ale myslím, že herci i všichni ostatní, kteří se na inscenaci podíleli, ten prostor zvládli. Publikum se nám zdálo trochu jiné, méně v obraze než v klasickém Dejvickém, takže některé interní narážky ne všichni pochopili. Ale jinak… opět zážitek.
V Akropoli hrála kapela Tornádo Lou a předskakovala frontwomanka někdejších Živých kvetů Lucia Piusi. Její písničky vynikly s kytarou a foukačkou možná ještě víc než s kapelou. Ale to záleží na tom jak jste v danou chvíli naladěni. Tornádo Lou? Skvělé! Jana Tóthová je šouwomanka (výraz šoumen je jednoznačně mužského charakteru) a měla publikum obtočené kolem prstu. Užil jsem si :-)
Přečetl jsem asi jednu z nejlepších současných českých knih - Letnice (Rozpomínání na konec světa) od Miroslava Hlauča. V souvislosti s knihou je nejčastěji slyšet spojení magický realismus. Pro mě je to krásná pohádka pro dospělé jaká tady už asi delší dobu chyběla. Kámen se v ní láme hraním na flétnu, obyvatelé městečka, kde se odehrává, chodí po vodě a může se vám stát, že potkáte biblického Jonáše, který není větší než průměrný trpaslík…
Poté jsem přesídlil do Číny, vzal do ruky detektivku a přečetl si jak soudce Ti řeší vraždu ve Vrbové čtvrti (Fréderic Lenormand). :-)
A teď jak o tom všem píšu poslouchám The Beatles - A Doll's House - Lost Album. Neznáte?
https://www.youtube.com/watch?v=1HD_sh5nsXE
Vinšuju klidnou říji.

Černý čaj – Šeptej
Jaké přídomky vás napadnou, když se řekne černý čaj? Mně osobně například tyto: silný, zemitý, povzbuzující. Myslím, že kapela Černý čaj si zvolila opravdu vhodný název, neboť na jejich tvorbu lze tato adjektiva vztáhnout v podstatě beze zbytku.
Nedávno vydali své třetí album Šeptej a i název této nahrávky se zdá dobře vybraný. Šepot totiž používá frontman kapely (a výhradní autor repertoáru) Martin Susedík jako jeden z nejčastějších výrazových prostředků. Píseň Jedno místo odšeptá prakticky celou a i v několika dalších kusech se coby zpěvák drží hodně při zemi (i když samozřejmě umí i křičet). Zní to mnohem lépe, než byste čekali.
Poslouchám tu desku už pár dní a jsem čím dál nadšenější. Dospělé písničky rozkročené od folku (Most) skoro až k drsnému špinavému hard rocku (Holobyt), kterým byla při nahrávání věnována dostatečná péče. Dlouho jsem neslyšel tak dobře sejmuté bicí, jako právě zde. Rytmika precizně šlape, kytara zvoní a duní a jako vítané koření jsou zde dechové nástroje. Andrea Tomečků je se svou trumpetou a klarinetem na bookletu uváděna ještě jako host, ale dnes je již plnohodnotnou členkou kapely, na jejíž koncert nutně potřebuji jít.
Texty? Je zde patrná snaha o přímočarost, ale Susedík (občanským povoláním dendrolog a domorodec z Hostýnských vrchů) má dost času i na přírodní lyriku („Vždycky jsem tě vnímal jako vítr ve vlasech a do postele si lehal jako do zahrady…“), což se v dnešní době tak často neslyší.
Dejte si černý čaj. Je to silné a povzbudivé!

Fumasův srp (bez kladiva)
Srp na chalupě máme navzdory tomu, že nám ho kdysi nějaká babička ze sousedství chtěla vyfouknout. „Srp máte? Dáte mi váš srp?" zeptala se.  „Mám, ale nedám," odvětil jsem a tím byly sousedské vztahy ohledně zahradního náčiní vyřešené. Kladiv máme několik, ale dohromady se srpem je neužíváme. Na to jsou jiní odborníci.
Co jsme dělali v srpnu? Pořádali jsme další ročník našeho mikrofestivalu Chřeštění. Proběhl v klidu a pohodě. Zahráli všichni, co byli na plakátě, který tu někde je. Jediný Člověk krve ochořel, nedorazil, ale těším se, až se s ním uvidíme při nějaké jiné, další příležitosti. V pátek jsme na zahájení fesťáčku hráli k němému filmu Šachová horečka. Natočil ho režisér Pudovkin v roce 1925 a účinkovali v něm naši staří známí z minule zmiňované Miss Mend - Boris Barnet, Vladimir Fogel, F.A. Ocep a Natalie Glan. Bláznivá komedie o koťátkách, lásce k šachu a lásce vůbec.
Přečetl jsem Další dobrodružství Robinsona Crusoea od Daniela Defoe (od koho jiného :-) ), moc pěkné, a výbornou detektivku Rubín v kouři od Filipa Pullmana. Ta se odehrává ve viktoriánském Londýně a vraždy namísto Sherlocka Holmese vyšetřuje šestnáctiletá Sally Lockhartová. Fakt dobrý.
Valnou část srpna jsme trávili na chalupě cyklistikou, občasným koupáním a dalšími činnostmi… a občas jsme se koukali na další filmy, jako třeba Vrah zo záhrobia, Smrť prichádza v daždi, Volanie démonov, všechny od slovenského režiséra Dušana Lettricha, s Ladislavem Chudíkem a Viliamem Polónyim v hlavních rolích. Chytré, dobře vystavěné detektivky s atmosférou. A Polónyi je opravdu k sežrání :-). No, a jako třešinku na dortu jsme si dali Cormanův a Nicolsonův LSD film Trip s Peterem Fondou v hlavní roli. Byl to trip… :-)
Srpen pro nás skončil smutně, opustila nás BB, druhá z morčecích setřiček ZZ a BB. A pak už zpátky do Prahy.
A teď si nějak nemůžeme zvyknout na velkoměsto… Moc lidí, moc všeho…

Fumasův červivec a kousek srpence
Co jsem dělal? Trhal a fermentoval černý rybíz, povzbuzen článkem paní Margit Slimákové. Činil jsem tak tři týdny. Natrháte bobulovité ovoce, a aniž byste ho myli, či jakkoli dále upravovali, zavřete ho do sklenic. Říká se tomu fermentace bez přístupu vzduchu a prý to funguje. Navíc je to jednoduché. Já paní Slimákové věřím, navzdory tomu, že na ni hygieny dbalí jedinci dští oheň a síru za to, že ty bobuloviny nemeje. Ono, když něco umejete, tak to nezkvasí, to je přece logické…
Literatura:
Bohumil Hrabal – Harlekýnovy miliony. Když nepočítám některé publicistické záležitosti, tak tohle je možná jediný klasický hrabalovský text, který jsem dříve nečetl, nebo jsem na to už zapomněl. Kniha o stáří, mizení, kniha svým způsobem smutná, nostalgická… kniha, která stojí za přečtení.
Richard Brautigan – Kůň, který musel zastavit. Poesie kultovního hippíckého autora, u nás známého hlavně díky roztomilé knize V melounovém cukru. Ano, tyhle básničky mě berou hodně a tak nějak samozřejmě. Působí to jednoduše jako spousta geniálních věcí, které vlastně zas tak jednoduché nejsou. Ale vypadají tak…
Oldřich Janota – Vesnická derviška. Další z Oldřichových klenotů. Přečetl jsem ho jedním dechem. Ty povídky jsou hodně různé, z různé doby, možná i v různé době psané, to nevím, různé i stylisticky a moc krásné. Vřele doporučuji.
Milena Holcová – Lidi. Tohle je o cestování. Paní je tak trochu brouk Pytlík, občas se vyjadřuje i k věcem, kterým očividně ne úplně rozumí, ale navzdory tomu je to zajímavé čtení.
Daniel Defoe – Robinson Crusoe – Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Jako dítě jsem pochopitelně četl Plevovu zkráceninu, ve které jsou v prvé řadě vypuštěny morální a duchovní aspekty příběhu. Takže jsem si teď po letech zas trošičku doplnil vzdělání... Ještě to má druhý díl – Další dobrodružství Robinsona Crusoe. Začínám ho číst. A třetí díl – Vážná přemýšlení o Robinsonovi Crusoe, který do češtiny přeložen nebyl. Mimochodem, ty zkrácené verze se začaly objevovat už za Defoeova života a spisovatel proti nim, logicky, dost brojil.
Mark A. Latham – Sherlock Holmes a Krvavá zrada. Pěkně napsaná, čtivá detektivka stylově navazující jak na starouše Doyla, tak na Brama Stokera, kterému by se to možná líbilo a možná ne… kdoví.
Film:
Třikrát jsme se zastavili na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a viděli pět němých filmů, z toho tři s živou hudbou.

Slečna Mendová

Slečna Mendová I (režie Fjodor Ocep, Boris Barnet, Sovětský svaz, 1926). Živý a naprosto skvělý hudební doprovod – Ivan Acher. Charakteristika filmu z programu LFŠ: "Slečna Mendová je třídílná, v celku čtyřhodinová špionážně-dobrodružná groteska, akční spektákl i hravá agitka, ve které se hollywoodské seriálové inspirace potkávají s revolučním étosem konstruktivismu sovětské montážní školy – provokující nesnadností žánrového zařazení." Posléze jsme viděli i druhý a závěrečný třetí díl. Oba již jen s doprovodem reprodukované hudby, nicméně oba skvělé. Slečna Mendová je prostě úžasná.
Krásná vyzvědačka (režie Miroslav Krňanský, Československo 1927). Živá hudba opět skvělá, tentokrát od polské hudebnice Olgy Anny Markowské. Překvapivě akční, špionážní film pozapomenutého režiséra s tajemnou pozapomenutou krasavicí Bronislavou Livií a naprosto démonickým Janem W. Speergerem.
Dáma z lóže č. 13 (režie Fred Niblo, USA 1928). Živá hudba Oliver Torr. Vyzvědačské drama, tentokrát se skvělou Gretou Garbo. U tohoto filmu ve mně, a nejen ve mně, vyvolávala hudební složka poněkud rozporuplné pocity. O. Torr měl svůj part velice dobře připravený, nicméně pokaždé úplně nevystihoval atmosféru na plátně. Hudební humor v některých vážnějších scénách byl spíše kontraproduktivní.
Hudba konzervovaná:
V první půlce měsíce jsem hodně poslouchal starou britskou kapelu Comus a její majstrštyk First Utterance z roku 1971. Tu nahrávku sice znám už dlouho… ale pořád stojí za to.
V Hulíně jsme navštívili minifestival S.krat. Viděli jsme skvělého Honzu Řepku a výborný Dunaj.
Třikrát jsem si zahrál sólově a pokaždé na zajímavé akci.
V Rybárně na Kampě jsem předskakoval kultovní hoboe-folkové kapele z New Orleans Yes Ma´am. Členové kapely byli v závěru produkce při hraní nošeni diváky nad hlavami a celkově to bylo opravdu maso!
Na Moravě jsem absolvoval soukromý koncert na statku u kamaráda Martina, společně, tedy napolovic s dalším Martinem (Susedíkem) z kapely Černý čaj
a den předtím společně s Jančem, naší flétnistkou, v hospodě u kamaráda Rosti.
V Novohradských horách jsem si zahrál na krásném mikrofestivalu Sněžení pořádaném Agnes Jůdovou, na kterém vystoupili skvělí Jakub Noha, Sylvie Krobová a Bilbo Reidinger, Cain Da Breth, básnířka ze Slovesného koutu a samozřejmě Agnes.
Zážitků hromady, pro dnešek končím. Užívejte léta.

Huslon, červen 25 – Baráky
V červnu jsem se seznamoval s komunami na barácích v Kateřinkách, Rychnově, Robči, Nové Vísce, Kerharticích a na dalších šestadvaceti místech naší krásné druhdy socialistické vlasti. Některé ty domy jsou již prázdné, mnoho z nich lehlo popelem, ale prostřednictvím knihy Baráky (vydalo nakladatelství Pulchra v roce 2010) je stále možné tyto „ostrovy svobody“ navštívit.
Autoři František Stárek Čuňas a Jiří Kostúr v knize podávají vyčerpávající svědectví o době, kterou jsme si zvykli označovat jako normalizaci, a o lidech, kteří se v těch šílených časech dopouštěli takových nehorázností, jako že třeba chtěli poslouchat muziku, která je baví. Historie většiny zde zmíněných baráků je dost podobná a dala by se rozdělit do tří základních fází: 1. Parta mániček koupí někde na vesnici ruinu statku a tu opraví. 2. Uspořádají zde několik koncertů. 3. Státní moc vlasáče vyvlastní, nebo jim jejich barák rovnou podpálí.
Hnidopich by mohl namítat, že by knize slušel větší formát (fotokopie dobových dokumentů nejsou čitelné), nebo že rozhovory s pamětníky občas sklouznou k nezávaznému hospodskému tlachání, ale já jsem byl za ty reálné exkurze do časů reálného socialismu vděčný. Při četbě ve mně neustále hlodala utkvělá myšlenka: neměla by náhodou právě tato kniha být v povinné četbě pro středoškoláky? Myslím, že měla.
Kniha Baráky je beznadějně vyprodaná a například v pražské knihovně není momentálně dostupný ani jeden výtisk. Tímto děkuji Františkovi Burdovi za půjčení.
https://www.pulchra.cz/p/baraky/

Fumas má narozeniny, aneb slavný červen
Asi pět vteřin jsem přemýšlel zda mám, či nemám zde v s(a)lonovi, zmiňovat tak intimní věc jako jsou vlastní narozky… Ale jo. Ve stejný den slavili Jakub Arbes (starší o 123 let), Adolf Born (starší o 33 let), Filip Topol (mladší o dva roky). Lidé sympatičtí a inspirativní, jejichž tvorba se mě nějakým způsobem víc než dotkla. A nejspíš dodnes slaví i spolužačka Plívová (která si vzala za muže policajta a od střední školy jsem ji myslím neviděl). No, nic… :-)
Co jsem kromě toho výročí zažil?
Knihy:
Bohumil Hrabal - Krasosmutnění. Přečíst si tuhle knihu je zajímavé, když to uděláte s nějakým nevelkým odstupem po Městečku kde se zastavil čas. Městečko bylo autorovi ve své době vydavatelem vráceno k přepracování. Normalizace běžela na plné obrátky a syrový text neprošel. Vznikly tak dvě knihy, v nichž se řada příběhů a situací opakuje. Krasosmutnění navíc působí, díky tomu, že jednotlivé kapitoly mají své názvy, tak trochu jako sbírka povídek. To srovnání je zajímavé a nemusíte být literární vědec, či historik.
Richard Brautigan - Detektivem v Babylónu. Metafyzická detektivka beatnicko/hippíckého spisovatele. Americká drsná škola a nekonečné snění. Od Brautigana jsem četl, a v knihovničce mám, kdeco. Tuhle věc jsem neznal a díky, Mikuláši, za krásný narozeninový dárek. Dostal jsem i poslední díl Hrabalových spisů a nejkrásnější čajovou konvici na světě s vyobrazením spícího jezevce...
Hudba?
Neustále, i teď kdy to píšu, poslouchám album Swan Songs (1969-74) od britské kapely Spirogyra. Je to asi trochu narkotická záležitost a frontman Spirogyry Martin Cockerham byl nejspíš génius :-) Hodně psychedelický folkrock se zvláštními melodiemi a výrazným mužským i ženským zpěvem. Výborné housle, piano, baskytara…  Původní Spirogyra hrála, v různých sestavách, v letech 1967-74 a vydala tři alba. Martin Cockerham poté žil v budhistickém klášteře v Indii, v Irsku, na Hawaii, v Kalifornii a na Bali. Celá léta nahrával a některé nahrávky posléze vydal na vypalovaných CD. Po roce 2004 obnovil Spirogyru, vyšla další dvě alba, jedno sólové a dvě alba archivních nahrávek, na kterých jsou z větší části nevydané písně. Jedno z nich jsou právě Swan Songs.
Živě jsme viděli v Lucerna music baru skvělý koncert více než alternativního písničkáře Patrika Wolfa. Krása veliká a k tomu domácímu poslechu Spirogyry se to vlastně dost hodilo. Už aby vydal další, dlouho očekávanou desku :-)
S PB jsme si zahráli několikrát. V Café Na půl cesty na Pankráci se stále úžasným Neúspěšným atletem. Návštěvu jejich koncertu fakt doporučuju, myslím, že tahle parta je dodnes tak trochu nedoceněná. Toto by měla hrát rádia namísto srágor, které se z nich ozývají. Pak jsme si vrzli na svatbě Jančete, naší flétnistky. Ta je odteď Zelenková (tuším, že tohle jméno už se v české pomusic někdy vyskytovalo :-) ). A svatba to byla veliká! Pár dní poté jsme zas pidlali, skoro unplugged, před Kaštanem… A sólově jsem si zahrál s Jakubem Nohou a Bubákem před Knihkopcem… Chválit oba je nošení dříví do obory. No, furt se něco dělo.
Divadlo v Douhé (Golem) hned na začátku měsíce jsem zmiňoval minule…
Hele, pro dnešek končím. Těch zážitků byla ještě fůra, ale už je to nějaký dlouhý…
Vinšuju hezký léto!

Fumas v květu
No jo, na chalupě jsem viděl čmeláka, jak se souká do květu a pak zas ven. Čmelák byl obrovskej. Napadlo mě, že i čmeláci musej vyrábět med. Zeptal jsem se internetu a vypadlo na mě toto: „Med sice čmeláci mají, ale na rozdíl od včel si nevytvářejí tak obrovské zásoby na zimu... Kvanta medu od čmeláků nečekejte, bonusem při jejich chovu mohou být tak dvě lžičky... Čmelák má dlouhý jazyk a díky němu dokáže opylovat květy, které jsou pro včely nedostižné, jako třeba jetel, který má hluboký kalich... Pokud máte zahradu nebo louku, je dobré sekat trávu postupně, aby tam pořád něco kvetlo...“ No, a to právě dělám. Nechávám na dvoře takové rozkvetlé ostrůvky. Jednou tady, pak zas jinde, podle toho, co kde kvete. Tož, ještě chovat čmeláky! Sláva a chvála nepraktickému počínání.
A co jsem v květnu jiného zažil?
Literatura:
Přečetl jsem, poněkolikáté, Hrabalovy Slavnosti sněženek. V předmluvě je uvedeno, které povídky se, ve své době, do oficiálních vydání nedostaly. Dal jsem si na ně bacha, na ty povídky, a jsem z toho zas krásně ideově narušenej... Menzel ve filmovém zpracování použil mimo jiné motivy i z těchto povídek,  musel bejt taky narušenej...
Z knihobudky přinesla Dana Einsteinův mozek, sci-fi od Josefa Nesvadby vydané v roce 1960. Vzpomněl jsem si na Strugacké, kteří prý psali sci-fi, protože jim tak prošly, tedy ke čtenářům prošly, nápady, které by jinak neprošly. To jsme se pak dozvěděli v pozdějším rozhovoru s jedním z bratrů. Povídky z Einsteinova mozku z dřívějška taktéž znám, též jsem již četl. Blbec z Xeenemünde byl skvěle zfilmovaný s Václavem Sloupem v hlavní roli blbce. Stejně tak Ztracená tvář s Vlastimilem Brodským a Janou Brejchovou. Podle povídky Po stopách sněžného muže nakreslil Kája Saudek krásný komiks.
Další úlovek z knihobudky jsou též povídky (tohle povídání by se mohlo jmenovat Fumasův povídkový květen), tentokrát od zapomenutého spisovatele Milana Smolíka. Kniha se jmenuje Bezděčné črty. Autor valíruje mezi zřejmým členstvím v KSČ, podvědomým sklonem k beatnictví (vystřídal řadu zaměstnání, nedokončil nějaká ta studia, pohyboval se v cirkusovém prostředí...) a rozporem mezi oficiální ideologií a třeba vírou v Boha... To vše na začátku padesátých let. Pokusil jsem se o něm něco více zjistit. Napsal ještě pár dalších knih... nějaké rozhlasové hry, živil se jako redaktor, po roce 1970 zakázán...
Hudba:
Keith Jarrett - Restoration Ruin. Kritikou označené jako "hippiesácké" album jazzového pianisty. Pravda, je to vlastně folkrocková deska, kde mistr zpívá tak trochu jako Donovan (!) a hraje na všechny nástroje, včetně roztomile příšerné foukací harmoniky. Moc pěkné. https://www.youtube.com/watch?v=ly79WjXRhLAlist=PL44gxJwuwoaZEPzvJgx_32kD4ghKmPg8T
Poslouchal jsem většinu alb krautrockové legendy Faust. Následek dřívější četby knihy Petra Ference Hudba, která si neříká krautrock.
Dividlo:
Štyrský/Toyen/Heisler ve Švanďáku. Možné, jisté, i když nedoložené setkání tří českých surrealistů za druhé světové války. Líbilo moc, doporučuji.
Postradatelní - Buchty a loutky, taktéž ve Švanďáku. Na Buchty a loutky chodíme již mnoho let a furt jsou skvělí. Americký akčňák protažený českou popelnicí je prostě... je prostě americký akčňák protažený českou popelnicí. Krása!
Divadlo v Dlouhé - Golem. Svérázná kombinace faustovského příběhu a legendy o Golemovi. Výborná hudba, u některých pasáží skoro jakoby inspirovaná Plastic People. Skvělé herecké výkony... Potěšilo.
A co ještě?
Měl jsem výstavu obrazů ve vinohradské galerii Club 3. břeh a zahráli jsme si tam. Krásné prostředí, skvělí lidé... Udělali jsme s přáteli Šárkou Mattovou a Filipem Pýchou (ano, ten od Tajného slunce) písničkářský večer v holešovickém Knihkopci (se mnou ještě Vlasta Stejskal na flétnu)... A taky jsme v Knihkopci hráli  s Původním Burešem. Přijeli policajti, zakázali elektrické ozvučení, a tak jsme hráli bez něj. Co nám kdo může... Holešovickej underground... Howgh.

Huslon, květen 25
Květen jsem strávil ve vytržení nad biografií Boba Krčila, kterou napsal Jan Douša a kterou pod názvem (znamenitým!) Žít, jako by šlo o život vydalo nakladatelství Torst.
Krčilův osud mě naprosto uhranul. Pro ty z vás, kteří o něm (jako já) až dosud neslyšeli,  jen krátký (a velmi zjednodušený) výtah: Narodil se v roce 1952 v Prostějově, v sedmnácti letech emigroval, žil ve Švédsku, podnikal (stopem) výpravy do Afghánistánu a do Indie, chvíli žil v hippie komunitě ve Francii, v osmadvaceti přesídlil do New Yorku, kde se usilovně snažil sjednotit roztříštěné emigrantské kruhy a kde ve čtyřiceti letech zemřel na rakovinu. Při tom všem stihl nafotit neskutečné množství neskutečně skvělých fotografií.
Popravdě řečeno, Krčilův osud by mi přišel zajímavý, i kdyby foťák nikdy nevzal do ruky, ale jeho snímky tomu všemu dodávají korunu. Opravdu se nepovažuji za teoretika fotografie, ale zdá se mi, že Bob Krčil se uměl na svět dívat skrz hledáček fotoaparátu jako nikdo druhý. Ze všech reprodukcí (kterých je v knize naštěstí velké množství) jsem zcela u vytržení. Přestože snímky z New Yorku, či z Herátu berou dech svou náladou, kompozicí a koneckonců i svou dokumentární hodnotou, nejvíc nadšený jsem z Krčilových portrétů. Ať již fotil kuřáky opia v Himaláji, Indiány v New Yorku, či přítelkyni Šárku ve skrovných kulisách jejich bytu, síla, která z portrétovaných lidí sálá, citlivého pozorovatele téměř porazí. Nepřeháním.
Zpytuji svědomí, že jsem se o tak skvělém umělci dozvěděl tak pozdě.
https://www.torst.cz/czech/detail.php?pk=800

HuSlon, duben 2025
Nejsem zrovna typický fanda nekonečných seriálů na Netflixu, ale tu a tam něco z toho absolvuji. V dubnu mě zaujala minisérie Adolescent. Čtyři hodinové díly mi přijde tak akorát, co se dá vydržet. Zápletka je zde celkem jednoduchá – dospívající chlapec je obviněn z vraždy spolužačky. Přesto, že to celé začíná jako typická
detektivka (hned po úvodních titulcích tu máme ozbrojené policisty, dramatické zatýkání a charismatickou dvojici vyšetřovatelů), velice rychle se celý děj stočí docela nečekaným směrem. Nesledujeme vyšetřování zločinu, ale spíše pátrání po jeho příčinách a i to ještě jen v druhém plánu. Tvůrci předkládají divákům otázky, na které není snadné odpovědět a pokud jste zrovna rodič adolescenta (a jste dostatečně empatičtí), bude na vás celý seriál pravděpodobně působit velice silně, až bolestivě.
Na závěr se sluší pár slov k formě. Každý díl je natočený na jeden nepřerušovaný záběr. Ano, celou hodinu se nedočkáte jediného střihu. Přesto, že by se to mohlo zdát jako zbytečně svazující omezení, mně osobně se to velmi líbilo. Divákova pozornost je i tak napjata k prasknutí. Myslím, že není nutné mluvit hned o revoluci ve filmu, podle mě jde spíše o vábničku, jak k dílu přilákat i ty diváky, kteří by jinak nad dramatem o vlivu sociálních médií na dospívající mládež ohrnuli nos. Buď jak buď, tento způsob zpracování je velmi osvěžující.
Tvůrci Stephen Graham a Jack Thorn dostávají od Modrého slona pochvalu za odvahu. (Seriál najdete zde: https://www.netflix.com/cz/title/81756069)

Fumasovo zpožděné dubnování
Všeho je moc. Zkusím být stručný.
Literatura:
Přečetl jsem cca dvě a půl knihy.
José Saramago - Putování jednoho slona. Velmi zvláštní, vlastně tak nějak nenápadně humoristická kniha. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl na specifický  způsob vyprávění a absenci velkých písmen... zážitek se dostavil...
Anna Cima - Vzpomínky na úhoře. Japonsko… ryby… příběh tří rozličných dívek… vlastně svým způsobem detektivka… Radost čísti.
A teď čtu, již poněkolikáté, Slavnosti sněženek od Bohumila Hrabala.
Biograf:
Nebyli jsme vůbec v kině! Hanba! Ale tuším, že jsme se doma dívali na cosi se slečnou Marplovou a taky na nějakého toho Maigreta. Což potěší.
Výlety a výstavy:
Byli jsme v Krakowě. Krakow mám rád. Krásná je expozice Stanisława Wyspiańského, polského malíře, grafika, dramatika, básníka, jevištního výtvarníka, architekta... jehož dílo je, navzdory tomu, že se nedožil vysokého věku, skutečně monumentální a hlavně krásné a pestré. Ve své době byl čas od času kritizován za stylový eklektismus. Pro mě naopak velký klad! Doporučuji!  https://niezlasztuka.net/artysta/stanislaw-wyspianski/
Dana v Krakowě ještě viděla (já ne, křuplo mi v koleně a nedobelhal jsem se tam) krásnou výstavu polské fotografky Zofie Rydet - Svět pocitů a fantazie. Výstava byla věnovaná surrealistickým kolážím, které autorka vytvářela ze svých fotografií. Zofia Rydet je také známá svým projektem „Sociologický záznam“, jehož cílem bylo zdokumentovat každou domácnost v Polsku. https://niezlasztuka.net/o-sztuce/zofia-rydet-fotografia-milosc-i-obsesja-w-swiecie-uczuc-i-wyobrazni/

V Praze jsem pak byli v Leica Gallery na výstavě Kevina V. Tona - Oči dokořán. Streetfoto, Praha, lidi, situace... Moc pěkné.
Vlastní a kapelní aktivity:
Jarní vydání časopisu Hlavec v čítárně UNIJAZZU. Zahrál Nohaband, Jiří Konvrzek a PB. Přátelé, kamarádi, pohoda...
V Knihkopci jsem, po více jak roce, uspořádal další poslechovku z volného cyklu Zapomenutá hudba. Tentokrát psychedelický rock, acid rock, flowerpunk... Kapely, které vydaly jednu, dvě desky a povětšinou zmizely v propadlišti dějin. Největší úspěch měli u posluchačů britští Kaleidoscope s písní The Sky Children z roku 1967. Zvláštní, opravdu zvláštní věc. https://www.youtube.com/watch?v=hAc2jXAx1Rw
Prošvihli jsme: 
Koncert Vladimíra Merty v Dobré trafice.
Co jsem poslouchal doma?
Kdeco a z nových úlovků hlavně album Jirky Konvrzka Spadlo. Nádhera! https://www.youtube.com/playlist?list=OLAK5uy_mKiFvCB6CE8W3urnVvsfO9sxB5_PA5Wg4
Howgh! Konec hlášení.

Hankeho Kladno (napsal Hugo)
Před pár týdny jsem byl v kladenském zámku na jakési výstavě. Popravdě, výstava samotná na mě valný dojem neudělala a tohle mé psaní bude o něčem jiném. Na chodbě zámku byly jako dekorace pověšeny tři velkoformátové černobílé fotografie Kladna. Ty mi svou autenticitou, náladou a snad i kompozicí, nebo co já vím čím doslova vyrazily dech. Dopídil jsem se, že jejich autorem je Jiří  Hanke, kladenský rodák a snad i patriot. Líbí se mi, když se někdo celým svým životem nacítí na nějaké město (čtvrť, region) a pak o daném kousku světa dokáže podat autentické svědectví prostřednictvím nějakého (jakéhokoliv) uměleckého díla. Hankeho fotografie (a viděl jsem jich nakonec samozřejmě více než ty tři) vypovídají o Kladnu a Kladeňácích mnohem víc, než by se kdy povedlo nějaké oficiální kronice. Teorii fotografie absolutně nerozumím a nějaký odborník by mě snad vyvedl z omylu, ale zdá se mi, že tady je obsahové sdělení a formální dokonalost v absolutní rovnováze. Například při prohlížení Hankeho souboru Lidé z Podprůhonu jsem se cítil, jako kdybych se tajemnou kladenskou čtvrtí skutečně procházel (a můžete vzít jed na to, že jsem se tam pak skutečně zajel podívat).
Mnoho těch fotek najdete na internetu, knižní publikace pak pořídíte v antikvariátech, nebo popůjčujete v knihovnách. Doporučuji!


Březen na loži i jinde (napsal Fumas)
Do poloviny března jsem ležel v posteli a nadával. Měl jsem mít výstavu a nebyl schopen to ani nainstalovat, natožpak dodržet termín vernisáže. Obrazy jsem tam nakonec, s mírným zpožděním, odjel navěšet... a šel si zas lehnout. Vzpamatoval jsem se až čtrnáctého, to bylo datum, na které jsem ohlásil komentovanou prohlídku výstavy a slíbil, že budu, na stejném místě, o dvě hodiny později, křtít nové CD kapely Hugo a já. Obě akce se vydařily, druhým kmotrem CD byl Jakub Noha. Hugo a já přehráli nové CD a to CD je krásné. Takže ho všem vřele doporučuji.
Během těch čtrnácti dní, co jsem ležel v posteli, jsem přečetl Empusion od Olgy Tokarczukové, velmi zvláštní knihu, jak je u autorky zvykem. Houby jsou tam opět :-). Pak ještě moc pěkné povídky od Emila Seipgense - Divoký růženec a Włodzimierza Zagórského - Sen a skutečnost, které byly součástí svazku, v němž se nachází i minule zmiňované detektivní příběhy Mary E. Wilkins. O Emilu Seipgensovi a Włodzimierzu Zagórském jsem v životě neslyšel, nicméně oba jsou ve své domovině (Nizozemí a Polsko) známými, i když již zřejmě trochu pozapomenutými (možná se mýlím) autory. Pak ještě Prodavače času od Jaroslava Havlíčka. To jsou povídky, často nečekaně drsné, alespoň na mne tak působí.
V kině jsem nebyl, doma jsme shlédli pár dílů Hercule Poirota s Davidem Suchetem (pohoda :-) ), po letech pak Dotek medúzy (Lino je úžasnej!) a teď jsem na youtrubce objevil zapomenutý film Jana Čuříka a Antonína Máši - Bloudění z roku 1965. Skvěle obsazené, s pro někoho možná již trochu nesrozumitelnými dialogy. Film o rodičích, kteří se vyrovnávají se svými selháními z padesátých let, a o dětech, které mají úplně jiné problémy, plus problémy s těmi rodiči.
Byli jsme na koncertě Von Lunaparka & Sanjina a Člověka krve. Malá kavárna Alibi, příjemné prostředí... skvělý koncert.
Výstavy? Ruiny Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Mnoho obrovských věcí na obrovských fotkách. Krásné a člověk si připadá úplně mrňavej... L’identité - výstava (taktéž v UMPRUM) několika současných výtvarnic, které zázrakem přesvědčily Toyen a Adrienu Šimotovou, aby si to střihly s nimi. Pěkný počin.
Co jsem poslouchal doma? Kromě Hugo a já ještě, zatím poslední dvě, alba devětasedmdesátiletého psychedelického rockera Petera Daltreyho, někdejšího frontmana kapel Kaleidoscope a Fairfield Parlour (což byla stejná parta pod jiným názvem). Poslouchal jsem i všechny staré desky Kaleidoscope. Peter Daltrey se po rozpadu kapely v roce 72 na cca osmnáct až dvacet let let odmlčel (zajímalo by mě, co celou tu dobu dělal), ale od počátku devadesátých let vydává jednu desku za druhou. Zvláštní chlapík....
Je začátek dubna, odjíždím prořezávat jabloně a další dřeviny.
Peter Daltrey - The Rhymer In The Long-Tongued Room : https://www.youtube.com/watch?v=rMqQwj5za_U&list=OLAK5uy_mTy_b8SuL5O8e3jek0r6iwXzEIhFdsWw8
Peter Daltrey - The Leopard And The Lamb : https://www.youtube.com/watch?v=oYUxWVsgyX8&list=OLAK5uy_lkv92v5kVo-5IqBQUZoK636gsaAUYEXeU
Kaleidoscope - Tangerine Dream: https://www.youtube.com/watch?v=jegGoCqezAg&list=PLG3BG6P7u9CTgX_ejKLkUbhC-tyYVu7cm&index=1

Ztracený v básních (Huslon - Hugův slon)
Mám jednu takovou nepěknou vlastnost, a sice tu, že pokaždé, když mi někdo doporučí nějakou muziku, pojmu ke jmenovanému umělci/kapele zcela nelogickou averzi a na just si jeho tvorbu nevyhledám. On se i tak dá koneckonců žít víceméně plnohodnotný život, jen se musíte smířit s tím, že ke spoustě skvělé muziky se dostanete se značným zpožděním.
Projekt Jana Žambocha Wolf Lost In the Poem mi byl doporučován z různých stran mnoho let. Ani nevím, co mě nakonec přimělo rezignovat a poslechnout si jeho druhé album Indigem. Každopádně jsem udělal dobře. Už asi tři týdny neposlouchám nic jiného a marně si vzpomínám, kdy naposledy se mi nějaká deska tak přesně hodila do nálady. Jak to ten mizera dělá? Poezie tu není jen výrazovým prostředkem, ale jedním z hlavních témat alba, což je koncept, který zdánlivě diskvalifikuje sám sebe, ale považte, ono to funguje! Písně inspirované texty deseti českých básnířek (z toho jedné fiktivní) a jednoho prozaika drží neuvěřitelně pohromadě. Během poslechu alba se ocitnete ve světě, který zná každý, kdo alespoň jednou ztroskotal s lahví vína u Netflixu. Náhle nepochybujete o tom, že básník je podoben řidiči buldozeru a že my si básně nevybíráme, naopak, ony si vybírají nás. A to jsme teprve u textů, které jsou pro Wolf Lost In the Poem sice signifikantní, ovšem zdaleka to neznamená, že by zde hudební složka hrála druhé housle. Ani náhodou! Posluchač se dočká vskutku plnotučných skladeb, které jsou vynalézavě zkomponované, skvěle zahrané (zde zmiňme alespoň přísné bicí Pavla Koudelky) a citlivě nazpívané. To celé je zabaleno do zvuku, kterému se i přes všechnu recenzentovu snahu nedá nic vytknout.
Deska Indigem vyšla vloni v dubnu a právě teď sbírá všelijaké výroční hudební ceny, nebo alespoň nominace na ně. Zaslouženě. Znovu opakuji, že něco tak dobrého jsem už dlouho neslyšel a jsem moc rád, že pro jednou jsem tu svoji v úvodu zmíněnou nepěknou vlastnost přemohl.

Fumas bere únor na milost
Nikdy jsem nepatřil k fanouškům února. Ale musím uznat, že letošní únor byl docela v pohodě. Teda kdybych šestadvacátýho nedostal chřipku, ale i tak, únor... dobrý...
Knihy. Samotného mě překvapuje kolik. Tolik? Román Stephena Gilese Chlapec za klíčovou dírkou je regulérní horror. V doslovu jsem se dočetl, že ho autor původně začal psát jako filmový scénář. Takže do hlavní role bych obsadil nějakého desetiletého Jacka Nicholsona... ne tak dějem, ale atmosférou mi to docela evokovalo The Shining. Michal Bystrov přebásnil texty starých bluesmanů a vznikla kniha Pekelnej pes má na mě vztek. Když to takhle napíšu, tak to zní strašně jednoduše, jenže kdo má uši, uslyší z toho to drncání pražců... a spoustu dalších věcí. Moc mě to potěšilo. Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota. Ano, a už se chystám na čtvrtý tlustosvazek mistrových spisů. Coleen Cambridge - Vražda v Mallowan Hall. Opět plnokrevná, klasická detektivka od autorky, kterou jsem chválil i minule. Do mobilu jsem si stáhl část sebraných spisů Jaroslava Havlíčka a přelouskal při cestách městskou dopravou Zánik městečka Olšiny a Útěk z civilizace. První je totální bizár, druhá knížka pak vcelku realistický popis cesty zhýčkaného chlapce do vysněného tichomořského ráje... První věc, co jsem od Havlíčka kdy četl, bylo, někdy v osmnácti, romaneto Smaragdový příboj. A byl jsem z něj naprosto paf. A pak Neviditelný, Helimadoe, Petrolejové lampy... Díky Krkonošskému muzeu v Jilemnici je nyní na stránkách věnovaných Jaroslavu Havlíčkovi spisovatelovo kompletní dílo jako soubor e-knih ke stažení zdarma. Fakt pecka! http://www.jaroslavhavlicek.cz/
Výstavy. Návratný průzkum: Ostrava. Ostravská výtvarná scéna devadesátých let. Trochu punk, trochu cokoliv... Zaujala mě většina autorů, za všechny asi nejvíc  Daniel Balabán, Hana Puchová, Marius Kotrba... Snažím se být tolerantní, ale fakt mě prudily psané, vysvětlující komentáře kurátorů. Říká se "Kdyby mlčel..."
Galerie Josefa Sudka na Úvoze - Josef Sudek - Periferie. Krásná výstava a uprostřed galerie na stolečku knížka a v ní další výstava...
École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž - Georges Kars, Othon Coubine a François Maurice Eberl. Člověk běžně zná Otakara (Othona) Coubina, existenci druhých dvou tak nějak tuší, i když v případě F. M. Eberla si ani tím nejsem jist. Tož, Národní galerie, díky. 
Kino. Bob Dylan: Úplně neznámý. Nápad, aby představitelé Boba Dylana, Joan Baezové a Pete Seegera sami nazpívali své pěvecké party, je geniální. Film je velmi přesvědčivý. Krása, užili jsme si. A prý byl spokojen i strýček Bob :-). Jean Epstein - Věrné srdce, Krásná Niverňanka. Dva němé (jak jinak :-) ) filmy, oba z roku 1923. A mezi nimi jako by byl celý lán času. Starší Věrné srdce nepostrádá zajímavou, byť poněkud překvapivou režii a působivou kameru. Výrazné líčení nemladých herců, kteří mají představovat mladé milence, je ale již trochu průšvih a nesympatický projev obou je až nepochopitelný. A Krásná Niverňanka? Tenhle film vnímám jako opravdu krásný, příběh je podle románu A. Daudeta, protagonisté působí civilně... přírodní a velmi poetické.
Původní Bureš oslavil 38 let. V Kaštanu, s řadou bývalých členů a se vší parádou.
A dneska jsem, leže s tou chřipkou, ještě přečetl dvě povídky od Mary E. Wilkins - Dlouhé paže a Vražda v Jexském dvorci. Vydáno v roce 1895 F. Šimáčkem v Praze. Překvapivě svěží.

Hugův černý slon (leden 25)
Už jsem si skoro myslel, že do lednového slona nebudu mít o čem psát. Nic moc jsem nezažil, nečetl, neviděl. Je to samozřejmě částečně i moje vina, uvědomuji si, že bych měl jít kulturním zážitkům naproti, ale tak to zkrátka se mnou v prvním měsíci dvacátého pátého roku bylo (nebo spíš nebylo).
Nakonec se však přeci jen cosi přihodilo, o čem mám chuť psát. Kamarád měl pohřeb. Ono to možná nezní kdovíjak zábavně, ale pro mě to byl skutečně velký kulturní zážitek. Jednak jsem díky němu objevil podivuhodný prostor Atrium, nacházející se v bývalém kostele Povýšení svatého Kříže v jednom žižkovském vnitrobloku. Chrámová loď je přeměněná na útulný koncertní sál, k tomu výstavní prostory, kavárna, knihobudka a vůbec všechno, co kulturychtivý člověk potřebuje. Program kavárny je velice pestrý (jakýsi spolek Kundy crew tam například pořádá kurzy háčkování) a zdá se, že funguje jako skutečné komunitní centrum.
Pohřeb samotný byl velmi příjemný. Poslechl jsem si pár pěkných písniček, několik lidí velmi hezky a vtipně promluvilo a s mnoha lidmi jsem si potřásl pravicí.
Pak se šlo do hospody. Marně vzpomínám, kdy naposledy jsem si dával točené pivo před obědem, ale mám pocit, že to bylo ještě někdy v minulém století. Cítil jsem se tak příjemně, že vůbec nechápu, proč to nepraktikuji častěji. Byl to opravdu moc příjemný kulturní zážitek.
Děkuji ti, Štefane, za něj.

Fumas v lednu...
V lednu zblednu. No, ale koukám v koupelně do zrcadla a bledej jsem od listopadu tak nějak furt stejně.
Říkal jsem si, že si budu průběžně zapisovat všechny zážitky, abych to pak měl před sebou a nemusel z paměti dolovat... No, a neudělal jsem to.
Takže lovím… lovím...
Knihy?  Jiří Hájíček - Drak na polní cestě. Tohle tak trochu znám. Máme chalupu v Jižních Čechách. Spekulanti se vnucují s odkoupením pozemků... V té knize je to docela drsné... Mentalita lidí, reálie... ano, dobře popsáno a napsáno... Bohumil Hrabal - Obsluhoval jsem anglického krále. Když jsem tuhle knížku četl jako sedmnáctiletý (?), v samizdatu, tak mě překvapovaly jiné pasáže než dnes :-) Ivan Wernisch - Ztroskotanec na břehu atlantském. Tahle kniha mě potěšila asi nejvíc z toho, co jsem v lednu četl. Colleen Cambridge - Jedovatá stopa. Detektivka ve stylu Agathy Christie, která se navíc odehrává v domácnosti Agathy Christie? Myslel jsem, že tuším, kdo je vrah, ale spletl jsem se. Takže konečně pořádný detektivní příběh. Josef Rauvolf - Hledání Jaromíra Nohavici. Nedávno jsem Michalu Bystrovovi slíbil, že si přečtu knihu Přemysla Houdy - Nohavica a (jeho) naše malá válka. Bylo to po jedné vzrušené diskusi nad Houdovým dílem na FB, kam jsem nic zlého netuše napsal cosi o tom, že slezský bard je zkušený textař, který dokáže napsat to, co se od něj očekává... a napsal pár skvělých písní i pár blbostí. Reakce nebudu rozebírat, a když Michal zjistil, že jsem "malou válku" nečetl, doporučil mi, abych tak učinil a teprve pak se něčemu vyjadřoval. Jo, a měl pravdu. Houdova kniha je, stručně řečeno, spíše o Houdovi a pak ještě o tom, že za komunismu byli všichni stejní, všichni kolaborovali (kromě pár chartistů) a tak... Nemohu souhlasit, všichni nekolaborovali, kniha, dle mého, dobrá není... i když vílí příběhy o tom, jak Nohavica přivezl Houdovi kufr svých deníků, jsou svým způsobem zábavné... Rauvolf napsal knihu o několik pater lepší, ale vzhledem k datu vydání, se nemusel potýkat s Nohavicou a řádem od Putina, od Zemama... s Nohavicou a Okamurou, s Nohavicou a jeho spoluprací s Bobošíkovou (Aby bylo jasno) a s pár dalšími věcmi... Nohavica je opravdu zvláštní postava...
Filmy? Kožené bundy (režie Sidney J. Furie). Velká Británie 1963. Takovýhle snímek by dnes už asi nikdo nenatočil. Ve vztahu mladých manželů to moc neklape, a tak si mladík najde kamaráda motorkáře. Dlouho si nevšimne, že kamarád jaksi nejeví zájem o dívky... zvláštní, že? Fakt nekomerční a vzhledem k tematu vlastně velmi decentní film. Indický hrob (režie Joe May). Čtyřhodinový němý film z roku 1921. Excelentní Conrad Veidt a razantní Mia May (režisérova žena, joj to musela bejt ženská!). Film měli doprovázet manželé Havlovi, ale nakonec bohužel jen ze záznamu. Představení bylo věnováno Vojtovi Havlovi. Buster Keaton - filmy z let 1921 a 1922. Frigo jak má být. Divoký i jemný, vtipný...
Divadlo? Byli jsme až 1. února, ale dávám to ještě do ledna. Semafor - Černá kočka - Bílý pes. Divadelní hra o toleranci a snášenlivosti. Ideální do dnešní doby. Písně skvělé, soubor fakt pěkně sehraný, pan Suchý, paní Molavcová... co dodat :-)
Výstava? Helena Wilsonová - Fotografie. Česká fotografka, žena Paula Wilsona, zpěváka Plastic People z období počátku sedmdesátých let. Snímky z padesátých, šedesátých, sedmdesátých let, z undergroundu, ale i z pozdějších období v emigraci (původní kanadští obyvatelé, chudinské čtvrti v Havaně..). Krásné snímky, skvěle doplněné pracemi spřátelených výtvarníků z konkrétní dokumentované doby (Juliana Stritzková - Jirousová, Karel Nepraš, Jan Steklík, Rudolf Němec, Naděžda Plíšková...). Golda - plakáty, Luisa Stahl - koláže, Karel Malina - obrazy. To vše ve Faustově domě a při vernisáži ještě Goldův koncert (společně s bubeníkem Dee Dee Pospíšilem). Goldovy plakáty ohlašující koncerty mateřské kapely Znouzectnost. Koláže a obrazy inspirované písněmi stejné kapely.
Koncerty? Syrový tóny (poetičtí, flétnoví...) a Sarközi (taktéž poetičtí, psychedeličtí...) v Čítárně Unijazz. Hazuka (na tuhle kapelu už mám permanentku :) takže se chválí sama) a (v pravdě žensky živočišné) Těsto v Kafíčku.
S PB jsme si zahráli v Dobré trafice, v klubu 3. BŘEH (host - divoký Lůzyhněv Pochop, vulgo Aleš Klatovský - básně) a při mši v kostele Nejsvětější Trojice. Toť vše, jdu si dát frťana.

Kniha zvláštních nových věcí (Hugo)
Advent jsem strávil v permanentním omámení, které ve mně vyvolala četba Knihy zvláštních nových věcí od Michela Fabera. Text má zcela originální zápletku, tempo a atmosféru. Pokud se anotací o křesťanském misionáři, šířícím evangelium na několik světelných let vzdálené planetě, necháte odradit, přijdete o hodně. Žádné rakety, žádné skafandry a přetlakové komory. Naopak hodně lásky, stesku a zneklidňujícího ticha. Příběh, o který tu jde, lze vykládat mnoha různými způsoby, a nepochybuji, že zde více než jinde platí, že každý čtenář bude číst něco trochu jiného. Já jsem si každopádně přečetl výbornou knihu, kterou vám tímto doporučuji. Vydala Kniha Zlín v roce 2016.

Fumasův prosinec
Někde jsem četl, že prosinci se původně říkalo prasinec, podle prasat. V dětsví a části mládí jsem těch zabijaček, díky příbuzným na venkově, zažil hodně. Má to určitý rytmus, který je dobré dodržovat. Rytmus kdy přestat ochutnávat cokoliv, dát si kus bábovky, čaj, jinak se vám udělá špatně. Osobně se přeci jen kloním k prosinci s “o”. I když v dnešní době se spíše žádá než prosí…
Zážitky z prosince?
Přečetl jsem Vyprávět příběh, knihu přednášek a esejí Buňuelova a Formanova scénáristy Jeana-Claude Carriéra. Kdysi jsem přelouskal jeho vzpomínky, které mají blíže k beletrii. Vyprávět příběh je kniha odborná a trochu větší kláda. Opakem co do náročnosti a výletem do oblastí, kde se moc nepohybuji, byl Hellraiser, horror Cliva Bakera. Četl jsem ho ve vlaku, knihu jsem vezl jako vánoční dárek. Dobře napsané, hodí se do vlaku, neusnete u toho. Na návštěvě jsem si půjčil knihu Ďabiel deFoe od Johna Maxwella. Příběh ženy, která se ocitne na ostrově, kde žijí Robinson Crusoe a Pátek. Kniha mě zaujala tématem a tím, že je tenká (mám pocit, že tenké knihy mizí neb autoři jsou placeni od stránky). Zajímavé, konec jsem čekal jiný, ale nebudu prozrazovat. A pak ještě komiksy. Přečetl jsem a stihl darovat: Salvatore, napsal a nakreslil Nicolas de Grécy. Bajka o psu automechanikovi a chudé prasnici. Vypadá to jako kniha pro děti, ale není. A od stejného autora Nebeský bibendum. Fakt drsná politická satira ze života jednoho tuleně.
Výstavy? Libuše Jarcovjáková ve Veletržním paláci. Syrové fotografie nekompromisní fotografky. Líbilo. Moc. Ve stejné budově jsou do stálé exposice nově zařazeny dvě drobné výstavky. Pohádkové ilustrace Hanuše Schwaigera a Salome, femme fatale symbolismu a dekadence. Doporučuji :-) V galerii Josefa Sudka v ulici Na Úvoze jsme narazili na nenápadnou výstavu fotografií paní Heleny van der Kraan (narozena na začátku čtyřicátých let v Praze jako Helena Mrázková). V roce 1968 emigrovala do Nizozemska. Vůbec první autorčina výstava v ČR. A moc krásná.
Koncerty? Cain Da Breth a Eduard Štěpař v Alvě. Fantasy folk a trampský horror v trampské hospodě. Dodávám: plus kamna na dřevo a pivo z Řeporyj. Co chtít víc? Vánoční večírek ve zkušebně Původního Bureše: Jakub Noha, Mirek Háša, Agnes Jůdová a Sylva, Ondřej Klestil, Franta Kostlán a Jana Tašková, PB, chlebíčky, pomazánky, tekutiny... O dva dni později šedesátiny Krystyny Skalické U Božího mlýna. Co do účinkujících se v podstatě překrývaly s večírkem PB, zde ještě Jana Jonáková, dámský pěvecký soubor Těsto... chlebíčky, pomazánky, tekutiny... O pár dní později v Ta Kavárně zahrál Von Lunapark se Sanjinem a kapela TyVole. Hezký předvánoční zážitek. A nakonec benefiční koncert pro rodinu Oldřicha Janoty v Underdogs. Ginger Wizard (moc dobrá psychedelie), Tomáš Palucha a další. Hluková stěna jak má být, ještě ráno mi pískalo v uších...  
Byli jsme na křtu knihy Martina Wágnera Negativy z popelnice. Krásný počin, milí lidé :-) https://www.facebook.com/groups/817459935449658
Divadlo? Tiše a ochotně - Semafor, Jiří Suchý... klasika :-) Uvnitř banánu - Na zábradlí. Představení na motivy knihy Pavla Klusáka. Ty holky jsou fak jen tři, ze začátku jsem myslel, že je jich víc... Výborná hudba od mistra Kyšperského.
V kině jsme v prosinci nebyli a dívali se doma průběžně na rozličné detektivky s Hercule Poirotem a slečnou Marplovou.
A od Štědrého dne posloucháme Karla Vepřeka - Písně ze dvora krále Magora, od pátku Dědské písně, silvestrovský dárek Jardy Svobody https://soundcloud.com/user-491926071/sets/dedske-pisne-2024 (ale to už jsme v lednu). Oba bardy doporučuji. Jak jinak.
Vánoce? Ano :-) Sylvestr? Ano, např. Stalone. Silvestr? Ano, v Knihkopci, v klidu a pohodě... 

Angus & Julia Stone – Cape Forestier (Hugo)
Přiznám se, že už docela dlouho nezvládám nějak soustavněji sledovat, jaká hudba se hraje ve světě. K nové kapele se dostanu jedině tehdy, když mi ji někdo doslova strčí pod nos. Tak se stalo i s australskou indie folkovou kapelou Angus & Julia Stone, kterou nám kdysi kapelník Neúspěšného atleta Helmut, pouštěl na kapelním soustředění. Nějaký čas jsem pak poslouchal jejich eponymní album z roku 2014, které se mi moc líbilo a stále líbí. Nedávno jsem si na ně vzpomněl a zapátral, jestli nevydali něco nového a vida – novinkové album Cape Forestier vyšlo letos v květnu. A je to moc příjemná deska!
Tucet povětšinou pomalých písní s hodně skromnými aranžemi, které jako kdyby jen dělaly prostor největší zbrani téhle sourozenecké dvojce – totiž naprosto perfektně sladěným hlasům. Chápu, že Angus může někomu připadat jako ukňouraný sebestředný pozér, ale prosím, odpusťte mu to. Dal dohromady a už skoro dvacet let táhne tuhle kapelu, která mnoha lidem zpříjemnila život. Titulní píseň z nové desky celou nahrávku vzorně charakterizuje. Zasněný text i zvuk, akustické nástroje, chemické bicí (ono to kupodivu jde k sobě!) a perfektní zpěv. Tempo souzní s tepem srdce spícího (snícího) člověka. Nikdo nikam nepospíchá, není proč. Řekni mi, kam jdeme?
Mrkněte na klip: https://www.youtube.com/watch?v=GZ8IaJ6Se2E
Nebo si rovnou poslechněte celou desku: https://capeforestier.bandcamp.com/album/cape-forestier

Jo, a v Chřeštovicích jsme při koupání na rybnících Hronek a Karvašinský dvakrát viděli ledňáčky.
Howgh.

Písničky k táboráku (Hugův prázdninový s(a)lon)
Poslední oficiálně vydanou nahrávkou Jardy Svobody je album Solo, které u Indies Scope vyšlo v roce 2016. Byvší kapelník Trabandu se pak stáhl do ústraní, ze kterého vyslal do světa ještě dvě doma pořízené nahrávky (Mono a Velký kulový), jejichž hlavním distribučním kanálem byl web Uložto.cz. O jejich existenci tak mnoho lidí neví.
Právě teď si můžete poslechnout další Jardovu nahrávku nazvanou Písničky k táboráku. Najdete na ní celkem osmnáct skladeb, z nichž šest se v jiné aranži objevilo na různých deskách Trabandu a zbytek jsou písničky, pro které se na žádném z alb kapely místo nenašlo. Nejedná se tedy o novinky. Nejstarší skladby (např. Ghetto, Křížem kráž) pocházejí z roku 1983, ty nejmladší (Trofeje, Pokaždé když přicházíš) jsou z roku 2013.
Proč poslouchat čtyřicet let staré písně? Tak například proto, že jsou dobré. Jsou tak dobré, že v podstatě nestárnou. Na takto sestaveném albu je navíc hezky vidět, že skladatel a textař Svoboda šel od začátku stále jedním vytyčeným směrem, ze kterého prakticky po celou svou kariéru nevybočil, ať už své písně oblékal do ryčně bigbítového, tanečně dechnového, či meditativně zadumaného hávu. Od začátku je zde kromě silné melodičnosti patrná snaha o jasné sdělení, invenčně zašifrované duchovní odkazy, hra se slovy a všudypřítomný, tu méně, tu více, skrytý humor.
Aranže přítomných nahrávek předznamenává název alba. Jarda Svoboda písničky nahrál za jednoduchého doprovodu akustické kytary a už jen střídmě dozdobil druhým hlasem, harmoniem, autoharfou, či foukací harmonikou. Tu a tam, jako by posluchač v písních vyloženě slyšel praskání ohýnku. Věta o tom, že když je písnička skutečně dobrá, nepotřebuje  bohatou aranž početné kapely, může někomu znít jako objevení Ameriky, já jsem však toho názoru, že je dobré si tuto starou pravdu tu a tam znovu připomenout. A k tomu album Písničky k táboráku poslouží dokonale.
Jarda Svoboda navíc k nahrávce přiložil i zpěvník všech písní s akordy a datací skladeb, což jistě mnoho posluchačů ocení. Je zde zjevná snaha autora šířit své písně jinými cestami než přes nadnárodní streamovací kolosy. Například tím, že si je lidé budou hrát u ohně. Naivita? Staromilství? Jak kdo chcete. Pro mě je to sympatický čin malého rytíře.
Nahrávku si můžete stáhnout zde: https://www.uschovna.cz/zasilka/QKTVB9PJVM62UX2J-G6F/
Pak prosím zajděte na nějaký Jardův koncert a kupte si vstupenku!

Fumasův zpožděný červivec
Udělal jsem si prázdniny, takže nic nestíhám. Červencový přehled zážitků, událostí a všeho ostatního musím vzít stručně. Bylo toho hodně.
Literatura:
- Pavel Hošek - Evangelium podle Bohumila Hrabala. Moc pěkná kniha o vztahu B. H. k duchovnu. Autorův pohled na spisovatele je mi blízký.
- Bohumil Hrabal - Básnění a rané prózy. První část nově vydaných spisů v poněkud jiném uspořádání, než byly sebrané spisy vydané v Pražské imaginaci. Řadu textů, možná většinu znám již z dřívějška, ale ponořit se do nich znovu je radost. Takové množství básniček najednou jsem přečetl naposled v Magorově Summě.
Film:
Navštívili jsme Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Viděli jsme:
- Harold a Maude (režie Al Ashby). Splněný sen. Po tom filmu jsem pásl mnoho let, nejen kvůli hudbě Cata Stevense. Romance střelené osmdesátileté dámy a podobně trhlého dvacetiletého mladíka se nedá popisovat. Nutno vidět.
- Narodil jsem se, ale... (režie Jasudžiró Ozu, benši Ičiro Kataoka, hudba Reiko Emuraová). Němý film s živou hudbou a komentářem benšiho. Benši film komentuje, mluví za jednotlivé postavy, vkládá vlastní interpretace, aktualizace či okamžité nápady... Současně s promluvou benšiho běžely české titulky. V současnosti je v Japonsku kolem patnácti benšiů, kteří takto pracují s němými filmy. Ičiro Kataoka je z nich patrně nejslavněší. Často zajíždí do Evropy i Ameriky a komentuje filmy na filmových festivalech. Zážitek.
V dalších dnech jsme viděli ještě tři němé filmy od režiséra Jasudžiró Ozu:
- Náhlé vnuknutí (dělnické prostředí, nepříliš bystrý hlavní hrdina Kihači charakterizovaný v úvodu R. D. Kokešem jako otec - blbec :-) )
- Hostinec v Tokiu (opět dělník Kihači, tentokrát je postava posunutá trochu jinam...).
- Polapená dívka (kriminálka - noir).
Všechny Ozuovské filmy se nám moc líbily.
- Pochodem vchod aneb Zastavit stát (režie Jiří Suchý). Domácí, doma natočený film, na kterém J. Suchý pracoval s fotografkou Ajrín Zlámalovou. Pacifistův pozitivní vztah k armádě :-)
- Na Pochodem vchod navazovala druhý den Lekce filmu podle Jiřího Suchého. Stan, ve kterém probíhala, byl narvaný, mistr Suchý vtipný, moderující Pavel Klusák šikovný a empatický.
- Přednáška benšiho Ičira Kataoky o práci benšiů.
- Diváci! (režie Arnaud Desplechin). Film o tom, jak se stát filmovým režisérem. Za účasti režiséra.
- Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (režie Kim Ki-duk). Příběh budhistického mnicha.
- Marghe a její matka (režie Mohsen Makhmalbaf). Dokonalá šílenost o tom, kterak se dobrat duchovního prozření kradením psů :-)
Zemřel skvělý polský herec Jerzy Stuhr (Sexmise, O-bi O-ba - zánik cicilizace, Předtanečník, Počasí na zítra...). Na webu jsem našel jeho méně známý film Spokój (Klid). Výborný jako všechny ostatní.
Hudba živá:
Zahrál jsem si sólově v kavárně Na půl cesty s Klukem z holdingu a dvojicí Lunapark a Sanjin Kek. Kluk z holdingu výborný, druzí dva borci zrovna tak (už jsem se nad nimi rozplýval mockrát).
S P. B. jsme hráli unplugged před Kaštanem a na našem oblíbeném punkovém fesťáku v Branné. Zde skvělá Znouzectnost. Když se Déma dozvěděl, že pak s Danou pokračujeme směrem do Hulína, domluvil mi ještě sólové vystoupení u svého kamaráda Martina v Žopech. Na statku, milé domácí prostředí, milí lidé...
Na filmovce pak šikovný písničkář Alois Zatloukal, aka Alois Göbel.
Poslouchali jsme nahrávky Oldřicha Janoty.
Oldřich odešel na druhý břeh a nás tu zanechal s tím, co po něm zbylo. Kostel Panny Marie Vítězné a Pražského Jezulátka praskal při zádušní mši ve švech, potkali jsme spoustu kamarádů a Oldřich byl, jak posléze v komentáři k fotografii poznamenal Jakub Noha, přítomen mezi řádovou sestrou a celebrujícím knězem. I když myslím, že byl přítomen úplně všude i v tónech flétny šakuhači, na kterou hrál Vlastík Matoušek, i ve zpěvu své ženy Romany.
No, a to je asi tak všechno. Chtěl jsem být stručný? Svým způsobem se mi to možná i podařilo...

Hugo - Svatá kobylka na Zátorách
Občas s lítostí vzpomínám na dobu, kdy jsem coby fanoušek chodil na koncerty schválně před zvukovkou, abych si z oblíbené kapely užil co nejvíc. A pak ten nával energie, když se ozval první tón koncertu! Chvění po celém těle, husí kůže a absolutní euforie, která mě zaplavila a z které jsem pak žil několik týdnů. Během let se tento pocit někam ztratil.
Holy Locust jsou šestičlenná kapela z New Orleans, která doposud vydala tři studiová alba, přičemž to poslední (Beneath The Turning Wheel) vyšlo v loňském roce. Jejich styl se popisuje dost těžko. Folk? Nástrojové obsazení (akordeon, rezofonická kytara, banjo, housle, violoncello, kontrabas) k takovému označení svádí, ale on je to spíš punk. Nebo snad skutečně autentická lidová hudba? Těžko říct. Každopádně, vidět tuhle partu naživo je k nezaplacení. Totální energie, absolutní souhra a hlavně radost. Suverénní výkony jednotlivých muzikantů se berou jako samozřejmost a vlastně ani nejsou podstatné.
Svatá kobylka momentálně končí evropské turné, které ji zavedlo i do Prahy. Jednadvacet koncertů během dvaceti šesti dnů, s průměrnými přejezdy kolem 500 kilometrů vás buď absolutně vyřídí, nebo dostane do stavu, v jakém jsme kluky a holky z Holy Locust mohli vidět 26. černa na lodi Altenburg 1964, kotvící v místech bájné holešovické čtvrti Zátory. Do stavu, kdy se sami stanete hudbou, kterou hrajete.
Znovu jsem to zažil. Tu husí kůži, tu euforii. Tu radost, z které teď budu žít několik týdnů.
Děkuji kapele Severní nástupiště, která celý večer organizovala, a moc prosím: až zase příště svatá kobylka doskočí do Evropy, dejte mi vědět!

Deska zde: https://holylocust.bandcamp.com/album/beneath-the-turning-wheel
Vypečený klip třeba tu: https://www.youtube.com/watch?v=Vm-bssjURCM¨

Fumasovo červnové podivování (se)
Literatura:
Po velice zvláštní knize Hobby jsem si od Jiřího Frieda ještě přečetl Léto v Altamiře. Příběh tak trochu v duchu Jaroslava Foglara. Dva dospívající kluci a pozvolný nástup fašismu v českém pohraničí. Dojem? No, asi znepokojující...
Orlakovy ruce jsem viděl, již před lety, jako naprosto strhující němý film režiséra Roberta Wieneho (Kabinet doktora Caligariho, Genuine...) v hlavní roli s Conradem Veidtem (Kabinet doktora Caligariho, Pražský student, Zloděj z Bagdadu, Casablanca, Kabinet voskových figur...). Stejnojmenná literární předloha od Maurice Renarda je trochu rozvláčnější, s větší příměsí mystiky a spiritismu, ale komu nevadí čeština překladu z dvacátých let, ten si užije i knihu.
Boris Pilňak - Nahý rok. Po povídkách jsem se konečně dostal k titulní próze svazečku vydaného počátkem devadesátých let ve světovce. Próza je to opravdu hutná. Ranný asijský středověk přežívající v Rusku v době bolševické revoluce, na konci dvacátých let minulého století, vás vezme ranou po palici. Vsjo ravno!
Hudba živá:
Tamikrest je kapela z africké Mali. Vystupovali v pražské Akropoli. Hrají pouštní blues, které vzniklo propojením elektrických kytar a tradiční hudby kočovných Tuaregů. Muzikanti působili soustředěně a více než skromně (na scéně dvě stejná fender komba, baskytarový markbass, základní bicí souprava a tykev jako další rytmický nástroj). Čirá radost, čirá psychedelie.
Hazuka v kavárně Kafíčko. Tentokrát ještě s folkovou variantou kapely Fénix, která přehrála větší část svého opusu magnum Poslední večeře podle Leonarda. A František Kostlán představil novou kapelu, jejíž jméno jsem zapomněl (je to cosi s ohněm a není to česky). Zážitek.
Hudba konzervovaná:
Tamikrest - Kidal https://www.youtube.com/watch?v=cmQu5vvAT5c&list=PLTCX_LMdzRwxVtIgpz9Kys7H0mYmTPQqJ
Tamikrest - Live Austria https://www.youtube.com/watch?v=3ruvK2KTD0Y
Vieux Farka Touré -  "africký Hendrix", syn otce žánru pouštního blues Ali Farky Tourého - WYCE Live https://www.youtube.com/watch?v=41nL2v4SG9w
Eva Mišíková & E+Mausy - Z mého města. Krása, poesie... Těžko popisovat, nutno slyšet.
Vladimír Merta - Nejisté jistoty. Jistá jistota, že to zas bude skvělý. A je!
Bio:
V Ponrepu jsem v klidu a míru oslavil narozeniny při Sběrných surovostech Bohumila Hrabala a Juraje Herze, jakož i při Fádním odpoledni Bohumila Hrabala a Ivana Passera. Po filmech devítistupňové pivo z Chříče a k narozeninám první tři díly sebraných spisů Bohumila Hrabala.
Dividlo:
Tracy Letts - Srpen v zemi indiánů - Divadlo na Vinohradech. Divadlo pojaté tradičněji, než jsme (v naší rodině) zvyklí. Scéna v Dlouhé je alternativnější a ta ostatní divadla jsou přinejmenším... menší. Výborná Andrea Elsnerová, výborná Regina Rázlová. Trochu Bergmann, trochu Ibsen...
Semafor - A přece se točí. Divadlo pro tři herce. Úsporná hudební komedie o starém gramofonu a venkovské tančírně. Paráda.
Semafor - Šli tři Šlitři. Pásmo písniček muže, jenž by se v tomto roce dožil sta let. Souhlasím s tvrzením pana Suchého, že komorní verze, namísto původně plánované monstr show se stočlenným orchestrem a stejným počtem tanečnic, je mnohem, mnohem lepší.
S Původním Burešem jsme v červnu odehráli čtyři koncerty. V Salonu Koncept Letná - total unplugged ve třech osobách (na podiu). Na festivalu ve Vidlákově Lhotě, kde šílená kapela s ještě šílenějším zpěvákem, hrající před námi, odpálila všechny odposlechy. V naší domovské pěstitelské Prazelenině v Holešovcích, kam přišlo hafo lidí a všichni se radovali (tolik rozesmátejch už jsem dlouho neviděl). A na jedné oslavě narozenin, kde jsme hráli velmi elektrický unplugged (což je trochu paradox, že?).
Když k tomu všemu připočtu četné hraní po špitálech s Loutkami v nemocnici a další aktivity, které nezmińuji, tak už se docela těším na prázdniny.

Hugo - Vertígova Procházka Smíchovem
S tvorbou písničkáře jménem Dan Vertígo jsem se setkal díky souhře šťastných náhod, kdy vystoupil jako host na jednom pražském koncertě kapely Znouzectnost. Golda tam tehdy velmi vychvaloval jeho tehdy čerstvou desku #DNVRTG, a když se něčemu dostane takového doporučení, prostě tomu dáte šanci.
Vyhledal jsem si pak na youtube záznam famózního koncertu z brněnské Káznice, kde Dana doprovází skvělá kapela, a byl jsem přesvědčený, že do roka a do dne, až tahle parta vydá další desku, bude  o nich vědět celá republika. No, nestalo se tak.
Lídr se přestěhoval do Prahy, kapela hrála spíš kšefty na svatbách než regulérní koncerty a místo přípravy desky se Dan soustředil na produkci jednotlivých písniček, tak jak k němu přicházely (což je samozřejmě zcela legitimní volba). Postupně jsme se tak dočkali několika singlů, které na cestě do světa doprovázel povětšinou podařený videoklip (Víkend, Pes, Polarity). Zatím posledním z této řady je písnička Procházka Smíchovem. Ta je nahraná již s trochu jinými muzikanty, ale hlavní znaky Danovy tvorby zůstávají: suverénní zpěv a kytara obouchané léty hraní po ulicích a klubech, čistá aranž, vrstvení nápadů a fórků a bravurní text, který se tváří jako nezávazný vtip a přitom sděluje velké věci.
Právě díky tomu brilantnímu textu tuhle písničku miluju.

Fumasovo květenec - suma

Vždycky jsem si myslel, že ten divoký měsíc, kdy se toho strašně moc děje, je červen… Asi jsem se spletl. 

Co jsem zažil v květnu? Vezmu to popořádku. 

Literatura: 

Petr Ferenc - Hudba, která si neříká krautrock. Tuhle knihu přinesla domů moje choť, protože ví, co mám rád. Krautrock, německá obdoba psychedelie, space rocku, progrocku a dalšího experimentování z přelomu šedesátých, sedmdesátých let. Hodně specifická scéna. Kapely jako Can, Amon Düll (1 a 2), Guru Guru, Ash Ra Tempel, či Kraftwerk… Autor psal samozřejmě o tom, co z výše zmíněné scény považoval za důležité. Pár jmen mi v knize chybí (např. folk/elektroničtí EMTIDI a hlavně hippie parta Siloah). Jinak ovšem vynikající počin. 

Vrátil jsem se ke knize Tomáše Tomana Anděl. Zvlášní, dost silná záležitost. V dnešní době myslím zcela ojedinělá. 

Jiří Fried - Hobby. Tak takovouhle knížku jsem asi ještě nikdy nečetl. Příběh muže, jehož koníčkem je opisování… Čekal jsem drama a ono se nedostavilo a je to tak dobře… 

Taky jsem přečetl všechny povídky (zbývá mi ještě titulní novela) z odeonského vydání knihy Nahý rok od Borise Pilňaka. Autor byl současníkem a přítelem Zamjatina, Bulgakova… Zemřel v sovětském lágru. Povídky jsou tematicky i stylově velmi pestré. Knížku jsem našel v knihobudce v botanické zahradě. 

Hudba: 

Ke knize o krautrocku jsem si pouštěl hlavně své oblíbené Can. Nejčastěji Tago Mago,  Soundtracks a Future Days, ale myslím, že jsem si nakonec přehrál všechno co od nich doma máme. 

Naprosto mě dostala dvě alba kapely Amon Düll - brutální, transovní Psychechedelic Underground, které zní jak Velvet Underground ad absurdum na speedu, a folkovější, ale stále dost experimentující Paradieswärts Düül. To druhé jsem si pak průběžně pouštěl celý měsíc. 

Kraftwerk - (1 a 2), Ralf and Florian, Autobahn, Trans Europa Expres. A také “preKraftwerk band" Organisation. 

Další německou kapelu Siloah znám hodně dlouho, ale logicky jsem, díky kontextu, to, co od nich doma máme, oprášil. Natočili jen dvě alba Säureadler a Surkam Gurk. 

Mirek Háša - Všehochuť. Jeden z nejnenápadnějších a nejstydlivějších písničkářů (a básníků) konečně vydal své první CD. Kromě toho posílá své písně přátelům přes WatsApp a skoro nekoncertuje. Skvěle zahrané a zazpívané, vtipné a nádavkem výborný obal od Vlasty Stejskala. 

Hudba živá: 

Na festivalu Prosecké máje jsme hráli s partami Postižená oblast, Polanský vs Langman a BBP. Bavili mě všichni a moc. 

Na vernisáži koláží Luisy Stahl a neméně skvostných fotografií Ondřeje Klestila v TaKavárně jsem si zahrál s Goldou a Ondřejem. Tedy ne, že bychom hráli spolu. Hráli jsme každý sólo. Zábavné odpoledne. 

Na kapely Yamabushi a Janota 1935 se nedostanu moc často. O to větší to byl zážitek. Koncertovali na venkovní scéně před Crossem. 

V Knihkopci jsem vystoupili společně s Markou Míkovou a Mirkem Hášou. Plus autorské čtení z vlastních knih. Užili jsme si to. 

V TaKavárně jsme si zahráli, taktéž každý zvlášť, s krkonošským bardem Tomášem Tomanem, Jánem Kickem a The Winter Sounds (one man band). Milá, domácká záležitost. Děkuju za pozvání. 

Struhadlo Fest by byl na samostatný článek. Déšť, bahno, statek v šumavském údolí, doprava Land Roverem, mikrowoodstock… Účinkující: Inženýr Vladimír, Fumas, Tomáš Braun, divadlo TOPUDE, Jakub Noha, MRKLM, Přetlak Věku, Helemese. Přetlak dojmů. Pozitivních :-)

Na Kabaretu PB Na Slamníku vystoupili jako hosté Milenci. Bratr, sestra a hostující maminka - duševní milenci. Kapela mnoha tváří jak hudebních tak textových, či tanečních. Budou-li chtít, ještě o nich uslyšíme. 

Filmy: 

Narušení (režie James Mangold). Snímek z roku 1999, odehrávající se v blázinci, natočený podle knihy Susane Kaysen s vynikající Winonou Ryder a naprosto ultimátní Angelinou Jolie. Nabízí se srovnání s Formanovým Přeletem nad kukaččím hnízdem (podle knihy Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven), ale jak kdosi správně poznamenal: Narušení se odehrávají na soukromé klinice, nikoliv státní, takže atmosféra je dost jiná. Hodně silná záležitost. 

Neuvěřitelné, ale pravdivé (režie Quentin Dupieux). Bizarní a velmi zábavný film o manželské dvojici, která si koupí dům, v jehož sklepě je něco, co změní jejich život. Scifi, horror, černá komedie… Víc neprozradím. 

Výstavy: 

Kromě výše zmíněných fotek a koláží Ondřeje Klestila a Luisy Stahl jsem ještě viděl (ve Veletržním paláci) expozici Žádný pocit netrvá věčně. Díla ze sbírky solidarity ke Skopji. Po zemětřesení, jež zasáhlo makedonské město v roce 1963, přispěli umělci z celého světa. Škoda, že výstava nemá větší propagaci. Nejen ten Picasso za to stojí :-)

A nakonec Vladimír Boudník v Grabově vile v Libni. Pachatel se vrací na místo činu. Stihli jsme to se Sárou v poslední den a poslední hodinu před ukončením. Nádherná výstava s bídnou propagací. 

Beseda: 

Pavel Hošek - Evangelium podle Hrabala. Beseda proběhla v Knihovně Václava Havla. Moc zajímavý pohled na klasika :-) Koupil jsem si knihu, leží mi vedle postele a je v pořadí. Autorovi děkuji za podpis :-)

Vernisáž: 

Vystavuji, měl jsem vernisáž. V kavárně Ka Sha fé. Pořád to tam visí. Na vernisáži jsme si brnkli s Jiřím a s Brutem a přišli lidi a bylo veselo. Dernisáž bude 29.7.. 

Kněz Láďa Heryán se uzdravuje z popálenin a měl teď v neděli krásný kázání. Fakt, že jo. 

Hugův opožděný dubnový slon
Tak se konečně stalo to, k čemu se již dlouho schylovalo, totiž že jsem nestihl včas odeslat Modrého slona. Týdenní zpoždění mě alespoň přimělo přistoupit ke kroku, ke kterému jsem se již dlouho odhodlával. Totiž, že teď chvíli nebudu psát o všem, co jsem v prošlém měsíci viděl a slyšel, ale vyberu si vždy jen jednu věc a na tu napíši trochu obsáhlejší odstaveček.
O kapele Severní nástupiště mi poprvé vyprávěl Martin Kyšperský, když se radoval, že kdesi budou mít společný koncert. Na dotaz, co ta kapela hraje, odpověděl s evidentním gustem: „country.“ Žádné punk-country, country-folk, nebo snad acid-country, ale skutečně jenom to bezpřídavkové country. Ono je to samozřejmě trochu složitější, ale myslím, že Martinovi šlo především o to, ukázat na obdivuhodnou nezáludnost severka. Slova jako „autentičnost,“ „upřímnost,“ nebo „uvěřitelnost“ ostatně dříve či později použije každý, kdo se snaží tvorbu Severního nástupiště popsat a je to koneckonců přesně to, co na nich oceňuji i já.
V neděli 28. dubna křtila tato devítičlenná kapela v libeňské synagoze svou novou desku, nazvanou Orel, netopýr a pes. Magický prostor synagogy byl naplněný k prasknutí a mě to přivedlo k troufalé úvaze o tom, že je možná ve vzduchu jakási změna. Možná, že se mladým lidem už omrzel moderní trendy zvuk. Třeba už mají po krk kapel, které sice dokáží napsat kulervoucí radiohit se světovým soundem, ale co je to platné, když jim nevěříte ani tón, ani slovo? Možná, že čím dál víc lidí bude pro sebe objevovat kouzlo akustických nástrojů, bude vyhledávat kvalitní texty a chodit na koncerty kapel, ve kterých hrají jejich vrstevníci. Asi je to troufalé přání, ale pod dojmem onoho libeňského večera jsem si dovolil trochu zasnít.
Deska Orel, netopýr a pes není prvoplánová. Není to album na první poslech. Písničky na ní jsou spíše složitější a téměř anti-hitové. Nevím, jestli to byl kapelní záměr, ale ta odvaha je mi sympatická. Novinku Severního nástupiště (kromě skalních fanoušků) ocení jen ten, kdo jí dá čas. Kdo tu cestu podstoupí, získá mnoho.
Pokud náhodou někdo tuhle kapelu neznáte, doporučuji pro první seznámení skvělý záznam z vombat session z roku 2019: https://www.youtube.com/watch?v=7oJbdL9qUMw

Fumasův naditý dubenec
Dočetl jsem Uvnitř banánu od Pavla Klusáka. Je to tak, jak jsem psal minule, některé věci a lidi si vymyslel a dost často si nevymyslel ty, u kterých bych čekal, že vymyšlení jsou.
Dále jsem přečetl:
Honzlová od Zdeny Salivarové. Už podruhé, poprvé někdy před lety, tentokrát jsem ji koupil jako dárek a neodolal. Kniha nejprve humorná, postupně méně a méně. Hutná záležitost.
Sputnici (náš kamarádský rock'ń'roll), vzpomínky členů kapely, která u nás jako první (s vyjímkou Jiřího Suchého) přinesla do rokenrolu češtinu. Fungovali vlastně jen tři roky (1959-1962/63) a musela to být jízda.
První lidé na Měsíci - H.G.Wells. Ty scifi prvky dnes působí trochu jako poezie, trochu jako pohádka. Z toho, jak jsou lidi ve všech dobách pořád stejně agresivní a dobyvační a jak to H.G.W. zachytil (vypravěč těmito vlastnostmi oplývá a vlastně ho to vůbec nezaráží), tak trochu zamrazí.
Exotovy zápisky od Ládi Heryána. Milá knížečka úvah a zážitků (výraz knížečka jsem slyšel od samotného autora) saleziánského mnicha, kněze Ládi Heryána. Ideální čtení do kapsy na cesty.
Filmy?
Nejnovější opus Wima Wenderse Dokonalé dny (Perfect Days). Hrdina filmu se živí jako uklízeč veřejných záchodků v Tokiu, žije minimalisticky, poslouchá staré kazety s hudbou Velvet Underground, Patti Smith, Doors, Animals, Van Morrisona, Niny Simone či japonské písničkářky Sachiko Kanenobu. Jakoby mimochodem pěstuje bonsaje a na starý analogový fotoaparát fotí záblesky světla mezi větvemi stromů. Ve filmu se toho moc neděje, náznaky příběhů se objevují mezi řádky, tak jako to světlo ve větvích stromů. Krásný film.
Koncerty?
Franta Kostlán, Věra Roubalová, Krystyna Skalická a Míša Kalašová na milém mejdanu pro přátele v Salónu Letná.
Mates von Lunapark, Ernest Voltr, Trace Eliot, Šárka Mattová a Kluk z Holdingu. Další mejdan pro přátele, tentokrát Na Paliárce. Překvapením pro mne byly obě dámy.
Původní Bureš hrál společně se Syrovými tóny v klubu The Beats from Basement v Praze v Krymské (dříve Sběrné suroviny) a Na Slamníku společně s Nohabandem a Jirkou Konvrzkem, kterého na basu doprovázel Lukáš Kalivoda. Na Slamníku vyšlo jarní číslo Flekova Hlavce.
Sólově jsem si zahrál na Poctě Karlu Krylovi v posázavské krčmě U Žraloka. Akci pořádal Člověk krve, kromě něj a mě hráli Honza Řepka, CMIG a Petr Wagner. Úžasná akce, škoda, že jsme nemohli zůstat do konce, druhý den jsem vstávali brzy a vyráželi na výlet.
Výlet? Do Krakova! Kam jinam, že? V Krakově (polsky Kraków) jsme se cítili hned jako doma. V galerii Leonardova Dáma s hranostajem (průvodce uvádí legrační název Dáma s hermelínem, hádali jsme, jestli bude nakládaný, či smažený), neuvěřitelné Syreny malíře T. A. J. Kwiatkowskego, kostel na každém rohu, v každém hned několik nedělních mší, židovská čtvrť, hospůdky, zapiekanky... park Marka Grechuty... Wawel... večer koncert polskoukrajinské kapely Enej, zábavná směska klezmeru, ska a kdečeho lidového... a aktuální texty k aktuální situaci. Spousta cyklistů, kteří tu jezdí všude, po silnici, po chodníku... Skoro nikdo nemá helmu či rádoby sportovní cyklistický obleček. Ženy a dívky často v sukni. Jezdí se pomalu, ohleduplně. Na kole jsme viděli i mladou řádovou sestru v dlouhém řeholním hábitu. V noci stojí mnoho kol, drahých i nedrahých, přivázaných před domy. Asi se tu nekrade. Minimálně ne kola. Před odjezdem ještě k hrobu Marka Grechuty... Do Krakova se příští rok určitě vrátíme.
Stihl jsem to napsat dřív, než přišel příspěvek od Huga! Ale to je tím, že mi Hugo připomněl, že už je konec měsíce. Kdy a kde? Na koncertě v Libeňské synagoze, kde jsme se v neděli potkali na křtu nové vinylky kapely Severní nástupiště. Spousta lidí, skvělá muzika, parádní akce. Jednu desku jsme dostali (od Sáry a Matese) a přinesli domů. Jdu si ji pustit.

Hugův pádící březnový slon
Ty bláho, za deset minut mi jede autobus na zkoušku a právě jsem zjistil, že jsem Fumasovi pořád neposlal březnového slona.
Takže se s tím nebudu víte co a naflákám to tam jedno za druhým, jak to šlo.
Hodiny nejsou nejlepší McEwanův romám, ale i tak jsem si početl náramně. Nejdřív trochu nuda, ale jak hlavní hrdina stárne, rozuměl jsem mu čím dál tím víc. Ha ha.
Neviditelné kořeny od Hynka Čapka jsou trochu barvotiskové, ale vlastně mě to docela bavilo. O Baťových si toho musím přečíst víc.
Komiks Alana Moora V jako vendeta je bezvadný. Doporučuji.
Poslouchal jsem album Pouta od kapely Malé zuby. Povedená deska. Místy to díky nástrojovému obsazení trochu připomene Psí vojáky, ale to vůbec není na škodu a hlavně – opravdu jenom místy! Jinak je to samozřejmě o něčem jiném. O krásně slazených (nikoli cukrem) dívčích sborech a pochopitelně také o velrybách.
Shlédl jsem kupodivu hned dva filmy.
Přišla v noci potěšila, pobavila a zároveň vystrašila. Brilantní dílo.
Na Úsvit jsem se podíval mimo jiné inspirován výše zmíněnou Čapkovou knihou. Líbila se mi ta prvorepubliková stylizace, která byla ovšem posunutá trochu jinam, což bylo fajn. Oceňuji tu odvahu. A Eliška Křenková byla samozřejmě skvělá.
27. března jsem v divadle Na zábradlí shlédl představení Uvnitř banánu a můžu vám ho jedině doporučit. Skvělá hra o skrytých géniích v hudbě. Opravdu povedené ve všech směrech, včetně vtipné hudby Martina Kyšperského. Komu se nechce táhnout do divadla, přečtěte si alespoň stejnojmennou knihu Pavla Klusáka podle které tento kus vznikl. I ta stojí za přečtení.
Tak.
Autobus mi stejně frnknul, takže na zkoušku přijdu pozdě.
No nic, svedu to na Fumase…. 

Fumasovy díky za březenec (páč poděkovat je hezký)
Vždycky si říkám, že to napíšu dřív než Hugo. A nikdy to neudělám. Vždycky mě dostane. Jsem pomalej, váhavej střelec (ve skutečnosti blíženec), ale hlavně mám pocit, že už nedělám deset věcí najednou, ale nejmíň čtyřicet... Psychicky směřuju k pasení ovcí a meditování nad rozkvetlou pampeliškou, ale mé okolí je jiného názoru. Ještě tohle, ještě tamhleto... Uznávám, že občas si něco navymejšlím i sám.
Celou knížku jsem přečetl za celý březen snad jen jednu. Víc si nevybavuju. Vražda ve Večernici, detektivka od Anthony Horowitze, kterou jsem koupil Daně k Vánocům. Klasická, kvalitní v duchu Agathy Christie, jen má víc jak šest set stran. Já vím, čím víc stran tím větší honorář pro autora, ale přimlouvám se za kratší knížky. Jinak jsem nahlížel do lecčeho, hlavně do časopisu UNI, který nám tenhle měsíc přišel i lednový a únorový. Díky Česká pošto žes po urgencích zafungovala. Jo, pak vlastně ještě komiks Srdcovka od Štěpánky Jislové. Pro mě osobně trochu drsnější záležitost, asi spíš pro holky než pro kluky, ale dobrý. Teďka čtu Klusákův opus Uvnitř banánu, o kterém informuje i výše zúčastněný Hugo. Překvapení: některá z hesel uvedených v knize jsou očividně mystifikace! Která? Neřeknu. Hledej Šmudlo...
Výstavy? 1796–1918: Umění dlouhého století - Veletržní palác. Stálá exposice Národní galerie, první část výstav, o kterých jsem psal v minulých S(a)lonech. Začal jsem třetí částí, pokračoval druhou... a z téhle první máme zkouknutou asi třetinu.
Koncerty? U Vystřelenýho voka s námi hrál skvělej Neúspěšnej atlet a výborný Boží muka. Spokojenost.
Filmy? Formanův semaforský Konkurz v bio Ponrepo. Pan promítač, nebo možná slečna, prostě někdo, ohulil zvukovou stopu co to šlo a mně konečně docvaklo, jakej nářez byla kapela Crystal, se kterou zpívala Věra Křesadlová. Kam se na ně hrabou dnešní popoví mrchopěvci. Tohle by se mělo hrát v rádiu!
Taky jsem byl ještě jednou na Karaoke blues. S těma, který to ještě neviděli. Tak moc se mi to líbilo, že jsem musel ještě jednou.
Po večerech občas koukáme na slečnu Marplovou. Oni to trochu předělávají, ty zápletky, a pokaždé to není ku prospěchu věci. Ale my si pak trochu zanadáváme a stejně si to příště zas pustíme.
Co jsem poslouchal? Opět album Heron od Mika Herona z roku 1970. Naprosto neskutečná, nadčasová muzika k tomu výše zmíněnému pasení ovcí. A dnes jsem si celé dopoledne a část odpoledne pouštěl písničkáře - outsidera Daniela Johnstona (za což může Klusák). Díky za takovýhle outsidery.
No, a díky za krásný, neplánovaný Velikonoce... Toť asi vše.

Hugův podvyživený únorový slon
Tentokrát s tím budu rychle hotový.
Ani nevím, co jsem poslouchal, myslím, že víceméně to samé co v lednu.
Četl jsem:
komiks Supro – Hrdinové na dluh (Jislová / Svoboda / Fischmeister). Celkem to šlo, ale čekal jsem víc.
Jaroslav Havlíček – Neviditelný. Nedávno jsem ho našel v hezkém vydání ze šedesátých let v jedné knihobudce, tak jsem si ho dal znovu a jen mě to utvrdilo v názoru, který jsem získal už po prvním čtení: lepší knihu neznám.
Fumas – Mezera mezi zdí a parketama. Chápu, že v rámci této rubriky to může vypadat jako vlezdoprdeláctví, ale fakt to tak není. Fumasovo opus magnum mě nadchlo. Ukázky v programech kabaretů PB byly sice fajn, ale působily (logicky) trochu fragmentálně. Kniha samotná je výborně postavená, dobře vymyšlená a čte se opravdu jedním dechem. Radost!
26. března jsem v divadle komedie shlédl divadelní hru Švejk 2024 v aktualizované verzi od Anny Saavedry v podání Jihočeského divadla. Líbilo se mi to hodně. Švejk zde odhazuje uslintanou pivní masku, kterou mu nasadil lidový folklor a nejednou jako by ožil. Bravo!
Na Netflixu čumim na seriál Sex Education.
A to je všechno.

Fumasův úmor
Úmor nikoli však úhor (dělo se toho hodně, uteklo to rychle…). Dočetl jsem Hru se skleněnými perlami od Hermana Hesse, kterou jsem dostal od syna Mikuláše. Kniha skvělá a pozoruhodná. Dá se vnímat několika způsoby a v několika rovinách, záleží na tom co si vyberete. Vřele doporučuji. Průběžně si stále čtu A Boook of Days - deníkové a fotografické zápisky Patti Smith. Přečetl jsem Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře Josefa Škvoreckého.  Knihu náhodně koupenou v antikvariátě o jejíž existenci jsem neměl tušení. Scénář Irenka v mnohonásobném zrychlení (inspirovaný H.G. Wellsem), který J.Š. napsal společně s manželkou Zdenou Salivarovou nebyl nikdy zfilmovaný, přestože je to, dle mého názoru, drobný skvost. Stejně tak dodnes nikdo nezfilmoval Zbabělce (v knize je pouze malá část scénáře).
V biografu jsme byli na Karaoke blues Akiho Kaurismäkiho. Překrásný, pomalý film kde si můžete užívat čtení mezi řádky. V klipové sekvenci s dvoučlennou dívčí kapelou Maustetytöt ( https://www.youtube.com/watch?v=Ulrss-bwRVk ) se mihnou muži připomínající Iggyho Popa, Micka Jaggera (či snad Stevena Tylera)... Ještěrka se kterou na stavbě jezdí kamarád hlavního hrdiny se jmenuje Hyster, stejné slovo je pak v názvu knihy, kterou od kamaráda dostane... Režisér cituje scény ze svých předchozích filmů: dívka přijde z práce domů, navyklým pohybem pustí rádio, ale namísto rockandrollu (jako ve filmu Muž bez minulosti) se ozvou zprávy z ukrajinského bojiště... Na Karaoke blues (v originále Kuolleet lehdet - Padající listí) se chystám určitě ještě jednou.
Byl jsem opět na koncertě Hazuky v Kafíčku, opět pohoda, tentokrát ještě navrch skvělá dámská vokální kapela Těsto. Fotky a videa jsou k vidění na mém profilu na FB.
Výstavy: Veletržní palác - První republika (1918 - 38) a Konec černobílé doby (1939 - 2021). Na sebe navazující stálé expozice moderního malířství. V dobrém slova smyslu vyčerpávající. Lepší vidět na několikrát. Villa Pellé - Lachland - Adolf Lachman. Dystopické, hravé...
S Původním Burešem jsme si začátkem měsíce zahráli unplugged v Dobré trafice, psal jsem již minule (záznam existuje, zpracovávám ho). V klubu Kaštan na 37 letech PB jsme pokřtili můj dlouho připravovaný grafický román (komiks) Mezera mezi zdí a parketama. Je o kapele Originální Hrubeš, která hraje v osmdesátých letech v totalitní zemi více než připomínající Československo. Příběh vypráví kytarista Fugas a na basu s ním hraje Butan. Knihu vydalo nakladatelství Galén za což jim moc a moc děkuji :-) Na přestupného února, dne 29.2. jsme ještě s částí PB absolvovali unplugged koncert a já autogramiádu v Knihkopci v Holešovicích.
Jinak jsem se celý únor pokoušel koupit auto. Co jsem zažil? Jak to dopadlo? O tom zas někdy jindy.

PS.: Milý Hugo Neviditelný od J. Havlíčka je i má velmi oblíbená kniha :-)

Hugův modrý s(a)lon, leden 2024
Předem podotýkám, že jsem se v lednu čtrnáct dní flákal doma na nemocenské, takže jsem měl opravdu hodně času na čtení. Takže:
Romain Rolland – Petr a Lucie. Narazil jsem na to v jedné knihobudce a řekl jsem si, že možná nebude na škodu připomenout si nevinnost svých sedmnácti let. Nebylo.
Jan Otčenášek – Kulhavý Orfeus. Taky úlovek z knihobudky. Dost mě to bavilo. Je to psané ještě takovým starým způsobem, úplně jinak, než jak se píší dnešní romány. Otčenášek má na všechno spoustu času, nikam nepospíchá a vyžívá se spíš v popisu pocitů, než v akci. Prima.
Olga Stehlíková – Mojenka. Tuhle knížku pro děti jsem si přečetl hlavně kvůli názvu, který se mi strašně líbí. A nelitoval jsem. Hodně smutné vyprávění o jedné holce, co má nemocnou mámu.
Jiří Franta – Singl. Komiks o jednom nezadaném třicátníkovi je pozoruhodný především tím, jak naprosto věrně vystihuje atmosféru v Ďolíčku při zápasech Bohemky. Neuvěřitelné!
Nirmal Varma – Ty dny v Praze. Indický spisovatel Nirmal Varma začal v roce 1959 studovat v Praze a zůstal tu až do roku 1968. Napsal v té době několik povídek a novel odehrávajících se mezi Loretou a Vinohrady. Zajímavé.
Brigitte Giraud – Žít rychle. Povedený román současné francouzské spisovatelky o tom, co by se stalo, kdyby…
Petra Soukupová – Divné děti a smutná kočka. Prostě druhý díl, no.
Poslouchal jsem:
Čtvrt na Smrt – Láska. Vždycky. Mladá kapela. Je to jejich třetí deska a je to fajn. Chytré a pestré. Nehorázně mě baví písnička Startovní čáry.
Dáša Vokatá – Najdi místo pro radost. Archivní nahrávky ze 70. a 80. let, které vyšly u Guerilla Records (v r. 2011). Tohle mě bavilo fakt hodně. Ty melodie, ty texty, ten hlas! Ten osud.
Petr Nikl / Martin Kyšperský – Zní to tak nějak přesně, jak byste čekali. Pokud se tedy od těchto pánů dá čekat něco konkrétního.
Mutanti hledaj východisko – Puma. Přiznám se – jeden nesoustředěný poslech. Ale moc mě to nebavilo.
Dokonce jsem viděl jeden film: Avatar 2. Nepochybuji, že jste to všichni už viděli a všechno o tom četli, tak nebudu nosit sovy do Atén. 
A pozor! Zní to skoro neuvěřitelně, ale byl jsem na koncertě. Konkrétně na festivalu Homér´s memorial, který proběhl v pátek 12. ledna v brněnském Unleaded café. Vyrazili jsme tam s kamarádem původně na Karla Vepřeka, kterého jsme sice nestihli, zato jsme stihli kapely Nachmelení starci, Old Minka Band a Putrescin. Byl to skvělý večer!

Fumasovic lednovej mokrej slalom
K Vánocům jsem dostal hromadu knížek, tak se tím prokousávám. Méně známé nestvůry kanadskoamerickohogkongské autorky Kim Fu jsem stihl přečíst ještě v prosinci a zmiňuji se o nich v minulém povídání. U Ra No va je experimentálně psané podobenství o nezničitelnosti dobra i zla od Lenky Elbe. Kniha mě bavila, možná bych ji trochu pokrátil, ale možná jsem jen netrpělivý s komínkem knih vedle postele :-)
Praha beatová Radka Diestlera je v dobrém slova smyslu průvodcem po místech, kde se v naší výše zmíněné vesničce hrála výše zmíněná hudba. Kniha je strukturovaná kartograficky, což je v pořádku, nikoliv historicky, což někoho může mrzet… Mně to nevadí.
Utopia Avenue od Davida Mitchella je tematicky podobná. I zde jde o bigbít, potažmo rockovou či psychedelickou hudbu. Děj se odehrává v Británii v druhé polovině šedesátých let minulého století. Mitchell popisuje příběh fiktivní kapely, která se na společných pódiích potkala a hrála snad s každým. Tahle kniha je pro mě záhada. Záhadou je, proč si autor vybral prostředí rockové hudby, ve kterém se nejspíš nepohybuje a nemá s ním větší zkušenost. Ještě větší záhadou je, proč údajně zkušená překladatelka text přeložila tak, jak ho přeložila. Do češtiny totiž převedla úplně všechno, včetně notoricky známých názvů slavných skladeb. Žebrák s kytarou hrající Satisfakci je jen jedna z perel. Našel jsem si na webu ukázku původního textu v angličtině. Český překlad se od něj dost liší. Snaha vtipnit původní text, který je mnohem sušší a přímočařejší, je dost nepochopitelná. Působí to jako souboj překladatelky s autorem. Nerozumím tomu. V poslední části kniha sklouzává do mystiky, kde se autor cítí mnohem více doma a i překlad se “zklidňuje”.
Filosofie populární písně od Boba Dylana vychází z autorových rozhlasových pořadů, v nichž pouští své oblíbené písně. Průřez populární hudbou od třicátých let do dneška. Dylanovy postřehy a komentáře k jednotlivým skladbám jsou vtipné a zajímavé, tak jak by se dalo čekat. Knihu si čteme nahlas a pouštíme si z youtube ukázky. Velmi příjemné.
Před spaním se nořím do Hry se skleněnými perlami od Hermana Hesse. Baví mě to, jsem asi ve dvou třetinách, referát podám příště.
Co jsem poslouchal? Na Štrosmajeráku rušili prodejnu CD, prý tam bude další úžasná kavárna (ach jo). Výprodej za 50% přilákal i mne. Takže: Květy - Hrdina do půl osmé, Střela zastavená v jantaru, Kocourek a horečka (něco z toho už jsem znal, ale neměl na CD), Jaroslav Hutka - Sladké žluté, Jaroslav Erik Fryč a Čvachtavý lachtan - Jsi orkneyské víno (příjemné překvapení), Sváťa Karásek - Rány zní, Luboš Pospíšil - Chutnáš po cizím ovoci, Jarda Svoboda - Sólo, atd. Bavilo mě všechno, jinak bych si to nekupoval.
Co jsem viděl? V kině jsme byli na Mnichových memoárech Friedricha Fehera (dnes už tak trochu legrační němý film z roku 1922), Potopeném světě od Alexandra Kordy (taktéž němý film ze stejného roku, antiutopie nejspíš inspirovaná negativními dojmy z ruské revoluce) a na legendárním a geniálním filmu Kouř, který v roce 1990 natočil Tomáš Vorel.
Byli jsme na masopustu ve Zbuzanech. Masky, kamarádi, písně, dobroty, kořalka, pivo...
Výstavy: Fotograf Festival #13 - Veletržní palác (digitální technologie, umělá inteligence... jediný autor, který ve mně nevzbudil depresi, byla Lynn Hershman, americká umělkyně se svým alter egem Robertou Breitmore), Veřejná plastika 1796-1918 - Veletržní palác (po umělé inteligenci byla velmi uklidňující) a nakonec Petr Brandl - Příběh bohéma - Valdštejnský palác (zážitek).
Původní Bureš hrál v klubu Cross na festivalu pro Ukrajinu. Dále hráli J. H. Krchovský a Krch-off band, OTK, Jakub König, Jakub Cermaque, Hanzík a další… Bylo to moc pěkné. Odehráli jsme též koncert v Dobré trafice, který byl v sobotu od 15:00 a kromě těch, co chodí rádi brzo spát, tam byli i lidi s dětma. Taky moc fajn.
Dnes jsme byli na pohřbu kamaráda Michala Kunsta. Měli jsme ho moc rádi. Nevím, co víc napsat.
Nechci končit smutně, tak snad jen, že jsme pak celá parta šli na stejném hřbitově ještě ke hrobu Sváti Karáska. Je úplně mrňavej, ten hrob. A všude kolem je les…

Hugovo prosincové zevlení
Není nad to si předvánoční rozjímání zpestřit vzpomínáním na vše, co člověk prošvihnul. Avšak nepředbíhejme, číst ještě stíhám.
Tajný život domorodců od Jana Kholla je sice stopadesátou variací na krizi muže středního věku, ale vlastně, proč ne? Toto se alespoň zdálo být autentické a to se cení! Big Mac od Serhije Žadana, to ovšem byla jiná káva. Ukrajinský intelektuál studující (?) ve Vídni v devadesátých letech minulého století. Takové ty povídky, co otřesou vašim vnímáním světa. Líbilo se mi to moc. Co dál? Snad už jen skvělý komiks V hlavě Sherlocka Holmese od Cyrila Lierona a Benoit Dahana. Lahůdka. Co víc si přát? Možná větší formát. Do nejmenších detailů propracovaná kresba by si ho zasloužila a moje oči ocenily.
V kině Světozor jsem byl s dětmi na filmu Chlapec a volavka a víte co? Vůbec se mi to nelíbilo. Při vší úctě k tvůrcům a k tomu, co všechno dokázali. Děti ovšem byly nadšené.
Tak a teď ta hlavní, ostudná věc. V prosinci bylo v Praze plno koncertů, které byly určitě fajn a na kterých jsem vinou nemoci, nebo vlastní lenosti nebyl, takže výjimečně zde uvedu seznam akcí, na kterých jsem nebyl (ale původně jsem si myslel, že na ně půjdu):
14. prosince hráli Echt! U vystřelenýho oka, Tajné slunce v Kaštanu a Původní Bureš ve zkušebně
19. prosince jsem se mohl naučit něco nového v Lucerna MB
20. prosince hrálo Severní nástupiště v kasárnách Karlín a Květy v KD Barikádníků (a to ještě odpadl koncert Terrible 2s v Akropoli).
21. prosince hráli Kapitání průmyslu a Boží muka v Crossu
A aby toho nebylo málo, tak 17. prosince hrál v Libčicích Víťa Marčík. Tam jsem taky nebyl.
Fumasi! Nechceš si najít nějakýho aktivnějšího přispěvovatele?*
Veselé Vánoce a šťastný nový rok.
Hug.

*Hugo, mohl bych říct: "Nechceš si najít nějakého hbitějšího redaktora?" Tvůj příspěvek mi ležel v počítači od 21. prosince. Nemáme si co vyčítat :-)
Fumas

Fumasův mnohočetný prasinec zakončený setkáním s vílami
Mám pocit, že letošní prosinec začal někdy strašně dávno, v jiné době, jiném století a jiné realitě. A kdysi dávno, bylo to prvního, v pátek jsme byli v kavárně Souterrain na skvělém koncertě kapel Band No.7 a Eliška & Nick Old Time String Band. Americana, tradiční písně, moc pěkné... Kapela stojí na podiu kolem jednoho mikrofonu a zvučí se tak, že se sólista k tomu mikrofonu nakloní... O pár dní později pak zas v kavárně Kafíčko hrála kapela Hazuka. Chodím tam na ně moc rád, je to přátelské, rodinné...
Namlsáni z listopadu jsme absolvovali dvě představení v Semaforu. Poslední štace, hra z roku 1968, která začíná být opět proklatě aktuální, a tradiční vánoční představení Tiše a ochotně, které je v něčem vždycky stejné a v něčem vždycky jiné. Spokojenost.
Původní Bureš si v prosinci zahrál dvakrát. Poprvé ve zkušebně pro kamarády. Vánoční koncert/večírek společně s Jakubem Nohou a Markétou Agnes Jůdovou - Hrubínovou. Lidi si donesli občerstvení, takže opravdu večírek... Druhé hraní PB bylo při mši v kostele Nejsvětější Trojice. Mši celebroval Láďa Heryán. Nebylo to poprvé, hrajeme tam moc rádi. 
Co jsem četl? Umyvadlo plné vajglů od Michala Šandy (hravé, občas drsné, zábavné, pořiďte si, posuďte sami...), Půjdeme do Mů od Ivana Wernische (oslovilo mě velmi, měl jsem půjčeno z knihovny, chtěl jsem si knihu pořídit, ale zatím nesehnal), Čím se liší tato noc od Ireny Douskové (baladické příběhy rámované dvěma trochu optimističtějšími), Krajinou samoty - povídková antologie současných lotyšských spisovatelek (ze začátku se mi to líbilo, pak už bylo té deprese moc, ještě to tu mám, třeba to dočtu), Kim Fu - Méně známé nestvůry 21 století (povídky, mladá kanadsko-americká autorka hongkongského původu, vánoční dárek, trochu evokuje Bradburyho, líbilo se mi hodně).
Viděl jsem film Blues Brothers, je skvělý, výborná muzika a naprosto zběsilý děj. Předpokládám, že ho všichni už dávno znají a já byl poslední, kdo to doteď neviděl.
Včera jsme se dívali na dokument Viliama Poltikoviče Šťastny ať jsou všechny bytosti - Míla a Eduard Tomášovi. Je to síla, doporučuji.
Poslouchal jsem kdeco, teď si zrovna pouštím album Heron z roku 1970. Sólová věc od Mika Herona z kapely Incredible String Band. Výborné CD natočily před časem Ruce naší Dory. jmenuje se Kráter po bazénu. Dana ho našla pod stromečkem.
Co se týče výletů, chodili jsme hodně, vesměs po Praze, mám prošlapanou díru v levém kramfleku a to jsou ty boty (farmářky) docela zánovní.
Dělo se toho taky hodně, o některých prosincových zážitcích se mi rozepisovat nechce, ale na závěr historka anoncovaná v titulu. Přišel jsem do koloniálu na menším městě. Pozdravily mne dvě mladé, usměvavé, hezké prodavačky. Chvilku jsem vybíral a pak řekl, že bych si dal deset deka paštiky. Jedna z dívek paštiku ukrojila, zvážila, přišla k ní ta druhá, chvilku něco řešily, pak jedna z nich nalepila na balíček takovou tu samolepku s čárovým kódem a balíček mi podala. Odebral jsem se k pokladně, ke které v minutě přišla ta samá dívka, přejela balíček čtečkou čárových kódů a s úsměvem řekla:
"Korunu dvacet."
"Mohu platit kartou?"
"Samozřejmě," usmála se dívka.
Zaplatil jsem kartou, vyšel ven a po pár minutách mi to došlo. Podíval jsem se na cedulku s čárovým kódem. Bylo na ní opravdu Kč 1,20. Vysvětlení? Potkal jsem víly. Příště budou v tom samém obchodě zas ty zachmuřené starší dámy, co tam bývají vždycky. Ale to nevadí. Chápu, že člověk nemůže potkávat pohádkové bytosti každý den.

Hugův listím zapadaný s(a)lon
Tento měsíc toho bude víc, tak pojďme rovnou k věci.
Přečetl jsem si Krev na sněhu od Jo Nesbø (bavilo), Náklonnost od Sarah Watersové (bavilo, ale až od půlky), Klasztor od Petra Sagitariuse (nebavilo), Jako dech od Davida Jana Žáka (bavilo, potěšilo) a nakonec Klub divných dětí od Petry Soukupové. To jsem četl už podruhé a líbilo se mi to stejně jako poprvé. Právě vyšlo volné pokračování (Divné děti a smutný kocour), tak jsem si to chtěl připomenout, než se do toho pustím.
Povedlo se mi (i když vlastně spíš jen náhodou) vidět pár skvělých koncertů. 9. 11. jsme hráli s Hugo a já na Slamníku a po nás vystoupila jakási kapela, teď si nemůžu vzpomenout, měla takovej divnej název. Nějak jako Působivý Bureš. Byli fakt dobrý! Hned další den jsem hrál pro změnu s Neúspěšným atletem v Kamině a po nás hrál Odečet plynu. Výborná kapela. Blues rock, jižního střihu, to znamená Braník a povodí Botič river. No a na Kamině jsem byl ještě jednou, konkrétně 22. 11. na 30ti letech Nohabandu. Mňam!
Měl jsem zase pár veřejných čtení, mimo jiné i extrémně podařenou akci v knihkupectví Jakuba Demla v Třebíči (obchod doporučuji), kde jsem zakoupil vinyl Pearl od Janis Joplin a před svým čtením ještě stihl vystoupení slammera, který si říká Pan Fenek, v místní knihovně. Přiznám se, že jsem měl ke slam poetry poněkud odtažitý postoj, ale Pan Fenek v mých očích tento žánr naprosto rehabilitoval. Skvělé to bylo!
Konečně jsem viděl film Banger, na který jsem se chystal už dlouhé měsíce. Nezklamalo. Naopak, asi to bylo ještě lepší, než jsem čekal. Mám radost.
Co jsem poslouchal? Kromě výše zmíněné Joplinky jsem si pořídil ještě vinyl Automatic For the People od R.E.M.. To jistě všichni znáte, tak co o tom psát? Třeba to, že bubenický part v písničce Drive by se měl vyučovat na konzervatoři jako zářný příklad toho, kdy muzikant potlačí svoje ego ve prospěch písničky. No a úplně nejvíc jsem poslouchal CD Odečtu plynu – Čtvrtá odbočka na Braník. Velmi zábavná deska, byť asi osm let stará. Nové singly vydali Kvietah (Lucie) a Mutanti hledají východisko (Lexus). Obojí navnadilo, takže člověk se může těšit i na něco jiného, než na Ježíška.
Uf, hotovo, honem odeslat Fumasovi…

Fumasovy tanečky nejen mezi padajícím listím
V Ponrepu dávali Setřelé písmo. Konečně! Vždycky jsem ho chtěl vidět. V roce 1919 natočil Joe Jenčík film Palimpsest. Ze zúčastněných herců jsou známi pouze Karel Lamač a Antonín Vaverka. Údaje o obsahu filmu se nedochovaly. Snímek byl uveden 10. 10. 1919 v bio Lucerna. Scénář napsali Joe Jenčík a dnes tak trochu zapomenutý genius českého filmu Jan S. Kolár. Film ve své první podobě je považován za ztracený. O rok později byl na popud Lamače snímek ve Vídni dotočen a přepracován pod názvem Setřelé písmo. Mezi herci se objevila Anny Ondráková, Hana Jenčíková a další. Režie se ujal Josef Rovenský. Příběh o sochaři, který získá středověký rukopis v němž se skrývá část zprávy o ukrytém pokladu…
Jako druhý film se ten večer promítal další snímek Josefa Rovenského Tulákovo srdce. Je překvapivý mimo jiné i tím, že v něm postupně umřou všechny hlavní postavy. Zvláštní… Takové věci se dnes myslím již netočí. Další filmové zážitky: Karl Heinz Martin - Zadními schody (Německo 1921. Realismus versus expresionismus. Fakt hustý.), Paul Leni - Od jitra do půlnoci (1920. Výtvarně nejexpresionističtější ze všech německých expresionistických filmů.), Elo Havetta - Slávnosť v botanickej záhrade (Československo 1969. Po letech jsem viděl podruhé, je to určitě dobrý snímek, opět jsem ho moc nepochopil, ale to asi nevadí...)
Byli jsme na křtu knihy naší kamarádky, spisovatelky, ilustrátorky a hráčky na keltskou harfu Jany Maffet Šouflové - Lionet a jiné podivné případy. Je to již druhý svazek o londýnském koronerovi Lionetovi. Ten první Svitky z londýnského mostu byla středověká detektivka. Aktuální kniha je povídková a pohybuje se v oblasti detektivky, středověké fantasy a horroru. Už jsem ji přečet a je skvělá.
Užili jsme si vernisáž krásných prací fotografa Mirka Beneše. Fotky deklů od kanálů a podobných detailů jsou mi velmi blízké :-)
Původní Bureš zahrál na Slamníku s vynikajícími Hugo a já, v Oudraži s Jablkem znetvořeném lidským faktorem, které zahrálo jako fakt vtipný one man band (frontman, kytara, playback) a ve Válci se skvělým Inženýrem Vladimírem rock band.
Byli jsme na koncertě ke třiceti rokům kapely Nohaband. Děkuju Jakubovi za pozvání si zahrát a Michalovi Bystrovovi za pozvání si zahrát s ním. Zážitek.
Cesta na openmic pořádaný Tomášem Tomanem v Hradci Králové a následně z Hradce zpět do Prahy byla asi jednou z největších divočin jakou jsem v tomhle směru zažil. Do Hradce jsem dorazil autobusem s hodinovým zpožděním, chytil trolejbus na druhý konec města, do klubu dorazil sedm minut před svým vystoupením, zahrál, během pěti minut dopil pivo a běžel opět na trolejbus. Z Hradce do Prahy již nic nejelo (bylo něco po osmé večer), pouze za pět minut autobus do jakéhosi místa v polích, kde jsem okamžitě přesedl na další autobus, který jel do Pardubic, kde za deset minut jel vlak do Prahy. Kdyby se cokoliv z toho opozdilo, či nejelo tak nevím… Veřejná doprava v naší zemi je někdy opravdu dobrodružná.
V Knihkopci jsem, poprvé v životě, uspořádal poslechovou diskotéku na téma Acid folk, psychedelie a divné věci. Skladby zapomenutých písničkářů z nichž většina vydala jen jedno album a zmizela v propadlišti dějin. I když někteří pak, třeba po letech, byli objeveni… V minulém salonu jsem se zmiňoval o britském hippíkovi a travestitovi Johnu Philipsovi, kterému policie v Zimbabwe v šedesátých letech zničila většinu nákladu jeho alba v obavě před tím, že by ty písně mohly vyvolávat nepokoje. Mimochodem má fakt skvělé texty.
Byli jsme v divadle Semafor na hře Nižní Novgorod. Naprosto vynikající. Odehrává se rok před VŘSR a rozhodně stojí za vidění. Neváhejte. Skvělá muzika, herci, scénář… Pan Suchý je borec.
Poslouchal jsem výše zmíněné acid folkové písničkáře a taky Extempore a J.J. Neduhu, atd. A nakonec jedna starší písnička od Jana Budaře, která mě teda fakt dostala: https://www.youtube.com/watch?v=hfLCifGFaLE
Shrabat spadané listí na chalupě na zahradě jsem nestihl. Začalo sněžit.

Hugův modrý s(a)lon v říji
Začínám se obávat, že znovuzrození modrého s(a)lona pro mne bude mít především ten efekt, že si uvědomím, jak strašně nekulturně žiju. Ani v říjnu jsem nebyl na žádném koncertě! Nebo vlastně byl – 13. října v Kamině na kapele Lajky. To ovšem bylo jen díky tomu, že jsme tam hráli s Neúspěšným atletem. Co říct k Lajkám? Jsem moc rád, že taková kapela ještě dneska existuje. Čirá radost.
Říjnové zápisky do čtenářského deníku by vypadaly takto: Cormac McCarthy – Všichni krásní koně. Moc hezké, hypnotické, náladotvorné. Andrea Rourke – Když umřel Bowie. Překvapivé, místy mrazivé, místy zábavné.
16. října jsem byl pozvaný do Knihovny Václava Havla na besedu o Jaroslavu Foglarovi. Moc jsem tam toho za ty dvě hodiny neřekl, ale to bylo především proto, že dalšími diskutujícími byli moc chytří a bravurně se vyjadřující pánové, které bylo radost poslouchat. Vysloveně mě nadchl Pavel Hošek, jehož Evangelium podle Jaroslava Foglara právě čtu. Moc rád bych někdy dokázal formulovat a verbalizovat myšlenky tak pregnantně jako on.
21. října proběhl v Libčicích nad Vltavou koncert Tria Ivana Hlase, který jsem z nepozornosti pomáhal organizovat. Skončilo to třeskutým úspěchem, což je sice fajn, ale na druhou stranu kvůli tomu hrozí, že se zapletu ještě do nějaké další podobné radovánky.
Celý říjen jsem poslouchal novou desku kapely Terrible 2s – Dotýkať sa oblakov. Snad si ani nedokážu představit vhodnější desku k podzimnímu poslechu.
Nakonec ten říjen vlastně tak nekulturní nebyl.

Fumasův říjen 2023 (vtipnější název mě nenapadl)
V říjnu jsem četl, již podruhé, poprvé to bylo, když před pár lety vyšly, Povídky Jana Zábrany. Povídky někde mezi Hrabalem a Škvoreckým. Jen, řekl bych, trochu drsnější. O Zábranových zkušenostech s komunistickým režimem jsem psal v červencovém s(a)lonu.
Pak jsem dostal chuť znovu přelouskat Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší. Tož tak činím.
Na youtube je album zapomenutého písničkáře Johna Phillipse. Není to ten slavný od Mamas and Papas. Tohle byl britský hippík, žijící s rodiči na konci šedesátých let v Zimbabwe. Vystupoval prý v ženských šatech (nikde na webu se nedá najít fotografie) a hudebně i textově ty písničky trochu připomínají Donovana nebo třeba Incredible String Band. V roce šedesát devět vydal LP jednoduše pojmenované John, které záhy po vydání zabavila a zničila policie. Představitelé apartheidu se prý báli, že ta deska způsobí pouliční nepokoje, ne-li převrat. Alba se dochovalo jen pár kusů, které se dnes prodávají za velké peníze. V sedmdesátém šestém se John Philips ještě pokusil natočit druhou desku, ale ta již nevyšla. Studiové pásky se před nedávnem našly, ale zatím někde leží, vydání se prý chystá… Zemřel zapomenut někdy v polovině devadesátých let.
https://www.youtube.com/watch?v=8Gb4-pNhqBo
Z domácích nahrávek jsem poslouchal všechno možné. Kompletní Dar stínům a Pták utrženej ze řetězu od DG 307. Víc se mi líbí koncertní nahrávky oproti studiovým, hlavně kvůli srozumitelnosti.
Michal Bystrov vydal vlastním nákladem album Tajný eso. Nahrávku jsem znal už z dřívějška, byla na webu. Úžasné texty, úžasná muzika, vřele doporučuji. Je tam pár věcí, ze kterých mně skoro běhá mráz po zádech.
https://michalbystrov.bandcamp.com/album/tajn-eso
Absolvovali jsme dvě pražské komentované vycházky. Prohlédli jsme si (i zevnitř) žižkovské Nákladové nádraží a továrnu Koh-i-Noor. Obou míst se chystají zmocnit developeři a "moderní" architekti, takže je nejvyšší čas je vidět (ta místa) v původní, byť omšelé podobě. A vyfotit. Pražský genius loci na mnoha místech povážlivě rychle mizí.
Vyšel časopis Hlavec. Rozdávali jsme ho v Čítárně Unijazzu, hrál Nohaband, Tomáš Toman a Původní Bureš. Vyhořelo mi tam kytarové kombo, ale pan Šámal ho za pár dnů opravil. Doslova na počkání :-). Dobrá zkušenost :-).
Do kina jsem se za celý měsíc dostal jen jednou. Film Dvojí život od Roberta Wieneho asi nepatří k tomu nejlepšímu, co pan režisér natočil. Je možné, že byl v roce 1930, kdy tenhle opus vznikl, poněkud zaskočen nástupem zvukového filmu, ale hlavně scénář není tak vtipný, zábavný a překvapující jako u Orlakových rukou (vřele doporučuji), nebo u Kabinetu doktora Caligariho (naprostá klasika).
Za Knihkopcem, u nás v ulici, jsme hráli petanque. Milá záležitost.
No a poslední víkend jsme měli rozdělený mezi moštování jablek (25 litrů, úroda nebyla velká) a návštěvu Českého ráje (dušičky, rodinný hrob...).
Dopsáno 31. 10. v 10:31. Poslouchám Neduhovo Extempore (Pohřeb funebráka) a chystám se vkročit do listopadu.

Hugův zářijový rychlos(a)lon
Konec měsíce je tu a přísný šéfredaktor už přešlapuje u mého pracovního stolu, nedočkavě vyhlížeje nového Modrého s(a)lona. Tak se s tím tedy nebudu párat a rychle to sem naflákám, ono toho koneckonců zase tolik nebude.
V měsíci září léta páně 2023 jsem neviděl žádný zajímavý film ani divadelní hru.
Vyšla nová deska kapely Povodí Ohře, nazvaná Místo odpočinku. Je parádní! Poslouchám to pořád dokola. Takový ten pocit, když dostanete přesně to, co jste čekali. Druhého listopadu budou křtít tento skvost v Praze ve Futuru. Těším se!
16. září jsme s kapelou Hugo a já hráli v kostele ve Studnici. Byl to jeden z našich nejpovedenějších koncertů. Hráli tam i Sacrapes, což je kapela, kterou bych vám rád doporučil. Jsou skvělí, skoro nekoncertují a nemají žádnou nahrávku. Jednou je pozvu do Prahy, protože to fakt stojí za slyšení.
Jinak, jediný koncert, na kterém jsem byl čistě jako divák, proběhl u nás doma v obýváku. Fumas i Člověk krve zahráli jako z partesu. Moc se mi to líbilo.
S knížkama jsem neměl moc štěstí. Jo Nesbø – Macbeth. Co na to říct? Myslím, že si autor ukrojil příliš velký krajíc. Po zhlédnutí všech 40ti dílů seriálu Babylon Berlin jsem zkusil Volkera Kutschera a jeho knížku Marlow. Popravdě? Překvapuje mě, že tak dobrý seriál může vzniknout na základě tak slabé knižní předlohy. To Tři kapitoly od Daniela Hradeckého, to byla jiná káva. Nebo spíš pivo. Rok prošlý Braník ve dvoulitrové petce. A aby nevznikl omyl – myslím to jako poklonu. Maximální autenticita. Text až na dřeň. Mám to jinak, ale tenhle vhled do života v závislosti mi byl zapotřebí.
V nakladatelství CooBoo mi vyšla knížka Neplavec. Čekají mě nějaká čtení a konečně už i koncerty.
Tak, pane šéfredaktore, tady to máte a udělejte s tím, co je třeba…

Fumasův pohled do kalendáře (září 2023)
Koukám do kaledáře, abych si připoměl, co bylo. První zářijovou sobotu jsme pořádali náš mikrofestiválek Chřeštění. Nebudu vyjmenovávat účinkující. Na webu je na různých místech k vidění plakát. Všichni se chovali slušně :-) a festival proběhl v takřka hippiesácké atmosféře. Společně s místním kytaristou Lachtanem z Kapely marnosti jsme složili a zahráli (s celým Původním Burešem) píseň Chřešťovický Venouš. Text vypráví o sošce muže, ne nepodobné svému ženskému protěšku, nalezené v místním kravíně.
Na koncertě Původního Bureše v holešovické Prazelenině jsme natáčeli další záběry do připravovaného klipu Blázen v garáži.
V Koletu pod Libeňským mostem se podařilo uspořádat songsterský večírek (Marka Míková, Jakub Noha, Hanzík, Jirka Pazdera, Fumas, Ondřej Klestil, Mates von Lunapark a Sanjin).
Různí lidé dávali k dobru narozeninové oslavy. S Původním Burešem jsme hráli v pivovaru Moucha (kdo nezná, tomu doporučuji), další večírek uspořádal hudebník (kapela Mantaban) Jirka Hodina v sakristii a kryptě (!) Nejsv. Salvátora.
Výlety: Návštěva a prohlídka mlýnu rodiny Šaškovy v Českém středohoří. Zachovalé původní vybavení, stroje atd. Z výše zmíněné rodiny pocházel vynikající ilustrátor Miroslav Šašek, který je autorem řady cestopisných a poznávacích knih a spolupracoval též se Svobodnou Evropou. 
Další víkend v pražské Podbabě jsme, po vynikajícím obědě (ovce, pivo z Břevnova, knedlíky, špenát, zelí...), absolvovali výstup na kopec, kde byl před lety do soklu po zrušeném stožáru elektrického vedení zasazen kříž. Zde se konala krátká bohoslužba (Jaroslav F. Pechar) a koncert (Noha, Fumas, Pechar...). Krásné místo i lidé :-). Poté jsme se s Danou přesunuli do Libčic, kde jsem měl u Huga v obýváku společný koncert s Člověkem krve. Krásné místo i lidé :-).
Tradiční výlet do Českého ráje. Zrcadlová koza, Rotštejn, Klokočí, Klokočské průchody... V Turnově je otevřena nová pivovarská hospoda (Turnovský měšťanský pivovar). Dali jsme si výbornou extrahořkou osmičku. U Zrcadlové kozy pak klasickou jedenáctku z pivovaru Rohozec a pak ještě moc dobré pivo v Bukovině v Centru Kairos (vegetariánské občerstvení), ale už si nevzpomenu, z jakého pivovaru bylo. Ušli jsme cca 17 km a užili si to.
Přečetl jsem knihu Patricka Chamoiseau Otrok stařec a obří pes. Originál je psaný ve francoužštině řádně kořeněné kreolštinou, jazykem, kterým mluvil autor celé své dětství. Všechna čest překladatelce paní Fučíkové. Čtu Book of Days od Patti Smith. Kniha inspirovaná autorčiným instagramovým účtem. Na každý den fotografie (převážně instantní) a text. Od Patti jsem zatím přečetl asi vše, co v češtině vyšlo. Tohle mám anglicky, tak navíc trénuji znalost jazyka.
V divadle jsme tenhle měsíc nebyli. V kině jen jednou, v Ponrepu na filmu Rej (Der Reigen) z roku 1919.

Asta Nielsen a Conrad Veidt

Film natočil Richard Oswald, na piano k němu krásně hrál Vojta Havel a představitel hlavního padoucha Conrad Veidt (hrál také v Kabinetu Dr. Calligariho, v Orlakových rukou atd.) byl naprosto famózní. Předfilm On následníkem trůnu s Haroldem Lloydem nebyl o nic horší.
Co jsem poslouchal? Narazil jsem na cca půlhodinový dánský film s Karlem Krylem. Je z roku 1973 a energie, obrazová i hudební, která z toho jde, mě skoro srazila ze židle. S tou židlí přeháním, byl jsem s noťasem na kanapi. Vřele doporučuju:  https://www.youtube.com/watch?v=nncZXnJJA9A&t=1194s.
A úplně na závěr: Po výletě v Českém ráji jsem se ještě dovlekl do Salonu Letná, kde měl recitál kamarád František Kostlán. Přišel jsem pozdě, ale stejně si to užil. Krásně zazpívala i Frantova žena Věra a Karel Navrátil z kapely Hazuka (a dalších). Teď poslouchám Františkovo nové album Trosečníci. A vřele doporučuji. Howgh.

Hugův srpnový lehce podvyživený slon
Tentokrát budu s tímhle psaním rychle hotový. Skoro nic jsem totiž neviděl ani nečetl a skoro nikde jsem nebyl. Nevím proč. Tak například koncert jsem neviděl vůbec žádný. Fakt.
V antikvariátu v Dlážděné jsem narazil na moji oblíbenou knížku Seznam sedmi od Marka Frosta. Přečetl jsem si ji tedy znova (asi potřetí) a znova mě to nadchlo. Je to fakt skvělá kniha a velmi důrazně vám ji doporučuji. Pak už jsem spíš jen ze studijních důvodů přelouskal dva oceňované tituly z ranku dětské literatury – Fánek Hvězdoplavec (od Jany Šrámkové) a Bitva o diamant (od Báry Dočkalové). Tyhle knížky dostaly všechny možné ceny, tak jsem chtěl zjistit, jestli jsou vážně tak dobré. A víte co? Jsou.
V Galénu vyšlo 3CD se starými koncertními nahrávkami Čundrgrundu. Čtenáři těchto řádků jistě vědí, kdo v ČDG hrál, tak se tu o tom moc nemusím rozepisovat. Skoro všechny ty písničky samozřejmě budete znát, ale i tak je to fajn.
Pak jsem si ještě pořídil výběr Špejchar 1969 – 1991 od Vladimíra Mišíka na LP. Tohle už asi zná úplně každý, takže co o tom psát…? Mám moc rád písničku Třináctej plat!
A jsme skoro na konci. Pak jsem ještě obětoval mnoho drahocenných hodin života sledování seriálu Babylon Berlin a vzhledem k tomu, že jsem teprve v půlce třetí série, ještě mnoho hodin je přede mnou. Podívaná je to ovšem parádní!
No a je to. Pár navštívených zajímavých míst (Český les, Žlutice, Manětín) a jinak fakt už nic. Kluci z Bohemky jsou těžce z formy, takže o fočusu kdyžtak někdy jindy.
No, nevim, jestli se s touhle morálkou můj modrý slon dožije zimy…

Fumasův poněkud nahuštěný srpen
Hned zkraje měsíce jsem si v roli písničkáře zahrál na poutním festivalu Sněženka, který pořádá Agnes Jůdová v jihočeských Jílovicích. Výborná vystoupení Jakuba Nohy, Agnes Jůdové, atmosféra hektická, nicméně přátelská a příjemná... Dále pak s kapelou v pražském Café na půl cesty. Vlnící se početné publikum mě naprosto dostalo. Díky :-) Následoval festival Dunění v Měcholupech u Sedlčan. Velká pohoda, spousta kamarádů a nejlepší zvukař na světě! To myslím vážně. Z dalších účinkujících jsme viděli jen výbornou, pubrockovou Kraví tmu. S Loutkobandem, kapelou spolku Loutky v nemocnici, jsme absolvovali vystoupení na pražské Letní Letné. Co se týče téhle akce, chválou bych asi trochu šetřil. Oproti menším festivalům poněkud méně vstřícnosti ze strany technického zabezpečení... Diváci se ovšem z našeho vystoupení radovali.
O festiválku Chřeštění, který pravidelně pořádáme, se tu rozepisovat nebudu. Proběhl v klidu a pohodě druhého září. Proto se k psaní Modrého s(a)lonu dostávám až teď.
Jediný koncert, který jsem viděl a nehrál na něm, byli Ohm Square v Balzám Café v Písku. Tahle kapela mi celá léta tak trochu unikala. Pár věcí jsem někde zaslechl, ale až teď celý (výborný) koncert. Skvělá zpěvačka, pěkné projekce, zážitek...
Co jsem četl? Posmrtně vydanou knihu Proti proudu od letos zemřelého publicisty, hudebníka, znalce kartografie, znalce Boba Dylana, propagátora tradičního blues, muže mnoha profesí a zájmů Jana Sobotky. S Honzou jsme se znali, hlavně z festivalu Otevřeno v Jimramově, kde jsme oba vystupovali, seděli jsme spolu párkrát i bufáči v Klementinu, kde pracoval. Honza byl tradicionalista v tom nejlepším slova smyslu. Při čtení knihy jsem měl neustále u ruky počítač a hledal hudební ukázky. Dobrodružství...
Na tohle vlastně navazuje film, který jsme si (někteří z nás již podruhé) pouštěli na chalupě. Jmenuje se Crossroads, je z roku 1996 a hned v prvních záběrech kráčí bluesman Robert Johnson na jistou křižovatku kdesi uprostřed Missisipské delty. Říká vám to něco? Film pak pokračuje o padesát let později, kdy mladý talentovaný kytarista unese z vězeňské nemocnice starého bluesmana...
Co jsem poslouchal kromě venkovského blues ze třicátých a čtyřicátých let? Organisation, kapelu která by se dala označit jako (před)Kraftwerk (album Tone Float z roku 1970 https://www.youtube.com/watch?v=ITV_gE2dvHU ), zapomenuté garážové psychedeliky Strawberry Window z roku 1967 (jejich nahrávky se prý nedávno našly na poličce v komoře doma u kytaristy https://www.youtube.com/watch?v=jx9PzxOjptc ) a včera jsem opět narazil na píseň The Ostrich, kterou natočili The Primitives, kapela ve které hráli Lou Reed a John Cale ještě před VU, v roce 1964. https://www.youtube.com/watch?v=5r998weOUiM
Samá historie...
Co na závěr? Mám pocit, že jsem během srpna neustále přejížděl z místa na místo (ke koncertům ještě rodinné oslavy, slíbené návštěvy...). V autoservisu mi omylem odpojili ABS a propadl mi řidičák. Jdu to napravit.

Hugův modrý (červencový) elefant
Vyhecován Fumasem, zkusím zase po letech něco napsat. Modrý s(a)lon v mém případě slouží jako takový archiv vzpomínek, ke kterému se občas vracím. Něco jako čtenářský (a filmový a hudební) deník. Ty ze základní školy mám pořád ještě doma v krabici od banánů. Takže:
Četl jsem leccos. Něco bylo fajn, něco moc ne. Z toho, co mě bavilo, by bylo fér zmínit alespoň Trolla od Michala Hvoreckého (byť jinak je to knížka na sebevraždu), Krvavý poledník od Cormaca McCarthyho (skvělé a podle mě asi i dost věrné zachycení atmosféry Divokého západu), nebo Uvnitř banánu od Pavla Klusáka (fascinující přehlídka hudebníků-podivínů). Nejlepší text, který se mi však za posledních několik let dostal do ruky, byl komiks! Grafický román Pod dekou Craiga Thompsona mi úplně vyrazil dech. Velmi autentický, strhující a otevřený popis dospívání. Tleskám.
I filmů pár bylo. Postiženi hudbou (dokument o Tap tap orchestra) přede mě postavil několik otázek, se kterými jsem si pár dní lámal hlavu, což je pro dokument asi fajn. Pointu filmu After dark jsem si sice musel vyhledat na internetu, ale stejně mě bavil. Strhující herecké výkony! Falcon Lake byl zase o dospívání. Doporučuji sledovat společně s patnáctiletým synem. Moc povedené. Včera jsem byl zase po letech v kině. Usoudil jsem totiž, že Indiana Jones a nástroj osudu si zaslouží velké plátno, ohulený zvuk a vůni popcornu.  Nechápu, proč se na tenhle film snesla taková vlna kritiky. Nedovedu si představit, jak lépe by se dal poslední Indy natočit. Dostal jsme mnohem víc, než jsem čekal. Nebojte se toho! Nakonec ještě seriál Life after life. Kvůli Thomasin McKenzie. Ach!
S hudbou to bylo tak trochu na bačkoru. Jasně, nové Zrní (Široko daleko), nebo třeba Alen (Tma) jsou fajn, ale úplně mě to nestrhlo. EP Na správný cestě od kapely Boží muka už bylo o dost lepší (hlavně písnička Tramvaj!). Zaujal mě i Vladimír Javorský se svým Ještě je, ale vlastně jsem nejvíc poslouchal Deep Purple In Rock, kteří se ke mně dostali oklikou z jedné mojí knížky. A taky se mi strašně líbí tahle písnička, na kterou jsem narazil úplnou náhodou: https://www.youtube.com/watch?v=g4wzi67wlqA&list=RDMMg4wzi67wlqA&start_radio=1
Líbilo by se mi, kdyby nějaký takový klip natočil Původní Bureš….:o)
Šťastnou náhodou jsem zhlédl televizní záznam divadelního nastudování Lásky jedné plavovlásky z divadla Na provázku. Příjemně překvapilo!
Mrzelo mě, že mi v divadle unikly Horory z Hrádečku od Anny Saavedry, tak jsem si poslechl alespoň rozhlasovou hru. Fajn.
Na koncertě, je to hrozné, já vím, jsem nebyl žádném.
Tak, tímto odkládám tento text do pomyslné digitální banánovky.

Hug.

Fumasův divoký červenec
Už několik dní se chystám k napsání dalšího příspěvku… Maluju na svinovací plachty obrázky svatých, jako kulisu pro loutkové divadlo kamarádky Radky. To divadlo se jmenuje Koník a představení Přástky a bude se to hrát před Vánoci, takže je nejvyšší čas vše dodělat,  aby děvčata mohla začít zkoušet… Do toho pořád cestujeme, ta plátna a barvy si vozím s sebou… Pořád se něco děje…
Tý jo! Hugo se ozval!
Večer už mi to nemyslí… nechám to na ráno. Červenec…
Dočetl jsem, v minulém s(a)lonu zmiňovaný, Celý život, takto deníky Jana Zábrany. Kniha má 1040 stran. Sedmnáctiletý chlapec si v roce 1948 nečiní žádných iluzí o nastupujících komunistech. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat, ale válka přece trvala “pouhých” šest let. Už v těchle záznamech se projevují první deprese, ale ještě i nějaká naděje. Ta se rozplyne po uvěznění obou rodičů v komunistických lágrech… Čtení je to čím dál tím depresivnější, byť čas od času probleskuje svérázný humor. Zábrana zemřel v roce 1984 a konce komunismu se nedočkal.
Na tuhle knihu mi navazuje samizdatový Život je všude - Almanach 1956. Ten čtu teď. Oficiálně vyšel v první polovině devadesátých let. Josef Pepýt (Škvorecký), Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Václav Havel, Jiří Kuběna, Emil Juliš, Josef Hiršal, Milan Hendrych, Jan Zábrana… Překvapení (pro mě): povídky Milana Hendrycha.
Koncerty:
Nick Mason a Saucerful Of Secrets. Bubeník Pink Floyd hraje s mladými hochy (jsou cca v mém věku) písně raných Pink Floyd. Nádhera, psychedelie, Sid Barrett, swingující Londýn… Byli jsme na nich už potřetí.
Ve Vlčkovicích Purpl Boi, Jakub Čermák a Květy hrající písně Filipa Topola, což činí krásně a dokonale po svém.
Na židovském festivalu v Holešově dámská kapela Nešamá (Zuzana Wirthová, Jana Žalská, Karolína Vančurová). Krásně, citlivě zahrané tradiční, židovské písně. Autorské příspěvky Z. Wirthové mezi ně přirozeně zapadají.
Další den pak Big Band Josefa Hájka Holešov se zpěvačkou Petrou Kuciánovou a Jan Smigmator. Výlet do swingu, ladilo mi to se Škvoreckého příspěvkem ve výše zmíněném almanachu.
V Pravčicích jsme viděli a slyšeli kapelu Kašparova kráva. Vtipný, zábavný bigbít ze Zlína.
A včera povedený večírek s Hanzíkem a Inženýrem Vladimírem na zahrádce před pražským Kaštanem.
Hudební konzervy? Pořád poslouchám nějaké afričany (Mdou Moctar, Tinariwen, Oumou Sangaré…). Pokud potřebujete dobít energii, tak vřele doporučuji Ace Of Cups. Americký dívčí psychedelický bigbít, přírodní úkaz. Těm dívkám je totiž skoro osmdesát. Navzdory tomu hrají jak zamlada. Kapela vznikla v roce 1967 a do roku 1972, kdy se rozpadla, nenatočila žádné album, přestože koncertovali s Jefferson Airplane, Grateful Dead, či Jimmy Hendrixem. Ten tehdy na dotaz britských novinářů co je v Americe zajímavého, odpověděl: “Nic, kromě Ace Of Cups, mají naprosto pekelnou kytaristku!” V roce 2003 konečně vyšly jejich archivní nahrávky. Od r. 2016 pak další tři studiová alba. Oficiální videoklip: https://www.youtube.com/watch?v=6KqPCFw-VHQ
Filmy? Titina psí polárnice na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Animovaný, místy až psychedelický film na motivy skutečné události. Společný let Nobileho, Amundsena a fenky Titiny na severní pól. Film, který jsme viděli v dětském stanu, paradoxně vůbec nebyl pro děti  Alespoň ne pro ty nejmenší.
Co se týče divadla, zažil jsem letní soustředění s naším spolkem Loutky v nemocnici. Zážitků hodně, bylo by to na ještě jednou tak dlouhý článek… ale myslím, že jsem se rozepsal až dost… Vinšuju hezkej zbytek prázdnin.

V letech 2007 až 2013 jsme na webovývh stránkách kapely Původní Bureš společně s naším tehdejším bubeníkem Hugem psali příspěvky do Modrého s(a)lonu. Bylo to takové to, co kdo z nás četl, viděl, slyšel, kde byl, co viděl… literatura, divadlo, kino, konzervy zvukové, zvuky in natura, to jest koncerty… k tomu výlety a nějaké další zážitky, třeba jak kvasit cider nebo jak hrála Bohemka…  A najednou koukám, že od posledního zápisu v Modrém salonu uplynulo devět a půl roku. Hugo s námi přestal hrát, rozešli jsme se v dobrém… Přislíbil, že když bude mít čas, tak do s(a)lonu občas nějaký příspěvek pošle (což asi dvakrát učinil)… já vydržel psát ještě jeden rok a pak jsem se taky odmlčel.
Kdybych v tuhle chvíli nečetl Celý život, čili deníky Jana Zábrany a nebyl na chalupě, kde je trochu větší klid než v Praze, tak bych si tyhle své a Hugovy zápisky nejspíš neotevřel. Teď koukám trochu vykuleně, co všechno mě (nás) v té době potkalo, co z toho si pamatuji a co už vůbec…
Deníky Jana Zábrany jsou naprosto fantastické. Nic osobnějšího a víc dokumentujícího dobu svého vzniku už si asi nedokážu představit. Navzdory tomu, že se v nich autor obviňuje z určité neupřímnosti, či selekce zážitků a myšlenek. Ohromná inspirace.
A teď si říkám proč já pitomec jsem ty svoje zápisky přestal před deseti lety psát? Pamatuji si, co se za těch deset let událo? Určitě ne. Alespoň ne všechno, co bych chtěl. Nemyslím, že bych tím nepsaním nějak ochudil lidstvo. Možná sebe. O vzpomínky. Vzpomníky, pomníky… Nechci se srovnávat se Zábranou, o to nejde… to nejde…
Zkusím oslovit své současné spoluhráče a třeba se někdo přidá.

Takže:
Fumas, devatenáctého června 2023, pokus navázat klubko Modrého s(a)lonu
Ještě není konec měsíce a už je všeho nějak hodně. Čtu výše zmíněný Celý život Jana Zábrany, je to tlustokniha, tisíc stran, jsem ve třetině a nemůžu se odtrhnout. Předtím to byla detektivka od Edgara Wallace Šejdíř Harry (originální název: The Man At The Carlton). Příšerně přeložená, ale příběh svěží navzdory použitému češtinu (patrně google překladač někdy před deseti lety)… Předtím jsem četl Odpoledne křesťanství od Tomáše Halíka. Z toho vidno, že prokládám literaturu filosofickou kvalitním (bohužel blbě přeloženým) brakem, abych se z toho nezcvokl.
V tuhle chvíli poslouchám kapelu Groundhogs, o které jsem se tu před deseti lety vyjádřil s velkým nadšením a kterou si dnes pamatuji velmi, velmi mlhavě… no, spíš vůbec. Nahrávka se jmenuje Split a je z roku 1970 (vydáno 71). Předminulý týden jsem měl v Písku společný koncert s Goldou ze Znouzectnosti. Vystoupili jsme jako dva písničkáři… Dostal jsem tam album kapely Třetí sloka, jmenuje se Jako dort. Skvělé! Výborné texty, vokály… Podobné, ale ne stejné věci svého času dělali Navzájem.  
Film? Předevčírem Ztraceni v Paříži (2016). Dvojice Fiona Gordon a Dominique Abel, takto společnost Courage Mon Amour. Filmy si sami režírují, píší scénáře, sami v nich hrají. V tomhle hostoval Pierre Richard. Jejich filmy bývají přirovnávány k tomu nejlepšímu z Jaquese Tatiho a Charlie Chaplina. Když jsem hledal nějaký životopisný film o Robertu Johnsonovi narazil jsem na snímek Crossroads z roku 1986. Johnson se tam sice objeví, ale není to o něm. Nicméně film stojí za to. Sedmnáctiletý bluesový kytarista unese z policejní nemocnice starého muže obviněného z napadení. Chlapík hraje na foukací harmoniku a slíbí mladíkovi, že ho naučí zapomenutou píseň Roberta J., když ho odveze zpátky do Missisipské delty…
Divadlo? Už není třeba dělat vůbec nic. Naše oblíbené Divadlo v Dlouhé. Kateřina Součková, Jan Frič & kol.
Představení o nicnedělání. Téma, které mi naprosto vyhovuje. Úžasná Marie Poulová sedí skoro celou dobu zády k divákům… Nenudili jsme se ani chvíli. Jen to, bohužel, byla derniéra. Kdo neviděl má smůlu.
Jo a Mám novou kytaru! Teda, nová není, je to Jolana Diskant, rok výroby odhaduji na 1962… Mám ji do Čáji, skvělého hostinského, který točí pivo o dvě vesnice dál od naší chalupy. Když k tomu ještě připočtu mikrofon Shure 565 (narozeniny), který se používal na Woodstocku a zpívali naň Hendrix, Joplinka, nebo taky Fredie Mercury, tak jsem zas jednou docela vybavenej. A k tomu to léto… Joj!