Dneska jste oslavili 18. rok existence Původního Bureše. Jaká je pro
tebe tahle rekapitulace, jaké rozdíly vidíš mezi kapelou dnes a před 18
lety?
Fumas: My jsme se dneska vlastně vrátili do
situace, v jaké jsme hráli před těmi 18 lety – koncert byl jeden velkej
mejdan. Tehdy byly koncerty jednou za měsíc, někdy taky za dva... Takže
když už ten koncert byl, tak jsme se na to strašně nachystali,
připravili jsme si oblečky a všechny tyhle věci, nakoupilo se pití,
vyfutrovala se tím šatna...
Brut: Vlastně jsme se sešli na mejdanu v tom klubu, kde se hrálo
a pak jsme si ještě zahráli...
Fumas:
A mám pocit, že jsme hráli opilejší než dneska :-)... A taky asi
hrajeme s větším nadhledem, tenkrát jsme víc počítali takty, akordy –
pochopitelně.
Já jsem vás slyšel poprvé asi před čtyřmi
lety, když jsem hrál v jakési kapelce a někdo mi vrazil do ruky kazetu
s výběrem vašich písniček se slovy "tohle musí každý člen znát".
Fumas: To je hezké.
Určitě, mělo to svoje kouzlo. Jak bys přiblížil vaši hudbu lidem,
kteří vás nikdy neslyšeli?
Fumas: Nikdy neslyšeli? Já mám pocit, že takové to
psychedelic-punk-folk-rock to docela charakterizuje. V tom je všechno.
Brut: Na deskách je určitě víc folku, na koncertu víc punku.
Fumas:
Jsou to písničky, který se dají hrát v hospodě se španělkou a nebo taky
v deseti lidech na pódiu s řádným nazvučením. Určitě nám jde hodně o
texty.
Před rokem jste vydali poslední CD, Kůň s pěti
nohama. Těch klasických už máte na kontě zhruba 7. Které vaše cédéčko
považuješ na nejlepší, které máš osobně nejradši?
Fumas: Sporná otázka, ke každému mám vztah trošku jiný. Přepadli
vás indiáni – to je úplně první, to byl mejdan.
Brut: Něco jako ty písničky, co jsme hráli dneska na začátku.
Fumas: Pak Kozí dech – to jsme vyrobili z ničeho, ve 4 lidech,
na 4-stopý kazeťák z bazaru.
Brut: Pro mě je Kozí dech naprosto zásadní nahrávka, na které
vzniknul Bureš v té podobě, v jaké funguje dneska.
Fumas:
Jo jo - skončil mejdan, zůstali jsme my dva, sehnali si bubeníka. Potom
přišly Drobné radosti psychedelické kachny – potřebovali jsme
studiovku, tak jsme se složili, každý dal 2 tisíce a šli jsme do studia
natáčet. Pak se s tím obíhali firmy, Indies na to kývli, ale chtěli to
přetočit – my jsme řekli ne, nám se ten zvuk líbí... Tak jsme se
rozhodli natočit nové CD a tohle tam dát jako bonus. Tak se natočil
Ples tapírů.
Brut: Ale spousta lidí to nepochopila... a říkali, že ta deska
je strašně dlouhá.
Já
jsem to měl půjčené z knihovny a nebylo tam originální cédéčko – někdo
ho ukradl a dal tam přepálenou kopii. A já jsem pak dlouho žil v
domnění, že dotyčný zloděj jako svou dobrou vůli na tu vypálenou kopii
ještě přidal druhé vaše CD jako bonus.
Brut: Byl to bonus, ale už v originále.
Fumas:
Pak byl Ghost do domu, ten je trochu zvláštní – je to složené jako
deska. Když jsem to skládal, věděl jsem, v jakém pořadí ty písničky na
desce budou a dokonce jsme je v tom pořadí i nahrávali. Možná má horší
zvuk, než jsme chtěli - díky zvukaři, my jsme se dost pohádali se
zvukařem a ten mix zůstal na půl cesty. Ale je to určitě naše
nejkoncepčnější deska, za písničkama si stojím.
Pak máme Myš you
were here - to jsme naklusali do televize, za dopoledne jsme to
natočili, za odpoledne smíchali. Všechno se to točilo naživo. Vlastně
už od Ghosta do domu se základy včetně zpěvů točili živě.
Brut:
Náš bubeník tam tehdy dělal a říkal, jestli bysme nechtěli tam na den
otevřených dveří dělat kapelu, která tam jakoby nahrává.
Mně se možná nejvíc líbil Ples tapírů...
Fumas:
Jo, oni to maj lidi hodně rádi... až mě to trochu děsí :-). Určitě je
to dané tím, že ty písničky hodně zrály, bylo tam velký nadšení. Ale
zvuk bych dneska dělal možná malinko jinak...
Potom Sen noci
indiánské – to byl trochu kompromis, protože část kapely chtěl dělat
něco, aby se to líbilo v rádiu. Za těma písničkama si ale určitě
stojíme, i když zvukově...
Potom to poslední (Kůň s pěti nohama),
tam si myslím, že jsme se obloukem vrátili ke Kozímu dechu. Točilo se
to na chalupě, mix je hodně syrový... K té desce mám dobrý vztah.
Hrajete osmnáct let a na vaší muziku chodí lidé, kterým je často
kolem osmnácti. Jaký to je pocit?
Fumas:
Tak my si hlavně nepřipadáme starý... My dva s Brutem máme děti, které
jsou zase o polovinu mladší než náš průměrný návštěvník, takže to pořád
celkem jde... Já nevím, zatím si pořád s lidmi, kterým je těch 18, mám
co říct. Markétě je přes dvacet (violistka), chodíme spolu na pivo,
přátelíme se... takže tyhle věkové problémy necítíme.
Ta písnička může být stará patnáct let a dneska pořád někomu něco
říká... Není to fajn?
Fumas:
U některých písniček si říkám, že je to v pořádku... Ale třeba když
lidi chtějí Dezertéra, přijde mi to zvláštní, když dneska už vojenské
služba není povinná... Na druhou stranu jsem to bral i jako situaci,
kdy člověka už něco štve tak, že neví kudy kam – takže se sebere a
zdrhne.
Z vašich koncertů jsem měl vždycky pocit, že vám o
tu "slávu" nikdy ani moc nešlo. Nikdy to nebyl jeden hit za druhým. Co
si o tom myslíte?
Brut: Pro slávu to děláme v první řadě :-).
Fumas:
No tak my máme strašně rádi Boba Dylana... a ten to taky nedělá. Ne že
bychom se po něm opičili, ale my jsme si těch klasických fláků zahráli
v určité době vždycky docela hodně.
Co chystáte dál, jaké jsou další plány Původního Bureše?
Fumas:
Další CD bude příští rok na podzim, máme na to hotovejch asi 8 nebo 9
písniček, zbytek je takovej polonacvičenej. Ty nové věci jsou, mám
pocit, trošku lyričtější... ale ještě jich asi pět chybí, třeba se to
ještě zvrhne...
No a další zajímavá věc – po letech opět zkoušíme.. Asi osm, devět let
jsme nezkoušeli.
Ptal se Honza Kobera v Malostranské besedě po koncertě k osmnácti rokům
kapely.