MODREJ S(A)LON
aneb kde jsme byli, co jsme viděli, četli...

Hugův modrý s(a)lon, leden 2024
Předem podotýkám, že jsem se v lednu čtrnáct dní flákal doma na nemocenské, takže jsem měl opravdu hodně času na čtení. Takže:
Romain RollandPetr a Lucie. Narazil jsem na to v jedné knihobudce a řekl jsem si, že možná nebude na škodu připomenout si nevinnost svých sedmnácti let. Nebylo.
Jan OtčenášekKulhavý Orfeus. Taky úlovek z knihobudky. Dost mě to bavilo. Je to psané ještě takovým starým způsobem, úplně jinak, než jak se píší dnešní romány. Otčenášek má na všechno spoustu času, nikam nepospíchá a vyžívá se spíš v popisu pocitů, než v akci. Prima.
Olga StehlíkováMojenka. Tuhle knížku pro děti jsem si přečetl hlavně kvůli názvu, který se mi strašně líbí. A nelitoval jsem. Hodně smutné vyprávění o jedné holce, co má nemocnou mámu.
Jiří FrantaSingl. Komiks o jednom nezadaném třicátníkovi je pozoruhodný především tím, jak naprosto věrně vystihuje atmosféru v Ďolíčku při zápasech Bohemky. Neuvěřitelné!
Nirmal VarmaTy dny v Praze. Indický spisovatel Nirmal Varma začal v roce 1959 studovat v Praze a zůstal tu až do roku 1968. Napsal v té době několik povídek a novel odehrávajících se mezi Loretou a Vinohrady. Zajímavé.
Brigitte GiraudŽít rychle. Povedený román současné francouzské spisovatelky o tom, co by se stalo, kdyby…
Petra SoukupováDivné děti a smutná kočka. Prostě druhý díl, no.
Poslouchal jsem:
Čtvrt na Smrt – Láska. Vždycky. Mladá kapela. Je to jejich třetí deska a je to fajn. Chytré a pestré. Nehorázně mě baví písnička Startovní čáry.
Dáša VokatáNajdi místo pro radost. Archivní nahrávky ze 70. a 80. let, které vyšly u Guerilla Records (v r. 2011). Tohle mě bavilo fakt hodně. Ty melodie, ty texty, ten hlas! Ten osud.
Petr Nikl / Martin Kyšperský – Zní to tak nějak přesně, jak byste čekali. Pokud se tedy od těchto pánů dá čekat něco konkrétního.
Mutanti hledaj východiskoPuma. Přiznám se – jeden nesoustředěný poslech. Ale moc mě to nebavilo.
Dokonce jsem viděl jeden film: Avatar 2. Nepochybuji, že jste to všichni už viděli a všechno o tom četli, tak nebudu nosit sovy do Atén. 
A pozor! Zní to skoro neuvěřitelně, ale byl jsem na koncertě. Konkrétně na festivalu Homér´s memorial, který proběhl v pátek 12. ledna v brněnském Unleaded café. Vyrazili jsme tam s kamarádem původně na Karla Vepřeka, kterého jsme sice nestihli, zato jsme stihli kapely Nachmelení starci, Old Minka Band a Putrescin. Byl to skvělý večer!

Fumasovic lednovej mokrej slalom
K Vánocům jsem dostal hromadu knížek, tak se tím prokousávám. Méně známé nestvůry kanadskoamerickohogkongské autorky Kim Fu jsem stihl přečíst ještě v prosinci a zmiňuji se o nich v minulém povídání. U Ra No va je experimentálně psané podobenství o nezničitelnosti dobra i zla od Lenky Elbe. Kniha mě bavila, možná bych ji trochu pokrátil, ale možná jsem jen netrpělivý s komínkem knih vedle postele :-)
Praha beatová Radka Diestlera je v dobrém slova smyslu průvodcem po místech, kde se v naší výše zmíněné vesničce hrála výše zmíněná hudba. Kniha je strukturovaná kartograficky, což je v pořádku, nikoliv historicky, což někoho může mrzet… Mně to nevadí.
Utopia Avenue od Davida Mitchella je tematicky podobná. I zde jde o bigbít, potažmo rockovou či psychedelickou hudbu. Děj se odehrává v Británii v druhé polovině šedesátých let minulého století. Mitchell popisuje příběh fiktivní kapely, která se na společných pódiích potkala a hrála snad s každým. Tahle kniha je pro mě záhada. Záhadou je, proč si autor vybral prostředí rockové hudby, ve kterém se nejspíš nepohybuje a nemá s ním větší zkušenost. Ještě větší záhadou je, proč údajně zkušená překladatelka text přeložila tak, jak ho přeložila. Do češtiny totiž převedla úplně všechno, včetně notoricky známých názvů slavných skladeb. Žebrák s kytarou hrající Satisfakci je jen jedna z perel. Našel jsem si na webu ukázku původního textu v angličtině. Český překlad se od něj dost liší. Snaha vtipnit původní text, který je mnohem sušší a přímočařejší, je dost nepochopitelná. Působí to jako souboj překladatelky s autorem. Nerozumím tomu. V poslední části kniha sklouzává do mystiky, kde se autor cítí mnohem více doma a i překlad se “zklidňuje”.
Filosofie populární písně od Boba Dylana vychází z autorových rozhlasových pořadů, v nichž pouští své oblíbené písně. Průřez populární hudbou od třicátých let do dneška. Dylanovy postřehy a komentáře k jednotlivým skladbám jsou vtipné a zajímavé, tak jak by se dalo čekat. Knihu si čteme nahlas a pouštíme si z youtube ukázky. Velmi příjemné.
Před spaním se nořím do Hry se skleněnými perlami od Hermana Hesse. Baví mě to, jsem asi ve dvou třetinách, referát podám příště.
Co jsem poslouchal? Na Štrosmajeráku rušili prodejnu CD, prý tam bude další úžasná kavárna (ach jo). Výprodej za 50% přilákal i mne. Takže: Květy - Hrdina do půl osmé, Střela zastavená v jantaru, Kocourek a horečka (něco z toho už jsem znal, ale neměl na CD), Jaroslav Hutka - Sladké žluté, Jaroslav Erik Fryč a Čvachtavý lachtan - Jsi orkneyské víno (příjemné překvapení), Sváťa Karásek - Rány zní, Luboš Pospíšil - Chutnáš po cizím ovoci, Jarda Svoboda - Sólo, atd. Bavilo mě všechno, jinak bych si to nekupoval.
Co jsem viděl? V kině jsme byli na Mnichových memoárech Friedricha Fehera (dnes už tak trochu legrační němý film z roku 1922), Potopeném světě od Alexandra Kordy (taktéž němý film ze stejného roku, antiutopie nejspíš inspirovaná negativními dojmy z ruské revoluce) a na legendárním a geniálním filmu Kouř, který v roce 1990 natočil Tomáš Vorel.
Byli jsme na masopustu ve Zbuzanech. Masky, kamarádi, písně, dobroty, kořalka, pivo...
Výstavy: Fotograf Festival #13 - Veletržní palác (digitální technologie, umělá inteligence... jediný autor, který ve mně nevzbudil depresi, byla Lynn Hershman, americká umělkyně se svým alter egem Robertou Breitmore), Veřejná plastika 1796-1918 - Veletržní palác (po umělé inteligenci byla velmi uklidňující) a nakonec Petr Brandl - Příběh bohéma - Valdštejnský palác (zážitek).
Původní Bureš hrál v klubu Cross na festivalu pro Ukrajinu. Dále hráli J. H. Krchovský a Krch-off band, OTK, Jakub König, Jakub Cermaque, Hanzík a další… Bylo to moc pěkné. Odehráli jsme též koncert v Dobré trafice, který byl v sobotu od 15:00 a kromě těch, co chodí rádi brzo spát, tam byli i lidi s dětma. Taky moc fajn.
Dnes jsme byli na pohřbu kamaráda Michala Kunsta. Měli jsme ho moc rádi. Nevím, co víc napsat.
Nechci končit smutně, tak snad jen, že jsme pak celá parta šli na stejném hřbitově ještě ke hrobu Sváti Karáska. Je úplně mrňavej, ten hrob. A všude kolem je les…

Hugovo prosincové zevlení

Není nad to si předvánoční rozjímání zpestřit vzpomínáním na vše, co člověk prošvihnul. Avšak nepředbíhejme, číst ještě stíhám.
Tajný život domorodců od Jana Kholla je sice stopadesátou variací na krizi muže středního věku, ale vlastně, proč ne? Toto se alespoň zdálo být autentické a to se cení! Big Mac od Serhije Žadana, to ovšem byla jiná káva. Ukrajinský intelektuál studující (?) ve Vídni v devadesátých letech minulého století. Takové ty povídky, co otřesou vašim vnímáním světa. Líbilo se mi to moc. Co dál? Snad už jen skvělý komiks V hlavě Sherlocka Holmese od Cyrila Lierona a Benoit Dahana. Lahůdka. Co víc si přát? Možná větší formát. Do nejmenších detailů propracovaná kresba by si ho zasloužila a moje oči ocenily.
V kině Světozor jsem byl s dětmi na filmu Chlapec a volavka a víte co? Vůbec se mi to nelíbilo. Při vší úctě k tvůrcům a k tomu, co všechno dokázali. Děti ovšem byly nadšené.
Tak a teď ta hlavní, ostudná věc. V prosinci bylo v Praze plno koncertů, které byly určitě fajn a na kterých jsem vinou nemoci, nebo vlastní lenosti nebyl, takže výjimečně zde uvedu seznam akcí, na kterých jsem nebyl (ale původně jsem si myslel, že na ně půjdu):
14. prosince hráli Echt! U vystřelenýho oka, Tajné slunce v Kaštanu a Původní Bureš ve zkušebně
19. prosince jsem se mohl naučit něco nového v Lucerna MB
20. prosince hrálo Severní nástupiště v kasárnách Karlín a Květy v KD Barikádníků (a to ještě odpadl koncert Terrible 2s v Akropoli).
21. prosince hráli Kapitání průmyslu a Boží muka v Crossu
A aby toho nebylo málo, tak 17. prosince hrál v Libčicích Víťa Marčík. Tam jsem taky nebyl.
Fumasi! Nechceš si najít nějakýho aktivnějšího přispěvovatele?*
Veselé Vánoce a šťastný nový rok.
Hug.

*Hugo, mohl bych říct: "Nechceš si najít nějakého hbitějšího redaktora?" Tvůj příspěvek mi ležel v počítači od 21. prosince. Nemáme si co vyčítat :-)
Fumas

Fumasův mnohočetný prasinec zakončený setkáním s vílami
Mám pocit, že letošní prosinec začal někdy strašně dávno, v jiné době, jiném století a jiné realitě. A kdysi dávno, bylo to prvního, v pátek jsme byli v kavárně Souterrain na skvělém koncertě kapel Band No.7 a Eliška & Nick Old Time String Band. Americana, tradiční písně, moc pěkné... Kapela stojí na podiu kolem jednoho mikrofonu a zvučí se tak, že se sólista k tomu mikrofonu nakloní... O pár dní později pak zas v kavárně Kafíčko hrála kapela Hazuka. Chodím tam na ně moc rád, je to přátelské, rodinné...
Namlsáni z listopadu jsme absolvovali dvě představení v Semaforu. Poslední štace, hra z roku 1968, která začíná být opět proklatě aktuální, a tradiční vánoční představení Tiše a ochotně, které je v něčem vždycky stejné a v něčem vždycky jiné. Spokojenost.
Původní Bureš si v prosinci zahrál dvakrát. Poprvé ve zkušebně pro kamarády. Vánoční koncert/večírek společně s Jakubem Nohou a Markétou Agnes Jůdovou - Hrubínovou. Lidi si donesli občerstvení, takže opravdu večírek... Druhé hraní PB bylo při mši v kostele Nejsvětější Trojice. Mši celebroval Láďa Heryán. Nebylo to poprvé, hrajeme tam moc rádi. 
Co jsem četl? Umyvadlo plné vajglů od Michala Šandy (hravé, občas drsné, zábavné, pořiďte si, posuďte sami...), Půjdeme do Mů od Ivana Wernische (oslovilo mě velmi, měl jsem půjčeno z knihovny, chtěl jsem si knihu pořídit, ale zatím nesehnal), Čím se liší tato noc od Ireny Douskové (baladické příběhy rámované dvěma trochu optimističtějšími), Krajinou samoty - povídková antologie současných lotyšských spisovatelek (ze začátku se mi to líbilo, pak už bylo té deprese moc, ještě to tu mám, třeba to dočtu), Kim Fu - Méně známé nestvůry 21 století (povídky, mladá kanadsko-americká autorka hongkongského původu, vánoční dárek, trochu evokuje Bradburyho, líbilo se mi hodně).
Viděl jsem film Blues Brothers, je skvělý, výborná muzika a naprosto zběsilý děj. Předpokládám, že ho všichni už dávno znají a já byl poslední, kdo to doteď neviděl.
Včera jsme se dívali na dokument Viliama Poltikoviče Šťastny ať jsou všechny bytosti - Míla a Eduard Tomášovi. Je to síla, doporučuji.
Poslouchal jsem kdeco, teď si zrovna pouštím album Heron z roku 1970. Sólová věc od Mika Herona z kapely Incredible String Band. Výborné CD natočily před časem Ruce naší Dory. jmenuje se Kráter po bazénu. Dana ho našla pod stromečkem.
Co se týče výletů, chodili jsme hodně, vesměs po Praze, mám prošlapanou díru v levém kramfleku a to jsou ty boty (farmářky) docela zánovní.
Dělo se toho taky hodně, o některých prosincových zážitcích se mi rozepisovat nechce, ale na závěr historka anoncovaná v titulu. Přišel jsem do koloniálu na menším městě. Pozdravily mne dvě mladé, usměvavé, hezké prodavačky. Chvilku jsem vybíral a pak řekl, že bych si dal deset deka paštiky. Jedna z dívek paštiku ukrojila, zvážila, přišla k ní ta druhá, chvilku něco řešily, pak jedna z nich nalepila na balíček takovou tu samolepku s čárovým kódem a balíček mi podala. Odebral jsem se k pokladně, ke které v minutě přišla ta samá dívka, přejela balíček čtečkou čárových kódů a s úsměvem řekla:
"Korunu dvacet."
"Mohu platit kartou?"
"Samozřejmě," usmála se dívka.
Zaplatil jsem kartou, vyšel ven a po pár minutách mi to došlo. Podíval jsem se na cedulku s čárovým kódem. Bylo na ní opravdu Kč 1,20. Vysvětlení? Potkal jsem víly. Příště budou v tom samém obchodě zas ty zachmuřené starší dámy, co tam bývají vždycky. Ale to nevadí. Chápu, že člověk nemůže potkávat pohádkové bytosti každý den.

Hugův listím zapadaný s(a)lon
Tento měsíc toho bude víc, tak pojďme rovnou k věci.
Přečetl jsem si Krev na sněhu od Jo Nesbø (bavilo), Náklonnost od Sarah Watersové (bavilo, ale až od půlky), Klasztor od Petra Sagitariuse (nebavilo), Jako dech od Davida Jana Žáka (bavilo, potěšilo) a nakonec Klub divných dětí od Petry Soukupové. To jsem četl už podruhé a líbilo se mi to stejně jako poprvé. Právě vyšlo volné pokračování (Divné děti a smutný kocour), tak jsem si to chtěl připomenout, než se do toho pustím.
Povedlo se mi (i když vlastně spíš jen náhodou) vidět pár skvělých koncertů. 9. 11. jsme hráli s Hugo a já na Slamníku a po nás vystoupila jakási kapela, teď si nemůžu vzpomenout, měla takovej divnej název. Nějak jako Působivý Bureš. Byli fakt dobrý! Hned další den jsem hrál pro změnu s Neúspěšným atletem v Kamině a po nás hrál Odečet plynu. Výborná kapela. Blues rock, jižního střihu, to znamená Braník a povodí Botič river. No a na Kamině jsem byl ještě jednou, konkrétně 22. 11. na 30ti letech Nohabandu. Mňam!
Měl jsem zase pár veřejných čtení, mimo jiné i extrémně podařenou akci v knihkupectví Jakuba Demla v Třebíči (obchod doporučuji), kde jsem zakoupil vinyl Pearl od Janis Joplin a před svým čtením ještě stihl vystoupení slammera, který si říká Pan Fenek, v místní knihovně. Přiznám se, že jsem měl ke slam poetry poněkud odtažitý postoj, ale Pan Fenek v mých očích tento žánr naprosto rehabilitoval. Skvělé to bylo!
Konečně jsem viděl film Banger, na který jsem se chystal už dlouhé měsíce. Nezklamalo. Naopak, asi to bylo ještě lepší, než jsem čekal. Mám radost.
Co jsem poslouchal? Kromě výše zmíněné Joplinky jsem si pořídil ještě vinyl Automatic For the People od R.E.M.. To jistě všichni znáte, tak co o tom psát? Třeba to, že bubenický part v písničce Drive by se měl vyučovat na konzervatoři jako zářný příklad toho, kdy muzikant potlačí svoje ego ve prospěch písničky. No a úplně nejvíc jsem poslouchal CD Odečtu plynuČtvrtá odbočka na Braník. Velmi zábavná deska, byť asi osm let stará. Nové singly vydali Kvietah (Lucie) a Mutanti hledají východisko (Lexus). Obojí navnadilo, takže člověk se může těšit i na něco jiného, než na Ježíška.
Uf, hotovo, honem odeslat Fumasovi…

Fumasovy tanečky nejen mezi padajícím listím
V Ponrepu dávali Setřelé písmo. Konečně! Vždycky jsem ho chtěl vidět. V roce 1919 natočil Joe Jenčík film Palimpsest. Ze zúčastněných herců jsou známi pouze Karel Lamač a Antonín Vaverka. Údaje o obsahu filmu se nedochovaly. Snímek byl uveden 10. 10. 1919 v bio Lucerna. Scénář napsali Joe Jenčík a dnes tak trochu zapomenutý genius českého filmu Jan S. Kolár. Film ve své první podobě je považován za ztracený. O rok později byl na popud Lamače snímek ve Vídni dotočen a přepracován pod názvem Setřelé písmo. Mezi herci se objevila Anny Ondráková, Hana Jenčíková a další. Režie se ujal Josef Rovenský. Příběh o sochaři, který získá středověký rukopis v němž se skrývá část zprávy o ukrytém pokladu…
Jako druhý film se ten večer promítal další snímek Josefa Rovenského Tulákovo srdce. Je překvapivý mimo jiné i tím, že v něm postupně umřou všechny hlavní postavy. Zvláštní… Takové věci se dnes myslím již netočí. Další filmové zážitky: Karl Heinz Martin - Zadními schody (Německo 1921. Realismus versus expresionismus. Fakt hustý.), Paul Leni - Od jitra do půlnoci (1920. Výtvarně nejexpresionističtější ze všech německých expresionistických filmů.), Elo Havetta - Slávnosť v botanickej záhrade (Československo 1969. Po letech jsem viděl podruhé, je to určitě dobrý snímek, opět jsem ho moc nepochopil, ale to asi nevadí...)
Byli jsme na křtu knihy naší kamarádky, spisovatelky, ilustrátorky a hráčky na keltskou harfu Jany Maffet Šouflové - Lionet a jiné podivné případy. Je to již druhý svazek o londýnském koronerovi Lionetovi. Ten první Svitky z londýnského mostu byla středověká detektivka. Aktuální kniha je povídková a pohybuje se v oblasti detektivky, středověké fantasy a horroru. Už jsem ji přečet a je skvělá.
Užili jsme si vernisáž krásných prací fotografa Mirka Beneše. Fotky deklů od kanálů a podobných detailů jsou mi velmi blízké :-)
Původní Bureš zahrál na Slamníku s vynikajícími Hugo a já, v Oudraži s Jablkem znetvořeném lidským faktorem, které zahrálo jako fakt vtipný one man band (frontman, kytara, playback) a ve Válci se skvělým Inženýrem Vladimírem rock band.
Byli jsme na koncertě ke třiceti rokům kapely Nohaband. Děkuju Jakubovi za pozvání si zahrát a Michalovi Bystrovovi za pozvání si zahrát s ním. Zážitek.
Cesta na openmic pořádaný Tomášem Tomanem v Hradci Králové a následně z Hradce zpět do Prahy byla asi jednou z největších divočin jakou jsem v tomhle směru zažil. Do Hradce jsem dorazil autobusem s hodinovým zpožděním, chytil trolejbus na druhý konec města, do klubu dorazil sedm minut před svým vystoupením, zahrál, během pěti minut dopil pivo a běžel opět na trolejbus. Z Hradce do Prahy již nic nejelo (bylo něco po osmé večer), pouze za pět minut autobus do jakéhosi místa v polích, kde jsem okamžitě přesedl na další autobus, který jel do Pardubic, kde za deset minut jel vlak do Prahy. Kdyby se cokoliv z toho opozdilo, či nejelo tak nevím… Veřejná doprava v naší zemi je někdy opravdu dobrodružná.
V Knihkopci jsem, poprvé v životě, uspořádal poslechovou diskotéku na téma Acid folk, psychedelie a divné věci. Skladby zapomenutých písničkářů z nichž většina vydala jen jedno album a zmizela v propadlišti dějin. I když někteří pak, třeba po letech, byli objeveni… V minulém salonu jsem se zmiňoval o britském hippíkovi a travestitovi Johnu Philipsovi, kterému policie v Zimbabwe v šedesátých letech zničila většinu nákladu jeho alba v obavě před tím, že by ty písně mohly vyvolávat nepokoje. Mimochodem má fakt skvělé texty.
Byli jsme v divadle Semafor na hře Nižní Novgorod. Naprosto vynikající. Odehrává se rok před VŘSR a rozhodně stojí za vidění. Neváhejte. Skvělá muzika, herci, scénář… Pan Suchý je borec.
Poslouchal jsem výše zmíněné acid folkové písničkáře a taky Extempore a J.J. Neduhu, atd. A nakonec jedna starší písnička od Jana Budaře, která mě teda fakt dostala: https://www.youtube.com/watch?v=hfLCifGFaLE
Shrabat spadané listí na chalupě na zahradě jsem nestihl. Začalo sněžit.

Hugův modrý s(a)lon v říji
Začínám se obávat, že znovuzrození modrého s(a)lona pro mne bude mít především ten efekt, že si uvědomím, jak strašně nekulturně žiju. Ani v říjnu jsem nebyl na žádném koncertě! Nebo vlastně byl – 13. října v Kamině na kapele Lajky. To ovšem bylo jen díky tomu, že jsme tam hráli s Neúspěšným atletem. Co říct k Lajkám? Jsem moc rád, že taková kapela ještě dneska existuje. Čirá radost.
Říjnové zápisky do čtenářského deníku by vypadaly takto: Cormac McCarthyVšichni krásní koně. Moc hezké, hypnotické, náladotvorné. Andrea RourkeKdyž umřel Bowie. Překvapivé, místy mrazivé, místy zábavné.
16. října jsem byl pozvaný do Knihovny Václava Havla na besedu o Jaroslavu Foglarovi. Moc jsem tam toho za ty dvě hodiny neřekl, ale to bylo především proto, že dalšími diskutujícími byli moc chytří a bravurně se vyjadřující pánové, které bylo radost poslouchat. Vysloveně mě nadchl Pavel Hošek, jehož Evangelium podle Jaroslava Foglara právě čtu. Moc rád bych někdy dokázal formulovat a verbalizovat myšlenky tak pregnantně jako on.
21. října proběhl v Libčicích nad Vltavou koncert Tria Ivana Hlase, který jsem z nepozornosti pomáhal organizovat. Skončilo to třeskutým úspěchem, což je sice fajn, ale na druhou stranu kvůli tomu hrozí, že se zapletu ještě do nějaké další podobné radovánky.
Celý říjen jsem poslouchal novou desku kapely Terrible 2sDotýkať sa oblakov. Snad si ani nedokážu představit vhodnější desku k podzimnímu poslechu.
Nakonec ten říjen vlastně tak nekulturní nebyl.

Fumasův říjen 2023 (vtipnější název mě nenapadl)
V říjnu jsem četl, již podruhé, poprvé to bylo, když před pár lety vyšly, Povídky Jana Zábrany. Povídky někde mezi Hrabalem a Škvoreckým. Jen, řekl bych, trochu drsnější. O Zábranových zkušenostech s komunistickým režimem jsem psal v červencovém s(a)lonu.
Pak jsem dostal chuť znovu přelouskat Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší. Tož tak činím.
Na youtube je album zapomenutého písničkáře Johna Phillipse. Není to ten slavný od Mamas and Papas. Tohle byl britský hippík, žijící s rodiči na konci šedesátých let v Zimbabwe. Vystupoval prý v ženských šatech (nikde na webu se nedá najít fotografie) a hudebně i textově ty písničky trochu připomínají Donovana nebo třeba Incredible String Band. V roce šedesát devět vydal LP jednoduše pojmenované John, které záhy po vydání zabavila a zničila policie. Představitelé apartheidu se prý báli, že ta deska způsobí pouliční nepokoje, ne-li převrat. Alba se dochovalo jen pár kusů, které se dnes prodávají za velké peníze. V sedmdesátém šestém se John Philips ještě pokusil natočit druhou desku, ale ta již nevyšla. Studiové pásky se před nedávnem našly, ale zatím někde leží, vydání se prý chystá… Zemřel zapomenut někdy v polovině devadesátých let.
https://www.youtube.com/watch?v=8Gb4-pNhqBo
Z domácích nahrávek jsem poslouchal všechno možné. Kompletní Dar stínům a Pták utrženej ze řetězu od DG 307. Víc se mi líbí koncertní nahrávky oproti studiovým, hlavně kvůli srozumitelnosti.
Michal Bystrov vydal vlastním nákladem album Tajný eso. Nahrávku jsem znal už z dřívějška, byla na webu. Úžasné texty, úžasná muzika, vřele doporučuji. Je tam pár věcí, ze kterých mně skoro běhá mráz po zádech.
https://michalbystrov.bandcamp.com/album/tajn-eso
Absolvovali jsme dvě pražské komentované vycházky. Prohlédli jsme si (i zevnitř) žižkovské Nákladové nádraží a továrnu Koh-i-Noor. Obou míst se chystají zmocnit developeři a "moderní" architekti, takže je nejvyšší čas je vidět (ta místa) v původní, byť omšelé podobě. A vyfotit. Pražský genius loci na mnoha místech povážlivě rychle mizí.
Vyšel časopis Hlavec. Rozdávali jsme ho v Čítárně Unijazzu, hrál Nohaband, Tomáš Toman a Původní Bureš. Vyhořelo mi tam kytarové kombo, ale pan Šámal ho za pár dnů opravil. Doslova na počkání :-). Dobrá zkušenost :-).
Do kina jsem se za celý měsíc dostal jen jednou. Film Dvojí život od Roberta Wieneho asi nepatří k tomu nejlepšímu, co pan režisér natočil. Je možné, že byl v roce 1930, kdy tenhle opus vznikl, poněkud zaskočen nástupem zvukového filmu, ale hlavně scénář není tak vtipný, zábavný a překvapující jako u Orlakových rukou (vřele doporučuji), nebo u Kabinetu doktora Caligariho (naprostá klasika).
Za Knihkopcem, u nás v ulici, jsme hráli petanque. Milá záležitost.
No a poslední víkend jsme měli rozdělený mezi moštování jablek (25 litrů, úroda nebyla velká) a návštěvu Českého ráje (dušičky, rodinný hrob...).
Dopsáno 31. 10. v 10:31. Poslouchám Neduhovo Extempore (Pohřeb funebráka) a chystám se vkročit do listopadu.

Hugův zářijový rychlos(a)lon
Konec měsíce je tu a přísný šéfredaktor už přešlapuje u mého pracovního stolu, nedočkavě vyhlížeje nového Modrého s(a)lona. Tak se s tím tedy nebudu párat a rychle to sem naflákám, ono toho koneckonců zase tolik nebude.
V měsíci září léta páně 2023 jsem neviděl žádný zajímavý film ani divadelní hru.
Vyšla nová deska kapely Povodí Ohře, nazvaná Místo odpočinku. Je parádní! Poslouchám to pořád dokola. Takový ten pocit, když dostanete přesně to, co jste čekali. Druhého listopadu budou křtít tento skvost v Praze ve Futuru. Těším se!
16. září jsme s kapelou Hugo a já hráli v kostele ve Studnici. Byl to jeden z našich nejpovedenějších koncertů. Hráli tam i Sacrapes, což je kapela, kterou bych vám rád doporučil. Jsou skvělí, skoro nekoncertují a nemají žádnou nahrávku. Jednou je pozvu do Prahy, protože to fakt stojí za slyšení.
Jinak, jediný koncert, na kterém jsem byl čistě jako divák, proběhl u nás doma v obýváku. Fumas i Člověk krve zahráli jako z partesu. Moc se mi to líbilo.
S knížkama jsem neměl moc štěstí. Jo NesbøMacbeth. Co na to říct? Myslím, že si autor ukrojil příliš velký krajíc. Po zhlédnutí všech 40ti dílů seriálu Babylon Berlin jsem zkusil Volkera Kutschera a jeho knížku Marlow. Popravdě? Překvapuje mě, že tak dobrý seriál může vzniknout na základě tak slabé knižní předlohy. To Tři kapitoly od Daniela Hradeckého, to byla jiná káva. Nebo spíš pivo. Rok prošlý Braník ve dvoulitrové petce. A aby nevznikl omyl – myslím to jako poklonu. Maximální autenticita. Text až na dřeň. Mám to jinak, ale tenhle vhled do života v závislosti mi byl zapotřebí.
V nakladatelství CooBoo mi vyšla knížka Neplavec. Čekají mě nějaká čtení a konečně už i koncerty.
Tak, pane šéfredaktore, tady to máte a udělejte s tím, co je třeba…

Fumasův pohled do kalendáře (září 2023)
Koukám do kaledáře, abych si připoměl, co bylo. První zářijovou sobotu jsme pořádali náš mikrofestiválek Chřeštění. Nebudu vyjmenovávat účinkující. Na webu je na různých místech k vidění plakát. Všichni se chovali slušně :-) a festival proběhl v takřka hippiesácké atmosféře. Společně s místním kytaristou Lachtanem z Kapely marnosti jsme složili a zahráli (s celým Původním Burešem) píseň Chřešťovický Venouš. Text vypráví o sošce muže, ne nepodobné svému ženskému protěšku, nalezené v místním kravíně.
Na koncertě Původního Bureše v holešovické Prazelenině jsme natáčeli další záběry do připravovaného klipu Blázen v garáži.
V Koletu pod Libeňským mostem se podařilo uspořádat songsterský večírek (Marka Míková, Jakub Noha, Hanzík, Jirka Pazdera, Fumas, Ondřej Klestil, Mates von Lunapark a Sanjin).
Různí lidé dávali k dobru narozeninové oslavy. S Původním Burešem jsme hráli v pivovaru Moucha (kdo nezná, tomu doporučuji), další večírek uspořádal hudebník (kapela Mantaban) Jirka Hodina v sakristii a kryptě (!) Nejsv. Salvátora.
Výlety: Návštěva a prohlídka mlýnu rodiny Šaškovy v Českém středohoří. Zachovalé původní vybavení, stroje atd. Z výše zmíněné rodiny pocházel vynikající ilustrátor Miroslav Šašek, který je autorem řady cestopisných a poznávacích knih a spolupracoval též se Svobodnou Evropou. 
Další víkend v pražské Podbabě jsme, po vynikajícím obědě (ovce, pivo z Břevnova, knedlíky, špenát, zelí...), absolvovali výstup na kopec, kde byl před lety do soklu po zrušeném stožáru elektrického vedení zasazen kříž. Zde se konala krátká bohoslužba (Jaroslav F. Pechar) a koncert (Noha, Fumas, Pechar...). Krásné místo i lidé :-). Poté jsme se s Danou přesunuli do Libčic, kde jsem měl u Huga v obýváku společný koncert s Člověkem krve. Krásné místo i lidé :-).
Tradiční výlet do Českého ráje. Zrcadlová koza, Rotštejn, Klokočí, Klokočské průchody... V Turnově je otevřena nová pivovarská hospoda (Turnovský měšťanský pivovar). Dali jsme si výbornou extrahořkou osmičku. U Zrcadlové kozy pak klasickou jedenáctku z pivovaru Rohozec a pak ještě moc dobré pivo v Bukovině v Centru Kairos (vegetariánské občerstvení), ale už si nevzpomenu, z jakého pivovaru bylo. Ušli jsme cca 17 km a užili si to.
Přečetl jsem knihu Patricka Chamoiseau Otrok stařec a obří pes. Originál je psaný ve francoužštině řádně kořeněné kreolštinou, jazykem, kterým mluvil autor celé své dětství. Všechna čest překladatelce paní Fučíkové. Čtu Book of Days od Patti Smith. Kniha inspirovaná autorčiným instagramovým účtem. Na každý den fotografie (převážně instantní) a text. Od Patti jsem zatím přečetl asi vše, co v češtině vyšlo. Tohle mám anglicky, tak navíc trénuji znalost jazyka.
V divadle jsme tenhle měsíc nebyli. V kině jen jednou, v Ponrepu na filmu Rej (Der Reigen) z roku 1919.

Asta Nielsen a Conrad Veidt
Film natočil Richard Oswald, na piano k němu krásně hrál Vojta Havel a představitel hlavního padoucha Conrad Veidt (hrál také v Kabinetu Dr. Calligariho, v Orlakových rukou atd.) byl naprosto famózní. Předfilm On následníkem trůnu s Haroldem Lloydem nebyl o nic horší.
Co jsem poslouchal? Narazil jsem na cca půlhodinový dánský film s Karlem Krylem. Je z roku 1973 a energie, obrazová i hudební, která z toho jde, mě skoro srazila ze židle. S tou židlí přeháním, byl jsem s noťasem na kanapi. Vřele doporučuju:  https://www.youtube.com/watch?v=nncZXnJJA9A&t=1194s.
A úplně na závěr: Po výletě v Českém ráji jsem se ještě dovlekl do Salonu Letná, kde měl recitál kamarád František Kostlán. Přišel jsem pozdě, ale stejně si to užil. Krásně zazpívala i Frantova žena Věra a Karel Navrátil z kapely Hazuka (a dalších). Teď poslouchám Františkovo nové album Trosečníci. A vřele doporučuji. Howgh.

Hugův srpnový lehce podvyživený slon
Tentokrát budu s tímhle psaním rychle hotový. Skoro nic jsem totiž neviděl ani nečetl a skoro nikde jsem nebyl. Nevím proč. Tak například koncert jsem neviděl vůbec žádný. Fakt.
V antikvariátu v Dlážděné jsem narazil na moji oblíbenou knížku Seznam sedmi od Marka Frosta. Přečetl jsem si ji tedy znova (asi potřetí) a znova mě to nadchlo. Je to fakt skvělá kniha a velmi důrazně vám ji doporučuji. Pak už jsem spíš jen ze studijních důvodů přelouskal dva oceňované tituly z ranku dětské literatury – Fánek Hvězdoplavec (od Jany Šrámkové) a Bitva o diamant (od Báry Dočkalové). Tyhle knížky dostaly všechny možné ceny, tak jsem chtěl zjistit, jestli jsou vážně tak dobré. A víte co? Jsou.
V Galénu vyšlo 3CD se starými koncertními nahrávkami Čundrgrundu. Čtenáři těchto řádků jistě vědí, kdo v ČDG hrál, tak se tu o tom moc nemusím rozepisovat. Skoro všechny ty písničky samozřejmě budete znát, ale i tak je to fajn.
Pak jsem si ještě pořídil výběr Špejchar 1969 – 1991 od Vladimíra Mišíka na LP. Tohle už asi zná úplně každý, takže co o tom psát…? Mám moc rád písničku Třináctej plat!
A jsme skoro na konci. Pak jsem ještě obětoval mnoho drahocenných hodin života sledování seriálu Babylon Berlin a vzhledem k tomu, že jsem teprve v půlce třetí série, ještě mnoho hodin je přede mnou. Podívaná je to ovšem parádní!
No a je to. Pár navštívených zajímavých míst (Český les, Žlutice, Manětín) a jinak fakt už nic. Kluci z Bohemky jsou těžce z formy, takže o fočusu kdyžtak někdy jindy.
No, nevim, jestli se s touhle morálkou můj modrý slon dožije zimy…

Fumasův poněkud nahuštěný srpen
Hned zkraje měsíce jsem si v roli písničkáře zahrál na poutním festivalu Sněženka, který pořádá Agnes Jůdová v jihočeských Jílovicích. Výborná vystoupení Jakuba Nohy, Agnes Jůdové, atmosféra hektická, nicméně přátelská a příjemná... Dále pak s kapelou v pražském Café na půl cesty. Vlnící se početné publikum mě naprosto dostalo. Díky :-) Následoval festival Dunění v Měcholupech u Sedlčan. Velká pohoda, spousta kamarádů a nejlepší zvukař na světě! To myslím vážně. Z dalších účinkujících jsme viděli jen výbornou, pubrockovou Kraví tmu. S Loutkobandem, kapelou spolku Loutky v nemocnici, jsme absolvovali vystoupení na pražské Letní Letné. Co se týče téhle akce, chválou bych asi trochu šetřil. Oproti menším festivalům poněkud méně vstřícnosti ze strany technického zabezpečení... Diváci se ovšem z našeho vystoupení radovali.
O festiválku Chřeštění, který pravidelně pořádáme, se tu rozepisovat nebudu. Proběhl v klidu a pohodě druhého září. Proto se k psaní Modrého s(a)lonu dostávám až teď.
Jediný koncert, který jsem viděl a nehrál na něm, byli Ohm Square v Balzám Café v Písku. Tahle kapela mi celá léta tak trochu unikala. Pár věcí jsem někde zaslechl, ale až teď celý (výborný) koncert. Skvělá zpěvačka, pěkné projekce, zážitek...
Co jsem četl? Posmrtně vydanou knihu Proti proudu od letos zemřelého publicisty, hudebníka, znalce kartografie, znalce Boba Dylana, propagátora tradičního blues, muže mnoha profesí a zájmů Jana Sobotky. S Honzou jsme se znali, hlavně z festivalu Otevřeno v Jimramově, kde jsme oba vystupovali, seděli jsme spolu párkrát i bufáči v Klementinu, kde pracoval. Honza byl tradicionalista v tom nejlepším slova smyslu. Při čtení knihy jsem měl neustále u ruky počítač a hledal hudební ukázky. Dobrodružství...
Na tohle vlastně navazuje film, který jsme si (někteří z nás již podruhé) pouštěli na chalupě. Jmenuje se Crossroads, je z roku 1996 a hned v prvních záběrech kráčí bluesman Robert Johnson na jistou křižovatku kdesi uprostřed Missisipské delty. Říká vám to něco? Film pak pokračuje o padesát let později, kdy mladý talentovaný kytarista unese z vězeňské nemocnice starého bluesmana...
Co jsem poslouchal kromě venkovského blues ze třicátých a čtyřicátých let? Organisation, kapelu která by se dala označit jako (před)Kraftwerk (album Tone Float z roku 1970 https://www.youtube.com/watch?v=ITV_gE2dvHU ), zapomenuté garážové psychedeliky Strawberry Window z roku 1967 (jejich nahrávky se prý nedávno našly na poličce v komoře doma u kytaristy https://www.youtube.com/watch?v=jx9PzxOjptc ) a včera jsem opět narazil na píseň The Ostrich, kterou natočili The Primitives, kapela ve které hráli Lou Reed a John Cale ještě před VU, v roce 1964. https://www.youtube.com/watch?v=5r998weOUiM
Samá historie...
Co na závěr? Mám pocit, že jsem během srpna neustále přejížděl z místa na místo (ke koncertům ještě rodinné oslavy, slíbené návštěvy...). V autoservisu mi omylem odpojili ABS a propadl mi řidičák. Jdu to napravit.

Hugův modrý (červencový) elefant
Vyhecován Fumasem, zkusím zase po letech něco napsat. Modrý s(a)lon v mém případě slouží jako takový archiv vzpomínek, ke kterému se občas vracím. Něco jako čtenářský (a filmový a hudební) deník. Ty ze základní školy mám pořád ještě doma v krabici od banánů. Takže:
Četl jsem leccos. Něco bylo fajn, něco moc ne. Z toho, co mě bavilo, by bylo fér zmínit alespoň Trolla od Michala Hvoreckého (byť jinak je to knížka na sebevraždu), Krvavý poledník od Cormaca McCarthyho (skvělé a podle mě asi i dost věrné zachycení atmosféry Divokého západu), nebo Uvnitř banánu od Pavla Klusáka (fascinující přehlídka hudebníků-podivínů). Nejlepší text, který se mi však za posledních několik let dostal do ruky, byl komiks! Grafický román Pod dekou Craiga Thompsona mi úplně vyrazil dech. Velmi autentický, strhující a otevřený popis dospívání. Tleskám.
I filmů pár bylo. Postiženi hudbou (dokument o Tap tap orchestra) přede mě postavil několik otázek, se kterými jsem si pár dní lámal hlavu, což je pro dokument asi fajn. Pointu filmu After dark jsem si sice musel vyhledat na internetu, ale stejně mě bavil. Strhující herecké výkony! Falcon Lake byl zase o dospívání. Doporučuji sledovat společně s patnáctiletým synem. Moc povedené. Včera jsem byl zase po letech v kině. Usoudil jsem totiž, že Indiana Jones a nástroj osudu si zaslouží velké plátno, ohulený zvuk a vůni popcornu.  Nechápu, proč se na tenhle film snesla taková vlna kritiky. Nedovedu si představit, jak lépe by se dal poslední Indy natočit. Dostal jsme mnohem víc, než jsem čekal. Nebojte se toho! Nakonec ještě seriál Life after life. Kvůli Thomasin McKenzie. Ach!
S hudbou to bylo tak trochu na bačkoru. Jasně, nové Zrní (Široko daleko), nebo třeba Alen (Tma) jsou fajn, ale úplně mě to nestrhlo. EP Na správný cestě od kapely Boží muka už bylo o dost lepší (hlavně písnička Tramvaj!). Zaujal mě i Vladimír Javorský se svým Ještě je, ale vlastně jsem nejvíc poslouchal Deep Purple In Rock, kteří se ke mně dostali oklikou z jedné mojí knížky. A taky se mi strašně líbí tahle písnička, na kterou jsem narazil úplnou náhodou: https://www.youtube.com/watch?v=g4wzi67wlqA&list=RDMMg4wzi67wlqA&start_radio=1
Líbilo by se mi, kdyby nějaký takový klip natočil Původní Bureš….:o)
Šťastnou náhodou jsem zhlédl televizní záznam divadelního nastudování Lásky jedné plavovlásky z divadla Na provázku. Příjemně překvapilo!
Mrzelo mě, že mi v divadle unikly Horory z Hrádečku od Anny Saavedry, tak jsem si poslechl alespoň rozhlasovou hru. Fajn.
Na koncertě, je to hrozné, já vím, jsem nebyl žádném.
Tak, tímto odkládám tento text do pomyslné digitální banánovky.
Hug.
Fumasův divoký červenec
Už několik dní se chystám k napsání dalšího příspěvku… Maluju na svinovací plachty obrázky svatých, jako kulisu pro loutkové divadlo kamarádky Radky. To divadlo se jmenuje Koník a představení Přástky a bude se to hrát před Vánoci, takže je nejvyšší čas vše dodělat,  aby děvčata mohla začít zkoušet… Do toho pořád cestujeme, ta plátna a barvy si vozím s sebou… Pořád se něco děje…
Tý jo! Hugo se ozval!
Večer už mi to nemyslí… nechám to na ráno. Červenec…
Dočetl jsem, v minulém s(a)lonu zmiňovaný, Celý život, takto deníky Jana Zábrany. Kniha má 1040 stran. Sedmnáctiletý chlapec si v roce 1948 nečiní žádných iluzí o nastupujících komunistech. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat, ale válka přece trvala “pouhých” šest let. Už v těchle záznamech se projevují první deprese, ale ještě i nějaká naděje. Ta se rozplyne po uvěznění obou rodičů v komunistických lágrech… Čtení je to čím dál tím depresivnější, byť čas od času probleskuje svérázný humor. Zábrana zemřel v roce 1984 a konce komunismu se nedočkal.
Na tuhle knihu mi navazuje samizdatový Život je všude - Almanach 1956. Ten čtu teď. Oficiálně vyšel v první polovině devadesátých let. Josef Pepýt (Škvorecký), Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Václav Havel, Jiří Kuběna, Emil Juliš, Josef Hiršal, Milan Hendrych, Jan Zábrana… Překvapení (pro mě): povídky Milana Hendrycha.
Koncerty:
Nick Mason a Saucerful Of Secrets. Bubeník Pink Floyd hraje s mladými hochy (jsou cca v mém věku) písně raných Pink Floyd. Nádhera, psychedelie, Sid Barrett, swingující Londýn… Byli jsme na nich už potřetí.
Ve Vlčkovicích Purpl Boi, Jakub Čermák a Květy hrající písně Filipa Topola, což činí krásně a dokonale po svém.
Na židovském festivalu v Holešově dámská kapela Nešamá (Zuzana Wirthová, Jana Žalská, Karolína Vančurová). Krásně, citlivě zahrané tradiční, židovské písně. Autorské příspěvky Z. Wirthové mezi ně přirozeně zapadají.
Další den pak Big Band Josefa Hájka Holešov se zpěvačkou Petrou Kuciánovou a Jan Smigmator. Výlet do swingu, ladilo mi to se Škvoreckého příspěvkem ve výše zmíněném almanachu.
V Pravčicích jsme viděli a slyšeli kapelu Kašparova kráva. Vtipný, zábavný bigbít ze Zlína.
A včera povedený večírek s Hanzíkem a Inženýrem Vladimírem na zahrádce před pražským Kaštanem.
Hudební konzervy? Pořád poslouchám nějaké afričany (Mdou Moctar, Tinariwen, Oumou Sangaré…). Pokud potřebujete dobít energii, tak vřele doporučuji Ace Of Cups. Americký dívčí psychedelický bigbít, přírodní úkaz. Těm dívkám je totiž skoro osmdesát. Navzdory tomu hrají jak zamlada. Kapela vznikla v roce 1967 a do roku 1972, kdy se rozpadla, nenatočila žádné album, přestože koncertovali s Jefferson Airplane, Grateful Dead, či Jimmy Hendrixem. Ten tehdy na dotaz britských novinářů co je v Americe zajímavého, odpověděl: “Nic, kromě Ace Of Cups, mají naprosto pekelnou kytaristku!” V roce 2003 konečně vyšly jejich archivní nahrávky. Od r. 2016 pak další tři studiová alba. Oficiální videoklip: https://www.youtube.com/watch?v=6KqPCFw-VHQ
Filmy? Titina psí polárnice na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Animovaný, místy až psychedelický film na motivy skutečné události. Společný let Nobileho, Amundsena a fenky Titiny na severní pól. Film, který jsme viděli v dětském stanu, paradoxně vůbec nebyl pro děti  Alespoň ne pro ty nejmenší.
Co se týče divadla, zažil jsem letní soustředění s naším spolkem Loutky v nemocnici. Zážitků hodně, bylo by to na ještě jednou tak dlouhý článek… ale myslím, že jsem se rozepsal až dost… Vinšuju hezkej zbytek prázdnin.

V letech 2007 až 2013 jsme na webovývh stránkách kapely Původní Bureš společně s naším tehdejším bubeníkem Hugem psali příspěvky do Modrého s(a)lonu. Bylo to takové to, co kdo z nás četl, viděl, slyšel, kde byl, co viděl… literatura, divadlo, kino, konzervy zvukové, zvuky in natura, to jest koncerty… k tomu výlety a nějaké další zážitky, třeba jak kvasit cider nebo jak hrála Bohemka…  A najednou koukám, že od posledního zápisu v Modrém salonu uplynulo devět a půl roku. Hugo s námi přestal hrát, rozešli jsme se v dobrém… Přislíbil, že když bude mít čas, tak do s(a)lonu občas nějaký příspěvek pošle (což asi dvakrát učinil)… já vydržel psát ještě jeden rok a pak jsem se taky odmlčel.
Kdybych v tuhle chvíli nečetl Celý život, čili deníky Jana Zábrany a nebyl na chalupě, kde je trochu větší klid než v Praze, tak bych si tyhle své a Hugovy zápisky nejspíš neotevřel. Teď koukám trochu vykuleně, co všechno mě (nás) v té době potkalo, co z toho si pamatuji a co už vůbec…
Deníky Jana Zábrany jsou naprosto fantastické. Nic osobnějšího a víc dokumentujícího dobu svého vzniku už si asi nedokážu představit. Navzdory tomu, že se v nich autor obviňuje z určité neupřímnosti, či selekce zážitků a myšlenek. Ohromná inspirace.
A teď si říkám proč já pitomec jsem ty svoje zápisky přestal před deseti lety psát? Pamatuji si, co se za těch deset let událo? Určitě ne. Alespoň ne všechno, co bych chtěl. Nemyslím, že bych tím nepsaním nějak ochudil lidstvo. Možná sebe. O vzpomínky. Vzpomníky, pomníky… Nechci se srovnávat se Zábranou, o to nejde… to nejde…
Zkusím oslovit své současné spoluhráče a třeba se někdo přidá.

Takže:
Fumas, devatenáctého června 2023, pokus navázat klubko Modrého s(a)lonu
Ještě není konec měsíce a už je všeho nějak hodně. Čtu výše zmíněný Celý život Jana Zábrany, je to tlustokniha, tisíc stran, jsem ve třetině a nemůžu se odtrhnout. Předtím to byla detektivka od Edgara Wallace Šejdíř Harry (originální název: The Man At The Carlton). Příšerně přeložená, ale příběh svěží navzdory použitému češtinu (patrně google překladač někdy před deseti lety)… Předtím jsem četl Odpoledne křesťanství od Tomáše Halíka. Z toho vidno, že prokládám literaturu filosofickou kvalitním (bohužel blbě přeloženým) brakem, abych se z toho nezcvokl.
V tuhle chvíli poslouchám kapelu Groundhogs, o které jsem se tu před deseti lety vyjádřil s velkým nadšením a kterou si dnes pamatuji velmi, velmi mlhavě… no, spíš vůbec. Nahrávka se jmenuje Split a je z roku 1970 (vydáno 71). Předminulý týden jsem měl v Písku společný koncert s Goldou ze Znouzectnosti. Vystoupili jsme jako dva písničkáři… Dostal jsem tam album kapely Třetí sloka, jmenuje se Jako dort. Skvělé! Výborné texty, vokály… Podobné, ale ne stejné věci svého času dělali Navzájem.  
Film? Předevčírem Ztraceni v Paříži (2016). Dvojice Fiona Gordon a Dominique Abel, takto společnost Courage Mon Amour. Filmy si sami režírují, píší scénáře, sami v nich hrají. V tomhle hostoval Pierre Richard. Jejich filmy bývají přirovnávány k tomu nejlepšímu z Jaquese Tatiho a Charlie Chaplina. Když jsem hledal nějaký životopisný film o Robertu Johnsonovi narazil jsem na snímek Crossroads z roku 1986. Johnson se tam sice objeví, ale není to o něm. Nicméně film stojí za to. Sedmnáctiletý bluesový kytarista unese z policejní nemocnice starého muže obviněného z napadení. Chlapík hraje na foukací harmoniku a slíbí mladíkovi, že ho naučí zapomenutou píseň Roberta J., když ho odveze zpátky do Missisipské delty…
Divadlo? Už není třeba dělat vůbec nic. Naše oblíbené Divadlo v Dlouhé. Kateřina Součková, Jan Frič & kol.
Představení o nicnedělání. Téma, které mi naprosto vyhovuje. Úžasná Marie Poulová sedí skoro celou dobu zády k divákům… Nenudili jsme se ani chvíli. Jen to, bohužel, byla derniéra. Kdo neviděl má smůlu.
Jo a Mám novou kytaru! Teda, nová není, je to Jolana Diskant, rok výroby odhaduji na 1962… Mám ji do Čáji, skvělého hostinského, který točí pivo o dvě vesnice dál od naší chalupy. Když k tomu ještě připočtu mikrofon Shure 565 (narozeniny), který se používal na Woodstocku a zpívali naň Hendrix, Joplinka, nebo taky Fredie Mercury, tak jsem zas jednou docela vybavenej. A k tomu to léto… Joj!