„Toto album vzniklo jako sběrný do­kument,“ upozorňuje na obalu svého nového CD Fumas a spol. A oprav­du: kousek byl natočen v chřešťo­vické ložnici, jiný zase v holešovic­ké kuchyni, a něco dokonce vedle přebalovacího stolu! Výsledkem je ale klasická burešovina: lehký under­ground se smyslem pro písničkářské vypravěčství i jakousi podprahovou mystiku, která ovšem stojí na pev­ně zapuštěných bigbítových pilířích. Deska se jmenuje Železný Jan pod­le písničky, na kterou by v Ameri­ce nejspíš dali nálepku „haunting song“. Správně přímočará basovka žene vpřed slova inspirovaná po­hádkou bratří Grimmů o divém muži a my víme, že přijde dost zvláštní nálada. Není to vysloveně horor ani depka, spíš dobrodružství, ale fakt hodně nevyzpytatelné.

Už to, že album začíná necizelova­ným hulákáním věty opili se hroba­ři, vykopali hrob, leccos napovídá. Vzápětí se ozve hustá elektrika, jakou Andršt nezahraje, a housle, které při­pomínají všechno, jen ne ornamen­tální ekvilibristiku Honzy Hrubého. Původní Bureš rozhodně není do­konalost sama a viklavé výkony jed­notlivých členů v čele s frontmanem Jaromírem Františkem Palmem, ře­čeným Fumas, z řad posluchačů do pár minut spolehlivě vyselektují všechny, jejichž sluch je na takový rambajs příliš sexy. Nicméně vypla­tí se zůstat a projít si tím tunelem, co je na obalu, spolu s muzikanty. Ono je to totiž jako v té jejich písni Zimní historka, kde lidi zachrání před jistou záhubou domnělý symbol temných sil – havran: A je mi celkem jedno, kdo mi věří, že k nám přišel anděl v černým peří…
Skupina se k neskutečnu utíká jen zdánlivě. Vše, o čem zpívá, je drsná realita; někdy trochu zamlže­ná (skladba Nevíš s verši „protiv­ník, to je podmínka k boji / všude jen ksichty podobný hnoji“), jindy zce­la odkrytá (Blues nezaměstnanýho chlapa s bolavě pravdivým detailem „a nejhorší je, když venku prší / stej­ně tam jdu, aspoň na chvíli“). Desky jako Železný Jan nám připomínají, že kromě Mišíků a Prokopů nebo nao­pak Tomášů Klusů a Anet Langero­vých je tu ještě zbytek špinavě čisté pražské hudební periferie, jejíž svíč­ka dohořívá kdesi U Rafa, U Vojáka, U Vystřelenýho voka – prostě kdekoli, kde ještě kapely neřeší pískající mik­rofony, rozladěnou kytaru a počet vy­pálených cédéček. Aneb, jak Původ­ní Bureš deklaruje v písničce Vítejte v cirkusu: Jak jsme tu, tak jsme tu, každej jsme fešák, nikdo z nás není na hadry věšák.

Magazín Uni - Michal Bystrov