"Psychedelický punk folk" Původního Bureše je součástí tuzemské nejen klubové scény už půl třetího  desetiletí a na svém letošním, sedmém řadovém albu ladí posmutnělé tóny. A taky bilancuje poslední tři roky od předchozí nahrávky Poslední zhasne. Za ty totiž nejenže postihla sestavu mateřská pauza houslistky Markéty, ale i (už několikátá) výměna bubeníka. Na nahrávce se tak vystřídali hned tři, což spolu s hostujícím akordeonem a příležitostným zvukem banja přispívá k pestrosti - a to aniž by se vytratil charakteristický autorský rukopis frontmana Fumase i typický "hippie" zvuk kapely.

Ten zní opět zcela autenticky, a při všech instrumentálních i pěveckých nedokonalostech  v sobě skrývá to, co je na kapele nejcennější: tedy "normálnost", zdánlivou obyčejnost, ve skutečnosti ale dnes už nepříliš častou upřímnost, otevřené přiznávání slabostí, a absenci častého  předstírání světovosti. Bilanční tón podporují časté melancholie a bluesové podtóny, výrazným nástrojem v instrumentáři je rozhodně foukací harmonika.

Fumas jako autor potvrzuje i tentokrát příslušnost k těm, kteří celý život píšou jednu písničku, ale dokáží ji podat tisícím a jedním způsobem, uvěřitelně, ve vší neuhlazenosti jednou komorně a jindy neurvale. Přičemž poklidnější, folková poloha tentokrát převažuje nad zpětným vazbením a agresivní rytmikou. Posmutnělá Zimní historka, Ptačí dívka, která by se klidně mohla stát popěvkem všech introvertů nebo silná výpověď Blues nezaměstnanýho chlapa zkrátka fungují.

Prakticky jediným problémem zůstává určitá absence nezainteresovaného pohledu zvenčí, který by pomohl vyeliminovat slabší momenty v podobě písní, které svou schematičností mohou dobře fungovat na koncertech, ale na nahrávce působí jako vata, odrhovačková výplň - na aktuálním albu to platí o Na konci duhy, stejně jako o některých kytarových sólech.
 
Jakkoli Bureš všechny ty, kteří ho někdy slyšeli, sotva překvapí hudebně, tak i tentokrát nabízí řadu vtipných slovních obratů ("budu tvůj řídící orgán a ty budeš můj Karel Sabina…") i vynikajících postřehů všednodennosti ("Budim se pozdě, spát chodím brzy, po ránu klidně teplá snídaně, žena chce prachy, děti jsou drzý, žaludek se houpe jako parníček ve vaně…"). Signifikantní písní celé nahrávky je ale bezesporu To místo, čtyři a půl minuty, ve kterých je vše, o čem je i celá historie kapely. Zatím poslední album tak není zásadní událostí, ale dalším milníkem na dlouhé cestě, zprávou o absolvované etapě. A také v podtónu důkazem o tom, že ještě písničky mohou vznikat jen z autorské potřeby, bez kalkulu i úvah o jejich dopadu.