Je příjemnou jistotou, že na klubové scéně funguje pár vlastně už dlouhověkých part a pořád se umanutě věnují retru sebe sama. I když jim z toho věčného bigbítového kraválu dávno píská v uších (odtud asi název alba). Přičemž charakteristika „retro sebe sama“ v případě Původního Bureše vůbec nemá vyznít hanlivě. Kdo měl rád dnes už vlastně – helemese, kdo by to tehdy řekl – v rámci toho našeho pub bigbítu klasické desky Ples tapírů (1996) či Ghost do domu (1998), toho potěší, že se v pravidelných intervalech dočká další kolekce nových, ale příjemně povědomých popěvků. Říkejme tomu třeba nostalgie.
Navíc není nich špatného na tisícem písní ověřeném střídání akordů Emi, Ami, G apod., základních tempech beze změn a naschválů a na zpěvnosti melodií, ve kterých můžete intonovat snadno i po pěti pivech. Spíš by vyznělo jako křeč, kdyby se Původní Bureš najednou začal snažit dělat něco jiného. Jistě by to netěšilo ani kapelu, ani její publikum.
Třebaže lze písně označit za stále stejně muzikantsky prosté, ani náhodou nejsou prostoduché v rovině textů. Příběhům Jaromíra „Fumase“ Palmeho nikdy nechybí nápad a upřímnost, veselý smutek, potrhlost a reálnost zároveň. Balada o chlapovi, kterej věděl všechno líp, možná inspirovaná hospodským monologem nějakého chytrolína, ale možná také jiným, patří na ;albu k perličkám. A i když si Palme jen hraje se slovy („mít komisní knírek / a sedět v komisi… být všude jen hostem / a potkat hostesku“ v písni Pondělí), vždy lze najít hlubší podobenství. Ale většinou není třeba hledat, vytane okamžitě a ono „okamžitě“ neznamená, že by slova byla banální. Jako v protestsongu Banditi. Zde je třeba dodat, že deska vznikala v letech 2019 a 2020 a odráží jistě tehdejší pocity… i když podobné texty žel bývají nadčasové. A písnička o naději, vyjádřená navíc tak svérázně jako v úvodním kousku Jákobův žebřík, taková se šikne v každé době.

Tomáš S. Polívka UNI