Už to, že album začíná necizelovaným hulákáním věty „opili se hrobaři, vykopali hrob“,
leccos napovídá. Vzápětí se ozve hustá elektrika, jakou Andršt
nezahraje, a housle, které připomínají všechno, jen ne ornamentální
ekvilibristiku Honzy Hrubého. Původní Bureš rozhodně není dokonalost
sama a viklavé výkony jednotlivých členů v čele s frontmanem Jaromírem
Františkem Palmem, řečeným Fumas, z řad posluchačů do pár minut
spolehlivě vyselektují všechny, jejichž sluch je na takový rambajs
příliš sexy. Nicméně vyplatí se zůstat a projít si tím tunelem, co je
na obalu, spolu s muzikanty. Ono je to totiž jako v té jejich písni
Zimní historka, kde lidi zachrání před jistou záhubou domnělý symbol
temných sil – havran: „A je mi celkem jedno, kdo mi věří, že k nám přišel anděl v černým peří…“
Skupina se k neskutečnu utíká jen zdánlivě. Vše, o čem zpívá, je drsná
realita; někdy trochu zamlžená (skladba Nevíš s verši „protivník, to
je podmínka k boji / všude jen ksichty podobný hnoji“), jindy zcela
odkrytá (Blues nezaměstnanýho chlapa s bolavě pravdivým detailem „a
nejhorší je, když venku prší / stejně tam jdu, aspoň na chvíli“). Desky
jako Železný Jan nám připomínají, že kromě Mišíků a Prokopů nebo
naopak Tomášů Klusů a Anet Langerových je tu ještě zbytek špinavě
čisté pražské hudební periferie, jejíž svíčka dohořívá kdesi U Rafa, U
Vojáka, U Vystřelenýho voka – prostě kdekoli, kde ještě kapely neřeší
pískající mikrofony, rozladěnou kytaru a počet vypálených cédéček.
Aneb, jak Původní Bureš deklaruje v písničce Vítejte v cirkusu: „Jak jsme tu, tak jsme tu, každej jsme fešák, nikdo z nás není na hadry věšák.“
Magazín Uni - Michal Bystrov