Jo, a v Chřeštovicích jsme při koupání na rybnících Hronek a Karvašinský dvakrát viděli ledňáčky.
Howgh.

Písničky k táboráku (Hugův prázdninový s(a)lon)
Poslední oficiálně vydanou nahrávkou Jardy Svobody je album Solo, které u Indies Scope vyšlo v roce 2016. Byvší kapelník Trabandu se pak stáhl do ústraní, ze kterého vyslal do světa ještě dvě doma pořízené nahrávky (Mono a Velký kulový), jejichž hlavním distribučním kanálem byl web Uložto.cz. O jejich existenci tak mnoho lidí neví.
Právě teď si můžete poslechnout další Jardovu nahrávku nazvanou Písničky k táboráku. Najdete na ní celkem osmnáct skladeb, z nichž šest se v jiné aranži objevilo na různých deskách Trabandu a zbytek jsou písničky, pro které se na žádném z alb kapely místo nenašlo. Nejedná se tedy o novinky. Nejstarší skladby (např. Ghetto, Křížem kráž) pocházejí z roku 1983, ty nejmladší (Trofeje, Pokaždé když přicházíš) jsou z roku 2013.
Proč poslouchat čtyřicet let staré písně? Tak například proto, že jsou dobré. Jsou tak dobré, že v podstatě nestárnou. Na takto sestaveném albu je navíc hezky vidět, že skladatel a textař Svoboda šel od začátku stále jedním vytyčeným směrem, ze kterého prakticky po celou svou kariéru nevybočil, ať už své písně oblékal do ryčně bigbítového, tanečně dechnového, či meditativně zadumaného hávu. Od začátku je zde kromě silné melodičnosti patrná snaha o jasné sdělení, invenčně zašifrované duchovní odkazy, hra se slovy a všudypřítomný, tu méně, tu více, skrytý humor.
Aranže přítomných nahrávek předznamenává název alba. Jarda Svoboda písničky nahrál za jednoduchého doprovodu akustické kytary a už jen střídmě dozdobil druhým hlasem, harmoniem, autoharfou, či foukací harmonikou. Tu a tam, jako by posluchač v písních vyloženě slyšel praskání ohýnku. Věta o tom, že když je písnička skutečně dobrá, nepotřebuje  bohatou aranž početné kapely, může někomu znít jako objevení Ameriky, já jsem však toho názoru, že je dobré si tuto starou pravdu tu a tam znovu připomenout. A k tomu album Písničky k táboráku poslouží dokonale.
Jarda Svoboda navíc k nahrávce přiložil i zpěvník všech písní s akordy a datací skladeb, což jistě mnoho posluchačů ocení. Je zde zjevná snaha autora šířit své písně jinými cestami než přes nadnárodní streamovací kolosy. Například tím, že si je lidé budou hrát u ohně. Naivita? Staromilství? Jak kdo chcete. Pro mě je to sympatický čin malého rytíře.
Nahrávku si můžete stáhnout zde: https://www.uschovna.cz/zasilka/QKTVB9PJVM62UX2J-G6F/
Pak prosím zajděte na nějaký Jardův koncert a kupte si vstupenku!

Fumasův zpožděný červivec
Udělal jsem si prázdniny, takže nic nestíhám. Červencový přehled zážitků, událostí a všeho ostatního musím vzít stručně. Bylo toho hodně.
Literatura:
- Pavel Hošek - Evangelium podle Bohumila Hrabala. Moc pěkná kniha o vztahu B. H. k duchovnu. Autorův pohled na spisovatele je mi blízký.
- Bohumil Hrabal - Básnění a rané prózy. První část nově vydaných spisů v poněkud jiném uspořádání, než byly sebrané spisy vydané v Pražské imaginaci. Řadu textů, možná většinu znám již z dřívějška, ale ponořit se do nich znovu je radost. Takové množství básniček najednou jsem přečetl naposled v Magorově Summě.
Film:
Navštívili jsme Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Viděli jsme:
- Harold a Maude (režie Al Ashby). Splněný sen. Po tom filmu jsem pásl mnoho let, nejen kvůli hudbě Cata Stevense. Romance střelené osmdesátileté dámy a podobně trhlého dvacetiletého mladíka se nedá popisovat. Nutno vidět.
- Narodil jsem se, ale... (režie Jasudžiró Ozu, benši Ičiro Kataoka, hudba Reiko Emuraová). Němý film s živou hudbou a komentářem benšiho. Benši film komentuje, mluví za jednotlivé postavy, vkládá vlastní interpretace, aktualizace či okamžité nápady... Současně s promluvou benšiho běžely české titulky. V současnosti je v Japonsku kolem patnácti benšiů, kteří takto pracují s němými filmy. Ičiro Kataoka je z nich patrně nejslavněší. Často zajíždí do Evropy i Ameriky a komentuje filmy na filmových festivalech. Zážitek.
V dalších dnech jsme viděli ještě tři němé filmy od režiséra Jasudžiró Ozu:
- Náhlé vnuknutí (dělnické prostředí, nepříliš bystrý hlavní hrdina Kihači charakterizovaný v úvodu R. D. Kokešem jako otec - blbec :-) )
- Hostinec v Tokiu (opět dělník Kihači, tentokrát je postava posunutá trochu jinam...).
- Polapená dívka (kriminálka - noir).
Všechny Ozuovské filmy se nám moc líbily.
- Pochodem vchod aneb Zastavit stát (režie Jiří Suchý). Domácí, doma natočený film, na kterém J. Suchý pracoval s fotografkou Ajrín Zlámalovou. Pacifistův pozitivní vztah k armádě :-)
- Na Pochodem vchod navazovala druhý den Lekce filmu podle Jiřího Suchého. Stan, ve kterém probíhala, byl narvaný, mistr Suchý vtipný, moderující Pavel Klusák šikovný a empatický.
- Přednáška benšiho Ičira Kataoky o práci benšiů.
- Diváci! (režie Arnaud Desplechin). Film o tom, jak se stát filmovým režisérem. Za účasti režiséra.
- Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (režie Kim Ki-duk). Příběh budhistického mnicha.
- Marghe a její matka (režie Mohsen Makhmalbaf). Dokonalá šílenost o tom, kterak se dobrat duchovního prozření kradením psů :-)
Zemřel skvělý polský herec Jerzy Stuhr (Sexmise, O-bi O-ba - zánik cicilizace, Předtanečník, Počasí na zítra...). Na webu jsem našel jeho méně známý film Spokój (Klid). Výborný jako všechny ostatní.
Hudba živá:
Zahrál jsem si sólově v kavárně Na půl cesty s Klukem z holdingu a dvojicí Lunapark a Sanjin Kek. Kluk z holdingu výborný, druzí dva borci zrovna tak (už jsem se nad nimi rozplýval mockrát).
S P. B. jsme hráli unplugged před Kaštanem a na našem oblíbeném punkovém fesťáku v Branné. Zde skvělá Znouzectnost. Když se Déma dozvěděl, že pak s Danou pokračujeme směrem do Hulína, domluvil mi ještě sólové vystoupení u svého kamaráda Martina v Žopech. Na statku, milé domácí prostředí, milí lidé...
Na filmovce pak šikovný písničkář Alois Zatloukal, aka Alois Göbel.
Poslouchali jsme nahrávky Oldřicha Janoty.
Oldřich odešel na druhý břeh a nás tu zanechal s tím, co po něm zbylo. Kostel Panny Marie Vítězné a Pražského Jezulátka praskal při zádušní mši ve švech, potkali jsme spoustu kamarádů a Oldřich byl, jak posléze v komentáři k fotografii poznamenal Jakub Noha, přítomen mezi řádovou sestrou a celebrujícím knězem. I když myslím, že byl přítomen úplně všude i v tónech flétny šakuhači, na kterou hrál Vlastík Matoušek, i ve zpěvu své ženy Romany.
No, a to je asi tak všechno. Chtěl jsem být stručný? Svým způsobem se mi to možná i podařilo...

Hugo - Svatá kobylka na Zátorách
Občas s lítostí vzpomínám na dobu, kdy jsem coby fanoušek chodil na koncerty schválně před zvukovkou, abych si z oblíbené kapely užil co nejvíc. A pak ten nával energie, když se ozval první tón koncertu! Chvění po celém těle, husí kůže a absolutní euforie, která mě zaplavila a z které jsem pak žil několik týdnů. Během let se tento pocit někam ztratil.
Holy Locust jsou šestičlenná kapela z New Orleans, která doposud vydala tři studiová alba, přičemž to poslední (Beneath The Turning Wheel) vyšlo v loňském roce. Jejich styl se popisuje dost těžko. Folk? Nástrojové obsazení (akordeon, rezofonická kytara, banjo, housle, violoncello, kontrabas) k takovému označení svádí, ale on je to spíš punk. Nebo snad skutečně autentická lidová hudba? Těžko říct. Každopádně, vidět tuhle partu naživo je k nezaplacení. Totální energie, absolutní souhra a hlavně radost. Suverénní výkony jednotlivých muzikantů se berou jako samozřejmost a vlastně ani nejsou podstatné.
Svatá kobylka momentálně končí evropské turné, které ji zavedlo i do Prahy. Jednadvacet koncertů během dvaceti šesti dnů, s průměrnými přejezdy kolem 500 kilometrů vás buď absolutně vyřídí, nebo dostane do stavu, v jakém jsme kluky a holky z Holy Locust mohli vidět 26. černa na lodi Altenburg 1964, kotvící v místech bájné holešovické čtvrti Zátory. Do stavu, kdy se sami stanete hudbou, kterou hrajete.
Znovu jsem to zažil. Tu husí kůži, tu euforii. Tu radost, z které teď budu žít několik týdnů.
Děkuji kapele Severní nástupiště, která celý večer organizovala, a moc prosím: až zase příště svatá kobylka doskočí do Evropy, dejte mi vědět!

Deska zde: https://holylocust.bandcamp.com/album/beneath-the-turning-wheel
Vypečený klip třeba tu: https://www.youtube.com/watch?v=Vm-bssjURCM¨

Fumasovo červnové podivování (se)
Literatura:
Po velice zvláštní knize Hobby jsem si od Jiřího Frieda ještě přečetl Léto v Altamiře. Příběh tak trochu v duchu Jaroslava Foglara. Dva dospívající kluci a pozvolný nástup fašismu v českém pohraničí. Dojem? No, asi znepokojující...
Orlakovy ruce jsem viděl, již před lety, jako naprosto strhující němý film režiséra Roberta Wieneho (Kabinet doktora Caligariho, Genuine...) v hlavní roli s Conradem Veidtem (Kabinet doktora Caligariho, Pražský student, Zloděj z Bagdadu, Casablanca, Kabinet voskových figur...). Stejnojmenná literární předloha od Maurice Renarda je trochu rozvláčnější, s větší příměsí mystiky a spiritismu, ale komu nevadí čeština překladu z dvacátých let, ten si užije i knihu.
Boris Pilňak - Nahý rok. Po povídkách jsem se konečně dostal k titulní próze svazečku vydaného počátkem devadesátých let ve světovce. Próza je to opravdu hutná. Ranný asijský středověk přežívající v Rusku v době bolševické revoluce, na konci dvacátých let minulého století, vás vezme ranou po palici. Vsjo ravno!
Hudba živá:
Tamikrest je kapela z africké Mali. Vystupovali v pražské Akropoli. Hrají pouštní blues, které vzniklo propojením elektrických kytar a tradiční hudby kočovných Tuaregů. Muzikanti působili soustředěně a více než skromně (na scéně dvě stejná fender komba, baskytarový markbass, základní bicí souprava a tykev jako další rytmický nástroj). Čirá radost, čirá psychedelie.
Hazuka v kavárně Kafíčko. Tentokrát ještě s folkovou variantou kapely Fénix, která přehrála větší část svého opusu magnum Poslední večeře podle Leonarda. A František Kostlán představil novou kapelu, jejíž jméno jsem zapomněl (je to cosi s ohněm a není to česky). Zážitek.
Hudba konzervovaná:
Tamikrest - Kidal https://www.youtube.com/watch?v=cmQu5vvAT5c&list=PLTCX_LMdzRwxVtIgpz9Kys7H0mYmTPQqJ
Tamikrest - Live Austria https://www.youtube.com/watch?v=3ruvK2KTD0Y
Vieux Farka Touré -  "africký Hendrix", syn otce žánru pouštního blues Ali Farky Tourého - WYCE Live https://www.youtube.com/watch?v=41nL2v4SG9w
Eva Mišíková & E+Mausy - Z mého města. Krása, poesie... Těžko popisovat, nutno slyšet.
Vladimír Merta - Nejisté jistoty. Jistá jistota, že to zas bude skvělý. A je!
Bio:
V Ponrepu jsem v klidu a míru oslavil narozeniny při Sběrných surovostech Bohumila Hrabala a Juraje Herze, jakož i při Fádním odpoledni Bohumila Hrabala a Ivana Passera. Po filmech devítistupňové pivo z Chříče a k narozeninám první tři díly sebraných spisů Bohumila Hrabala.
Dividlo:
Tracy Letts - Srpen v zemi indiánů - Divadlo na Vinohradech. Divadlo pojaté tradičněji, než jsme (v naší rodině) zvyklí. Scéna v Dlouhé je alternativnější a ta ostatní divadla jsou přinejmenším... menší. Výborná Andrea Elsnerová, výborná Regina Rázlová. Trochu Bergmann, trochu Ibsen...
Semafor - A přece se točí. Divadlo pro tři herce. Úsporná hudební komedie o starém gramofonu a venkovské tančírně. Paráda.
Semafor - Šli tři Šlitři. Pásmo písniček muže, jenž by se v tomto roce dožil sta let. Souhlasím s tvrzením pana Suchého, že komorní verze, namísto původně plánované monstr show se stočlenným orchestrem a stejným počtem tanečnic, je mnohem, mnohem lepší.
S Původním Burešem jsme v červnu odehráli čtyři koncerty. V Salonu Koncept Letná - total unplugged ve třech osobách (na podiu). Na festivalu ve Vidlákově Lhotě, kde šílená kapela s ještě šílenějším zpěvákem, hrající před námi, odpálila všechny odposlechy. V naší domovské pěstitelské Prazelenině v Holešovcích, kam přišlo hafo lidí a všichni se radovali (tolik rozesmátejch už jsem dlouho neviděl). A na jedné oslavě narozenin, kde jsme hráli velmi elektrický unplugged (což je trochu paradox, že?).
Když k tomu všemu připočtu četné hraní po špitálech s Loutkami v nemocnici a další aktivity, které nezmińuji, tak už se docela těším na prázdniny.

Hugo - Vertígova Procházka Smíchovem
S tvorbou písničkáře jménem Dan Vertígo jsem se setkal díky souhře šťastných náhod, kdy vystoupil jako host na jednom pražském koncertě kapely Znouzectnost. Golda tam tehdy velmi vychvaloval jeho tehdy čerstvou desku #DNVRTG, a když se něčemu dostane takového doporučení, prostě tomu dáte šanci.
Vyhledal jsem si pak na youtube záznam famózního koncertu z brněnské Káznice, kde Dana doprovází skvělá kapela, a byl jsem přesvědčený, že do roka a do dne, až tahle parta vydá další desku, bude  o nich vědět celá republika. No, nestalo se tak.
Lídr se přestěhoval do Prahy, kapela hrála spíš kšefty na svatbách než regulérní koncerty a místo přípravy desky se Dan soustředil na produkci jednotlivých písniček, tak jak k němu přicházely (což je samozřejmě zcela legitimní volba). Postupně jsme se tak dočkali několika singlů, které na cestě do světa doprovázel povětšinou podařený videoklip (Víkend, Pes, Polarity). Zatím posledním z této řady je písnička Procházka Smíchovem. Ta je nahraná již s trochu jinými muzikanty, ale hlavní znaky Danovy tvorby zůstávají: suverénní zpěv a kytara obouchané léty hraní po ulicích a klubech, čistá aranž, vrstvení nápadů a fórků a bravurní text, který se tváří jako nezávazný vtip a přitom sděluje velké věci.
Právě díky tomu brilantnímu textu tuhle písničku miluju.

Fumasovo květenec - suma

Vždycky jsem si myslel, že ten divoký měsíc, kdy se toho strašně moc děje, je červen… Asi jsem se spletl. 

Co jsem zažil v květnu? Vezmu to popořádku. 

Literatura: 

Petr Ferenc - Hudba, která si neříká krautrock. Tuhle knihu přinesla domů moje choť, protože ví, co mám rád. Krautrock, německá obdoba psychedelie, space rocku, progrocku a dalšího experimentování z přelomu šedesátých, sedmdesátých let. Hodně specifická scéna. Kapely jako Can, Amon Düll (1 a 2), Guru Guru, Ash Ra Tempel, či Kraftwerk… Autor psal samozřejmě o tom, co z výše zmíněné scény považoval za důležité. Pár jmen mi v knize chybí (např. folk/elektroničtí EMTIDI a hlavně hippie parta Siloah). Jinak ovšem vynikající počin. 

Vrátil jsem se ke knize Tomáše Tomana Anděl. Zvlášní, dost silná záležitost. V dnešní době myslím zcela ojedinělá. 

Jiří Fried - Hobby. Tak takovouhle knížku jsem asi ještě nikdy nečetl. Příběh muže, jehož koníčkem je opisování… Čekal jsem drama a ono se nedostavilo a je to tak dobře… 

Taky jsem přečetl všechny povídky (zbývá mi ještě titulní novela) z odeonského vydání knihy Nahý rok od Borise Pilňaka. Autor byl současníkem a přítelem Zamjatina, Bulgakova… Zemřel v sovětském lágru. Povídky jsou tematicky i stylově velmi pestré. Knížku jsem našel v knihobudce v botanické zahradě. 

Hudba: 

Ke knize o krautrocku jsem si pouštěl hlavně své oblíbené Can. Nejčastěji Tago Mago,  Soundtracks a Future Days, ale myslím, že jsem si nakonec přehrál všechno co od nich doma máme. 

Naprosto mě dostala dvě alba kapely Amon Düll - brutální, transovní Psychechedelic Underground, které zní jak Velvet Underground ad absurdum na speedu, a folkovější, ale stále dost experimentující Paradieswärts Düül. To druhé jsem si pak průběžně pouštěl celý měsíc. 

Kraftwerk - (1 a 2), Ralf and Florian, Autobahn, Trans Europa Expres. A také “preKraftwerk band" Organisation. 

Další německou kapelu Siloah znám hodně dlouho, ale logicky jsem, díky kontextu, to, co od nich doma máme, oprášil. Natočili jen dvě alba Säureadler a Surkam Gurk. 

Mirek Háša - Všehochuť. Jeden z nejnenápadnějších a nejstydlivějších písničkářů (a básníků) konečně vydal své první CD. Kromě toho posílá své písně přátelům přes WatsApp a skoro nekoncertuje. Skvěle zahrané a zazpívané, vtipné a nádavkem výborný obal od Vlasty Stejskala. 

Hudba živá: 

Na festivalu Prosecké máje jsme hráli s partami Postižená oblast, Polanský vs Langman a BBP. Bavili mě všichni a moc. 

Na vernisáži koláží Luisy Stahl a neméně skvostných fotografií Ondřeje Klestila v TaKavárně jsem si zahrál s Goldou a Ondřejem. Tedy ne, že bychom hráli spolu. Hráli jsme každý sólo. Zábavné odpoledne. 

Na kapely Yamabushi a Janota 1935 se nedostanu moc často. O to větší to byl zážitek. Koncertovali na venkovní scéně před Crossem. 

V Knihkopci jsem vystoupili společně s Markou Míkovou a Mirkem Hášou. Plus autorské čtení z vlastních knih. Užili jsme si to. 

V TaKavárně jsme si zahráli, taktéž každý zvlášť, s krkonošským bardem Tomášem Tomanem, Jánem Kickem a The Winter Sounds (one man band). Milá, domácká záležitost. Děkuju za pozvání. 

Struhadlo Fest by byl na samostatný článek. Déšť, bahno, statek v šumavském údolí, doprava Land Roverem, mikrowoodstock… Účinkující: Inženýr Vladimír, Fumas, Tomáš Braun, divadlo TOPUDE, Jakub Noha, MRKLM, Přetlak Věku, Helemese. Přetlak dojmů. Pozitivních :-)

Na Kabaretu PB Na Slamníku vystoupili jako hosté Milenci. Bratr, sestra a hostující maminka - duševní milenci. Kapela mnoha tváří jak hudebních tak textových, či tanečních. Budou-li chtít, ještě o nich uslyšíme. 

Filmy: 

Narušení (režie James Mangold). Snímek z roku 1999, odehrávající se v blázinci, natočený podle knihy Susane Kaysen s vynikající Winonou Ryder a naprosto ultimátní Angelinou Jolie. Nabízí se srovnání s Formanovým Přeletem nad kukaččím hnízdem (podle knihy Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven), ale jak kdosi správně poznamenal: Narušení se odehrávají na soukromé klinice, nikoliv státní, takže atmosféra je dost jiná. Hodně silná záležitost. 

Neuvěřitelné, ale pravdivé (režie Quentin Dupieux). Bizarní a velmi zábavný film o manželské dvojici, která si koupí dům, v jehož sklepě je něco, co změní jejich život. Scifi, horror, černá komedie… Víc neprozradím. 

Výstavy: 

Kromě výše zmíněných fotek a koláží Ondřeje Klestila a Luisy Stahl jsem ještě viděl (ve Veletržním paláci) expozici Žádný pocit netrvá věčně. Díla ze sbírky solidarity ke Skopji. Po zemětřesení, jež zasáhlo makedonské město v roce 1963, přispěli umělci z celého světa. Škoda, že výstava nemá větší propagaci. Nejen ten Picasso za to stojí :-)

A nakonec Vladimír Boudník v Grabově vile v Libni. Pachatel se vrací na místo činu. Stihli jsme to se Sárou v poslední den a poslední hodinu před ukončením. Nádherná výstava s bídnou propagací. 

Beseda: 

Pavel Hošek - Evangelium podle Hrabala. Beseda proběhla v Knihovně Václava Havla. Moc zajímavý pohled na klasika :-) Koupil jsem si knihu, leží mi vedle postele a je v pořadí. Autorovi děkuji za podpis :-)

Vernisáž: 

Vystavuji, měl jsem vernisáž. V kavárně Ka Sha fé. Pořád to tam visí. Na vernisáži jsme si brnkli s Jiřím a s Brutem a přišli lidi a bylo veselo. Dernisáž bude 29.7.. 

Kněz Láďa Heryán se uzdravuje z popálenin a měl teď v neděli krásný kázání. Fakt, že jo. 

Hugův opožděný dubnový slon
Tak se konečně stalo to, k čemu se již dlouho schylovalo, totiž že jsem nestihl včas odeslat Modrého slona. Týdenní zpoždění mě alespoň přimělo přistoupit ke kroku, ke kterému jsem se již dlouho odhodlával. Totiž, že teď chvíli nebudu psát o všem, co jsem v prošlém měsíci viděl a slyšel, ale vyberu si vždy jen jednu věc a na tu napíši trochu obsáhlejší odstaveček.
O kapele Severní nástupiště mi poprvé vyprávěl Martin Kyšperský, když se radoval, že kdesi budou mít společný koncert. Na dotaz, co ta kapela hraje, odpověděl s evidentním gustem: „country.“ Žádné punk-country, country-folk, nebo snad acid-country, ale skutečně jenom to bezpřídavkové country. Ono je to samozřejmě trochu složitější, ale myslím, že Martinovi šlo především o to, ukázat na obdivuhodnou nezáludnost severka. Slova jako „autentičnost,“ „upřímnost,“ nebo „uvěřitelnost“ ostatně dříve či později použije každý, kdo se snaží tvorbu Severního nástupiště popsat a je to koneckonců přesně to, co na nich oceňuji i já.
V neděli 28. dubna křtila tato devítičlenná kapela v libeňské synagoze svou novou desku, nazvanou Orel, netopýr a pes. Magický prostor synagogy byl naplněný k prasknutí a mě to přivedlo k troufalé úvaze o tom, že je možná ve vzduchu jakási změna. Možná, že se mladým lidem už omrzel moderní trendy zvuk. Třeba už mají po krk kapel, které sice dokáží napsat kulervoucí radiohit se světovým soundem, ale co je to platné, když jim nevěříte ani tón, ani slovo? Možná, že čím dál víc lidí bude pro sebe objevovat kouzlo akustických nástrojů, bude vyhledávat kvalitní texty a chodit na koncerty kapel, ve kterých hrají jejich vrstevníci. Asi je to troufalé přání, ale pod dojmem onoho libeňského večera jsem si dovolil trochu zasnít.
Deska Orel, netopýr a pes není prvoplánová. Není to album na první poslech. Písničky na ní jsou spíše složitější a téměř anti-hitové. Nevím, jestli to byl kapelní záměr, ale ta odvaha je mi sympatická. Novinku Severního nástupiště (kromě skalních fanoušků) ocení jen ten, kdo jí dá čas. Kdo tu cestu podstoupí, získá mnoho.
Pokud náhodou někdo tuhle kapelu neznáte, doporučuji pro první seznámení skvělý záznam z vombat session z roku 2019: https://www.youtube.com/watch?v=7oJbdL9qUMw

Fumasův naditý dubenec
Dočetl jsem Uvnitř banánu od Pavla Klusáka. Je to tak, jak jsem psal minule, některé věci a lidi si vymyslel a dost často si nevymyslel ty, u kterých bych čekal, že vymyšlení jsou.
Dále jsem přečetl:
Honzlová od Zdeny Salivarové. Už podruhé, poprvé někdy před lety, tentokrát jsem ji koupil jako dárek a neodolal. Kniha nejprve humorná, postupně méně a méně. Hutná záležitost.
Sputnici (náš kamarádský rock'ń'roll), vzpomínky členů kapely, která u nás jako první (s vyjímkou Jiřího Suchého) přinesla do rokenrolu češtinu. Fungovali vlastně jen tři roky (1959-1962/63) a musela to být jízda.
První lidé na Měsíci - H.G.Wells. Ty scifi prvky dnes působí trochu jako poezie, trochu jako pohádka. Z toho, jak jsou lidi ve všech dobách pořád stejně agresivní a dobyvační a jak to H.G.W. zachytil (vypravěč těmito vlastnostmi oplývá a vlastně ho to vůbec nezaráží), tak trochu zamrazí.
Exotovy zápisky od Ládi Heryána. Milá knížečka úvah a zážitků (výraz knížečka jsem slyšel od samotného autora) saleziánského mnicha, kněze Ládi Heryána. Ideální čtení do kapsy na cesty.
Filmy?
Nejnovější opus Wima Wenderse Dokonalé dny (Perfect Days). Hrdina filmu se živí jako uklízeč veřejných záchodků v Tokiu, žije minimalisticky, poslouchá staré kazety s hudbou Velvet Underground, Patti Smith, Doors, Animals, Van Morrisona, Niny Simone či japonské písničkářky Sachiko Kanenobu. Jakoby mimochodem pěstuje bonsaje a na starý analogový fotoaparát fotí záblesky světla mezi větvemi stromů. Ve filmu se toho moc neděje, náznaky příběhů se objevují mezi řádky, tak jako to světlo ve větvích stromů. Krásný film.
Koncerty?
Franta Kostlán, Věra Roubalová, Krystyna Skalická a Míša Kalašová na milém mejdanu pro přátele v Salónu Letná.
Mates von Lunapark, Ernest Voltr, Trace Eliot, Šárka Mattová a Kluk z Holdingu. Další mejdan pro přátele, tentokrát Na Paliárce. Překvapením pro mne byly obě dámy.
Původní Bureš hrál společně se Syrovými tóny v klubu The Beats from Basement v Praze v Krymské (dříve Sběrné suroviny) a Na Slamníku společně s Nohabandem a Jirkou Konvrzkem, kterého na basu doprovázel Lukáš Kalivoda. Na Slamníku vyšlo jarní číslo Flekova Hlavce.
Sólově jsem si zahrál na Poctě Karlu Krylovi v posázavské krčmě U Žraloka. Akci pořádal Člověk krve, kromě něj a mě hráli Honza Řepka, CMIG a Petr Wagner. Úžasná akce, škoda, že jsme nemohli zůstat do konce, druhý den jsem vstávali brzy a vyráželi na výlet.
Výlet? Do Krakova! Kam jinam, že? V Krakově (polsky Kraków) jsme se cítili hned jako doma. V galerii Leonardova Dáma s hranostajem (průvodce uvádí legrační název Dáma s hermelínem, hádali jsme, jestli bude nakládaný, či smažený), neuvěřitelné Syreny malíře T. A. J. Kwiatkowskego, kostel na každém rohu, v každém hned několik nedělních mší, židovská čtvrť, hospůdky, zapiekanky... park Marka Grechuty... Wawel... večer koncert polskoukrajinské kapely Enej, zábavná směska klezmeru, ska a kdečeho lidového... a aktuální texty k aktuální situaci. Spousta cyklistů, kteří tu jezdí všude, po silnici, po chodníku... Skoro nikdo nemá helmu či rádoby sportovní cyklistický obleček. Ženy a dívky často v sukni. Jezdí se pomalu, ohleduplně. Na kole jsme viděli i mladou řádovou sestru v dlouhém řeholním hábitu. V noci stojí mnoho kol, drahých i nedrahých, přivázaných před domy. Asi se tu nekrade. Minimálně ne kola. Před odjezdem ještě k hrobu Marka Grechuty... Do Krakova se příští rok určitě vrátíme.
Stihl jsem to napsat dřív, než přišel příspěvek od Huga! Ale to je tím, že mi Hugo připomněl, že už je konec měsíce. Kdy a kde? Na koncertě v Libeňské synagoze, kde jsme se v neděli potkali na křtu nové vinylky kapely Severní nástupiště. Spousta lidí, skvělá muzika, parádní akce. Jednu desku jsme dostali (od Sáry a Matese) a přinesli domů. Jdu si ji pustit.

Hugův pádící březnový slon
Ty bláho, za deset minut mi jede autobus na zkoušku a právě jsem zjistil, že jsem Fumasovi pořád neposlal březnového slona.
Takže se s tím nebudu víte co a naflákám to tam jedno za druhým, jak to šlo.
Hodiny nejsou nejlepší McEwanův romám, ale i tak jsem si početl náramně. Nejdřív trochu nuda, ale jak hlavní hrdina stárne, rozuměl jsem mu čím dál tím víc. Ha ha.
Neviditelné kořeny od Hynka Čapka jsou trochu barvotiskové, ale vlastně mě to docela bavilo. O Baťových si toho musím přečíst víc.
Komiks Alana Moora V jako vendeta je bezvadný. Doporučuji.
Poslouchal jsem album Pouta od kapely Malé zuby. Povedená deska. Místy to díky nástrojovému obsazení trochu připomene Psí vojáky, ale to vůbec není na škodu a hlavně – opravdu jenom místy! Jinak je to samozřejmě o něčem jiném. O krásně slazených (nikoli cukrem) dívčích sborech a pochopitelně také o velrybách.
Shlédl jsem kupodivu hned dva filmy.
Přišla v noci potěšila, pobavila a zároveň vystrašila. Brilantní dílo.
Na Úsvit jsem se podíval mimo jiné inspirován výše zmíněnou Čapkovou knihou. Líbila se mi ta prvorepubliková stylizace, která byla ovšem posunutá trochu jinam, což bylo fajn. Oceňuji tu odvahu. A Eliška Křenková byla samozřejmě skvělá.
27. března jsem v divadle Na zábradlí shlédl představení Uvnitř banánu a můžu vám ho jedině doporučit. Skvělá hra o skrytých géniích v hudbě. Opravdu povedené ve všech směrech, včetně vtipné hudby Martina Kyšperského. Komu se nechce táhnout do divadla, přečtěte si alespoň stejnojmennou knihu Pavla Klusáka podle které tento kus vznikl. I ta stojí za přečtení.
Tak.
Autobus mi stejně frnknul, takže na zkoušku přijdu pozdě.
No nic, svedu to na Fumase…. 

Fumasovy díky za březenec (páč poděkovat je hezký)
Vždycky si říkám, že to napíšu dřív než Hugo. A nikdy to neudělám. Vždycky mě dostane. Jsem pomalej, váhavej střelec (ve skutečnosti blíženec), ale hlavně mám pocit, že už nedělám deset věcí najednou, ale nejmíň čtyřicet... Psychicky směřuju k pasení ovcí a meditování nad rozkvetlou pampeliškou, ale mé okolí je jiného názoru. Ještě tohle, ještě tamhleto... Uznávám, že občas si něco navymejšlím i sám.
Celou knížku jsem přečetl za celý březen snad jen jednu. Víc si nevybavuju. Vražda ve Večernici, detektivka od Anthony Horowitze, kterou jsem koupil Daně k Vánocům. Klasická, kvalitní v duchu Agathy Christie, jen má víc jak šest set stran. Já vím, čím víc stran tím větší honorář pro autora, ale přimlouvám se za kratší knížky. Jinak jsem nahlížel do lecčeho, hlavně do časopisu UNI, který nám tenhle měsíc přišel i lednový a únorový. Díky Česká pošto žes po urgencích zafungovala. Jo, pak vlastně ještě komiks Srdcovka od Štěpánky Jislové. Pro mě osobně trochu drsnější záležitost, asi spíš pro holky než pro kluky, ale dobrý. Teďka čtu Klusákův opus Uvnitř banánu, o kterém informuje i výše zúčastněný Hugo. Překvapení: některá z hesel uvedených v knize jsou očividně mystifikace! Která? Neřeknu. Hledej Šmudlo...
Výstavy? 1796–1918: Umění dlouhého století - Veletržní palác. Stálá exposice Národní galerie, první část výstav, o kterých jsem psal v minulých S(a)lonech. Začal jsem třetí částí, pokračoval druhou... a z téhle první máme zkouknutou asi třetinu.
Koncerty? U Vystřelenýho voka s námi hrál skvělej Neúspěšnej atlet a výborný Boží muka. Spokojenost.
Filmy? Formanův semaforský Konkurz v bio Ponrepo. Pan promítač, nebo možná slečna, prostě někdo, ohulil zvukovou stopu co to šlo a mně konečně docvaklo, jakej nářez byla kapela Crystal, se kterou zpívala Věra Křesadlová. Kam se na ně hrabou dnešní popoví mrchopěvci. Tohle by se mělo hrát v rádiu!
Taky jsem byl ještě jednou na Karaoke blues. S těma, který to ještě neviděli. Tak moc se mi to líbilo, že jsem musel ještě jednou.
Po večerech občas koukáme na slečnu Marplovou. Oni to trochu předělávají, ty zápletky, a pokaždé to není ku prospěchu věci. Ale my si pak trochu zanadáváme a stejně si to příště zas pustíme.
Co jsem poslouchal? Opět album Heron od Mika Herona z roku 1970. Naprosto neskutečná, nadčasová muzika k tomu výše zmíněnému pasení ovcí. A dnes jsem si celé dopoledne a část odpoledne pouštěl písničkáře - outsidera Daniela Johnstona (za což může Klusák). Díky za takovýhle outsidery.
No, a díky za krásný, neplánovaný Velikonoce... Toť asi vše.

Hugův podvyživený únorový slon
Tentokrát s tím budu rychle hotový.
Ani nevím, co jsem poslouchal, myslím, že víceméně to samé co v lednu.
Četl jsem:
komiks Supro – Hrdinové na dluh (Jislová / Svoboda / Fischmeister). Celkem to šlo, ale čekal jsem víc.
Jaroslav Havlíček – Neviditelný. Nedávno jsem ho našel v hezkém vydání ze šedesátých let v jedné knihobudce, tak jsem si ho dal znovu a jen mě to utvrdilo v názoru, který jsem získal už po prvním čtení: lepší knihu neznám.
Fumas – Mezera mezi zdí a parketama. Chápu, že v rámci této rubriky to může vypadat jako vlezdoprdeláctví, ale fakt to tak není. Fumasovo opus magnum mě nadchlo. Ukázky v programech kabaretů PB byly sice fajn, ale působily (logicky) trochu fragmentálně. Kniha samotná je výborně postavená, dobře vymyšlená a čte se opravdu jedním dechem. Radost!
26. března jsem v divadle komedie shlédl divadelní hru Švejk 2024 v aktualizované verzi od Anny Saavedry v podání Jihočeského divadla. Líbilo se mi to hodně. Švejk zde odhazuje uslintanou pivní masku, kterou mu nasadil lidový folklor a nejednou jako by ožil. Bravo!
Na Netflixu čumim na seriál Sex Education.
A to je všechno.

Fumasův úmor
Úmor nikoli však úhor (dělo se toho hodně, uteklo to rychle…). Dočetl jsem Hru se skleněnými perlami od Hermana Hesse, kterou jsem dostal od syna Mikuláše. Kniha skvělá a pozoruhodná. Dá se vnímat několika způsoby a v několika rovinách, záleží na tom co si vyberete. Vřele doporučuji. Průběžně si stále čtu A Boook of Days - deníkové a fotografické zápisky Patti Smith. Přečetl jsem Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře Josefa Škvoreckého.  Knihu náhodně koupenou v antikvariátě o jejíž existenci jsem neměl tušení. Scénář Irenka v mnohonásobném zrychlení (inspirovaný H.G. Wellsem), který J.Š. napsal společně s manželkou Zdenou Salivarovou nebyl nikdy zfilmovaný, přestože je to, dle mého názoru, drobný skvost. Stejně tak dodnes nikdo nezfilmoval Zbabělce (v knize je pouze malá část scénáře).
V biografu jsme byli na Karaoke blues Akiho Kaurismäkiho. Překrásný, pomalý film kde si můžete užívat čtení mezi řádky. V klipové sekvenci s dvoučlennou dívčí kapelou Maustetytöt ( https://www.youtube.com/watch?v=Ulrss-bwRVk ) se mihnou muži připomínající Iggyho Popa, Micka Jaggera (či snad Stevena Tylera)... Ještěrka se kterou na stavbě jezdí kamarád hlavního hrdiny se jmenuje Hyster, stejné slovo je pak v názvu knihy, kterou od kamaráda dostane... Režisér cituje scény ze svých předchozích filmů: dívka přijde z práce domů, navyklým pohybem pustí rádio, ale namísto rockandrollu (jako ve filmu Muž bez minulosti) se ozvou zprávy z ukrajinského bojiště... Na Karaoke blues (v originále Kuolleet lehdet - Padající listí) se chystám určitě ještě jednou.
Byl jsem opět na koncertě Hazuky v Kafíčku, opět pohoda, tentokrát ještě navrch skvělá dámská vokální kapela Těsto. Fotky a videa jsou k vidění na mém profilu na FB.
Výstavy: Veletržní palác - První republika (1918 - 38) a Konec černobílé doby (1939 - 2021). Na sebe navazující stálé expozice moderního malířství. V dobrém slova smyslu vyčerpávající. Lepší vidět na několikrát. Villa Pellé - Lachland - Adolf Lachman. Dystopické, hravé...
S Původním Burešem jsme si začátkem měsíce zahráli unplugged v Dobré trafice, psal jsem již minule (záznam existuje, zpracovávám ho). V klubu Kaštan na 37 letech PB jsme pokřtili můj dlouho připravovaný grafický román (komiks) Mezera mezi zdí a parketama. Je o kapele Originální Hrubeš, která hraje v osmdesátých letech v totalitní zemi více než připomínající Československo. Příběh vypráví kytarista Fugas a na basu s ním hraje Butan. Knihu vydalo nakladatelství Galén za což jim moc a moc děkuji :-) Na přestupného února, dne 29.2. jsme ještě s částí PB absolvovali unplugged koncert a já autogramiádu v Knihkopci v Holešovicích.
Jinak jsem se celý únor pokoušel koupit auto. Co jsem zažil? Jak to dopadlo? O tom zas někdy jindy.

PS.: Milý Hugo Neviditelný od J. Havlíčka je i má velmi oblíbená kniha :-)

Hugův modrý s(a)lon, leden 2024
Předem podotýkám, že jsem se v lednu čtrnáct dní flákal doma na nemocenské, takže jsem měl opravdu hodně času na čtení. Takže:
Romain Rolland – Petr a Lucie. Narazil jsem na to v jedné knihobudce a řekl jsem si, že možná nebude na škodu připomenout si nevinnost svých sedmnácti let. Nebylo.
Jan Otčenášek – Kulhavý Orfeus. Taky úlovek z knihobudky. Dost mě to bavilo. Je to psané ještě takovým starým způsobem, úplně jinak, než jak se píší dnešní romány. Otčenášek má na všechno spoustu času, nikam nepospíchá a vyžívá se spíš v popisu pocitů, než v akci. Prima.
Olga Stehlíková – Mojenka. Tuhle knížku pro děti jsem si přečetl hlavně kvůli názvu, který se mi strašně líbí. A nelitoval jsem. Hodně smutné vyprávění o jedné holce, co má nemocnou mámu.
Jiří Franta – Singl. Komiks o jednom nezadaném třicátníkovi je pozoruhodný především tím, jak naprosto věrně vystihuje atmosféru v Ďolíčku při zápasech Bohemky. Neuvěřitelné!
Nirmal Varma – Ty dny v Praze. Indický spisovatel Nirmal Varma začal v roce 1959 studovat v Praze a zůstal tu až do roku 1968. Napsal v té době několik povídek a novel odehrávajících se mezi Loretou a Vinohrady. Zajímavé.
Brigitte Giraud – Žít rychle. Povedený román současné francouzské spisovatelky o tom, co by se stalo, kdyby…
Petra Soukupová – Divné děti a smutná kočka. Prostě druhý díl, no.
Poslouchal jsem:
Čtvrt na Smrt – Láska. Vždycky. Mladá kapela. Je to jejich třetí deska a je to fajn. Chytré a pestré. Nehorázně mě baví písnička Startovní čáry.
Dáša Vokatá – Najdi místo pro radost. Archivní nahrávky ze 70. a 80. let, které vyšly u Guerilla Records (v r. 2011). Tohle mě bavilo fakt hodně. Ty melodie, ty texty, ten hlas! Ten osud.
Petr Nikl / Martin Kyšperský – Zní to tak nějak přesně, jak byste čekali. Pokud se tedy od těchto pánů dá čekat něco konkrétního.
Mutanti hledaj východisko – Puma. Přiznám se – jeden nesoustředěný poslech. Ale moc mě to nebavilo.
Dokonce jsem viděl jeden film: Avatar 2. Nepochybuji, že jste to všichni už viděli a všechno o tom četli, tak nebudu nosit sovy do Atén. 
A pozor! Zní to skoro neuvěřitelně, ale byl jsem na koncertě. Konkrétně na festivalu Homér´s memorial, který proběhl v pátek 12. ledna v brněnském Unleaded café. Vyrazili jsme tam s kamarádem původně na Karla Vepřeka, kterého jsme sice nestihli, zato jsme stihli kapely Nachmelení starci, Old Minka Band a Putrescin. Byl to skvělý večer!

Fumasovic lednovej mokrej slalom
K Vánocům jsem dostal hromadu knížek, tak se tím prokousávám. Méně známé nestvůry kanadskoamerickohogkongské autorky Kim Fu jsem stihl přečíst ještě v prosinci a zmiňuji se o nich v minulém povídání. U Ra No va je experimentálně psané podobenství o nezničitelnosti dobra i zla od Lenky Elbe. Kniha mě bavila, možná bych ji trochu pokrátil, ale možná jsem jen netrpělivý s komínkem knih vedle postele :-)
Praha beatová Radka Diestlera je v dobrém slova smyslu průvodcem po místech, kde se v naší výše zmíněné vesničce hrála výše zmíněná hudba. Kniha je strukturovaná kartograficky, což je v pořádku, nikoliv historicky, což někoho může mrzet… Mně to nevadí.
Utopia Avenue od Davida Mitchella je tematicky podobná. I zde jde o bigbít, potažmo rockovou či psychedelickou hudbu. Děj se odehrává v Británii v druhé polovině šedesátých let minulého století. Mitchell popisuje příběh fiktivní kapely, která se na společných pódiích potkala a hrála snad s každým. Tahle kniha je pro mě záhada. Záhadou je, proč si autor vybral prostředí rockové hudby, ve kterém se nejspíš nepohybuje a nemá s ním větší zkušenost. Ještě větší záhadou je, proč údajně zkušená překladatelka text přeložila tak, jak ho přeložila. Do češtiny totiž převedla úplně všechno, včetně notoricky známých názvů slavných skladeb. Žebrák s kytarou hrající Satisfakci je jen jedna z perel. Našel jsem si na webu ukázku původního textu v angličtině. Český překlad se od něj dost liší. Snaha vtipnit původní text, který je mnohem sušší a přímočařejší, je dost nepochopitelná. Působí to jako souboj překladatelky s autorem. Nerozumím tomu. V poslední části kniha sklouzává do mystiky, kde se autor cítí mnohem více doma a i překlad se “zklidňuje”.
Filosofie populární písně od Boba Dylana vychází z autorových rozhlasových pořadů, v nichž pouští své oblíbené písně. Průřez populární hudbou od třicátých let do dneška. Dylanovy postřehy a komentáře k jednotlivým skladbám jsou vtipné a zajímavé, tak jak by se dalo čekat. Knihu si čteme nahlas a pouštíme si z youtube ukázky. Velmi příjemné.
Před spaním se nořím do Hry se skleněnými perlami od Hermana Hesse. Baví mě to, jsem asi ve dvou třetinách, referát podám příště.
Co jsem poslouchal? Na Štrosmajeráku rušili prodejnu CD, prý tam bude další úžasná kavárna (ach jo). Výprodej za 50% přilákal i mne. Takže: Květy - Hrdina do půl osmé, Střela zastavená v jantaru, Kocourek a horečka (něco z toho už jsem znal, ale neměl na CD), Jaroslav Hutka - Sladké žluté, Jaroslav Erik Fryč a Čvachtavý lachtan - Jsi orkneyské víno (příjemné překvapení), Sváťa Karásek - Rány zní, Luboš Pospíšil - Chutnáš po cizím ovoci, Jarda Svoboda - Sólo, atd. Bavilo mě všechno, jinak bych si to nekupoval.
Co jsem viděl? V kině jsme byli na Mnichových memoárech Friedricha Fehera (dnes už tak trochu legrační němý film z roku 1922), Potopeném světě od Alexandra Kordy (taktéž němý film ze stejného roku, antiutopie nejspíš inspirovaná negativními dojmy z ruské revoluce) a na legendárním a geniálním filmu Kouř, který v roce 1990 natočil Tomáš Vorel.
Byli jsme na masopustu ve Zbuzanech. Masky, kamarádi, písně, dobroty, kořalka, pivo...
Výstavy: Fotograf Festival #13 - Veletržní palác (digitální technologie, umělá inteligence... jediný autor, který ve mně nevzbudil depresi, byla Lynn Hershman, americká umělkyně se svým alter egem Robertou Breitmore), Veřejná plastika 1796-1918 - Veletržní palác (po umělé inteligenci byla velmi uklidňující) a nakonec Petr Brandl - Příběh bohéma - Valdštejnský palác (zážitek).
Původní Bureš hrál v klubu Cross na festivalu pro Ukrajinu. Dále hráli J. H. Krchovský a Krch-off band, OTK, Jakub König, Jakub Cermaque, Hanzík a další… Bylo to moc pěkné. Odehráli jsme též koncert v Dobré trafice, který byl v sobotu od 15:00 a kromě těch, co chodí rádi brzo spát, tam byli i lidi s dětma. Taky moc fajn.
Dnes jsme byli na pohřbu kamaráda Michala Kunsta. Měli jsme ho moc rádi. Nevím, co víc napsat.
Nechci končit smutně, tak snad jen, že jsme pak celá parta šli na stejném hřbitově ještě ke hrobu Sváti Karáska. Je úplně mrňavej, ten hrob. A všude kolem je les…

Hugovo prosincové zevlení
Není nad to si předvánoční rozjímání zpestřit vzpomínáním na vše, co člověk prošvihnul. Avšak nepředbíhejme, číst ještě stíhám.
Tajný život domorodců od Jana Kholla je sice stopadesátou variací na krizi muže středního věku, ale vlastně, proč ne? Toto se alespoň zdálo být autentické a to se cení! Big Mac od Serhije Žadana, to ovšem byla jiná káva. Ukrajinský intelektuál studující (?) ve Vídni v devadesátých letech minulého století. Takové ty povídky, co otřesou vašim vnímáním světa. Líbilo se mi to moc. Co dál? Snad už jen skvělý komiks V hlavě Sherlocka Holmese od Cyrila Lierona a Benoit Dahana. Lahůdka. Co víc si přát? Možná větší formát. Do nejmenších detailů propracovaná kresba by si ho zasloužila a moje oči ocenily.
V kině Světozor jsem byl s dětmi na filmu Chlapec a volavka a víte co? Vůbec se mi to nelíbilo. Při vší úctě k tvůrcům a k tomu, co všechno dokázali. Děti ovšem byly nadšené.
Tak a teď ta hlavní, ostudná věc. V prosinci bylo v Praze plno koncertů, které byly určitě fajn a na kterých jsem vinou nemoci, nebo vlastní lenosti nebyl, takže výjimečně zde uvedu seznam akcí, na kterých jsem nebyl (ale původně jsem si myslel, že na ně půjdu):
14. prosince hráli Echt! U vystřelenýho oka, Tajné slunce v Kaštanu a Původní Bureš ve zkušebně
19. prosince jsem se mohl naučit něco nového v Lucerna MB
20. prosince hrálo Severní nástupiště v kasárnách Karlín a Květy v KD Barikádníků (a to ještě odpadl koncert Terrible 2s v Akropoli).
21. prosince hráli Kapitání průmyslu a Boží muka v Crossu
A aby toho nebylo málo, tak 17. prosince hrál v Libčicích Víťa Marčík. Tam jsem taky nebyl.
Fumasi! Nechceš si najít nějakýho aktivnějšího přispěvovatele?*
Veselé Vánoce a šťastný nový rok.
Hug.

*Hugo, mohl bych říct: "Nechceš si najít nějakého hbitějšího redaktora?" Tvůj příspěvek mi ležel v počítači od 21. prosince. Nemáme si co vyčítat :-)
Fumas

Fumasův mnohočetný prasinec zakončený setkáním s vílami
Mám pocit, že letošní prosinec začal někdy strašně dávno, v jiné době, jiném století a jiné realitě. A kdysi dávno, bylo to prvního, v pátek jsme byli v kavárně Souterrain na skvělém koncertě kapel Band No.7 a Eliška & Nick Old Time String Band. Americana, tradiční písně, moc pěkné... Kapela stojí na podiu kolem jednoho mikrofonu a zvučí se tak, že se sólista k tomu mikrofonu nakloní... O pár dní později pak zas v kavárně Kafíčko hrála kapela Hazuka. Chodím tam na ně moc rád, je to přátelské, rodinné...
Namlsáni z listopadu jsme absolvovali dvě představení v Semaforu. Poslední štace, hra z roku 1968, která začíná být opět proklatě aktuální, a tradiční vánoční představení Tiše a ochotně, které je v něčem vždycky stejné a v něčem vždycky jiné. Spokojenost.
Původní Bureš si v prosinci zahrál dvakrát. Poprvé ve zkušebně pro kamarády. Vánoční koncert/večírek společně s Jakubem Nohou a Markétou Agnes Jůdovou - Hrubínovou. Lidi si donesli občerstvení, takže opravdu večírek... Druhé hraní PB bylo při mši v kostele Nejsvětější Trojice. Mši celebroval Láďa Heryán. Nebylo to poprvé, hrajeme tam moc rádi. 
Co jsem četl? Umyvadlo plné vajglů od Michala Šandy (hravé, občas drsné, zábavné, pořiďte si, posuďte sami...), Půjdeme do Mů od Ivana Wernische (oslovilo mě velmi, měl jsem půjčeno z knihovny, chtěl jsem si knihu pořídit, ale zatím nesehnal), Čím se liší tato noc od Ireny Douskové (baladické příběhy rámované dvěma trochu optimističtějšími), Krajinou samoty - povídková antologie současných lotyšských spisovatelek (ze začátku se mi to líbilo, pak už bylo té deprese moc, ještě to tu mám, třeba to dočtu), Kim Fu - Méně známé nestvůry 21 století (povídky, mladá kanadsko-americká autorka hongkongského původu, vánoční dárek, trochu evokuje Bradburyho, líbilo se mi hodně).
Viděl jsem film Blues Brothers, je skvělý, výborná muzika a naprosto zběsilý děj. Předpokládám, že ho všichni už dávno znají a já byl poslední, kdo to doteď neviděl.
Včera jsme se dívali na dokument Viliama Poltikoviče Šťastny ať jsou všechny bytosti - Míla a Eduard Tomášovi. Je to síla, doporučuji.
Poslouchal jsem kdeco, teď si zrovna pouštím album Heron z roku 1970. Sólová věc od Mika Herona z kapely Incredible String Band. Výborné CD natočily před časem Ruce naší Dory. jmenuje se Kráter po bazénu. Dana ho našla pod stromečkem.
Co se týče výletů, chodili jsme hodně, vesměs po Praze, mám prošlapanou díru v levém kramfleku a to jsou ty boty (farmářky) docela zánovní.
Dělo se toho taky hodně, o některých prosincových zážitcích se mi rozepisovat nechce, ale na závěr historka anoncovaná v titulu. Přišel jsem do koloniálu na menším městě. Pozdravily mne dvě mladé, usměvavé, hezké prodavačky. Chvilku jsem vybíral a pak řekl, že bych si dal deset deka paštiky. Jedna z dívek paštiku ukrojila, zvážila, přišla k ní ta druhá, chvilku něco řešily, pak jedna z nich nalepila na balíček takovou tu samolepku s čárovým kódem a balíček mi podala. Odebral jsem se k pokladně, ke které v minutě přišla ta samá dívka, přejela balíček čtečkou čárových kódů a s úsměvem řekla:
"Korunu dvacet."
"Mohu platit kartou?"
"Samozřejmě," usmála se dívka.
Zaplatil jsem kartou, vyšel ven a po pár minutách mi to došlo. Podíval jsem se na cedulku s čárovým kódem. Bylo na ní opravdu Kč 1,20. Vysvětlení? Potkal jsem víly. Příště budou v tom samém obchodě zas ty zachmuřené starší dámy, co tam bývají vždycky. Ale to nevadí. Chápu, že člověk nemůže potkávat pohádkové bytosti každý den.

Hugův listím zapadaný s(a)lon
Tento měsíc toho bude víc, tak pojďme rovnou k věci.
Přečetl jsem si Krev na sněhu od Jo Nesbø (bavilo), Náklonnost od Sarah Watersové (bavilo, ale až od půlky), Klasztor od Petra Sagitariuse (nebavilo), Jako dech od Davida Jana Žáka (bavilo, potěšilo) a nakonec Klub divných dětí od Petry Soukupové. To jsem četl už podruhé a líbilo se mi to stejně jako poprvé. Právě vyšlo volné pokračování (Divné děti a smutný kocour), tak jsem si to chtěl připomenout, než se do toho pustím.
Povedlo se mi (i když vlastně spíš jen náhodou) vidět pár skvělých koncertů. 9. 11. jsme hráli s Hugo a já na Slamníku a po nás vystoupila jakási kapela, teď si nemůžu vzpomenout, měla takovej divnej název. Nějak jako Působivý Bureš. Byli fakt dobrý! Hned další den jsem hrál pro změnu s Neúspěšným atletem v Kamině a po nás hrál Odečet plynu. Výborná kapela. Blues rock, jižního střihu, to znamená Braník a povodí Botič river. No a na Kamině jsem byl ještě jednou, konkrétně 22. 11. na 30ti letech Nohabandu. Mňam!
Měl jsem zase pár veřejných čtení, mimo jiné i extrémně podařenou akci v knihkupectví Jakuba Demla v Třebíči (obchod doporučuji), kde jsem zakoupil vinyl Pearl od Janis Joplin a před svým čtením ještě stihl vystoupení slammera, který si říká Pan Fenek, v místní knihovně. Přiznám se, že jsem měl ke slam poetry poněkud odtažitý postoj, ale Pan Fenek v mých očích tento žánr naprosto rehabilitoval. Skvělé to bylo!
Konečně jsem viděl film Banger, na který jsem se chystal už dlouhé měsíce. Nezklamalo. Naopak, asi to bylo ještě lepší, než jsem čekal. Mám radost.
Co jsem poslouchal? Kromě výše zmíněné Joplinky jsem si pořídil ještě vinyl Automatic For the People od R.E.M.. To jistě všichni znáte, tak co o tom psát? Třeba to, že bubenický part v písničce Drive by se měl vyučovat na konzervatoři jako zářný příklad toho, kdy muzikant potlačí svoje ego ve prospěch písničky. No a úplně nejvíc jsem poslouchal CD Odečtu plynu – Čtvrtá odbočka na Braník. Velmi zábavná deska, byť asi osm let stará. Nové singly vydali Kvietah (Lucie) a Mutanti hledají východisko (Lexus). Obojí navnadilo, takže člověk se může těšit i na něco jiného, než na Ježíška.
Uf, hotovo, honem odeslat Fumasovi…

Fumasovy tanečky nejen mezi padajícím listím
V Ponrepu dávali Setřelé písmo. Konečně! Vždycky jsem ho chtěl vidět. V roce 1919 natočil Joe Jenčík film Palimpsest. Ze zúčastněných herců jsou známi pouze Karel Lamač a Antonín Vaverka. Údaje o obsahu filmu se nedochovaly. Snímek byl uveden 10. 10. 1919 v bio Lucerna. Scénář napsali Joe Jenčík a dnes tak trochu zapomenutý genius českého filmu Jan S. Kolár. Film ve své první podobě je považován za ztracený. O rok později byl na popud Lamače snímek ve Vídni dotočen a přepracován pod názvem Setřelé písmo. Mezi herci se objevila Anny Ondráková, Hana Jenčíková a další. Režie se ujal Josef Rovenský. Příběh o sochaři, který získá středověký rukopis v němž se skrývá část zprávy o ukrytém pokladu…
Jako druhý film se ten večer promítal další snímek Josefa Rovenského Tulákovo srdce. Je překvapivý mimo jiné i tím, že v něm postupně umřou všechny hlavní postavy. Zvláštní… Takové věci se dnes myslím již netočí. Další filmové zážitky: Karl Heinz Martin - Zadními schody (Německo 1921. Realismus versus expresionismus. Fakt hustý.), Paul Leni - Od jitra do půlnoci (1920. Výtvarně nejexpresionističtější ze všech německých expresionistických filmů.), Elo Havetta - Slávnosť v botanickej záhrade (Československo 1969. Po letech jsem viděl podruhé, je to určitě dobrý snímek, opět jsem ho moc nepochopil, ale to asi nevadí...)
Byli jsme na křtu knihy naší kamarádky, spisovatelky, ilustrátorky a hráčky na keltskou harfu Jany Maffet Šouflové - Lionet a jiné podivné případy. Je to již druhý svazek o londýnském koronerovi Lionetovi. Ten první Svitky z londýnského mostu byla středověká detektivka. Aktuální kniha je povídková a pohybuje se v oblasti detektivky, středověké fantasy a horroru. Už jsem ji přečet a je skvělá.
Užili jsme si vernisáž krásných prací fotografa Mirka Beneše. Fotky deklů od kanálů a podobných detailů jsou mi velmi blízké :-)
Původní Bureš zahrál na Slamníku s vynikajícími Hugo a já, v Oudraži s Jablkem znetvořeném lidským faktorem, které zahrálo jako fakt vtipný one man band (frontman, kytara, playback) a ve Válci se skvělým Inženýrem Vladimírem rock band.
Byli jsme na koncertě ke třiceti rokům kapely Nohaband. Děkuju Jakubovi za pozvání si zahrát a Michalovi Bystrovovi za pozvání si zahrát s ním. Zážitek.
Cesta na openmic pořádaný Tomášem Tomanem v Hradci Králové a následně z Hradce zpět do Prahy byla asi jednou z největších divočin jakou jsem v tomhle směru zažil. Do Hradce jsem dorazil autobusem s hodinovým zpožděním, chytil trolejbus na druhý konec města, do klubu dorazil sedm minut před svým vystoupením, zahrál, během pěti minut dopil pivo a běžel opět na trolejbus. Z Hradce do Prahy již nic nejelo (bylo něco po osmé večer), pouze za pět minut autobus do jakéhosi místa v polích, kde jsem okamžitě přesedl na další autobus, který jel do Pardubic, kde za deset minut jel vlak do Prahy. Kdyby se cokoliv z toho opozdilo, či nejelo tak nevím… Veřejná doprava v naší zemi je někdy opravdu dobrodružná.
V Knihkopci jsem, poprvé v životě, uspořádal poslechovou diskotéku na téma Acid folk, psychedelie a divné věci. Skladby zapomenutých písničkářů z nichž většina vydala jen jedno album a zmizela v propadlišti dějin. I když někteří pak, třeba po letech, byli objeveni… V minulém salonu jsem se zmiňoval o britském hippíkovi a travestitovi Johnu Philipsovi, kterému policie v Zimbabwe v šedesátých letech zničila většinu nákladu jeho alba v obavě před tím, že by ty písně mohly vyvolávat nepokoje. Mimochodem má fakt skvělé texty.
Byli jsme v divadle Semafor na hře Nižní Novgorod. Naprosto vynikající. Odehrává se rok před VŘSR a rozhodně stojí za vidění. Neváhejte. Skvělá muzika, herci, scénář… Pan Suchý je borec.
Poslouchal jsem výše zmíněné acid folkové písničkáře a taky Extempore a J.J. Neduhu, atd. A nakonec jedna starší písnička od Jana Budaře, která mě teda fakt dostala: https://www.youtube.com/watch?v=hfLCifGFaLE
Shrabat spadané listí na chalupě na zahradě jsem nestihl. Začalo sněžit.

Hugův modrý s(a)lon v říji
Začínám se obávat, že znovuzrození modrého s(a)lona pro mne bude mít především ten efekt, že si uvědomím, jak strašně nekulturně žiju. Ani v říjnu jsem nebyl na žádném koncertě! Nebo vlastně byl – 13. října v Kamině na kapele Lajky. To ovšem bylo jen díky tomu, že jsme tam hráli s Neúspěšným atletem. Co říct k Lajkám? Jsem moc rád, že taková kapela ještě dneska existuje. Čirá radost.
Říjnové zápisky do čtenářského deníku by vypadaly takto: Cormac McCarthy – Všichni krásní koně. Moc hezké, hypnotické, náladotvorné. Andrea Rourke – Když umřel Bowie. Překvapivé, místy mrazivé, místy zábavné.
16. října jsem byl pozvaný do Knihovny Václava Havla na besedu o Jaroslavu Foglarovi. Moc jsem tam toho za ty dvě hodiny neřekl, ale to bylo především proto, že dalšími diskutujícími byli moc chytří a bravurně se vyjadřující pánové, které bylo radost poslouchat. Vysloveně mě nadchl Pavel Hošek, jehož Evangelium podle Jaroslava Foglara právě čtu. Moc rád bych někdy dokázal formulovat a verbalizovat myšlenky tak pregnantně jako on.
21. října proběhl v Libčicích nad Vltavou koncert Tria Ivana Hlase, který jsem z nepozornosti pomáhal organizovat. Skončilo to třeskutým úspěchem, což je sice fajn, ale na druhou stranu kvůli tomu hrozí, že se zapletu ještě do nějaké další podobné radovánky.
Celý říjen jsem poslouchal novou desku kapely Terrible 2s – Dotýkať sa oblakov. Snad si ani nedokážu představit vhodnější desku k podzimnímu poslechu.
Nakonec ten říjen vlastně tak nekulturní nebyl.

Fumasův říjen 2023 (vtipnější název mě nenapadl)
V říjnu jsem četl, již podruhé, poprvé to bylo, když před pár lety vyšly, Povídky Jana Zábrany. Povídky někde mezi Hrabalem a Škvoreckým. Jen, řekl bych, trochu drsnější. O Zábranových zkušenostech s komunistickým režimem jsem psal v červencovém s(a)lonu.
Pak jsem dostal chuť znovu přelouskat Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší. Tož tak činím.
Na youtube je album zapomenutého písničkáře Johna Phillipse. Není to ten slavný od Mamas and Papas. Tohle byl britský hippík, žijící s rodiči na konci šedesátých let v Zimbabwe. Vystupoval prý v ženských šatech (nikde na webu se nedá najít fotografie) a hudebně i textově ty písničky trochu připomínají Donovana nebo třeba Incredible String Band. V roce šedesát devět vydal LP jednoduše pojmenované John, které záhy po vydání zabavila a zničila policie. Představitelé apartheidu se prý báli, že ta deska způsobí pouliční nepokoje, ne-li převrat. Alba se dochovalo jen pár kusů, které se dnes prodávají za velké peníze. V sedmdesátém šestém se John Philips ještě pokusil natočit druhou desku, ale ta již nevyšla. Studiové pásky se před nedávnem našly, ale zatím někde leží, vydání se prý chystá… Zemřel zapomenut někdy v polovině devadesátých let.
https://www.youtube.com/watch?v=8Gb4-pNhqBo
Z domácích nahrávek jsem poslouchal všechno možné. Kompletní Dar stínům a Pták utrženej ze řetězu od DG 307. Víc se mi líbí koncertní nahrávky oproti studiovým, hlavně kvůli srozumitelnosti.
Michal Bystrov vydal vlastním nákladem album Tajný eso. Nahrávku jsem znal už z dřívějška, byla na webu. Úžasné texty, úžasná muzika, vřele doporučuji. Je tam pár věcí, ze kterých mně skoro běhá mráz po zádech.
https://michalbystrov.bandcamp.com/album/tajn-eso
Absolvovali jsme dvě pražské komentované vycházky. Prohlédli jsme si (i zevnitř) žižkovské Nákladové nádraží a továrnu Koh-i-Noor. Obou míst se chystají zmocnit developeři a "moderní" architekti, takže je nejvyšší čas je vidět (ta místa) v původní, byť omšelé podobě. A vyfotit. Pražský genius loci na mnoha místech povážlivě rychle mizí.
Vyšel časopis Hlavec. Rozdávali jsme ho v Čítárně Unijazzu, hrál Nohaband, Tomáš Toman a Původní Bureš. Vyhořelo mi tam kytarové kombo, ale pan Šámal ho za pár dnů opravil. Doslova na počkání :-). Dobrá zkušenost :-).
Do kina jsem se za celý měsíc dostal jen jednou. Film Dvojí život od Roberta Wieneho asi nepatří k tomu nejlepšímu, co pan režisér natočil. Je možné, že byl v roce 1930, kdy tenhle opus vznikl, poněkud zaskočen nástupem zvukového filmu, ale hlavně scénář není tak vtipný, zábavný a překvapující jako u Orlakových rukou (vřele doporučuji), nebo u Kabinetu doktora Caligariho (naprostá klasika).
Za Knihkopcem, u nás v ulici, jsme hráli petanque. Milá záležitost.
No a poslední víkend jsme měli rozdělený mezi moštování jablek (25 litrů, úroda nebyla velká) a návštěvu Českého ráje (dušičky, rodinný hrob...).
Dopsáno 31. 10. v 10:31. Poslouchám Neduhovo Extempore (Pohřeb funebráka) a chystám se vkročit do listopadu.

Hugův zářijový rychlos(a)lon
Konec měsíce je tu a přísný šéfredaktor už přešlapuje u mého pracovního stolu, nedočkavě vyhlížeje nového Modrého s(a)lona. Tak se s tím tedy nebudu párat a rychle to sem naflákám, ono toho koneckonců zase tolik nebude.
V měsíci září léta páně 2023 jsem neviděl žádný zajímavý film ani divadelní hru.
Vyšla nová deska kapely Povodí Ohře, nazvaná Místo odpočinku. Je parádní! Poslouchám to pořád dokola. Takový ten pocit, když dostanete přesně to, co jste čekali. Druhého listopadu budou křtít tento skvost v Praze ve Futuru. Těším se!
16. září jsme s kapelou Hugo a já hráli v kostele ve Studnici. Byl to jeden z našich nejpovedenějších koncertů. Hráli tam i Sacrapes, což je kapela, kterou bych vám rád doporučil. Jsou skvělí, skoro nekoncertují a nemají žádnou nahrávku. Jednou je pozvu do Prahy, protože to fakt stojí za slyšení.
Jinak, jediný koncert, na kterém jsem byl čistě jako divák, proběhl u nás doma v obýváku. Fumas i Člověk krve zahráli jako z partesu. Moc se mi to líbilo.
S knížkama jsem neměl moc štěstí. Jo Nesbø – Macbeth. Co na to říct? Myslím, že si autor ukrojil příliš velký krajíc. Po zhlédnutí všech 40ti dílů seriálu Babylon Berlin jsem zkusil Volkera Kutschera a jeho knížku Marlow. Popravdě? Překvapuje mě, že tak dobrý seriál může vzniknout na základě tak slabé knižní předlohy. To Tři kapitoly od Daniela Hradeckého, to byla jiná káva. Nebo spíš pivo. Rok prošlý Braník ve dvoulitrové petce. A aby nevznikl omyl – myslím to jako poklonu. Maximální autenticita. Text až na dřeň. Mám to jinak, ale tenhle vhled do života v závislosti mi byl zapotřebí.
V nakladatelství CooBoo mi vyšla knížka Neplavec. Čekají mě nějaká čtení a konečně už i koncerty.
Tak, pane šéfredaktore, tady to máte a udělejte s tím, co je třeba…

Fumasův pohled do kalendáře (září 2023)
Koukám do kaledáře, abych si připoměl, co bylo. První zářijovou sobotu jsme pořádali náš mikrofestiválek Chřeštění. Nebudu vyjmenovávat účinkující. Na webu je na různých místech k vidění plakát. Všichni se chovali slušně :-) a festival proběhl v takřka hippiesácké atmosféře. Společně s místním kytaristou Lachtanem z Kapely marnosti jsme složili a zahráli (s celým Původním Burešem) píseň Chřešťovický Venouš. Text vypráví o sošce muže, ne nepodobné svému ženskému protěšku, nalezené v místním kravíně.
Na koncertě Původního Bureše v holešovické Prazelenině jsme natáčeli další záběry do připravovaného klipu Blázen v garáži.
V Koletu pod Libeňským mostem se podařilo uspořádat songsterský večírek (Marka Míková, Jakub Noha, Hanzík, Jirka Pazdera, Fumas, Ondřej Klestil, Mates von Lunapark a Sanjin).
Různí lidé dávali k dobru narozeninové oslavy. S Původním Burešem jsme hráli v pivovaru Moucha (kdo nezná, tomu doporučuji), další večírek uspořádal hudebník (kapela Mantaban) Jirka Hodina v sakristii a kryptě (!) Nejsv. Salvátora.
Výlety: Návštěva a prohlídka mlýnu rodiny Šaškovy v Českém středohoří. Zachovalé původní vybavení, stroje atd. Z výše zmíněné rodiny pocházel vynikající ilustrátor Miroslav Šašek, který je autorem řady cestopisných a poznávacích knih a spolupracoval též se Svobodnou Evropou. 
Další víkend v pražské Podbabě jsme, po vynikajícím obědě (ovce, pivo z Břevnova, knedlíky, špenát, zelí...), absolvovali výstup na kopec, kde byl před lety do soklu po zrušeném stožáru elektrického vedení zasazen kříž. Zde se konala krátká bohoslužba (Jaroslav F. Pechar) a koncert (Noha, Fumas, Pechar...). Krásné místo i lidé :-). Poté jsme se s Danou přesunuli do Libčic, kde jsem měl u Huga v obýváku společný koncert s Člověkem krve. Krásné místo i lidé :-).
Tradiční výlet do Českého ráje. Zrcadlová koza, Rotštejn, Klokočí, Klokočské průchody... V Turnově je otevřena nová pivovarská hospoda (Turnovský měšťanský pivovar). Dali jsme si výbornou extrahořkou osmičku. U Zrcadlové kozy pak klasickou jedenáctku z pivovaru Rohozec a pak ještě moc dobré pivo v Bukovině v Centru Kairos (vegetariánské občerstvení), ale už si nevzpomenu, z jakého pivovaru bylo. Ušli jsme cca 17 km a užili si to.
Přečetl jsem knihu Patricka Chamoiseau Otrok stařec a obří pes. Originál je psaný ve francoužštině řádně kořeněné kreolštinou, jazykem, kterým mluvil autor celé své dětství. Všechna čest překladatelce paní Fučíkové. Čtu Book of Days od Patti Smith. Kniha inspirovaná autorčiným instagramovým účtem. Na každý den fotografie (převážně instantní) a text. Od Patti jsem zatím přečetl asi vše, co v češtině vyšlo. Tohle mám anglicky, tak navíc trénuji znalost jazyka.
V divadle jsme tenhle měsíc nebyli. V kině jen jednou, v Ponrepu na filmu Rej (Der Reigen) z roku 1919.

Asta Nielsen a Conrad Veidt

Film natočil Richard Oswald, na piano k němu krásně hrál Vojta Havel a představitel hlavního padoucha Conrad Veidt (hrál také v Kabinetu Dr. Calligariho, v Orlakových rukou atd.) byl naprosto famózní. Předfilm On následníkem trůnu s Haroldem Lloydem nebyl o nic horší.
Co jsem poslouchal? Narazil jsem na cca půlhodinový dánský film s Karlem Krylem. Je z roku 1973 a energie, obrazová i hudební, která z toho jde, mě skoro srazila ze židle. S tou židlí přeháním, byl jsem s noťasem na kanapi. Vřele doporučuju:  https://www.youtube.com/watch?v=nncZXnJJA9A&t=1194s.
A úplně na závěr: Po výletě v Českém ráji jsem se ještě dovlekl do Salonu Letná, kde měl recitál kamarád František Kostlán. Přišel jsem pozdě, ale stejně si to užil. Krásně zazpívala i Frantova žena Věra a Karel Navrátil z kapely Hazuka (a dalších). Teď poslouchám Františkovo nové album Trosečníci. A vřele doporučuji. Howgh.

Hugův srpnový lehce podvyživený slon
Tentokrát budu s tímhle psaním rychle hotový. Skoro nic jsem totiž neviděl ani nečetl a skoro nikde jsem nebyl. Nevím proč. Tak například koncert jsem neviděl vůbec žádný. Fakt.
V antikvariátu v Dlážděné jsem narazil na moji oblíbenou knížku Seznam sedmi od Marka Frosta. Přečetl jsem si ji tedy znova (asi potřetí) a znova mě to nadchlo. Je to fakt skvělá kniha a velmi důrazně vám ji doporučuji. Pak už jsem spíš jen ze studijních důvodů přelouskal dva oceňované tituly z ranku dětské literatury – Fánek Hvězdoplavec (od Jany Šrámkové) a Bitva o diamant (od Báry Dočkalové). Tyhle knížky dostaly všechny možné ceny, tak jsem chtěl zjistit, jestli jsou vážně tak dobré. A víte co? Jsou.
V Galénu vyšlo 3CD se starými koncertními nahrávkami Čundrgrundu. Čtenáři těchto řádků jistě vědí, kdo v ČDG hrál, tak se tu o tom moc nemusím rozepisovat. Skoro všechny ty písničky samozřejmě budete znát, ale i tak je to fajn.
Pak jsem si ještě pořídil výběr Špejchar 1969 – 1991 od Vladimíra Mišíka na LP. Tohle už asi zná úplně každý, takže co o tom psát…? Mám moc rád písničku Třináctej plat!
A jsme skoro na konci. Pak jsem ještě obětoval mnoho drahocenných hodin života sledování seriálu Babylon Berlin a vzhledem k tomu, že jsem teprve v půlce třetí série, ještě mnoho hodin je přede mnou. Podívaná je to ovšem parádní!
No a je to. Pár navštívených zajímavých míst (Český les, Žlutice, Manětín) a jinak fakt už nic. Kluci z Bohemky jsou těžce z formy, takže o fočusu kdyžtak někdy jindy.
No, nevim, jestli se s touhle morálkou můj modrý slon dožije zimy…

Fumasův poněkud nahuštěný srpen
Hned zkraje měsíce jsem si v roli písničkáře zahrál na poutním festivalu Sněženka, který pořádá Agnes Jůdová v jihočeských Jílovicích. Výborná vystoupení Jakuba Nohy, Agnes Jůdové, atmosféra hektická, nicméně přátelská a příjemná... Dále pak s kapelou v pražském Café na půl cesty. Vlnící se početné publikum mě naprosto dostalo. Díky :-) Následoval festival Dunění v Měcholupech u Sedlčan. Velká pohoda, spousta kamarádů a nejlepší zvukař na světě! To myslím vážně. Z dalších účinkujících jsme viděli jen výbornou, pubrockovou Kraví tmu. S Loutkobandem, kapelou spolku Loutky v nemocnici, jsme absolvovali vystoupení na pražské Letní Letné. Co se týče téhle akce, chválou bych asi trochu šetřil. Oproti menším festivalům poněkud méně vstřícnosti ze strany technického zabezpečení... Diváci se ovšem z našeho vystoupení radovali.
O festiválku Chřeštění, který pravidelně pořádáme, se tu rozepisovat nebudu. Proběhl v klidu a pohodě druhého září. Proto se k psaní Modrého s(a)lonu dostávám až teď.
Jediný koncert, který jsem viděl a nehrál na něm, byli Ohm Square v Balzám Café v Písku. Tahle kapela mi celá léta tak trochu unikala. Pár věcí jsem někde zaslechl, ale až teď celý (výborný) koncert. Skvělá zpěvačka, pěkné projekce, zážitek...
Co jsem četl? Posmrtně vydanou knihu Proti proudu od letos zemřelého publicisty, hudebníka, znalce kartografie, znalce Boba Dylana, propagátora tradičního blues, muže mnoha profesí a zájmů Jana Sobotky. S Honzou jsme se znali, hlavně z festivalu Otevřeno v Jimramově, kde jsme oba vystupovali, seděli jsme spolu párkrát i bufáči v Klementinu, kde pracoval. Honza byl tradicionalista v tom nejlepším slova smyslu. Při čtení knihy jsem měl neustále u ruky počítač a hledal hudební ukázky. Dobrodružství...
Na tohle vlastně navazuje film, který jsme si (někteří z nás již podruhé) pouštěli na chalupě. Jmenuje se Crossroads, je z roku 1996 a hned v prvních záběrech kráčí bluesman Robert Johnson na jistou křižovatku kdesi uprostřed Missisipské delty. Říká vám to něco? Film pak pokračuje o padesát let později, kdy mladý talentovaný kytarista unese z vězeňské nemocnice starého bluesmana...
Co jsem poslouchal kromě venkovského blues ze třicátých a čtyřicátých let? Organisation, kapelu která by se dala označit jako (před)Kraftwerk (album Tone Float z roku 1970 https://www.youtube.com/watch?v=ITV_gE2dvHU ), zapomenuté garážové psychedeliky Strawberry Window z roku 1967 (jejich nahrávky se prý nedávno našly na poličce v komoře doma u kytaristy https://www.youtube.com/watch?v=jx9PzxOjptc ) a včera jsem opět narazil na píseň The Ostrich, kterou natočili The Primitives, kapela ve které hráli Lou Reed a John Cale ještě před VU, v roce 1964. https://www.youtube.com/watch?v=5r998weOUiM
Samá historie...
Co na závěr? Mám pocit, že jsem během srpna neustále přejížděl z místa na místo (ke koncertům ještě rodinné oslavy, slíbené návštěvy...). V autoservisu mi omylem odpojili ABS a propadl mi řidičák. Jdu to napravit.

Hugův modrý (červencový) elefant
Vyhecován Fumasem, zkusím zase po letech něco napsat. Modrý s(a)lon v mém případě slouží jako takový archiv vzpomínek, ke kterému se občas vracím. Něco jako čtenářský (a filmový a hudební) deník. Ty ze základní školy mám pořád ještě doma v krabici od banánů. Takže:
Četl jsem leccos. Něco bylo fajn, něco moc ne. Z toho, co mě bavilo, by bylo fér zmínit alespoň Trolla od Michala Hvoreckého (byť jinak je to knížka na sebevraždu), Krvavý poledník od Cormaca McCarthyho (skvělé a podle mě asi i dost věrné zachycení atmosféry Divokého západu), nebo Uvnitř banánu od Pavla Klusáka (fascinující přehlídka hudebníků-podivínů). Nejlepší text, který se mi však za posledních několik let dostal do ruky, byl komiks! Grafický román Pod dekou Craiga Thompsona mi úplně vyrazil dech. Velmi autentický, strhující a otevřený popis dospívání. Tleskám.
I filmů pár bylo. Postiženi hudbou (dokument o Tap tap orchestra) přede mě postavil několik otázek, se kterými jsem si pár dní lámal hlavu, což je pro dokument asi fajn. Pointu filmu After dark jsem si sice musel vyhledat na internetu, ale stejně mě bavil. Strhující herecké výkony! Falcon Lake byl zase o dospívání. Doporučuji sledovat společně s patnáctiletým synem. Moc povedené. Včera jsem byl zase po letech v kině. Usoudil jsem totiž, že Indiana Jones a nástroj osudu si zaslouží velké plátno, ohulený zvuk a vůni popcornu.  Nechápu, proč se na tenhle film snesla taková vlna kritiky. Nedovedu si představit, jak lépe by se dal poslední Indy natočit. Dostal jsme mnohem víc, než jsem čekal. Nebojte se toho! Nakonec ještě seriál Life after life. Kvůli Thomasin McKenzie. Ach!
S hudbou to bylo tak trochu na bačkoru. Jasně, nové Zrní (Široko daleko), nebo třeba Alen (Tma) jsou fajn, ale úplně mě to nestrhlo. EP Na správný cestě od kapely Boží muka už bylo o dost lepší (hlavně písnička Tramvaj!). Zaujal mě i Vladimír Javorský se svým Ještě je, ale vlastně jsem nejvíc poslouchal Deep Purple In Rock, kteří se ke mně dostali oklikou z jedné mojí knížky. A taky se mi strašně líbí tahle písnička, na kterou jsem narazil úplnou náhodou: https://www.youtube.com/watch?v=g4wzi67wlqA&list=RDMMg4wzi67wlqA&start_radio=1
Líbilo by se mi, kdyby nějaký takový klip natočil Původní Bureš….:o)
Šťastnou náhodou jsem zhlédl televizní záznam divadelního nastudování Lásky jedné plavovlásky z divadla Na provázku. Příjemně překvapilo!
Mrzelo mě, že mi v divadle unikly Horory z Hrádečku od Anny Saavedry, tak jsem si poslechl alespoň rozhlasovou hru. Fajn.
Na koncertě, je to hrozné, já vím, jsem nebyl žádném.
Tak, tímto odkládám tento text do pomyslné digitální banánovky.

Hug.

Fumasův divoký červenec
Už několik dní se chystám k napsání dalšího příspěvku… Maluju na svinovací plachty obrázky svatých, jako kulisu pro loutkové divadlo kamarádky Radky. To divadlo se jmenuje Koník a představení Přástky a bude se to hrát před Vánoci, takže je nejvyšší čas vše dodělat,  aby děvčata mohla začít zkoušet… Do toho pořád cestujeme, ta plátna a barvy si vozím s sebou… Pořád se něco děje…
Tý jo! Hugo se ozval!
Večer už mi to nemyslí… nechám to na ráno. Červenec…
Dočetl jsem, v minulém s(a)lonu zmiňovaný, Celý život, takto deníky Jana Zábrany. Kniha má 1040 stran. Sedmnáctiletý chlapec si v roce 1948 nečiní žádných iluzí o nastupujících komunistech. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat, ale válka přece trvala “pouhých” šest let. Už v těchle záznamech se projevují první deprese, ale ještě i nějaká naděje. Ta se rozplyne po uvěznění obou rodičů v komunistických lágrech… Čtení je to čím dál tím depresivnější, byť čas od času probleskuje svérázný humor. Zábrana zemřel v roce 1984 a konce komunismu se nedočkal.
Na tuhle knihu mi navazuje samizdatový Život je všude - Almanach 1956. Ten čtu teď. Oficiálně vyšel v první polovině devadesátých let. Josef Pepýt (Škvorecký), Bohumil Hrabal, Jiří Kolář, Václav Havel, Jiří Kuběna, Emil Juliš, Josef Hiršal, Milan Hendrych, Jan Zábrana… Překvapení (pro mě): povídky Milana Hendrycha.
Koncerty:
Nick Mason a Saucerful Of Secrets. Bubeník Pink Floyd hraje s mladými hochy (jsou cca v mém věku) písně raných Pink Floyd. Nádhera, psychedelie, Sid Barrett, swingující Londýn… Byli jsme na nich už potřetí.
Ve Vlčkovicích Purpl Boi, Jakub Čermák a Květy hrající písně Filipa Topola, což činí krásně a dokonale po svém.
Na židovském festivalu v Holešově dámská kapela Nešamá (Zuzana Wirthová, Jana Žalská, Karolína Vančurová). Krásně, citlivě zahrané tradiční, židovské písně. Autorské příspěvky Z. Wirthové mezi ně přirozeně zapadají.
Další den pak Big Band Josefa Hájka Holešov se zpěvačkou Petrou Kuciánovou a Jan Smigmator. Výlet do swingu, ladilo mi to se Škvoreckého příspěvkem ve výše zmíněném almanachu.
V Pravčicích jsme viděli a slyšeli kapelu Kašparova kráva. Vtipný, zábavný bigbít ze Zlína.
A včera povedený večírek s Hanzíkem a Inženýrem Vladimírem na zahrádce před pražským Kaštanem.
Hudební konzervy? Pořád poslouchám nějaké afričany (Mdou Moctar, Tinariwen, Oumou Sangaré…). Pokud potřebujete dobít energii, tak vřele doporučuji Ace Of Cups. Americký dívčí psychedelický bigbít, přírodní úkaz. Těm dívkám je totiž skoro osmdesát. Navzdory tomu hrají jak zamlada. Kapela vznikla v roce 1967 a do roku 1972, kdy se rozpadla, nenatočila žádné album, přestože koncertovali s Jefferson Airplane, Grateful Dead, či Jimmy Hendrixem. Ten tehdy na dotaz britských novinářů co je v Americe zajímavého, odpověděl: “Nic, kromě Ace Of Cups, mají naprosto pekelnou kytaristku!” V roce 2003 konečně vyšly jejich archivní nahrávky. Od r. 2016 pak další tři studiová alba. Oficiální videoklip: https://www.youtube.com/watch?v=6KqPCFw-VHQ
Filmy? Titina psí polárnice na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Animovaný, místy až psychedelický film na motivy skutečné události. Společný let Nobileho, Amundsena a fenky Titiny na severní pól. Film, který jsme viděli v dětském stanu, paradoxně vůbec nebyl pro děti  Alespoň ne pro ty nejmenší.
Co se týče divadla, zažil jsem letní soustředění s naším spolkem Loutky v nemocnici. Zážitků hodně, bylo by to na ještě jednou tak dlouhý článek… ale myslím, že jsem se rozepsal až dost… Vinšuju hezkej zbytek prázdnin.

V letech 2007 až 2013 jsme na webovývh stránkách kapely Původní Bureš společně s naším tehdejším bubeníkem Hugem psali příspěvky do Modrého s(a)lonu. Bylo to takové to, co kdo z nás četl, viděl, slyšel, kde byl, co viděl… literatura, divadlo, kino, konzervy zvukové, zvuky in natura, to jest koncerty… k tomu výlety a nějaké další zážitky, třeba jak kvasit cider nebo jak hrála Bohemka…  A najednou koukám, že od posledního zápisu v Modrém salonu uplynulo devět a půl roku. Hugo s námi přestal hrát, rozešli jsme se v dobrém… Přislíbil, že když bude mít čas, tak do s(a)lonu občas nějaký příspěvek pošle (což asi dvakrát učinil)… já vydržel psát ještě jeden rok a pak jsem se taky odmlčel.
Kdybych v tuhle chvíli nečetl Celý život, čili deníky Jana Zábrany a nebyl na chalupě, kde je trochu větší klid než v Praze, tak bych si tyhle své a Hugovy zápisky nejspíš neotevřel. Teď koukám trochu vykuleně, co všechno mě (nás) v té době potkalo, co z toho si pamatuji a co už vůbec…
Deníky Jana Zábrany jsou naprosto fantastické. Nic osobnějšího a víc dokumentujícího dobu svého vzniku už si asi nedokážu představit. Navzdory tomu, že se v nich autor obviňuje z určité neupřímnosti, či selekce zážitků a myšlenek. Ohromná inspirace.
A teď si říkám proč já pitomec jsem ty svoje zápisky přestal před deseti lety psát? Pamatuji si, co se za těch deset let událo? Určitě ne. Alespoň ne všechno, co bych chtěl. Nemyslím, že bych tím nepsaním nějak ochudil lidstvo. Možná sebe. O vzpomínky. Vzpomníky, pomníky… Nechci se srovnávat se Zábranou, o to nejde… to nejde…
Zkusím oslovit své současné spoluhráče a třeba se někdo přidá.

Takže:
Fumas, devatenáctého června 2023, pokus navázat klubko Modrého s(a)lonu
Ještě není konec měsíce a už je všeho nějak hodně. Čtu výše zmíněný Celý život Jana Zábrany, je to tlustokniha, tisíc stran, jsem ve třetině a nemůžu se odtrhnout. Předtím to byla detektivka od Edgara Wallace Šejdíř Harry (originální název: The Man At The Carlton). Příšerně přeložená, ale příběh svěží navzdory použitému češtinu (patrně google překladač někdy před deseti lety)… Předtím jsem četl Odpoledne křesťanství od Tomáše Halíka. Z toho vidno, že prokládám literaturu filosofickou kvalitním (bohužel blbě přeloženým) brakem, abych se z toho nezcvokl.
V tuhle chvíli poslouchám kapelu Groundhogs, o které jsem se tu před deseti lety vyjádřil s velkým nadšením a kterou si dnes pamatuji velmi, velmi mlhavě… no, spíš vůbec. Nahrávka se jmenuje Split a je z roku 1970 (vydáno 71). Předminulý týden jsem měl v Písku společný koncert s Goldou ze Znouzectnosti. Vystoupili jsme jako dva písničkáři… Dostal jsem tam album kapely Třetí sloka, jmenuje se Jako dort. Skvělé! Výborné texty, vokály… Podobné, ale ne stejné věci svého času dělali Navzájem.  
Film? Předevčírem Ztraceni v Paříži (2016). Dvojice Fiona Gordon a Dominique Abel, takto společnost Courage Mon Amour. Filmy si sami režírují, píší scénáře, sami v nich hrají. V tomhle hostoval Pierre Richard. Jejich filmy bývají přirovnávány k tomu nejlepšímu z Jaquese Tatiho a Charlie Chaplina. Když jsem hledal nějaký životopisný film o Robertu Johnsonovi narazil jsem na snímek Crossroads z roku 1986. Johnson se tam sice objeví, ale není to o něm. Nicméně film stojí za to. Sedmnáctiletý bluesový kytarista unese z policejní nemocnice starého muže obviněného z napadení. Chlapík hraje na foukací harmoniku a slíbí mladíkovi, že ho naučí zapomenutou píseň Roberta J., když ho odveze zpátky do Missisipské delty…
Divadlo? Už není třeba dělat vůbec nic. Naše oblíbené Divadlo v Dlouhé. Kateřina Součková, Jan Frič & kol.
Představení o nicnedělání. Téma, které mi naprosto vyhovuje. Úžasná Marie Poulová sedí skoro celou dobu zády k divákům… Nenudili jsme se ani chvíli. Jen to, bohužel, byla derniéra. Kdo neviděl má smůlu.
Jo a Mám novou kytaru! Teda, nová není, je to Jolana Diskant, rok výroby odhaduji na 1962… Mám ji do Čáji, skvělého hostinského, který točí pivo o dvě vesnice dál od naší chalupy. Když k tomu ještě připočtu mikrofon Shure 565 (narozeniny), který se používal na Woodstocku a zpívali naň Hendrix, Joplinka, nebo taky Fredie Mercury, tak jsem zas jednou docela vybavenej. A k tomu to léto… Joj!