Recenze:

…tohle Sáru baví, co dál k tomu říct... Dalo by sa začať aj tak, že podobnú partiu muzikantov, čo hrajú najmä pre radosť a pár kamarátov, dnes nájdete v každom druhom pražskom klubíku, krčme, či hudobnom kafé. A nebola by to nepravda, lebo v Prahe, chvalabohu, to teraz naozaj žije. Je plná pesničkárov podobných Původnému Burešovi napríklad i tým, že ani ich hudobný progres príliš netanguje – na sebavyjadrenie si ešte stále vystačia so starým dobrým akustickým prototypom zlatých šesťdesiatych. Bigbítové, rockové, folkové, punkové, šramlové, či psychedelické - tak všelijako hovoria o aranžmánoch svojich piesní na tri akordy (o štvrtom nehovoriac) podľa toho, koľko sa ich kde a s akými nástrojmi práve zíde a či je k dispozícii nazvučené pódium v klube, alebo len čisto anplagtový stôl v rohu krčmy.
Původní Bureš je však aj trochu iný. Původní Bureš je už štvrťstoročie stará, nielen pražská klubová a hospodská legenda, ktorá sa líši a pýši napríklad tuctom vydaných albumov. Na svoje si opäť neprídu školení melomani, čo zvyknú počúvať s partitúrou v rukách, aby zistili, či v siedmom takte spevák zaladil s Gdim. A že kto si teda na čo príde? Tí, čo si za dvadsaťpäť rokov už zvykli na svojstojný spev a nebohatiersky hlas lídra a autora všetkých piesní na tomto albume, Jaromíra Františka Fumasa Palmeho, na jeho brutálnu pražštinu, ktorou vás švacne cez uši hneď prvými slovami prvej piesne na albume: „... opälä sä hrobařä...“ (Na louce); na jeho hravé, poetické, vtipné, no vôbec nie plytké texty: „… budu tvůj orgán a ty budeš můj Karel Sabina...“ (Sabina 1984), „... tatíček Harapes, kdepak as tančí dnes...“ (Těhotná baletka); na zdravý nadhľad, odstup a vervu celej kapely: „... Když tahle kapela / spustí tu mojí / jako když kojná / dítě kojí / jako když zahradník / záhon hnojí...“ ( Vítejte v cirkusu)...; na zámerne necizelovaný kuchynský zvuk nahrávok, ktoré v rozjazde zaznejú tu ako raný Dylan s ohŕkanou gitarkou (Mr. Kdokoli), tu ako harvestovský Neil Young (Blues nezaměstnanýho chlapa), inde ako drievny elektrobigbít (Na konci duhy); na už tradične pekne graficky uchopený obal cédečka – líder Fumas je, okrem iného, aj knižným ilustrátorom. Čiže, tí si prídu, ktorí si zvykli, ba si toto všetko aj obľúbili.
Duch Původního Bureša stojí a padá, leží aj beží s lídrom Fumasom, to je jasné. Bez jeho výborných textov a všestranného osobného vkladu je Původní Bureš nemysliteľný. Nemysliteľný je ale aj sám Fumas – a to býva u zoskupení tohto druhu zvláštne a príťažlivé – bez všetkého a všetkých v Původnom Burešovi i okolo neho, publikum nevynímajúc.

Nový Populár - Gaco Novomesský 

„Toto album vzniklo jako sběrný do­kument,“ upozorňuje na obalu svého nového CD Fumas a spol. A oprav­du: kousek byl natočen v chřešťo­vické ložnici, jiný zase v holešovic­ké kuchyni, a něco dokonce vedle přebalovacího stolu! Výsledkem je ale klasická burešovina: lehký under­ground se smyslem pro písničkářské vypravěčství i jakousi podprahovou mystiku, která ovšem stojí na pev­ně zapuštěných bigbítových pilířích. Deska se jmenuje Železný Jan pod­le písničky, na kterou by v Ameri­ce nejspíš dali nálepku „haunting song“. Správně přímočará basovka žene vpřed slova inspirovaná po­hádkou bratří Grimmů o divém muži a my víme, že přijde dost zvláštní nálada. Není to vysloveně horor ani depka, spíš dobrodružství, ale fakt hodně nevyzpytatelné.
Už to, že album začíná necizelova­ným hulákáním věty „opili se hroba­ři, vykopali hrob“, leccos napovídá. Vzápětí se ozve hustá elektrika, jakou Andršt nezahraje, a housle, které při­pomínají všechno, jen ne ornamen­tální ekvilibristiku Honzy Hrubého. Původní Bureš rozhodně není do­konalost sama a viklavé výkony jed­notlivých členů v čele s frontmanem Jaromírem Františkem Palmem, ře­čeným Fumas, z řad posluchačů do pár minut spolehlivě vyselektují všechny, jejichž sluch je na takový rambajs příliš sexy. Nicméně vypla­tí se zůstat a projít si tím tunelem, co je na obalu, spolu s muzikanty. Ono je to totiž jako v té jejich písni Zimní historka, kde lidi zachrání před jistou záhubou domnělý symbol temných sil – havran: „A je mi celkem jedno, kdo mi věří, že k nám přišel anděl v černým peří…“
Skupina se k neskutečnu utíká jen zdánlivě. Vše, o čem zpívá, je drsná realita; někdy trochu zamlže­ná (skladba Nevíš s verši „protiv­ník, to je podmínka k boji / všude jen ksichty podobný hnoji“), jindy zce­la odkrytá (Blues nezaměstnanýho chlapa s bolavě pravdivým detailem „a nejhorší je, když venku prší / stej­ně tam jdu, aspoň na chvíli“). Desky jako Železný Jan nám připomínají, že kromě Mišíků a Prokopů nebo nao­pak Tomášů Klusů a Anet Langero­vých je tu ještě zbytek špinavě čisté pražské hudební periferie, jejíž svíč­ka dohořívá kdesi U Rafa, U Vojáka, U Vystřelenýho voka – prostě kdekoli, kde ještě kapely neřeší pískající mik­rofony, rozladěnou kytaru a počet vy­pálených cédéček. Aneb, jak Původ­ní Bureš deklaruje v písničce Vítejte v cirkusu: „Jak jsme tu, tak jsme tu, každej jsme fešák, nikdo z nás není na hadry věšák.“

Magazín Uni - Michal Bystrov

"Psychedelický punk folk" Původního Bureše je součástí tuzemské nejen klubové scény už půl třetího  desetiletí a na svém letošním, sedmém řadovém albu ladí posmutnělé tóny. A taky bilancuje poslední tři roky od předchozí nahrávky Poslední zhasne. Za ty totiž nejenže postihla sestavu mateřská pauza houslistky Markéty, ale i (už několikátá) výměna bubeníka. Na nahrávce se tak vystřídali hned tři, což spolu s hostujícím akordeonem a příležitostným zvukem banja přispívá k pestrosti - a to aniž by se vytratil charakteristický autorský rukopis frontmana Fumase i typický "hippie" zvuk kapely.

Ten zní opět zcela autenticky, a při všech instrumentálních i pěveckých nedokonalostech  v sobě skrývá to, co je na kapele nejcennější: tedy "normálnost", zdánlivou obyčejnost, ve skutečnosti ale dnes už nepříliš častou upřímnost, otevřené přiznávání slabostí, a absenci častého  předstírání světovosti. Bilanční tón podporují časté melancholie a bluesové podtóny, výrazným nástrojem v instrumentáři je rozhodně foukací harmonika.

Fumas jako autor potvrzuje i tentokrát příslušnost k těm, kteří celý život píšou jednu písničku, ale dokáží ji podat tisícím a jedním způsobem, uvěřitelně, ve vší neuhlazenosti jednou komorně a jindy neurvale. Přičemž poklidnější, folková poloha tentokrát převažuje nad zpětným vazbením a agresivní rytmikou. Posmutnělá Zimní historka, Ptačí dívka, která by se klidně mohla stát popěvkem všech introvertů nebo silná výpověď Blues nezaměstnanýho chlapa zkrátka fungují.

Prakticky jediným problémem zůstává určitá absence nezainteresovaného pohledu zvenčí, který by pomohl vyeliminovat slabší momenty v podobě písní, které svou schematičností mohou dobře fungovat na koncertech, ale na nahrávce působí jako vata, odrhovačková výplň - na aktuálním albu to platí o Na konci duhy, stejně jako o některých kytarových sólech.
 
Jakkoli Bureš všechny ty, kteří ho někdy slyšeli, sotva překvapí hudebně, tak i tentokrát nabízí řadu vtipných slovních obratů ("budu tvůj řídící orgán a ty budeš můj Karel Sabina…") i vynikajících postřehů všednodennosti ("Budim se pozdě, spát chodím brzy, po ránu klidně teplá snídaně, žena chce prachy, děti jsou drzý, žaludek se houpe jako parníček ve vaně…"). Signifikantní písní celé nahrávky je ale bezesporu To místo, čtyři a půl minuty, ve kterých je vše, o čem je i celá historie kapely. Zatím poslední album tak není zásadní událostí, ale dalším milníkem na dlouhé cestě, zprávou o absolvované etapě. A také v podtónu důkazem o tom, že ještě písničky mohou vznikat jen z autorské potřeby, bez kalkulu i úvah o jejich dopadu.