Živé kvety - lovci jelenů
ptal se Petr Hugo Šlik

Bratislavská kapela Živé kvety se poslední dobou dostává čím dál víc do povědomí českých posluchačů. Mají za sebou čtyři povedené desky, přičemž ta zatím poslední, v roce 2005 vydané album Sloboda, zdá se být tou nejpovedenější.
Povídal jsem si s nimi den po jejich pražském koncertě (25.3.) v solidní smíchovské čtyřce U Smolíků a okolo stolu se mnu seděla kompletní kapela (Lucia Piussi, zpěv, kytara; Agnes Lovecká, bicí; Peter Bálik, kytara; Juraj Mironov, basa; Štěpán..., kytara), několik jejich kamarádů a řidička, trpělivě čekající na povel k odjezdu zpět do Bratislavy. Kulisou nám byl přímý přenos hokejového utkání České Budějovice - Pardubice, který však nechával Živé kvety chladnými. Pouze když se strhla mela okolo slovenského gólmana Pardubic Lašáka, komentoval to Peter Bálik rozčileným zvoláním: „Už bijú Janka!"
My jsme ale naše povídání začali z jiného konce.


Jak jste spokojeni se včerejším koncertem?
Bálik: Bylo to výborné. To člověk cítí, když se druhý den probudí s úsměvem na tváři. Když se probudíš a máš takové špatné svědomí, tak to asi nebylo ono, ale dneska to bylo úplně v pohodě.
Agnes: S úsměvem

A to, že jsi hned v první písničce přetrhl strunu, to tě nerozhodilo?
Bálik: To bylo hrozné, protože to je moje nová kytara a já jsem jí chtěl předvést, ale asi na to ještě nebyla připravená. Jmenuje se Ilonka. BB King měl Lucy a já mám Ilonku.

Hráli jste poměrně dost nových písniček. Chystáte novou desku?
Lucia: Chystáme. V srpnu, od 13. do 23. budeme nahrávat v Bzenci na Moravě. Písniček už máme docela dost a ještě se možná něco urodí.
Bálik: To je ještě daleko. Písničky, takový ten základ, už jsou hotové, ale za ten půlrok se toho může ještě hodně stát, takže uvidíme.

Jak jsou pro vás vlastně důležité vaše nahrávky? Co považujete za „finální produkt" vaší kapely? Jsou to koncerty a nebo cédéčka?
Lucia: Já si myslím, že pro kapelu je podstatné hrát. Aby se vyvíjela. Důležité jsou momenty na pódiu, kde se kapele musí společnými silami podařit to letadlo nastartovat. A když se to povede, tak to jsou ty okamžiky, proč kapela existuje. Ta nahrávka je důležitá zase jinak. Podobně jako kdyby jsi psal knihu, taky by jsi jí nechtěl jen tak načmárat, ale dal by jsi si na ní záležet.
Agnes: Vlastně to vždycky vyjde tak, že to cédéčko uzavírá nějakou etapu.
Lucia: My bychom tu desku mohli nahrávat vlastně už dneska, ale těšíme se, že si ty písničky trošku vyhrajeme na festivalech. Když přijdeš do studia a máš ty písničky vyhrané, tak to má pak daleko větší lehkost.

Jakým způsobem nahráváte?
Lucia: Snažíme se to dělat co nejvíc na živo, s tím, že tam pak něco dohráváme. Já třeba zpívám s nimi při nahrávání základů, ale tento zpěv se pak dá pryč a nahrává se znova. Většinou.
Bálik: Snažíme se zachovat princip z koncertu. Někdy se na koncertě přihodí taková jakoby magie, ne vždy, ale když se to povede, tak je to skvělé a my se snažíme tu magii vyvolat i ve studiu. Je to těžké, protože tam máš kolem sebe čtyři stěny a je to takový zvláštní prostředí, jako třeba u psychiatra.
Lucia: Teď zkusíme nahrávat v sále kulturního domu. Chceme tam dostat tu atmosféru sálu. Budeme hrát na pódiu, okolo nás budou mikrofony a doufáme, že tam bude slyšet ten prostor, ten přirozený úder bicích. To se nám hrozně líbilo ve Stoce, když jsme to poprvé zapojili a nahráli jsme první stopu, basu a bicí, tak to znělo přirozeně, přesně jako kdybychom zkoušeli.
Bálik: Obecně se dá říct, že se snažíme, aby nám do toho technika zasahovala co nejmíň, protože dneska už je hrozně dokonalá a tím víc je s ní problémů. Takže se jí snažíme omezit na minimum.

Zmínili jste se o divadle Stoka, které se zdá být pro vaši kapelu velmi důležité. Mohli byste Stoku trochu představit? O co vlastně šlo?
Lucia: V divadle Stoka jsem pracovala, hrála jsem divadlo a dělala v hospodě. Bylo to místo, kde se setkávali lidé, jako jsme my. Událo se tam plno osudových setkání, koneckonců jsme se tam potkali i my s Bálikem. Pak jsme tam zkoušeli a měli jsme tam i první koncerty. Žili jsme tam, patřili jsme tam. Nebyl to nějaký kamenný prostor, kde by jsi byl večer jako host, byl to takový náš domov. Zpočátku jsme hráli i na představeních, kde to nebyly naše písničky, ale spíš scénická hudba.

Jak je to se Stokou teď? Funguje ještě?
Lucia: Ta budova ještě stojí, ale Stoka vlastně už skončila. Už rok je to.

Proč?
Agnes: Staví se tam. Na tom místě bude nové centrum.
Lucia: Vlastně to je možná symbolické, taková poslední rána, která zabila slona. Těch tisíc vos, od byrokracie, přes problémy s magistrátem a s celým tím systémem grantů, do kterého Stoka nedokázala nastoupit, protože na to je potřeba sofistikovaných manažerů a to jsme my nebyli. Takže když přišel ten investor, tak už ten slon, ten brontosaurus Stoka už ležela, už „chrlila z papule" a tohle byla vlastně poslední rána pánů v kravatách, kteří zasadili ten poslední úder.

Co dělají lidé za Stoky teď?
Lucia: Každý něco jiného. Ke konci už tam bylo jen takové torzo. Blaho Uhlár, kamarádka, která vedla hospodu, herečka, která se starala i o ekonomiku a já. My jsme byli vlastně poslední čtyři, kteří to ještě táhli. Herci už dávno pracovali někde jinde, takže teď už je to mrtvé. Nebo řekněme zamražené.

Vraťme se teď k vaší první desce, která je trochu jiná, než ty ostatní. Po jejím vydání jste dost razantně obměnili složení kapely. Jak to tenkrát všechno bylo?
Lucia: Vlastně se dá říct, že dokud jsme nepotkali Ďura, který s námi teď hraje na basu a který tam tehdy přišel dva dny před nahráváním, že bude hrát na klavír, tak to celé fungovalo takovým klasickým muzikantským způsobem. My jsme s Bálikem dělali písničky, oni je zahráli, ale neměli jsme to, co máme teď. Až později, když přišli Agnes s Markem, tak začala fungovat ta pravá chemie. Vždycky jsme chtěli, aby to, co funguje mezi námi s Bálikem, tak aby fungovalo v celé kapele, ale zpočátku jsme neměli štěstí na ty správné lidi.

Jak jste se nakonec potkali?
Lucia: Však jsme na to dlouho čekali, vlastně už jsme ani nedoufali. Dokonce už jsme chtěli hrát jenom ve třech, Ďuro na klavír a já s Bálikem na španělku, ale pak se Ďuro zmínil, že zná nějakou bubeníčku a mně se to hrozně líbilo, protože jsem si všimla, že „baby" nemají takové ty neurotické ambice všechny převálcovat. Párkrát už jsem to viděla, že „baby" hrají zkrátka jinak. Takže jsme se na to začali těšit, už jsme si to malovali a když pak přišla Agnes, takhle si v hospodě sedla proti nám, jiskřičky přeskočili a už to bylo...
Juraj: Bálik se mě tenkrát ptal: „A co, jaká je? Umí aspoň trochu hrát?" Já mu říkal, že je milá, ale že vůbec nevim jak hraje, že to musíme teprve vyzkoušet.
Lucia: Po tom první setkání jsme si volali: „Tak co, jak se ti líbí?" „No mně se líbí hrozně. Skvělá ženská." A potom Bálik říkal, že mu Ďuro říkal, že umí držet rytmus a že to je důležité a rozhodli jsme se, že na ní budeme třeba rok čekat. A hned na první zkoušce se ukázalo, že to půjde.
Bálik: Od chvíle, kdy Agnes přišla, tak se ta kapela začala vyvíjet. Do té doby to trochu stagnovalo a když přišla, tak to něco spustilo. Všechna ta hudba, kterou jsme měli v sobě a kterou jsme nedokázali dostat ven se najednou spustila jako lavina. To byl vlastně první takový velký třesk v kapele, kdy se nám konečně začalo dařit.
Lucia: Když jsme pak na zkoušce seděli takhle v kruhu a najednou tam seděla Agnes a byla opravdu zvědavá na to, co přineseme, tak to je něco úplně jiného, než když tam někdo sedí a takovým tím znuděným hlasem říká: „Tak budeme něco hrát?". Najednou tam byla ona a svítily jí oči a to už je o něčem jiném. Jako když se potkají čtrnáctiletí a založí kapelu, tak nám se to stalo o patnáct let později.

Jak svůj příchod do kapely vnímala Agnes?
Agnes: Já jsem to vnímala stejně. Hned při tom prvním setkání, to ještě nebyla ani zkouška, ale jenom setkání...
Bálik: ..ve Stoce...
„manažerka": ...pátého druhý dva tisíce dva...
Agnes: Já jsem je viděla asi čtyři roky před tím na koncertě ve Štiavnici a pamatuju si, že se mi to vlastně ani nějak moc nelíbilo...
Lucia: ..to byl příšerný koncert! Příšerný...
Agnes: Když mi pak Ďuro zavolal, tak jsem si řekla, že to zkusím a už to setkání bylo takové úžasné, že pak už jsem se těšila na tu zkoušku a chtěla jsem hrát.
Lucia: Vyzvídala tenkrát co hrajeme. Ona přišla z takové hip-hopové garáže a my jsme jí říkali, že hrajeme takový trapný folk.

Máš pocit, že je nějakým způsobem důležité, že jste v kapele dvě ženy?
Lucia: Já jsem o tom nikdy dřív moc nepřemýšlela, ale ty jeskynní pra pra spolky mají něco... že kdo drží oheň, kdo jde ulovit toho jelena....
Agnes: A já dělám co?
Lucia: Ty udržuješ ten oheň. Jako že „kým muži boli na love, ženy robily kokotiny v jaskyniach."
Bálik: Já ho potom ugriluju.
Lucia: Vždyť ano. On tam potom vyběhne s tím sólem někam na toho jelena.
Agnes: A my ti zatím trošku podkouříme...
Lucia:...pod kotlem.
Štěpán: To je dobrý výraz. Vždycky, když Bálik začne hrát sólo: „Bálik loví jelena! Už ho skoro má!"
Agnes: Pokud mu zrovna nepraskne tětiva.
Bálik: Ne, vážně, my to nijak neřešíme, takhle se to prostě vyvinulo. Ale i tak si myslím, že dvě ženské v kapele docela stačí. Kdyby byly tři, to už by bylo zlé.
Lucia: Bálik už ustupuje ze svých pozic, protože mně vždycky říkal, že jedna žena v kapele stačí.
Agnes: Tři kluci taky docela stačí.
Lucia: Myslím, že to je vyrovnané, „dve baby na troch chalanov". Myslím, že kdyby byly tři, tak už by jsme je sežraly.

Má na vaši hudbu nějaký vliv město ve kterém žijete? Všichni, pokud vím, z Bratislavy pocházíte...
Lucia: Asi ano. Ať chceme nebo ne. Alespoň já se snažím ve svých textech zpívat o tom co je okolo mě, ať už symbolicky, nebo konkrétně.
Bálik: Měli jsme takovou písničku: „Bratislavo zkurvená, klakni si na kolena," ale to byl jen takový nápad, který se neujal.

Jak byste popsali Bratislavu někomu, kdo tam nikdy nebyl?
Štěpán: Dvacetivěžatá.
Agnes: Bratislava má mnoho chyb, ale já tam žiji a mám jí ráda. Když jsem tam, tak na ní nadávám, ale myslím si, že kdybych někam odešla, vždycky bych se chtěla vrátit.
Lucia: Záleží na tom, jak se na to díváš. Já jsem vyrůstala v Důbravke, poslouchal jsem Urzsíniho, všechny jeho desky a on jezdil ve stočtyřce a já jsem věděla, že to je On. Takže to je ta Bratislava. Stále posloucháme Štrbku a Ursíniho. Je to tam od nás. Jsme na to snad i hrdí, nebo co. A potom je tam strašně moc idiotů s kterými nechceš nic mít.
Bálik: A to se zase nedá, protože těch je tak moc, že se s tím prostě nedá zápasit. Bratislava je takové zvláštní místo, protože komunisti tam zbourali polovinu starého města, takže teď je taková neúplná. Jdeš po ulici a najednou se ocitneš na místě, kde není nic. Tam, kde by měly stát domy, tak tam je holá pláň.

V jedné z nových skladeb, které jste včera hráli, byl rým: „Jsi prázdný Bratislavský hrad"...
Lucia: Ty si to pamatuješ?! Ó!
Bálik: Zrovna ten hrad je takový neútulný. Člověk tam přijde a hned chce utíkat někam pryč.
Lucia: To je takový hrad u kterého máš vždycky pocit, že je prázdný a fouká tam.

A co tam vlastně je?
Juraj: Nějaké galerie a muzea, které jenom tak proběhneš a nic z toho nemáš.
Agnes: Je tam Moravianská venuše.
Lucia: A ta je dobrá, tu jsem náhodou viděla.
Bálik: On ten hrad je vlastně takový symbol prezidenta, ale ani ten tam nebydlí.
Lucia: A je tam výhled na Petržalku, což je taková betonová džungle...
Agnes: Každý správný hip-hoper je z Petržalky.
Bálik: Hip-hopová scéna je teď hodně silná v celé Bratislavě.

Vy sami se cítíte být součástí nějaké širší scény? Existuje na Slovensku taková s kterou se ztotožňujete?
Lucia: Tak částečně. My máme rádi něco z punku, něco i z toho hip-hopu, ale to jsou všechno strašně uzavřené světy a my bychom nejraději ty hranice zrušili.
Bálik: Ona je Bratislava vlastně docela malá, takže tam jsou všichni dohromady. Pankáči vedle hip-hoperů...
Lucia: Ale není to tak, že by ty skupiny nějak vzájemně pronikaly, oni jsou hrozně uzavřené. Každá ta skupina má svoje odznaky. Je tam taková malost, jako v celé kultuře.

Jak často vlastně koncertujete?
Juraj: Minulý rok jsem to počítal, že jsme měli třicet sedm koncertů za rok.
Lucia: Je to hodně nebo málo?

Objíždíte přes léto festivaly, nebo jedete radši na dovolenou?
Agnes: Zrovna poslední léto bylo dost o kapele. To jsme hráli stále.
Lucia: My jsme to tak chtěli, abychom si zahráli. Až toho budeme mít plné zuby, tak uvidíme, ale zatím to jde. Nechceme hrát tak, abychom se uštvali.
Agnes: Nechceme se netěšit na koncert.

Stalo se vám někdy, že jste měli dva koncerty za jeden den?
Lucia: Ne!
Agnes: Myslím, že jeden koncert za večer úplně stačí. Pokud má být dobrý.
Lucia: To je jako kdyby jsi měl dvakrát za den narozeniny.
Bálik: My navíc ty koncerty většinou pak ještě oslavuje, takže kdybychom měli dva koncerty za den, tak bysme museli i dvakrát oslavovat a takhle dlouhý den zase není.
Agnes: Pro nás už bylo dost vyčerpávající, když jme jednou hráli tři dny po sobě.

Do Čech jezdíte jak často?
Agnes: Poslední rok bych řekla, že hrajeme častěji v Čechách, než na Slovensku.
Bálik: Řekl bych, že v tomto nám hodně pomohl televizní pořad Ladí neladí, kde jsme zahráli a od toho momentu nás vlastně lidé z Čech zvou. Teď vlastně taky na Rádiu 1, kde pouštěli nějaké naše skladby v hitparádě... To je zrovna docela zvláštní, protože třeba Komíny, to je vlastně písnička o Bratislavě, kde se zpívá o regionálních věcech a přitom se to líbí i lidem v Čechách, nějakým způsobem to funguje. Je to jak film z nějakého místa, který tě fascinuje.

Lucie, ve tvých textech se často mluví o konkrétních lidech. Poznávají se? Setkala jsi se někdy s tím, že se to někomu nelíbilo?
Lucia: Naštěstí ne.
Agnes: Zatím byli všichni poctění.
Bálik: Protože většinou zpíváme o příjemných lidech.
Lucia: Vlastně jsme měli jeden takový problém. Máme písničku, která se jmenuje „Miriam vraví" a Miriam byla jedna „baba" ze Stoky a té se to moc nelíbilo. Ale ta písnička jenom vycházela z její osoby a pak se vyvinula nějakým fiktivním směrem. Jednou jsem jí přinutila pořádně si poslechnout ten text. Na záchodě jsem jí ho celý odříkala, aby viděla, že to není o ní a ona se tak usmála a řekla: „To je o mně!" A pak už k tomu nic neměla.
Bálik: V písničce „Dni ako komíny" zase je Stanko Bachled. To je náš dobrý kamarád, který už teď žije v Praze a když tu písničku začali hrát v rádiu v Čechách, tak mu začali esemeskovat kamarádi: „Hele, vole, já jsem tě slyšel v takový písničce. Jseš to ty?"
Juraj: Ještě máme jednu písničku o reálné osobě, ale tu už teď moc nehrajeme. Patron beznádeje.
Lucia: To byl můj soused. On se přestěhoval z většího bytu do menšího a všechny peníze, co mu za ten byt dali, propil. On to tak bral. Mělo to svým způsobem takovou eleganci.
Bálik: To je veliké plus pro písničku, když v ní je nějaký skutečný příběh. Protože potom funguje stále.
Lucie: Podle mě je geniální, když se povede udělat písničku a ten příběh, co je v ní, je skoro jak povídka. To je takový ideál, který mám. Tom Waits má některé takové písničky. Ale písničky můžou být různé, na písničce je skvělé to, že můžeš použít různé styly vyprávění. Některá může být jen taková symbolická, jiná může být z těch nejkonkrétnějších věcí.
Bálik: Písničky mají tu výhodu, že se šíří vzduchem. Knihu si musíš najít a pak jí číst, ale písnička k tobě přijde sama, trvá tři minuty a když se do ní zaposloucháš, tak ten účinek je okamžitý. A když se podaří, tak řekne o mnoho víc. Někdy je písnička víc než celý román.
Lucia: Například jedna z těch nových, „Plynúť", ve které zmiňuji ten Bratislavský hrad, tak to mě zrovna potěšilo, že to se tak samo vyrojilo, byl to takový nález. Někdy musíš písničku vykopávat ze zemně jak diamant, ale někdy je to snadné. Přijdeš k ní, nikdo tam není a utrhneš si jí jen pro sebe.

Máš nějakého oblíbeného slovenského textaře?
Lucia: Oni ti slovenští textaři... Jediný, který ještě tak nějak obstojí a ani ti není nijaký idol, tak byl snad Lasica, ještě když měli se Satinským ty písničky, tak to byla vážně sranda... Podle mě je zvrhlé, že třeba v Americe máš různý Spriengsteeny, kteří přišli z nějakého života a začali zpívat písničky, vlastní texty, podle toho života a naši textaři akorát někde sedí, vyrojí se ve skleníku vypěstovaná nějaká „papula", která akorát otvírá ústa a tento umělohmotný pisálek píše, úplně to skřípe tím perem a nějaký jiný umělohmotný papoušek to pak zpívá a to je jako písnička. To je nic s ničím. Tady v Čechách máte alespoň takové lidi, jako byl třeba Kryl, který je podle mě úplný génius, písničkový hrdina. Ten zpíval vlastní prožité věci a takové lidi mi nemáme.
Bálik: U nás takový byli snad jen Štrbka s Urzsínim. Oni dělali takovou hudbu, kterou jsem nikde jinde neslyšel.
Lucia: Přitom je úplně světová. Rovnocenná třeba s Dylanem. Fakt si to myslím.
Bálik: On ten Štrbka je strašně specifický. Ne každý ho objeví, nebo přijme, protože na to člověk potřebuje čas.

Jak vznikají vaše písničky?
Bálik: Snažíme se zjistit co ta písnička potřebuje, hledáme její tvář a někdy to fakt bolí, než to dáme dohromady...
Agnes: ...někdy se to ani nepodaří.
Lucia: To je pravda. Klinickou smrt měla snad každá. Přitom je to strašná záhada, protože někdy se vrátíš na začátek, zahraješ to úplně stejně a přitom je to úplně něco jiného.
Bálik:  Ty řešení jsou nakonec úplně jednoduchá, ale přijít na ně je strašně složité.

Vy sami jste se dost podíleli na tvorbě obalů svých posledních dvou desek. Jak k tomu došlo?
Agnes: Došlo k tomu spontánně. Obal naší druhé desky, V dobrom aj v zlom, dělal Bálikův bratr a my jsme se zkrátka rozhodli, že to zkusíme sami.
Lucia: Co si sám neuděláš, to nemáš.
Agnes: Teď už se na to docela i těšíme.
Juraj: Agnes má vlastně jako první z nás digitální foťák.
Agnes: Chodíme ještě s Heňou po Bratislavě a fotíme. Potom to v kuchyni dáváme nějak dohromady. Fotky kapely, které jsou na obalu desky nám ale dělal výborný fotograf Filip Vančo. On učí dokonce na ŠUPce a dělal nám fotky už na první desce. Teď bychom se měli fotit znova, protože nemáme žádnou fotku se Štěpánem.

Proč vlastně odešel váš minulý kytarista, Marek Pastier?
Lucia: On se tak rozhodl sám, říkal, že se cítí nedocenněný. Chce si teď založit něco vlastního, tak snad se mu bude dařit. Pro nás to byl docela šok.

Jakuba jste našli kde?
Lucia: My už jsem se znali z dřívějška.
Agnes: Lucia už ho měla v rukávě.
Lucia: Já jsem přišla pracovat do Artfóra a hned jsme si padli do oka. Říkal mi, že hraje na kytaru, tak jsme se bavili o hudbě a zjistili jsme, že máme stejný vkus. On chodil na naše koncerty...

Zdá se, že v tomto máte docela štěstí...
Bálik: Po tolika neštěstích na lodi, nám to teď „Pánbožko" vrací.
Lucia: Možná je to i tím, že ty už teď čerpáš z těch zkušeností. Už víš, že se nechceš na nikoho dívat, jak hraje rychle na kytaru, že to tě nezajímá, že to důležité je v člověku. Jestli má rád podobné věci, má podobný humor... Ať Jakub sám řekne.
Jakub: Lucia jednou zavolala, jestli bych to nezkusil, tak jsme se sešli u Bálika doma. Zkusil jsem to.... Tak to bylo.

Takže ty jsi Živé kvety předtím sledoval?
Jakub: Jasně, já jsem na ně asi tak rok chodil na koncerty a to bylo takové... Já jsem viděl samozřejmě všelijaké kapely, některé hrály dobře, jiné hůř, ale z nich vyzařovala taková radost. Tak jsem tam tak stál pod pódiem a říkal jsem si, koho bych tak mohl vystřídat...
Lucia: My jsme ho ale opravdu potřebovali. Bez Marka jsme měli jenom jednu zkoušku a to bylo jako když máš nějaké elektrické vedení, které nesmí být přerušené, tak najednou to přerušené bylo. Najednou tam byl nějaký nevodič, jakási černá díra po Markovi a nefungovalo to.
Agnes: On už tam nebyl, ale přitom jako by tam stále byl.
Lucia: Na další zkoušce už byl Jakub a hrál. Je jedno jak, ale najednou to zase začalo fungovat.

Byla by jsi, Lucie, ochotná napsat text pro někoho jiného, nebo naopak zpívat text někoho jiného?
Lucia: Já bych klidně zpívala. Jednu písničku jsme dokonce takovou měli. Zpívala jsem kousek básně od Dobrovodského „Vypadni z rovnej čáry.".
Juraj: Párkrát jsme hráli Karavanu mraků od Kryla.
Bálik: Jednou jsme jí hráli v Pardubicích a po koncertě za námi přišli nějací lidé a ptali se, co to bylo za country písničku.
Lucia: My jsme byli šokovaní, že to nepoznali. Já jsem od třinácti „fičela" na Krylovi. Každou neděli po obědě jsem to poslouchala a oni to nepoznali.

Stalo se vůbec někdy, že tě někdo požádal o text?
Lucia: Ve Stoce jsem se skamarádila se Sylvií Josifoskou, která tam mívala takové bluesové pondělky a ona stále plakala, že nemá žádný text, tak já jsem se jí hned nabídla, že jí něco napíšu. Tehdy se mi zrovna nějak dařilo, tak jsem hned přišla domů a něco jsem napsala a když jsem jí to pak přinesla, tak ona hned: „A proč je tady děcko a ne dítě?" a tak... Takže to nakonec hrajeme zase my.
Bálik: A proč je tam vlastně to děcko?
Lucia: Ale to bylo jenom v nějakém mém „macherském" záchvatu. Tenkrát jsem hrála na kytaru, složila jsem pár písniček a měla jsem pocit, že můžu skládat pro kohokoliv. Oslovili mě i jiní, třeba kapela Hex, ale to se mi zase nechce, psát jen tak pro kohokoliv.

Pro koho by jsi třeba ráda napsala text?
Lucia: Na Slovensku snad ani nikdo takový není. Nevím... To je právě ten problém, když nemají co říct, tak proč chtějí zpívat? To je dost absurdní. Podle mě má zpívat ten, kdo touží něco říct.

Poslední otázka je pro Petra. Máš nějakého svého kytarového hrdinu?
Bálik: Já když jsem začal hrát na kytaru, tak všichni kamarádi okolo mě hráli daleko líp, virtuózně a já byl úplně na chvostě. A tak jsem si říkal: „Kurňa, nemám na ně, co budu dělat?" A potom jsem objevil Keitha Richardsa, který není žádný virtuóz a toho jsem se potom držel jako klíště. Jako že když on to dokázal, tak to dokážu i já. Od té doby jsem vždy sledoval hráče, kteří nebyli jen kytaristy, ale i písničkáři, jako třeba Neil Young, nebo Lou Reed, protože oni všichni využívají tu kytaru ne k tomu aby se předvedli, ale ty jejich sóla jsou vždy součástí skladby. Pohánějí tu hudbu nějakým způsobem dopředu. Celý ten princip hraní na kytaru je přece v tom, pohnout tu písničku ještě dopředu, nějakým způsobem jí vyhecovat až do maxima. A to je takové moje krédo. Kašlu na nějaké virtuozní věci, já si ty svoje sóla nepamatuju, pokaždé je hraju nějak jinak. Lidé se pokoušejí lítat různým způsobem a přitom stačí vzít do ruky kytaru. Kdysi jsem měl takovou učebnici Škola hry na kytaru a tam bylo takové motto od Beethowena: "Jediný nástroj, který nahradí orchestr je kytara."
Lucia: Zas, když se ptali Bacha, už tenkrát, kolik ještě hudby se dá na světě vymyslet, tak on odpověděl: „Víte kolik písniček ještě nebylo vymyšleno v C-dur?"