Kdykoliv slyším pražskou kapelu Původní Bureš, nemohu nevzpomenout na moje úplně první setkání s tímto tělesem někdy v roce 1987 v tehdejším studentském klubu 011 v Praze na Strahově. Byl to totiž skvělý koncert mně do té doby absolutně neznámé skupiny, na jejíž vystoupení jsem šel takříkajíc nablind. A onen večer mi připomněla i nová burešovská deska Kůň s pěti nohama, přinejmenším kvůli písni Marie a Marta. Tu měl soubor už tehdy v repertoáru, ale oficiálně ještě nikdy nevyšla – jen na raritní kolekci předrevolučních živých nahrávek Přepadli Vás indiáni a na demu Too Young To Kozí dech, Too Old To Fly.

Původní Bureš měl tenkrát úplně jiné obsazení a díky hodně výraznému akordeonu ve svému zvuku se blížil spíše Nahoru po schodišti dolů bandu a vůbec tehdejší nové vlně, ale v něčem byl již tehdy stejný jako dnes. Důraz na jednodušší, melodicky průzračné písničky s chytrými, hravými texty je pro něj typický, a ani tady tomu není jinak, třebaže od posledního alba Sen noci indiánské (2001) v sestavě došlo opět ke změnám. Původní Bureš má teď dvoje bicí (na nahrávce však nikdy nehrají zároveň), přičemž na jedny hraje Jana Modráčková, která sound souboru občas provětrává i trubkou. V kombinaci s violou Pavly Prostějovské-Starorežné tak byla zdánlivě ještě víc posílena jemnější, ryze písničkářská poloha hudby Původního Bureše, dokonale souznívající s v textech použitými metaforickými příběhy či přímo bajkami (i tady se, jako u Bureše vlastně vždy, vyskytuje hojné množství zvířecích motivů). Ovšem na druhou stranu, soubor se nebojí ani proklatě ostrého bigbítu, jak dosvědčují skladby Déja vu, čistá punkovina Stasa čarodějnice nebo téměř noiseová Volba.

Možná, že úplně nejsilnější je Původní Bureš opravdu v té subtilní folkrockové rovině - viz nádherný popěvek Děvčátko Momo. Nesmírně podmanivým a v dobrém slova smyslu líbivým nápěvem je ovšem obdařena třeba i hned následující řízná věc Na hřbetě duhy citrónová žába či titulní odpodlahová pubrockovka.

Petr Korál
ROCK SHOCK