(Brut/Kasparowicz)
Emi, A, D
Vydali se na zboj
dva zbojníci mladí,
dolinami, roklinami
samo zlo je svádí.
Na liptovskou stranu
o půlnoci přešli:
„tady se nám bude dařit,
zde nás čeká štěstí!"
Ťuk ťuk drnčí okno,
buch buch duní vrata:
„Otevř, jdem se poveselit,
krčmárečko zlatá!"
„Já vám neotevřu,
nemám pohoštění;
matku jsem dnes pochovala,
nikdo tady není.
Matku pochovala,
otec padl v boji,
po Uhrách se potulují
oba bratři moji."
Vytloukli jí okna,
vyrazili vrata;
do světnice vloupali se,
holota proklatá.
„Když nemáte se mnou
slitování žádné,
ať vás oba mlha polkne
a ne v noci - za dne!
Milý za mnou chodí -
vládce nad mlhami,
ten mě bílou mlhou pomstí,
vyrovná se s vámi!"
Zbojníci jdou domů,
vesele se smějí,
slunce vstává, až jim třpytem
oči přecházejí.
Za nimi však kráčí
junák šedobílý -
volným krokem, rychlým skokem -
ten krčmářčin milý.
Stojí úžlabina
mezi dvěma srázy:
po čtyřech se klubka mračen
úzkou průrvou plazí.
Stalo se tam, stalo,
co se státi mělo:
zhynul jeden, zhynul druhý,
nenašlo se tělo.
Jedno medvěd drásal
u kriváňské skály,
druhému zas orli v hnízdě
oči vyklovali.
Nedošli už domů
dva zbojníci mladí -
roklinami, dolinami
zlo je dodnes svádí.
